Roadtrip po západním pobřeží USA, díl II.

Venku je už teď v podstatě skoro pořád jen tma a mlha. Proto je myslím ideální čas k tomu trochu se dobít letním kalifornským sluníčkem. Jdeme na to.

PÁ, 9. 9. 2016 – Joshua Tree NP, CA

Ráno jsme se všichni probudili vedrem a hlukem. Slunce nám plnou silou žhnulo na stan, takže už od rána byl člověk takový letargický. Nakonec nás naše sendviče s jamem a burákovým máslem trochu probraly a my se vydali s jeepem trochu offroad někam do pouště provětrat drona. Dost jsme si s ním vyhráli, i když jsme byli zakuklení do ručníků a ani ty nás na moc dlouho neochránily.

Kolem druhé odpoledne (tzn. v největším vedru) jsme dorazili do Joshua Tree NP, který je uprostřed údolí a ani po 30 min. jízdy jsme nenarazili na žádný Joshua trees. Nakonec jsme je přece jen objevili – za visitor’s centrem. Stromy jsou to zvláštní a hlavně hodně pichlavý. Kvůli vedru jsme se nakonec rozhodli moc to s vylízáním z auta nepřehánět a dali jsme si jenom dva krátké traily, oba v rozmezí 1 km.

O dvě hodiny později jsme uháněli z parku pryč, spálení a s mozkem jako horká kaše. Večer jsme strávili na wifi v McDonalds (kde u vedlejšího stolu seděli praví, nefalšovaní teen indiáni! teda aspoň myslím…) a nakonec se Jirkovi podařilo najít nějaký wild camping spot kdesi v pustině. Když jsme ale dojeli na místo, zjistili jsme, že stojíme na nějaké kamenité náhorní plošině, která se kousek před námi změnila v prudký sráz. Radši jsme odtamtud vycouvali a po dlouhém hledání našli spaní na nějakém plácku mezi pískovými dunami a sutí, kde strašně foukalo a zároveň bylo pořád hrozný vedro (i když bylo už kolem 10. večer). Celé místo působilo docela creepy dojmem, takže jsme radši rychle zalezli všichni do stanu a šli spát.

SO, 10. 9. 2016 – Salton City, San Diego, CA; NE, 11. 9. 2016

Ráno jsme se opět vydali na cestu. Dopoledne jsme strávili v pravém ghost town – Salton City na pobřeží toxického jezera s názvem Salton Sea. Má za sebou celkem nešťastnou historii – město bylo vybudováno v 50. letech, v 70. letech se začala zvedat hladina jezera a jelikož se do něj vypouštělo všechno možné, začalo být toxické. Turisté přestali jezdit, lidé se odstěhovali a město zpustlo. Úplně opuštěné ale není, i když je to teda hodně zvláštní pohled, mají tam úplně novou školu, vlastní sportovní mužstvo a fotbalový stadion, takže nějaká snaha o udržení města naživu tu je. Projížděli jsme jím asi 2 hodiny, na jedoucí auta jsme narazili 2x, na lidi ani jednou. Všude byly rozpadlé baráky s hromadou bordelu okolo a celé město bylo prosycené puchem z jezera (původně jsme se u něj chtěli nasnídat, ale pak jsme si to radši rozmysleli). Vtipné ale byly názvy veškerých ulic (viz fotka). Kdo je vymýšlel, musel mít hodně bujnou fantazii.

Do San Diega jsme dorazili kolem 12. odpoledne a už na první pohled se mi to město zalíbilo. Takhle nějak jsem si představovala mladý kalifornský města (spolu se SF). Do San Diega jsme vjeli po silnici, která vedla z kopce dolů k přístavu, všude byly barevné domky a po těch několika dních v poušti jsme civilizaci uvítali.

Prošli jsme se kolem přístavu a po Gaslamp Quarter, krásné čtvrti plné obchodů a kaváren a zamířili do USS Midway Museum, které bylo na obrovské armádní lodi a bylo to teda vážně působivé. Trochu jsem se bála, že se budu v takovém muzeu nudit, nakonec jsme ale byli jedni z posledních, kteří odcházeli při zavíračce a to jsme zdaleka nestihli všechno. Celá vrchní paluba byla plná armádních letadel (používaných v různých válkách počínaje 2. sv. v.), kde také měl přednášku jeden pamětník, který mluvil neskutečně zajímavě o tom, jak lítal ve Vietnamu. Muzeum se mi ale asi nejvíc líbilo z toho důvodu, že si tam člověk mohl všechno osahat, vyzkoušet, vlézt si do letounu nebo do kokpitu atp. A i mě jako holku a jako skeptika to muzeum opravdu zaujalo.

Z muzea jsme vylezli úplně uchození, zvládli jsme si ještě projít promenádu při západu slunce a pomalu jeli hledat místo na spaní. Být zpátky v civilizaci má ale přeci jen pár nevýhod – jelikož byla sobota, byly všechny (pro nás cenově dostupné) hotoly/kempy plné a v okolí mnoha kilometrů žádný free wild camping pitch. Nakonec jsme zastavili na nějakém rest stopu několik kilometrů od San Diega, na kterém se sice nesmělo přespávat, ale vypadalo to, že to tam je většině lidí úplně jedno. Jelikož už jsme byli dost unavení, rozhodli jsme se to prostě risknout, nacpali jsme do oken ručníky a šli spát.

Další den ráno jsme měli sraz s Jirkovým kamarádem Loganem. Vyklubal se z něj sympaťák, který nás po obědě pozval k sobě domů, vzal nás na večeři a nakonec nás u sebe nechal i přespat. Konečně jsme se taky mohli všichni vysprchovat, což už jsme potřebovali jako sůl po tolika dnech v poušti. Bylo to od něj moc milé. 🙂

Poté, co jsme u něj načerpali síly, jsme se vydali na další cestu. Los Angeles jsme jen rychle projeli (strašně špinavý město) a na jeho okraji si vyměnili auto – blikala mu kontrolka oleje, tak pro jistotu (změna z Jeepu na obří Hyundai, kde bychom se v kufru pohodlně vyspali všichni tři nemít tolik věcí) a pokračovali stále na sever podél oceánu. Zastavili jsme se v pěkných městech Santa Monica a Santa Barbara a na večer jeli přespat do přírodního kempu spravovaného State Parkem.

PO, 12. 9. 2016 – Santa Monica, CA; ÚT, 13. 9. 2016 – Highway 1, CA

Ráno jsme posnídali se spoustou veverek a po chvilce jsme najeli na Highway 1, po které teď pojedeme až do San Francisca. Hned po pár kilometrech se objevila cedule na vista point, kde jsou prý k vidění tuleni sloní (předpokládám, že to je správný překlad elephant seals). No, k vidění opravdu byli a byla to dost zvláštní podívaná. Dělali samé lidské zvuky a obecně mi přišlo, jako bych se dívala spíš na tlusté lidi na pláži než na zvířata. Brrr.

Pak už následovalo několik hodin po Highway 1. Zastavovali jsme na vista pointech, ale nevyšlo nám moc dobré počasí, foukalo a bylo zataženo a i když jinak by výhledy na moře byly super, takhle zůstalo pořád stejně šedivé jako obloha. Cesta ale rychle ubíhala, zastavili jsme u Bigsby Bridge a okolo 3. odpoledne dorazili do Santa Cruz, které mě ale nijak nenadchlo. Konečně se ale trochu ukázalo slunce a po dalších 2 h jízdy jsme dorazili do San Francisca! O tom, jaké to bylo, zase příště… 🙂

 

A.