Milwaukee, Lake Michigan a Green Bay

Dostali jsme v práci poprvé volno dva dny po sobě a dostali jsme ho všichni tři. Proto jsme si řekli, že už by to chtělo nějaký delší výlet (tzn. někam, kam se nedá dost dobře dojet na kole, jako třeba do Walmartu nebo Piggly Wiggly). Proto jsme se rozhodli půjčit si auto a vyrazit podél Lake Michigan (nebo také „toho fakt velkýho jezera“, jak jsem mu donedávna říkala já) přes Milwaukee až do Green Bay. Jak se trip povedl?

V pondělí 25. července nás vzbudil budík už v 6:20. Půjčovna aut v Burlingtonu otevírala v 7:30 a my byli rozhodnutí se tam do té doby dostat. Vsadili jsme (jako už téměř tradičně) na Uber. Problém vyvstal okamžitě – žádní Uber řidiči očividně nebyli vzhůru o půl sedmé ráno. To nás nechalo chladnými, tedy tak první dvě hodiny. V 9 už jsme byli značně nervózní, když nám aplikace pořád tvrdohlavě ukazovala „no cars available“. Nakonec to došlo tak daleko, že jsme Uber řidiče lovili třema mobilama zároveň a stejně se nám někdo povedl chytit až o půl 11. Tolik k brzkému rannímu vstávání. Řidič se nám navíc pak přiznal, že nás veze v podstatě omylem, že ani nikoho nechtěl vzít a že si jenom instalovat aplikaci na nový mobil, kde se musel přihlásit a my jsme po něm skočili tu sekundu, co se nám objevil na displeji. 😀

Nicméně do Burlingtonu jsme se nakonec dostali a auto jsme měli půjčené během několika minut. Půjčili jsme si ho na Jirku, což znamenalo, že si musel pro sebe zařídit i extra pojištění, jelikož se naše pojištění od CCI agentury nevztahuje na řízení motorových vozidel.

První zastávka byla brunch v Taco Bell, kde jsme vymysleli, kam že to vlastně pojedeme. Nakonec jsme se vydali do Milwaukee, města zhruba 40 minut na sever. Milwaukee se ukázalo jako moc pěkné město se zajímavou architekturou, kde bylo pořád na co koukat (i když předpokládám, že by nás asi uchvátilo skoro každé město, jen abychom změnili stereotyp z Lake Genevy 😀 ). Prošli jsme si River Walk, našli úplně mrňavou kešku v takovém pochybném parčíku a vydali se opět na sever.

Zastavili jsme na trail podél Michiganského jezera. Jezero je to vážně obrovské, celou dobu jsem si přišla úplně jako u moře, nejvíc nás ale překvapilo jak neskutečně azurová byla voda. Sešli jsme si na pláž, kde jsme našli dopis v láhvi a nechali se ožrat hejnem hovad.

Nakonec jsme zamířili už do naší cílové destinace, do Green Bay. Kolem 7. večer jsme se ubytovali v relativně levném motelu u letiště ($80/pokoj) a rozhodli jsme se ještě projet do centra. Zaparkovali jsme ale asi v takovém docela pochybném neighborhoodu, kde byly všude výstražné cedule, které mi přišly až trochu moc orwellovské. Tak jsme jenom obešli pár bloků a vydali se už po tmě zase zpátky.

Na motelu se naplno projevila naše profesní deformace. Jelikož všichni tři pracujeme v housekeepingu, celý pokoj jsme důsledně prohlídli, zkritizovali špatně utřený prach, zašpiněný matrace, žlutý závěs v koupelně…zkrátka všechno, na co jsme zvyklí z práce. Bylo to docela děsivý a já doufám, že nás to brzo zase přejde. 😀

Ráno jsme zamířili na Green Bay stadion, kde se hraje americký fotbal a kde je domovským týmem Packers, do kterých je zřejmě úplně celý Wisconsin (a nejen on) úplně zblázněný (asi bych to přirovnala ke Spartě nebo Slavii, nebo něčemu podobnému). Zaplatili jsme si prohlídku celého stadionu a bylo to docela zajímavý, ale jelikož jsme do včerejška ani nevěděla, že nějaký Packers existují a stále ještě pořádně nevím, v čem vlastně spočívá kouzlo amerického fotbalu (shame on me, ale brzo se to dozvím), tak to pro mě nemělo zas až takovou hodnotu. Nicméně historie celého týmu byla docela zajímavá a tak to bylo nakonec celkem fajn. 🙂 Po prohlídce jsme se vydali ještě do Wildlife Sanctuary, kde se starají o poraněný divoký zvířata a je to jako taková mini zoo, kterou si člověk může zdarma projít, nakrmit ptáky, občas veverky a chipmunky. Já ale zoo a podobný věci nemám nijak zvlášť ráda, zavřených zvířat je mi líto a i když tu byla část z nich na volno, děti se k nim vážně neuměly chovat, to jsem si kolikrát až přála, aby je něco klovlo nebo kouslo.

Pak už bylo potřeba vyrazit na cestu zpátky domů, jelikož jsme museli stihnout do 5 vrátit auto. To se nám podařilo, ale vyvstal další problém – opět jsme nemohli najít žádného Uber řidiče, který by nás odvezl domů. Takže jsme šli na svačinu do Taco Bell, pak jsme se ve vedru courali po parkovišti a čekali, jestli se někdo neobjeví. Neobjevil. Nakonec jsme šli do Walmartu a po cestě jsme začali uvažovat, že bychom to mohli dojít pěšky, pak jsme ale zjistili, že by nám to zabralo přes 4 hodiny, tak jsme od toho upustili. Nakonec se nám po dvou hodinách konečně podařilo ulovit řidiče. Byl to sympatický Mexičan, který nám řekl, že v rezortu kde pracujeme, on sám pracoval na té stejné pozici asi před 20 lety. Pak nám ještě řekl, že nás veze v podstatě omylem, protože se akorát zapomněl z Uber aplikace odhlásit. Tak to vypadá, že nás v podstatě omylem vozí úplně všichni… 😀

Takže to by bylo. Jelikož jsme už za půlkou pracovní části našeho pobytu, přestávají pro nás být extra hodiny v práci motivací k vyššímu výdělku a spíše preferujeme volno, abychom tady taky něco viděli. Tak jsem zvědavá, kam vyrazíme příště. 🙂

V příštím článku bych se víc rozepsala o práci, příjmech a výdajích, o mých setkáních s americkou kulturou, o dobrovolnictví a tak. 🙂

 

A.