…Jak jsem to vízum přece jen dostala

V červenci jsem už na nějakou loterii a Working holiday víza zapomněla. Překládala jsem knížku, příležitostně jsem třeba šla natřít něčí plot, každý víkend jsme vyráželi do hor, Jirka chodil do práce a vše nasvědčovalo tomu, že budeme moct za pár týdnů konečně jet na hranice požádat o moje pracovní povolení, které by se navázalo na to jeho.

A pak přišel 22. červenec. A s ním moje pozvánka na Working holiday víza. Jak už jsem psala, roční kvóta vydaných víz je pro Česko 1000 míst. Teď zbývaly místa 3. Na 1 186 lidí. Takže šance, že dostanu pozvánku, byla 0,25 %.

A pak už šlo všechno ráz naráz. Vyplnila jsem všechny potřebné údaje, zaplatila $C335 za vízový poplatek a otisky prstů (což v mé stávající situaci docela bolelo), v pátek na to (2.8.) jsme jeli 6 h do Heleny v Montaně, kde jsem si během 5 minut nechala sejmout otisky prstů, a strávili víkend v neskutečném Glacier National Park. V pondělí (5.8.) jsme stavěli u kamaráda v garáži vestavbu do auta, když mi přišel e-mail že je moje žádost schválená a bylo mi uděleno pracovní povolení.

Ty měsíce a měsíce čekání mě vybavily docela tvrdou slupkou trpělivosti, a tak jsem i v tomhle případě čekala, že celý proces bude minimálně na měsíc. Místo toho jsem měla pracovní povolení přesně za 2 týdny a mohla si začít hledat práci.

Následující týden v sobotu (17. 8.) jsme vyjeli znovu k americkým hranicím, kde jsem si nechala pracovní povolení potvrdit a mám teď v pase přišpendlenou krásnou tvrdou A4 poskládanou do úhledného čtverečku, která mi umožňuje tu rok pracovat. 😀 Až úplnou náhodou jsme si v autě uvědomili, že je to přesně na den 4 měsíce, kdy jsme přicestovali do Kanady.

No a jsme v současnosti. Největší strach jsem měla z toho, že budu při hledání práce muset slevit ze svých nároků – tj. že budu muset jít dělat servírku nebo uklízečku a takových pozic už jsem si přes ty letní sezóny v Anglii a v Americe užila dost a dost. Navíc jsem nechtěla pracovat přes víkendy nebo po nocích (což je právě v restauracích dost nereálný). Je ale fakt, že většina Češek tu pracuje (nebo alespoň začíná) právě ve službách. Chtěla jsem ale zkusit aspoň zpočátku na tento typ prací vůbec neposílat životopis a zaměřit se na to, co by mě mohlo bavit a někam posunout (idealista, co?). No, ale včera jsem byla na pohovoru na pozici stážisty do redakce cestovatelského časopisu Where Calgary a 9. září nastupuju. 🙂 Je to sice jen na pár měsíců, takže se mi to umývání záchodů možná nevyhne, ale aspoň jsem to teď na nějakou dobu odsunula.

Takže tak. Víkendy nám zůstávají volné, takže můžeme pokračovat v lezení po horách, než zapadnou sněhem (dávám tomu tak tři týdny 😀 ). Nakonec to vlastně všechno dobře dopadlo, jenom to chvíli trvalo. 🙂

 

A.

 

Chceš vědět, co se děje v mým kanadským životě in real time? Tak mi hoď follow. ?