Finance, priority, motivační citáty

Nemám ráda cestovatelské motivační citáty. Ne, to vlastně není pravda. Nemám ráda motivační citáty obecně. Cestovatelská motta jsou ale v něčem přece jen specifická a jsou nejbližší tomu, o čem celý tenhle web vlastně je. Řeč nebude dnes jen o nich, ale i o penězích obecně a o tom, jak si takový program, jako je Work & Travel, můžu vůbec dovolit.

Znáte to. Takové ty rady typu „Překonej svůj strach! Přestaň říkat, že teď není ten správný čas, nestarej se o peníze a vyjeď hned teď!“ Ale víte co, on někdy opravdu není ten správný čas. A někdy se opravdu nedá jen tak sbalit a říct si, že na půl roku vyrazíte někam pryč. Cestování takhle funguje jen u velmi specifické skupiny lidí, ale pokud jste jako já, musíte si cestu předem naplánovat, doma nic nezanedbat a zkrátka se na odjezd připravit. Samozřejmě se to nedá odkládat do nekonečna a musíte k té cestě učinit opravdové kroky, které vás k ní posunou a nepřešlapovat na jednom místě a říkat si „třeba jednou…,“ ale říkat někomu, kdo se právě neválí na pláži, že marní svou příležitost a že má všechno hodit za hlavu a prostě vyrazit… takové rady mi vždycky byly trochu proti srsti. Možná je to tím, že jsem takový ten over-thinker a ráda mám všechno alespoň zhruba naplánované.

A víte co? Vždycky mi tyto rady, citáty a motta přišly zaměřené na dost specifickou skupinu lidí – na (vyšší) střední třídu. Takový mám aspoň pocit ze své sociální bubliny, kde tak nějak každý (a musím se přiznat, že trochu i já) automaticky předpokládá, že do téhle třídy nějakým způsobem patří takřka všichni, a že to, proč člověk nevyjede do světa, je zkrátka a dobře jen proto, že je líný, nebo se bojí. No, já vám nevím. Možná zčásti ano, ale když si představím sebe za minulý půlrok, kdy jsem jela v dost low-cost módu, abych si byla schopná zaplatit letenku, nevím, jestli je lenost a strach ten hlavní důvod. On je totiž rozdíl v tom, že já vím, že je tenhle šetřivý stav přechodnou záležitostí. A že v něm vidím smysl. A navíc, že jsem se do téhle situace dostala čistě z mého vlastního rozhodnutí zaplatit si celý program sama z vlastních peněz. Nikdy jsem ale reálně nebyla v situaci, kdy bych řešila, že bych opravdu neměla co jíst, nebo kde bydlet. Prostě jsem jedna z těch šťastnějších, která tam ten pohodlný finanční polštář v nějaké formě (zatím) má. Ale pro někoho, kdo v tomto mém „přechodném“ stavu vyrůstal třeba celý život, je asi o dost komplikovanější říct si, že si jen tak ušetří 50 000,-, aby mohl odjet na pár měsíců na jiný kontinent. Ty priority jsou (pochopitelně) někde úplně jinde.

Dobře, ale předpokládejme, že se tedy nacházíme v té střední vrstvě. Pořád jsem ale student a tak otázka, jak si můžu takový program dovolit, je nasnadě. Šetřím. Hodně. Je to program, pro který jsem se sama dobrovolně rozhodla, a tak mi nepřijde úplně fér prosit rodiče, aby mi ho zafinancovali. Bylo by to jednodušší, ale nic moc by mě to nenaučilo. Třeba to, že jsem si začala vážit každé koruny a slevy, když jde všechno přímo z mé kapsy. A takové výdaje zkrátka bolí mnohem víc, když jde o vaše a ne o cizí peníze. U mě se vyplatila metoda si na určitý finanční obnos zkrátka nesahat, ať se děje cokoliv. Jelikož už pravidelně každé léto přemýšlím na rok dopředu, vždy část vydělaných peněz odložím stranou a počítám s nimi, že mi zafinancují další větší výlet. Na toto byla nejlepší Anglie, po níž nám zbylo dost na to žít půl roku v Norsku a pak si ještě zaplatit cestu do Ameriky. Program Work and Travel na to tak ideální není – počáteční výdaje jsou vysoké a zpátky si taky tolik nepřivezete, takže je zkrátka nejlepší to potom přes rok nakombinovat s nějakou brigádou. Mamka sice vždycky nechápavě kroutí hlavou nad mým (možná někdy až trochu přehnaným) šetřením, ale vím, že když teď několik měsíců vydržím žít low-cost, budu si pak moci dovolit být v Americe třeba o něco déle. Ono to zní jako kýč, ale opravdu je to všechno o prioritách. Samozřejmě musíte mít dost na základní potřeby jako je jídlo, nájem, atp., ale zbytek výdajů, které nepotřebujete nutně vynaložit, zkrátka vždycky dobře zvážit.

A teď tedy k letošním výdajům za program Work & Travel (převedeno na koruny při kurzu €1 = 26,84 Kč):

1. Registrační poplatek agentuře: €120 (~3220 Kč)
2. Poplatek za zprostředkování práce: €530 (~14 220 Kč)
3. Doplatek za Jobfair: €25 (~670 Kč) – tady jsme dostali moc příjemnou slevu €75, jelikož jsme v této verzi programu původně ani nechtěli být. 😀
4. Poplatek za vízum: 160 USD (4160 Kč) – tady je bohužel dost mizerný kurz a přijdete o více než dvě stovky, ale s tím se nedá nic dělat. Poplatek se platí přes stránky ambasády a nedá se zaplatit v dolarech přes americkou kreditku, takže je vám vyměřen v tomhle mizerném kurzu přímo na koruny.
5. SEVIS poplatek: 35 USD (~860 Kč)
6. Letenka: 589 USD (15 145 Kč) – Díky ceně letenek jsem minulý týden hodinu tančila radostný tanec vítězství. Začínala jsem se totiž smiřovat s tím, že pod 20 000,- letenka rozhodně nespadne (a když už, budeme na cestě třeba 30 hodin). Měli jsme totiž dost specifické požadavky – muselo se letět přesně v jeden stanovený den (o víkendu tam i zpět) a to až do Denveru. A světě div se, ono se to podařilo a na cestě budeme jen kolem 15 hodin! Jsem z toho zase tak rozrušená, že si snad ten tanec dám ještě jednou. 😀 Právě cena letenek je ten největší výdaj ze všech, kvůli kterému je můj jídelníček posledních pár měsíců dost jednotvárný. 😀

Celkově: 38 275 Kč

Reálně je to ale o něco míň, jelikož se postupem času měnil kurz a tak jsme některé poplatky platili při nižším kurzu, než je ten současný (rozdíl s našimi tabulkami je nějakých 737 Kč).

Takže tak. Není to málo, ale když si pro srovnání najdete článek na toto téma z minulého roku, není to opravdu ani moc. S přihlédnutím také k tomu, že jsme minule letěli do Wisconsinu, který je hodně na východě a nyní jsme v Coloradu, které je přece jen o něco západněji, tudíž i letenky vyjdou dráž. Největší rozdíl je kromě letenek také v poplatku agentuře. Jak už jsem se zmiňovala v minulém článku, vyjíždíme letos s jinou agenturou než posledně a (nejen) z těch čísel asi vidíte proč… 🙂 Na mém příkladu to není tak zářně vidět, ale u Jirky už je ten rozdíl opravdu zřetelný. O financích mimo jiné napsal dost vyčerpávající článek, kde jde v této věci mnohem víc do hloubky (link zde). 🙂

Lidem, kteří se na takovýto program nechystají, to musí připadat jako suchý výčet čísel, ale myslím, že pro někoho, kdo o podobném programu přemýšlí, by to mohlo být užitečné. Už jen kvůli tomu, že si reálně uvědomí, kolik že to všechno vlastně stojí.

To je pro dnešek vše. Tak ahoj zase někdy příště. 🙂

 

A.