Nezařazené Archivy - Ano Anno

Recenze: Pan Blahoš (J. R. R. Tolkien)

Ann — Sun, 22 May 2016 17:51:13 +0000

Dnešní recenze je na ne úplně dospěláckou knížku. Jde o Pana Blahoše (v originále Mr. Bliss) od J. R. R. Tolkiena. Knížku jsem si pořídila, protože se mi na ní líbilo, že je udělaná zrcadlově a polovina z ní je psána přímo Tolkienovou rukou a je doplněná jeho vlastními ilustracemi. Česká strana textu se mi moc nelíbila, přišlo mi to docela otrocky přeložené, ale je dost možné, že to bylo tím, že jsem měla na té samé straně k dispozici i originál, takže jsem mohla hned porovnávat. I když budete mít knížku zhruba za hodinu přečtenou, přesto si myslím, že si zaslouží alespoň malé zhodnocení. 🙂 I přes to, že je Pan Blahoš primárně určený jako knížka pro děti, je v ní spousta věcí z dospěláckého světa (převedena do jednoduššího a milejšího světa dětí) jako třeba účtenky, otravní policisté a majitelé obchodů apod. a ani pan Blahoš vlastně není žádná pozitivní postava (rozhodně to není vzor hrdiny). Celá knížka je ale protkaná milým britským humorem, který se mi tak líbil i třeba v Hobitovi. I když jsou v příběhu i vymyšlené postavy (mluvící medvědi a domácí zvířátko jménem Žirafík – napůl žirafa a napůl králík), lidé jsou až trochu bolestivě reální. Tolkien vykreslil všechny možné lidské vlastnosti a vady a na konci jde nakonec všem jenom o peníze a o to, aby pan Blahoš zaplatil škodu, kterou jim (ne úplně vlastní vinou) způsobil. Po grafické stránce je knížka velmi povedená a Tolkien si s ní opravdu vyhrál. 🙂 Příběh jako takový je moc milý, ale jako celek bych určitě neřekla, že je to pohádka. Pocity jsem z něj měla na konci docela smíšené, jelikož Tolkien byl opravdu hodně kritický a žádný velký happy end se taky nekoná. Což je ale dobře, jelikož se knížka opravdu nedrží nějakých konvencí a čtenáře udržuje neustále ve střehu, protože se v ní neděje nic, co by očekával. Nakonec jsem se rozhodla, že v případě této knížky nebudu dávat žádnou citaci, jelikož je text tak propojený a na sobě závislý, že se pro pochopení smyslu bez kontextu a ilustrací neobejdete. Knížka jako celek ale určitě stojí za přečtení, protože je to zase něco jiného z Tolkienovy tvorby. 🙂 A.

Příspěvek Recenze: Pan Blahoš (J. R. R. Tolkien) pochází z Ano Anno

Recenze: The Penguin Lessons (Tom Michell)

Ann — Fri, 29 Apr 2016 15:21:09 +0000

Nedávno mi brácha přivezl ze Skotska „opožděný dárek k Vánocům“ – The Penguin Lessons (v češtině Co mě naučil tučňák) od britského spisovatele Toma Michella. Do knížky jsem se pustila hned, jak mi ji podal do ruky. A byla jsem nadšená. Knížka neskutečně něžným způsobem vypráví skutečný autorův příběh, když jako třiadvacetiletý novopečený učitel odletěl učit na prestižní školu v Argentině. Příběh se odehrává v roce 1970 a na pozadí se neustále objevují konflikty té doby, které otřásaly zjevně téměř celou Jižní Amerikou – šíleně vysoká inflace, ceny, které se měnily ze dne na den a měna, která neměla v podstatě žádnou hodnotu (jediné „kvalitní“ platidlo byl americký dolar). Mimo jiné to byla v Argentině také doba vlády Evy Perón a země se víceméně zmítala na pokraji anarchie, kdy nakonec musela zasáhnout armáda. I přesto je ale autor okouzlen pohostinností a ochotou lidí, kteří v podstatě téměř nic nemají. Jednoduše jinou mentalitou. 🙂 Příběh ale neukazuje jenom zmatenou dobu, hlavní linkou příběhu je setkání spisovatele s tučňákem. V 70. letech nebyly v podstatě žádné regulace vůči „čištění“ ropných stanic v moři, což mělo za následek, že se pravidelně objevovaly obrovské ropné skvrny, které zabily co mohly. Autor byl v té době v Uruguayi a den před odjezdem se rozhodl projít se večer po pláži, což zachránilo jednomu tučňákovi život. Na oné pláži totiž spisovatel zjistil, co skutečně ropná skvrna dokáže. Tisíce a tisíce mrtvých tučňáků obalených a udušených v ropě. Výjev samotný popsal spisovatel dost mrazivě a čtenář z toho má hodně špatný pocit. Jeden z tučňáků ale jakoby zázrakem přežil a Michell se rozhodl, že ho vezme domů a a pokusí se ho zachránit tím, že ho pořádně umyje. Právě tohoto večera vzniklo unikátní přátelství mezi člověkem a zvířetem. Tučňák byl brzy pojmenován jako Juan Salvador (zachránce), když se ale Michellovi podařilo propašovat ho přes hranice zpět do Argentiny a do školy, žáci ho přejmenovali na Juan Salvado (zachráněný). Michell ale přiznává, že si vůbec není jistý tím, kdo vlastně zachránil koho. Celá knížka je napsaná půvabným a čtivým jazykem, který vás vtáhne do děje a až do samého konce nepustí a já jsem ji zavírala vážně dojatá. Navíc to bylo po dlouhé době dílo, které mě doopravdy a skutečně u některých pasáží nutilo dělat „aaaaw,“ u jiných se zase nahlas zasmát, no a nakonec si i trochu pobrečet. Styl vyprávění mi připomínal třeba Roalda Dahla (kterého teda vážně můžu). Kniha je protkaná dialogy mezi člověkem a tučňákem a tučňák z nich vždy nakonec vyjde jako moudřejší tvor, který opravdu umí naslouchat. Autor se celou knihu podivoval nad inteligencí Juana Salvadora a jeho schopností družit se s lidmi, která například žákům umožnila opravdu se mu otevřít. Výběr knihy se tedy bráchovi opravdu povedl na 100% a celá knížka je opravdu krásná. Plus je také povedené provedení, které je stejné v angličtině i češtině. Už teď porušuji zásadu, kterou jsem si minule dala, že sem dám vždy pouze jeden citát z dané knížky. V případě The Penguin Lessons to prostě nebylo možné, takže jich tu dávám několik, abyste si udělali vlastní představu…:) „I overheard many such conversations between visitors and bird, both in English and Spanish (interestingly, he [Juan Salvador] was quite fluent in both languages), as people went out to pass the time of day.“ (pg. 109) „I wish I could afford a car, […] it would make everything so much easier going to Valdés! Have you ever wanted a car, Maria?“ She was astonished that such a thought had occured to me. „Gracious heavens, no! No, not for a moment! What should I do with a car?“ She laughed. „I only want things that make me happy. So many people are captivated by things that can never make them happy!“ (pg. 142) „A child had gone down to the water to swim with a penguin and, shortly after, a young man had emerged. There had been a rebirth, a new beginning. The ugly duckling had become a swan; the caterpillar had metamorphosed into a butterfly; the fish found its way back to the water. Possibly the most astonishing part was that the boy himself hadn’t yet perceived that his life was on the cusp of a radical change that night (any more than the ugly duckling knew he had become a swan). By serendipity I had seen something happen and recognized its significance, even if I couldn’t explain it. Diego had done years of growing up in just a few short minutes, and Juan Salvador, the Penguin Extraordinary, had had something to do with it.“ (pg. 195) A.

Příspěvek Recenze: The Penguin Lessons (Tom Michell) pochází z Ano Anno

Recenze: Nesmrtelnost (Milan Kundera)

Ann — Mon, 28 Mar 2016 13:47:40 +0000

Dnes, na Velikonoční pondělí, jsem dočetla svou druhou Kunderovu knížku – Nesmrtelnost. A už zase jsem z ní na řadě rovin dost vyjevená. Moje první seznámení s Kunderou proběhlo skrze jeho (asi nejslavnější) knihu Nesnesitelná lehkost bytí a to v podstatě jen proto, že mě zarazilo, že jí zná i Joey z Přátel, což mi přišlo tak strašně nepravděpodobné (a po přečtení ale vlastně docela logické), že jsem si ji musela přečíst taky. S přečtením Nesmrtelnosti se mi utvrzuje jedna věc: Kundera je zkrátka geniální. Má dokonalý cit pro jazyk a skoro na každé stránce jsem narážela na tak krásné a zajímavé myšlenky, že jsem si je ani všechny nestíhala nikam zapisovat. Právě u Nesmrtelnosti se mi líbilo, jak se všechny příběhy na konci chytře propojily a Kundera navíc zvládl být součástí děje nejen jako vypravěč, ale i jako autor a propojil fiktivní svět svých postav s postavami reálnými. Tím, že se vlastně Kundera sám vyskytuje v knížce, člověku oba světy úplně splynou, jelikož se neustále propojují. Kunderův styl vyprávění mě hlavně vážně baví. Spíš než příběh samotný je skutečně důležitá každá věta. A s větami si on umí opravdu neskutečně vyhrát. V obou knížkách jsou hlavními tématy láska, vztahy a obecně životy postav, které jsou určovány řadou náhod a událostí, které sice nedávají zprvu téměř smysl, později se ale v knížce znovu vynoří a dají příběhu úplně jiný rozměr. Jedna z věcí, která se mi na Kunderovi líbí je, že jsou jeho postavy opravdu lidské. Žádná z nich nikdy nemá pouze dobré nebo špatné vlastnosti a tím pádem vytváří autor svět, ve kterém se člověk dokáže najít. Kundera zároveň umí nastavit (někdy docela nepříjemné) zrcadlo a člověka nutí opravdu přemýšlet. I tak jsem si jistá, že mi hodně jeho myšlenek uniklo, protože jeho knížky vyžadují neustálou pozornost. Stojí ale vážně za to. Říkala jsem si, že bych na závěr každé „recenze“ (i když ta dnešní se recenzi moc nepodobá) dávala jeden úryvek, který se mi z celé knížky líbil nejvíc. V případě Kundery je to vážně dost těžké, ale budiž: „Vrátila se jí vzpomínka na otce. Od té doby, co ho viděla ustupovat před dvěma dvanáctiletými kluky, představovala si ho často v této situaci: je na potápějící se lodi; záchranných člunů je málo a nebude v nich místa pro všechny; proto je na palubě zuřivá tlačenice. Otec utíká nejdřív s ostatními, ale když vidí, jak do sebe všichni vrážejí, ochotni se ušlapat, a když posléze nějaká rozlícená dáma ho uhodí pěstí, protože jí překáží v cestě, zastaví se a pak odstupuje docela stranou. A nakonec se už jen dívá, jak čluny přeplněné řvoucími lidmi se pomalu spouštějí do rozbouřených vln. Jak pojmenovat otcův postoj? Zbabělost? Ne. Zbabělci se bojí o život, a proto se o něj umějí zuřivě bít. Ušlechtilost? Dalo by se o ní mluvit, kdyby otce vedly ohledy k bližnímu. Ale o to podle Agnes nešlo. O co tedy šlo? Neuměla na to odpovědět. Jen jedno se jí zdálo vždycky jisté: na lodi, která se potápí a kde je třeba se bít s jinými lidmi o přístup do záchranných člunů, byl by otec předem odsouzen k smrti.“ (Milan Kundera, Nesmrtelnost, str. 31) A.

Příspěvek Recenze: Nesmrtelnost (Milan Kundera) pochází z Ano Anno

Recenze: The Tales of Beedle the Bard (J. K. Rowling)

Ann — Sun, 13 Mar 2016 16:30:51 +0000

Tak. Konečně se dostala tahle knížka i ke mně (i když byla vydaná už někdy v roce 2008, shame on me!). Je to ona dětská knížka, kterou dostala Hermiona v 7. díle Harryho Pottera od Brumbála a díky níž se jim podařilo… no však víte co všechno (kdyby mezi vámi snad byl někdo, kdo ještě nečetl/neviděl HP a já bych mu zničila zážitek zbytečnýma spoilerama). O tom, že ta knížka ale existuje i ve skutečnosti, jsem se dozvěděla až docela nedávno, v podstatě náhodou. No a jelikož strašně ráda soudím knihy podle obalu, tak jsem prostě The Tales of Beedle the Bard musela mít už jenom z toho důvodu, že ten obal je prostě fakt povedenej a i kdyby to bylo blbý, tak by mi na poličce dělal parádu. 😀 🙂 Knížka se dá přečíst během hodiny (ale je lepší si ji trochu šetřit) a je přímo mířená na dětské publikum (čarodějné i mudlovské), i když je po každém příběhu několik stránek od Albuse Brumbála s jeho komentáři k ději, morální stránce příběhu a tak. Příběhů je dohromady 5, každý je o něčem jiném a svým způsobem jsou to prostě klasické pohádky (trochu jako od bratří Grimmů, takže trochu drsnější). 🙂 Co mě ale příjemně překvapilo bylo, že je ta knížka napsaná vážně hezky. A Rowlingová si s každým příběhem vyhrála, i když měl třeba jen několik stránek. Dost jsem se bála, že to prostě bude v podstatě komerční blbost, která bude jenom stavět na slávě Harryho Pottera, naštěstí je ale knížka hodně povedená. Můj nejoblíbenější příběh byl určitě „The Warlock’s Hairy Heart“ („Mágovo chlupaté srdce“), protože prostě mít chlupatý srdce mi přišlo dost divný a vtipný. 😀 Samozřejmě první, po čem jsem začala pátrat hned po otevření, bylo znamení relikvií smrti u Příběhu tří bratří a zklamaně jsem si ho tam musela domalovat sama… 🙁 😀 Obecně má knížka hodně dobrý recenze a mě samotnou potěšilo jak dobře je napsaná. Navíc jde část z vašich peněz na charitu Lumos, takže budete mít super knížku do sbírky a navíc uděláte dobrý skutek. 🙂 Zkuste ji, stojí za to. 🙂 A.

Příspěvek Recenze: The Tales of Beedle the Bard (J. K. Rowling) pochází z Ano Anno

Recenze: Station Eleven (Emily St. John Mandel)

Ann — Thu, 25 Feb 2016 08:55:18 +0000

Nějakou náhodou jsem letošní rok začala výhradně dystopickými romány. Nový rok jsem oslavila s knížkou Brave New World od Huxleyho, pak jsem přešla na Elfriede Jelinekovou (Milovnice), což vlastně není ani dystopie, ale člověku to nastaví docela drsné zrcadlo, až jsem se přes několik dalších nakonec dostala k Station Eleven (v češtině Stanice 11) od Emily Mandel. Na knihy o zkažené budoucnosti lidstva si člověk docela zvykne díky klasikám (třeba Orwellovo 1984 nebo 451 stupňů Fahrenheita od Bradburyho), v podstatě je to pokaždé celkem hrůza a člověk se vážně nemá na co těšit. Station Eleven je ale úplně jiná. Má v sobě několik dějových linií, které se dají jednoduše rozdělit na ty před apokalypsou a na ty po ní. Vždycky mi nejvíc vadilo, že ve všech post-apokalyptických filmech (a každopádně i knížkách) všichni dělali, jakoby nikdy neslyšeli o zombie, nebo nějakém viru, který z lidí udělá psycho monstra. Prostě se všichni tvářili, že je to pro ně úplná novinka. Station Eleven ne jenom že bere apokalypsu z opravdu lidského pohledu, ale všichni jsou ze současného světa- mají iPhony, Facebook, dívali se na seriály o zombálech a téma apokalypsy je prostě hodně zprofanované. Takže má člověk v podstatě pocit, že se taková apokalypsa může stát kterýmkoliv dnem (což klidně může, stačí nějaký pěkný virus co se rychle šíří a je to). Knížka je vlastně úplně realistická. Prostě jednoho dne přijde upgradovaná verze chřipkového viru, který se pro změnu nezačne líhnout někde v Africe, ale v Evropě a poté v Americe. I obyčejná chřipka přeskakuje dost rychle, takže stačí, když pár nakažených lidí projde letištěm (rájem pro všemožné nemoci) a už se to šíří pěkně rychle. Emily Mandel má hlavně výborný způsob vypravování. V knížce je spousta chytrých myšlenek, kterých si člověk všimne na první pohled. I když je děj „poté“ trochu surrealistický – vypráví totiž příběh kočovné herecké společnosti Travelling Symphony (která má mimochodem na jednom z karavanů hlášku ze Star Treku– „Because survival is insufficient.“), která putuje po Americe a po cestě hraje přeživším lidem Shakespearovy hry. Než jsem knížku četla, přišlo mi to takové dost random, ale vlastně to krásně zapadá do toho všeobecného chaosu a zároveň klidu post-apokalyptického světa. 🙂 Okolo Shakespeara se vlastně tak trochu točí celý děj knížky a na konci se kruh moc hezky uzavře a všechny konce se spojí. No a samozřejmě taky bylo moc milé, že se v knížce od kanadské spisovatelky objevuje zmínka o České Republice a o Praze (dokonce i v angličtině jedna z postav říká Praha a ne Prague), což mě vždycky dokáže potěšit. 🙂 Knížku bych tedy určitě ohodnotila minimálně 5/5. Je to chytré, milé a hlavně realistické. A.

Příspěvek Recenze: Station Eleven (Emily St. John Mandel) pochází z Ano Anno

Proč si přečíst klasiky

Ann — Mon, 07 Dec 2015 20:05:06 +0000

Na gymplu jsem povinné literatuře nikdy nevěnovala moc pozornosti. Téměř všechny zadané knihy jsem sice přečetla, ale nepřikládala jsem jim žádný velký význam. Měla jsem svoje vlastní knížky, které jsem si chtěla číst a když měl člověk rozečteného Jo Nesba, tak se jen těžko nadchne nad Jane Austen. 2 roky po maturitě a na vysoké škole jsem se přece jen rozhodla dohnat staré resty a zkusit to s tou klasikou ještě jednou. Nejsem sice ještě připravená na ruské spisovatele, ale britské a americké autory jsem si rozhodla přečíst z několika důvodů. Člověk začne mít větší přehled – Hodně klasických děl je omýláno pořád dokola. Ať už hláškami nebo oblíbenými citáty apod. Je pak ale fajn na onu hlášku narazit v díle ze kterého pochází a pochopit ji v celém kontextu. Už jenom třeba naprosto tradiční „Být či nebýt, to je oč tu běží.“ (Hamlet, W. Shakespeare) a nebo asi jedna z nejznámějších vět literatury: „Světem panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky.“ (Pýcha a Předsudek, Jane Austen) pak v kontextu dávají mnohem hlubší význam. Pochopíte interní narážky a vtipy – třeba ve filmech, seriálech, divadelních hrách nebo dalších knihách se to narážkami na tradiční autory a jejich díla jen hemží. Člověk najednou najde úplně nový smysl v tom, co dřív třeba úplně nechápal. Některé klasiky jsou vlastně výborné, ale člověk k nim musí dozrát – vím jistě, že mé gymplácké já by si nikdy nepřečetlo žádnou z knih od Virginie Woolf. Jednoduše proto, protože k takovým knížkám si musí prostě člověk najít cestu a já jsem třeba Mrs. Dalloway zkoušela snad třikrát a až na ten poslední pokus jsem se doopravdy začetla a od té doby jsem už zvládla její další dvě díla (knihu To the Lighthouse a její esej „Professions for Women“). Nemyslím si ale, že kdybych měla možnost přečíst si takové knížky dřív, že bych to udělala. Povinná literatura má daleko od ideálu a podle sebe vidím, že stejně si z ní student v tu dobu odnese strašně málo. Ale z nějakého důvodu se z některých knížek klasiky staly a takové knihy (i když ne třeba všechny) by si měl alespoň jednou přečíst opravdu každý. Prostě jenom ve správný čas.

Příspěvek Proč si přečíst klasiky pochází z Ano Anno

Knihy roku 2015

Ann — Sun, 06 Dec 2015 13:33:32 +0000

Než se pustím do nějakých delších recenzí na knihy, které jsem letos přečetla, uvedu sem nejdřív celý seznam. Jelikož jsme letos četla téměř všechny knížky v angličtině, názvy jsem ponechala anglické. Přiznávám se, že jsem se letos rozhodla dohnat resty z klasické literatury a přečíst takové ty opravdu klasiky, popř. si některé knížky přečíst znovu. Od září minulého roku mám aktivní účet na Goodreads.com. Vždycky mě mrzelo, že si nemůžu nikde poznačit knížky, které jsem přečetla, ohodnotit a okomentovat je. Čtenářský deník jsem si nikdy nevedla, a až od letošního ledna jsem si začala udržovat zápisník, do kterého si ale píšu jenom úryvky z knih, které mě zaujaly. Právě na Goodreads je možnost se i trochu namotivovat do čtení. Je tam tzv. Reading Challenge, kde si nastavíte počet knížek, který chcete za daný rok přečíst. Jelikož jsem s tím začala letos poprvé a neměla jsem téměř představu, kolik ročně těch knížek zhruba přečtu, začala jsem na celkem skromném čísle 25. Teď právě čtu svou 30. knížku tohoto roku a je fajn udělat si přehled, kolik toho člověk vlastně přečte. LEDEN 1. Animal Farm (George Orwell) 2. The Catcher in the Rye (J. D. Salinger) 3. The Strange Library (Haruki Murakami) ÚNOR 4. 1984 (George Orwell) 5. The Great Gatsby (Scott F. Fitzgerald) 6. Slaughter-house Five (Kurt Vonnegut) BŘEZEN 7. The Scarlet Letter (Nathaniel Hawthorne) DUBEN 8. Nesnesitelná lehkost bytí (Milan Kundera) KVĚTEN 9. How to build a girl (Caitlin Moran) 10. Žítkovské bohyně (Kateřina Tučková) 11. The Hours (Michael Cunningham) ČERVEN 12. Mrs. Dalloway (Virginia Woolf) 13. Lolita (Vladimir Nabokov) 14. Wuthering Heights (Emily Brontë) ČERVENEC 15. The Collector (John Fowles) 16. Pride and Prejudice (Jane Austen) 17. To Kill a Mockingbird (Harper Lee) SRPEN 18. Fear and Loathing in Las Vegas (Hunter S. Thompson) 19. Scratch Beginnings: Me, $25, and the Search for the American Dream (Adam Shepard) 20. The Perks of Being a Wallflower (Stephen Chbosky) 21. The Curious Incident of the Dog in the Night-Time (Mark Haddon) 22. Miss Peregrine’s Home for Peculiar Children (Ransom Riggs) ZÁŘÍ 23. Arcadia (Tom Stoppard) 24. The Dalai Lama’s Book of Wisdom (Dalai Lama XIV) ŘÍJEN 25. To the Lighthouse (Virginia Woolf) 26. Maus (Art Spiegelman) 27. Good Omens: The Nice and Accurate Prophecies of Agnes Nutter, Witch (Neil Gaiman) LISTOPAD 28. Fragile Things: Short Fictions and Wonders (Neil Gaiman) PROSINEC 29. Stardust (Neil Gaiman) 30. Bad Science (Ben Goldacre)

Příspěvek Knihy roku 2015 pochází z Ano Anno