Měsíc po BC a jak to nakonec všechno dopadlo

Šestnáctého srpna nám oficiálně vypršely pracovní víza a naděje na to, zůstat v Kanadě ještě o něco déle, se rozplynuly. Měli jsme sice oba turistická víza, a i když u Jirky by se to pracovně dalo snad nějak vymyslet, já bych musela opustit svoje místo vedoucí marketingového oddělení a jít pracovat někde načerno po stavbách za minimální mzdu s výplatou na ruku. S nastupujícím podzimem (za kterým v těsném závěsu zhruba do dvou týdnů přichází 8měsíční zima) se mi do téhle možnosti pochopitelně moc nechtělo. Navíc pokud by nás chytili, naše šance na to vrátit se někdy v budoucnu do Kanady (třeba i na dýl), by taky vzala za své. A tak jsme se rozhodli to v Kanadě zabalit. V pátek 14. 8. jsme šli naposledy do práce, během tří dnů prodali valnou většinu věcí, které jsme nepotřebovali na roadtrip, poslali domů 30kg bednu a vyrazili směr Britská Kolumbie.

Kam vůbec můžeme jet?

Původně padl návrh, že budeme cestovat tak dlouho, dokud nám vystačí našetřené peníze, mezitím se třeba situace zlepší, my dostaneme další pracovní povolení a všechno bude pokračovat jako normálně. Brzo jsme ale narazili na několik úskalí:

1. Naše úspory nebyly zas až tak velké, jak jsme si mysleli a jakmile jsme vyrazili na cestu, peníze mizely rychlejším tempem, než jakým jsme očekávali.
2. Míst, kam jsme v době korony mohli jet, bylo dost poskrovnu – USA je ještě stále zavřené a téměř všechny okolní provincie mají pro lidi z Alberty povinnou karanténu. Náš plán podívat se na Yukon a do Northwest Territories tak padl. Na východ od nás jsou jen nekonečné lány a prérie, takže jsme to logicky stočili na západ k Tichému oceánu.
3. Opatření se začala zase utahovat, možnosti, jak v Kanadě legálně pracovat byly pořád buď pozastavené, nebo jsme nesplňovali podmínky, a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo v následujícím půl roce nějak zlepšit.

„Kup průvodce a jedem.“

Každý náš roadtrip po USA provázelo dost zevrubné plánování. Není se čemu divit – vzdálenosti jsou v Americe obrovské, chtěli jsme toho v hodně státech hodně vidět a hlavně jsme měli dost jasně vymezený časový úsek na cestování, protože ještě před samotným roadtripem jsme už měli letenky domů. Naproti tomu by se tahle naše měsíční cesta po západní Kanadě dala charakterizovat jediným slovem: klid.

Neměli jsme žádnej pevnej plán.
Neměli jsme časovou osu a moc peněz.
Jediný, co jsme věděla, bylo, že si chci vylízt úchvatnej Panorama Ridge a vidět velryby.

Takže jsme si vůbec poprvý koupili papírovýho průvodce od Lonely Planet a zamířili přes Kootenay na jih Britský Kolumbie, do Okanagan Valley, na hranice s USA, kde jsme se týden strašlivě přežírali broskvema a hromadou dalšího čerstvýho ovoce ze stánků u silnice a pak přejeli zpátky do hor u Whistleru.

Do Whistleru bez peněz nelez

Prťavá vesnička Whistler leží jen asi hodinu a půl od Vancouveru a nabízí ve svém okolí všechny horské atrakce, které si jen měšťáci můžou přát – je to ráj horolezců, bikerů, turistů a v zimě samozřejmě lyžařů. A ceny tomu přirozeně odpovídají. Whistler mi vlastně dost připomínal Park City v Utahu, kde jsme strávili léto 2018 a které se taky po olympijských hrách stalo turistickým magnetem a díky nim se proměnilo k nepoznání.

My jsme tu ale měli jiný cíl – téměř 30km výšlap na Panorama Ridge, odkud je dechberoucí výhled na Garibaldi Lake. Naštěstí si musíte tuhle nádheru dost oddřít a strávit lezením po kopcích prakticky celý den. Snad jen díky tomu je tohle místo ještě pořád ušetřený tomu děsivýmu přívalu lidí, který potkalo třeba Moraine Lake (u kterýho může člověk rovnou zaparkovat). I tak je to ale pořád jeden z nejoblíbenějších hiků v okolí, v době koronakrize byl dost dlouho uzavřený a teď je na něj potřeba rezervace. Systém se spouští v 6 ráno, není možné si místo zarezervovat dopředu a i v úterý na konci sezony byla místa vybrána během několika málo minut. My jsme svůj spot naštěstí chytili na jediné čárce signálu u silnice a mohli jsme vyrazit.

Shodou okolností měl Jirka ten den taky svoje 28. narozeniny, takže jsem mu k nim nadělila přes 28 km v horách. A když jsme se po 15 kilometrech konečně vyškrábali až na samotný hřeben hory a zčistajasna se pod námi rozevřelo Garibaldi Lake zbarvený do tak sytě modrý, že dokonce ani v našich horách v Banffu jsme nic podobnýho neviděli, říkala jsem si, že lepší dárek jsem mu dát ani nemohla. 🙂

Pralesy, divokej oceán, velryby

Následující dva týdny jsme strávili na Vancouver Islandu. A jeli jsme na velryby. A viděli jsme je. A taky tuleně a mořský vydry. A bylo to boží.

Vancouver Island je zajímavej svou různorodostí. Krajina tu chvílema vypadá úplně jako v Česku, ale stačí popojet pár kilometrů a jste v hustým pralese a slyšíte příboj divokýho oceánu. Většina lidí svůj výlet zakončí v Tofinu – ráji sufrařů – což mi ale přijde škoda. Na ostrově prakticky vedou jen dvě hlavní silnice – jedna se táhne po celém severním pobřeží až do Port Hardy. Z ní se pak v Nanaimu odpojuje druhá, která vede právě do Tofina. Městeček a vesnic na celým ostrově moc není (i když má rozlohu poloviny ČR) a valná většina z nich jsou jen malý vesničky postavený na základech indiánských osad. Obecně je na ostrově hodně přítomná indiánská kultura. Názvy měst jsou na cedulích napsány v angličtině a v původním indiánským jazyce, všude jsou totemy, dřevěný sochy a Indiáni sami.

Nejvíc mě baví pralesy. Jsou magický a prastarý. A tak strašně šťavnatě zelený. Všude visí „fousy starýho muže“ (v češtině se tomuhle lišejníku půvabně říká Krakonošovy vousy), voní tu cedry (pro Indiány je to strom života, ze kterého vyráběli prakticky všechno, včetně oblečení), lítají obrovský vážky a je tu ticho. Tak dokonalý ticho.

Jediné, co nám kazí pohodu, je myš, která nám vlezla kamsi dopředu do klimatizace a tam našla svůj konec. Po každém nastartování se člověku chce prvních pár dní zvracet. Trvá to asi týden, ale nakonec myška vyschne a máme konečně trochu pokoj. Kdyby byla cítit i při našem návratu do Calgary, máme dost velký problém. Na prodej auta jsme totiž měli jen týden.

Sunshine Coast, kde slunce vidíme jen první den

Bereme to ještě přes Sunshine Coast, na kterém je prý pořád hezky. Škoda, že tam přijíždíme zrovna na konec sezóny, kdy se k ranní mlze (na kterou jsme zvyklí z Tofina) připojuje ještě neproniknutelný, štiplavý a nažloutlý kouř z lesních požárů, které řádí v Kalifornii a Oregonu. Dva dny je vidět jen na pár metrů a všechno nám smrdí kouřem.

Kouř nás provází celou cestu až do Calgary. Byli jsme na cestě 29 dní. Až na ten konec jsme ale na počasí měli neuvěřitelné štěstí. Pršelo nám jen jednou, což zrovna na Vancouver Islandu je malý zázrak, očividně tam leje prakticky neustále.

22. září jsme odletěli zpátky do Evropy. Auto jsme prodali vysloveně za pět minut dvanáct (pánovi jsme ho odvezli v pět odpoledne a v osm už jsme odjížděli na letiště). Poslali jsme ještě další dvě velké bedny, i tak jsme ale odjížděli s přetíženými kufry a zavazedlem navíc. Nějak se mi ani po těch pěti dnech pořád nesrovnalo v hlavě, že je vážně konec. Je mi jasný, že nás s koronou čekají sranda časy, ale zároveň se nemůžu dočkat toho, co si vymyslíme příště. 🙂

 

A.

 

Chceš vědět, co se děje v mým kanadským životě in real time? Tak mi hoď follow. ?