Recenze: Nesmrtelnost (Milan Kundera)
Dnes, na Velikonoční pondělí, jsem dočetla svou druhou Kunderovu knížku – Nesmrtelnost. A už zase jsem z ní na řadě rovin dost vyjevená. Moje první seznámení s Kunderou proběhlo skrze jeho (asi nejslavnější) knihu Nesnesitelná lehkost bytí a to v podstatě jen proto, že mě zarazilo, že jí zná i Joey z Přátel, což mi přišlo tak strašně nepravděpodobné (a po přečtení ale vlastně docela logické), že jsem si ji musela přečíst taky.
S přečtením Nesmrtelnosti se mi utvrzuje jedna věc: Kundera je zkrátka geniální. Má dokonalý cit pro jazyk a skoro na každé stránce jsem narážela na tak krásné a zajímavé myšlenky, že jsem si je ani všechny nestíhala nikam zapisovat. Právě u Nesmrtelnosti se mi líbilo, jak se všechny příběhy na konci chytře propojily a Kundera navíc zvládl být součástí děje nejen jako vypravěč, ale i jako autor a propojil fiktivní svět svých postav s postavami reálnými. Tím, že se vlastně Kundera sám vyskytuje v knížce, člověku oba světy úplně splynou, jelikož se neustále propojují.
Kunderův styl vyprávění mě hlavně vážně baví. Spíš než příběh samotný je skutečně důležitá každá věta. A s větami si on umí opravdu neskutečně vyhrát. V obou knížkách jsou hlavními tématy láska, vztahy a obecně životy postav, které jsou určovány řadou náhod a událostí, které sice nedávají zprvu téměř smysl, později se ale v knížce znovu vynoří a dají příběhu úplně jiný rozměr.
Jedna z věcí, která se mi na Kunderovi líbí je, že jsou jeho postavy opravdu lidské. Žádná z nich nikdy nemá pouze dobré nebo špatné vlastnosti a tím pádem vytváří autor svět, ve kterém se člověk dokáže najít. Kundera zároveň umí nastavit (někdy docela nepříjemné) zrcadlo a člověka nutí opravdu přemýšlet. I tak jsem si jistá, že mi hodně jeho myšlenek uniklo, protože jeho knížky vyžadují neustálou pozornost. Stojí ale vážně za to.
Říkala jsem si, že bych na závěr každé „recenze“ (i když ta dnešní se recenzi moc nepodobá) dávala jeden úryvek, který se mi z celé knížky líbil nejvíc. V případě Kundery je to vážně dost těžké, ale budiž:
„Vrátila se jí vzpomínka na otce. Od té doby, co ho viděla ustupovat před dvěma dvanáctiletými kluky, představovala si ho často v této situaci: je na potápějící se lodi; záchranných člunů je málo a nebude v nich místa pro všechny; proto je na palubě zuřivá tlačenice. Otec utíká nejdřív s ostatními, ale když vidí, jak do sebe všichni vrážejí, ochotni se ušlapat, a když posléze nějaká rozlícená dáma ho uhodí pěstí, protože jí překáží v cestě, zastaví se a pak odstupuje docela stranou. A nakonec se už jen dívá, jak čluny přeplněné řvoucími lidmi se pomalu spouštějí do rozbouřených vln.
Jak pojmenovat otcův postoj? Zbabělost? Ne. Zbabělci se bojí o život, a proto se o něj umějí zuřivě bít. Ušlechtilost? Dalo by se o ní mluvit, kdyby otce vedly ohledy k bližnímu. Ale o to podle Agnes nešlo. O co tedy šlo? Neuměla na to odpovědět. Jen jedno se jí zdálo vždycky jisté: na lodi, která se potápí a kde je třeba se bít s jinými lidmi o přístup do záchranných člunů, byl by otec předem odsouzen k smrti.“
(Milan Kundera, Nesmrtelnost, str. 31)
A.