A na jih!

Výšlap k ledovci Steindalsbreen byl nejsevernějším bodem naší polární výpravy. Odsud to už pak bylo jen a jen na jih. Po frenetickým hledání pasu na hranicích s Finskem jsme vjeli do Laponska –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kraje polární záře, Sámů a Santy Clause. A taky sobů, kteří nás touhle divokou krajinou provázeli od první minuty. Dalších několik set kilometrů se neslo v duchu pohodové jízdy 100 km/h po nekonečně dlouhých, rovných a liduprázdných silnicích co chvíli prolnuté prudkým brzděním, kdykoli se z příkopu zvedla sobí hlava – po ní totiž následovalo tělo (a někdy i celé stádo), které si líně klopýtalo přes silnici. Jsou to každopádně krásný zvířata s neskutečně velkýma, něžnýma očima. 🙂

Saana Fell

Přímo na pomezí Norska, Finska a Švédska se nachází národní rezervace Malla Strict. Po dramatických pohořích na severu Norska je Laponsko krajinou nekonečného množství jezer a jezírek, zalesněných kopců a plešatých vrcholků. Jedním z nich je i Saana Fell. Jde o vcelku oblíbený trail, jelikož je snadno přístupný, nepříliš dlouhý a výhledy jsou skoro zadarmo. V průběhu 6km okruhu jsme zažili skoro všechna roční období a potkali hromadu sobů pěkně zblízka, což pro nás (a hlavně naši fenu) byl dost zážitek.

Je nicméně zřejmý, že Laponsko ožívá až v zimě. Většina atrakcí je určena pro zimní měsíce (populární Santova vesnička, organizované výjezdy na sledování polární záře, výlety na saních tažených psy…) a v létě tu tak trochu chcípl pes. To nám ale rozhodně nevadí. 🙂

Oulu, písečné duny v Kalajoki, Kokkola

Jakmile jsme se posunuli pod 66. rovnoběžku, Finsko ožilo. Přibylo městeček a dálnic, ubylo sobů. Zastávkou, která stojí za zmínku, je přístavní městečko Oulu s půvabnou tržnicí plnou místních prodejců, bister a kaváren a pěší zónou v „historickém“ středu města. Jediný, co kazilo dojem, byl zápach z místní papírárny, který se občas s větrem přihnal nad město a celý ho zasmradil. Každopádně právě tady jsme zjistili, že si Finové potrpí na setsakra dobrý, i když pokaždé dost obří, kafe. Pokud někdy budete poblíž, zajděte si do Robert’s Coffee, kupte si i zrnka s sebou a pak mi poděkujte.

Další zastávkou byly písečný duny a několik kilometrů dlouhá písečná pláž v Kalajoki. Je to asi dost populární místo, my jsme tam ale dorazili až kolem půl sedmé večer, takže jsme prakticky nikoho nepotkali. Je to každopádně vcelku unikát, jelikož za odlivu můžete jít stovky metrů daleko do moře po vyvýšených písečných „chodníčcích“, kdy všude kolem vás je voda, ale vy jdete jak Mojžíš suchou nohou daleko předaleko. Mrtvej tuleň na samým konci, kde se písek potkával s vodou, už byla jen třešnička na dortu.

Stejně jako ve Skotsku (a Norsku i jinde) máte jistotu sprchy v bazénu. My se po cestě na jih zastavili do krytého bazénu v Kokkole a jakmile jsme se zas cítili jako lidi, vydali jsme se prozkoumat městečko. Jako většina měst a vesnic ve Finsku, ani tady toho není nic moc k vidění. Maličké historické centrum a přilehlé uličky máte za chvilku projité, žádnou velkou architekturu ale nečekejte. Výborný kafe tu ale najdete i tak –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tentokrát bych doporučila Café Kahvipuu.

Helsinky, Tallinn, Viru Bog a Kunda

Helsinky jsou pěkná nuda. Měli jsme skoro celý den na toulání městem předtím, než nám jel odpoledne trajekt do Tallinnu a kromě pár obligátních historických zastávek v centru (náplavka, stará tržnice, katedrála, hlavní náměstí, park Kaivopuisto, muminí obchod), několika prudce moderních architektonických kousků (muzeum umění Amos Rex, Kamppi Chapel…) a spousty kaváren nemá tohle město moc co nabídnout. Je to zkrátka velké přístavní město, kde se mísí spousta kultur a nějak se tam vytrácí genius loci. Vtipný bylo, že když jsem googlila, co vidět v Helsinkách, všechny turistický weby a blogy mi doporučovaly zajet si místo toho trajektem do Tallinu. 😀

Jak jsme z Helsinek odjížděli s dost vlažnými pocity, tak nás Tallinn přivítal s otevřenou náručí a dokonale nám učaroval. Už cesta z Finska do Estonska byl zážitek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dvouhodinovou plavbu na nejluxusnějším trajektu, jaký jsem kdy viděla, jsme si užili na maximum. Celá loď od přídě po záď vypadala jako 5* hotel plný obchodů, restaurací, kaváren, barů a prosklených teras tyčících se nad mořskou hladinou. Plavba navíc byla velmi cenově přívětivá – 114 EUR i s autem a psem.

Do Tallinnu jsme dorazili akorát ve zlatou hodinku, kdy zapadající slunce zbarvovalo starou dlažbu a omítky do sytě oranžové. Tohle starý město nám po celým dni v Helsinkách dost spravilo chuť. Podařilo se nám zaparkovat hned u hradeb a vydali jsme se na obhlídku. Díky zachovalým hradbám je samotné srdce města dost kompaktní, protkaný bezpočtem uliček vydlážděných kočičíma hlavama, který se navzájem propojují a vedou na tichá, schovaná nádvoříčka, na vyhlídky, i ke kostelům a bazilikám. Krásný, čistý, starý (ale udržovaný) město s přívětivou atmosférou, který 100% stojí za návštěvu.

Asi hodinu od Tallinnu se nachází národní park Lahemaa a v něm bažina Viru Bog. Jde o mokřad, který se rozprostírá na 2,5 čtverečních km a který si můžete projít po dřevěných chodníčcích. Uprostřed se tyčí i rozhledna a celkově je to moc zajímavý místo, do kterýho bych rozhodně nechtěla zahučet (část chodníčků občas tvořily jen dvě ztrouchnivělý a pěkně kluzký prkna položený vedle sebe 😀 ).

Naši spanilou jízdu po Estonsku jsme zakončili kde jinde než ve vesničce s výmluvným názvem Kunda (pamatujete, jak Češi loni převálcovali anketu airBaltic, aby si na jeden ze spojů zvolili právě tenhle název? 😀 ). Zašli jsme si tam do nejnudnějšího a nejbizarnějšího muzea, jaký jsem kdy zažila (a to mám jinak muzea ráda). Muzeum cementu je zhruba tak záživné, jako zní. Pojednává (v estonštině) o historii místní cementárny, díky níž se tohle městečko s 3000 obyvateli zapsalo do historie coby jedna z nejznečištěnějších oblastí v Estonsku, a celá výstava je teda pro opravdové fajnšmekry. 😀

Ta bizarní část ale nastala až v poslední místnosti muzea, která byla plná plastik ženských hrudníků a figurín oblečených do sexy oblečků. A pak následovalo horní patro, kam nás paní kurátorka (se kterou jsme v muzeu byli sami) ochotně zavedla. Naskytl se nám pohled jako z hororu na její osobní kolekci porcelánových panen, který obývaly každičký kousek půdního prostoru. Rychle jsme se vypoklonkovali a vycouvali odtamtud. 😀

A tímhle nezapomenutelným zážitkem bych vyprávění o našem letošním putování zakončila. Čekala nás ještě cesta přes celý Pobaltí a Polsko, myslím ale, že muzeum cementu v tomhle Bohem zapomenutým kusu země jen tak něco nepředčí.

Na příští rok spřádáme plány na další velkou cestu, stay tuned a snad budu s vyprávěním zpožděná opět jen o pár měsíců. 🙂

Do tý doby: cestování zdar!

 

A.