Dnešní recenze je na ne úplně dospěláckou knížku. Jde o Pana Blahoše (v originále Mr. Bliss) od J. R. R. Tolkiena. Knížku jsem si pořídila, protože se mi na ní líbilo, že je udělaná zrcadlově a polovina z ní je psána přímo Tolkienovou rukou a je doplněná jeho vlastními ilustracemi. Česká strana textu se mi moc nelíbila, přišlo mi to docela otrocky přeložené, ale je dost možné, že to bylo tím, že jsem měla na té samé straně k dispozici i originál, takže jsem mohla hned porovnávat. I když budete mít knížku zhruba za hodinu přečtenou, přesto si myslím, že si zaslouží alespoň malé zhodnocení. 🙂

Nedávno mi brácha přivezl ze Skotska „opožděný dárek k Vánocům“ – The Penguin Lessons (v češtině Co mě naučil tučňák) od britského spisovatele Toma Michella.  Do knížky jsem se pustila hned, jak mi ji podal do ruky. A byla jsem nadšená.

Dnes, na Velikonoční pondělí, jsem dočetla svou druhou Kunderovu knížku – Nesmrtelnost. A už zase jsem z ní na řadě rovin dost vyjevená. Moje první seznámení s Kunderou proběhlo skrze jeho (asi nejslavnější) knihu Nesnesitelná lehkost bytí a to v podstatě jen proto, že mě zarazilo, že jí zná i Joey z Přátel, což mi přišlo tak strašně nepravděpodobné (a po přečtení ale vlastně docela logické), že jsem si ji musela přečíst taky.  

Tak. Konečně se dostala tahle knížka i ke mně (i když byla vydaná už někdy v roce 2008, shame on me!). Je to ona dětská knížka, kterou dostala Hermiona v 7. díle Harryho Pottera od Brumbála a díky níž se jim podařilo… no však víte co všechno (kdyby mezi vámi snad byl někdo, kdo ještě nečetl/neviděl HP a já bych mu zničila zážitek zbytečnýma spoilerama). O tom, že ta knížka ale existuje i ve skutečnosti, jsem se dozvěděla až docela nedávno, v podstatě náhodou. No a jelikož strašně ráda soudím knihy podle obalu, tak jsem prostě The Tales of Beedle the Bard musela mít už jenom z toho důvodu, že…

Nějakou náhodou jsem letošní rok začala výhradně dystopickými romány. Nový  rok jsem oslavila s knížkou Brave New World od Huxleyho, pak jsem přešla na Elfriede Jelinekovou (Milovnice), což vlastně není ani dystopie, ale člověku to nastaví docela drsné zrcadlo, až jsem se přes několik dalších nakonec dostala k Station Eleven (v češtině Stanice 11) od Emily Mandel. Na knihy o zkažené budoucnosti lidstva si člověk docela zvykne díky klasikám (třeba Orwellovo 1984 nebo 451 stupňů Fahrenheita od Bradburyho), v podstatě je to pokaždé celkem hrůza a člověk se vážně nemá na co těšit. Station Eleven je ale úplně jiná. Má v sobě několik dějových linií, které se dají jednoduše rozdělit na…