Na sever!

Naše letošní velká letní cesta nás zavedla do dobře známých i neznámých končin arktického Norska, Laponska a Pobaltí. Táhla se podél oceánu i přes vřesem porostlé planiny vysoko v horách. Během tří týdnů jsme udělali pěknou, 7,5 tisíce dlouhou elipsu. Multivan drží!

Trajekt Polsko-Švédsko a překvapivě malebný Malmö

Do Norska už jsme se dostávali všelijak – nejkratší cesta vede přes trajekt z dánského přístavu Hirtshals do Larviku nebo Kristiansandu (podle toho, kam se pak člověk v Norsku vydává). Jde to i komplet po souši přes Kodaň a Öresundský most a pak nahoru dál přes Švédsko (tuhle cestu jsme absolvovali v r. 2022).

Jelikož jsme se letos chtěli potkat s kamarády ve švédském Malmö, hledali jsme způsob, jak se do něj co nejrychleji dostat bez nutnosti platit pěkně mastný Öresundský most. Nakonec jsem našla cenově přívětivý (175 EUR) a vcelku rychlý (7 h) trajekt z polského Svinoústí 😀 (nebo lépe znějící Świnoujście) do švédského Trelleborgu. Na papíře všechno vypadalo dobře, dokonce i cesta z Brna do Svinoústí měla trvat jen 8 hodin čistýho času. Což ona i trvala, pocitově to ale bylo dvakrát delší hlavně kvůli úseku přes Česko. To bylo utrpení. Za celou dobu jsme najeli po českých dálnicích asi jen 15 kilometrů, zbytek byl po okreskách a přes zapadlý vesnice. Ne proto, že bychom chtěli ušetřit za dálniční známku, ale prostě proto, že na sever od Brna na Polsko žádný dálnice nevedou.

Jakmile jsme ale přejeli hranice, zbývající úsek přes Polsko už byl čistá nádhera – úplně nové, prázdné dálnice a tempomat až k moři. Do přístavu jsme dorazili v 1 ráno a o 3 hodiny později už vstávali na trajekt. To byl čí blbej nápad? 😀 Po sedmi hodinách, který jsme nastřídačku strávili složený pod stolem v kantýně a snažili se dospat, jsme dorazili do Švédska.

Z Trelleborgu je to do Malmö jen půl hodinka cesty, takže jsme pak zbytek dne mohli strávit ve víru velkoměsta. Malmö mě hodně příjemně překvapilo. Měla jsem ho zaškatulkované jako špinavé, nevzhledné přístavní město, v centru je ale plno zeleně, parků, vodních ploch, skvělých kaváren a podniků, že člověk neví, kam dřív. Naštěstí jsme měli místní průvodce, kamarádi nás zavedli do vyhlášené Saluhall, staré industriální haly, která je předělaná na komunitní hub se spoustou bister, kaváren, stánků lokálních výrobců a prodejců všechno možného. Drahý, ale dobrý. 🙂

Turistický Norsko

Ve Švédsku jsme se moc neohřáli a zamířili rovnou do Norska. Tuhle cestu na sever už dobře známe, rozhodli jsme se ji ale pojmout trochu jako trip down the memory lane a objezdit si všechna ta známá místa, která jsme tu obrazili ještě na Erasmu. A když už člověk jezdí po Norsku, musí si objezdit scenic routes. Tou první byla Strynefjellsvegen scenic route vedoucí z městečka Lom (kde je krásný dřevěný kostel z 12. století) až ke Geirangerfjordu. Jedná se o jednu z nejpopulárnějších tras, a to z dobrýho důvodu. Celá cesta je fakt dechberoucí a Geirangerfjord ty výhledy prostě umí.

 

Cestou dál na severozápad jsme to vzali přes Trollstigen, starou a děsně klikatou cestu vedoucí strmě po úbočí hory a odtamtud až k oceánu projet si Atlantic Ocean Road. Projeli jsme si ji komplet celou se všema viewpointama, který unikají pozornosti a tak i tam jsme byli často úplně sami.

Odtamtud jsme se přesunuli do Trondheimu, který byl kvůli špatnému počasí úplně vylidněný – nepřijely obří výletní lodě. Bylo to vlastně moc sympatický, mohli jsme si v klidu projít přes ikonický most a staré město a v podstatě nikde nebyla ani noha. Nevídáno. 🙂

Neturistický Norsko

A teď k tomu zajímavějšímu. Norsko máme proježděný křížem krážem, proto jsem tu letošní cestu chtěla pojmout trochu jinak a hledala jsem hlavně málo známý místa, kam jezdí hlavně místňáci a jsou to takový skrytý poklady. A jelikož je tenhle můj blog dosti komorní a čte ho dle mého odhadu tak pět lidí (včetně mýho muže), tak nebudu držgrešle a podělím se o ně taky.

Prvním pokladem je krátký hike asi hodinu zajížďky doprostřed ničeho z městečka Mo i Rana (kde mají mimochodem výbornou kavárnu Munin Coffee House). Je to výlet zhruba na hodinku, většina cesty vede po dřevěných chodníčcích nad podmáčeným podrostem, jen posledních 50 m k vodě je hodně prudkých a pokud je po dešti, taky pekelně kluzkých. Poslední úsek jsme se proto vystřídali, vždycky jeden z nás čekal nahoře s fenou. Slezete totiž k divoký, rozbouřený řece, která do skalního masivu vymlela působivý útvary, prohlubně a zákrutiny. Říká se tomu Marmorslottet (mramorový hrad) a pokud jste poblíž, za tu zajížďku to fakt stojí.

Druhým, fakt dobře skrytým pokladem je ostrov Rødøy. Jezdí na něj jen dva trajekty denně (ráno tam, večer zpátky), a to ne každý den. Tudíž s jistotou víte, že víc lidí, než kolik s vámi najede na trajekt, za ten den už nepotkáte. My jsme se na Rødøy vydali v pátek 8. srpna a jelo nás pět aut. Přesně takhle jsem si ty hiky off the beaten path představovala. 😀 Na ostrově je jedna vesnice a jeden hotel u moře, jinak nic. Co ale z tohohle ostrova dělá opravdu zajímavý místo, jsou výhledy, který se vám naskytnou, když se od moře vyškrábete na místní nejvyšší kopec Rødøyløva (443 m.n.m.). Cesta nahoru je jen asi 1,5 km dlouhá, ale pěkně strmá. To, co vás ale nahoře čeká, za tu námahu stojí. V podstatě se ocitnete na Lofotech, kde jste ale široko daleko úplně sami. Ach. ❤️

Je skvělý, že potom, co se dostatečně vynadíváte a slezete z kopce zpátky dolů, můžete se zajít vykoupat na nedalekou písečnou pláž, zajít si do (na nás trochu moc posh) hotýlku na něco k snědku a dokonce se i vysprchovat v nových sprchách, který jsou přistavený u parkoviště. Blaho!

Můj třetí tajný tip na výlet vás zavede k úchvatný pláži Hovdsundet, která je jako vystřižená z Malediv. Trail samotný není po fyzické stránce nijak náročný, jdete celou dobu podél moře, ovšem na hlavu je to docela fuška. Terén se neustále mění, pořád musíte dávat pekelně pozor, kam šlapete, jelikož často jdete po velkých, řasami porostlých balvanech, které kloužou jako blázen (a pokud je po dešti, což nejspíš bude, tak bude klouzat úplně všechno), škrábete se po holých stěnách nad mořem a do toho se snažíte, aby vás někam nestáhl nadšenej pes. Když to ale zvládnete, po nějakých třech kilometrech se vám konečně ukáže písečná pláž z obou stran omílaná oceánem.

A teď pozor, zlatý cestovatelský hřeb: trajekt, který vás vezme zadarmo na Lofoty.

To, jestli se po cestě na sever otočíme i na Lofoty nebo ne (už jsme tam přece jen byli), jsme zvažovali až do poslední chvíle. Moc se nám tam nechtělo – Lofoty jsou malé a turistů plné, navíc náš příjezd měl vyjít zrovna na víkend, nechtělo se nám objíždět to celé po souši (cca 6-10 hodin zajížďka) a trajekty z Bodø byly nesmyslně drahé (a hlavně vyprodané). A tak jsem tak večer po hiku k Hovdsundet beach jezdila na Google Maps prstem podél pobřeží a všimla jsem si malého přístavu Skutvik, ze kterého se táhla tenká přerušovaná čára do… Svolværu na Lofotech. Pogooglila jsem a zjistila jsem, že trajekt jezdí několikrát denně, ale co je nejdůležitější: že díky projektu norské vlády spadá na seznam ferry spojů, které jsou zcela zdarma (jak pro Nory, tak pro cizince). Bingo! Měli jsme štěstí, vešli jsme se hned na první spoj, který odplouval hodinu po našem příjezdu do přístavu.

Plavba byla strašlivá. Jirka byl v pohodě, ale já trpím mořskou nemocí a obecně se mi dělá špatně i jen z houpačky. Zapomněla jsem si kinedryl v autě a dvě a půl hodiny jsem trpěla jak zvíře. Obešlo se to ale bez ztráty kytičky, oběd zůstal tam, kde měl, i když jsem měla párkrát pěkně namále.

Kolem třetí odpoledne jsme každopádně po krátké zastávce na ostrůvku Skrova dopluli na Lofoty. A jelikož bylo po mnoha dnech přívětivé počasí, rozhodli jsme se ho využít k rychlému výšlapu nad město na vrcholek zvaný Tuva. Byl to v podstatě random hike, který jsem den předem narychlo našla v aplikaci AllTrails a nakonec se z toho vyloupl výlet jak víno s dechberoucíma, 360° panoramatickýma výhledema. Lofoty tohle prostě umí. Nejdřív vás do kopečka pořádně potrápí, ale když máte štěstí a nevlezete do mraků, ty výhledy nahoře jsou epesní.

Upřímně mě ale nejvíc překvapila absense lidí. Byla neděle odpoledne, 10. srpna, trail začínal prakticky přímo ve městě, a přesto jsme za celou dobu potkali asi jen šest lidí. Na Lofotech? Na tak krásným hiku? Cože? Začalo mi vrtat hlavou, jestli jsme náhodou nepřijeli po sezóně. O den později se mi tahle teorie potvrdila a já byla šťastná jak blecha, že jsme se na Lofoty rozhodli jet i podruhý. Takže: Lofoty v druhý půlce srpna jsou ten nejlepší možnej nápad. Počasí ještě drží, ale na místní poměry je to tu v podstatě vylidněný. Zázrak.

A když už jsme tu byli, druhý den ráno jsme vstali v 6 (slunce tou dobou už bylo vysoko, jako v poledne) a vyrazili podruhé zkusit štěstí na Offersøykammen. Když jsme tu byli v r. 2022, bylo zataženo a pršelo, v půlce kopce jsme vlezli do mraků a neviděli ani na krok. Jelikož jsme ale věděli, jaké výhledy nás mají nahoře čekat, ty tři roky jsme si říkali, že „až jednou“ se sem vrátíme, musíme se na tenhle kopec vyškrábat znova. Tentokrát to vypadalo slibně – sluníčko svítilo a kopec, který se nad námi tyčil, byl vidět v celé své impozantnosti, žádný mráček na obzoru.

Krpál je to teda hroznej. Ale jako všude na Lofotech: ty výhledy za to fakt stojí. A tentokrát se na nás usmálo štěstí a měli jsme dechberoucí výhledy sami pro sebe. 🙂

Naší poslední zastávkou na Lofotech byla vesnička Henningsvær, která se rozprostírá na několika ostrůvcích v oceánu, které jsou všechny propojené mosty. Krásný, typicky norský místo. A se skvělou kavárnou Lysstøperi and Cafe, kde jsme před třemi lety viděli strašně hodnou (a očividně strašně vyčerpanou 😀 ) border kolii a tehdy jsme se definitivně pro tohle plemeno rozhodli. Po našem příjezdu domů jsem začala googlit, o dva měsíce později jsme si přivezli štěně Izzy a teď, v roce 2025, tu s náma seděla a taky byla strašně hodná (= strašně vyčerpaná 😀 ). Kruh se uzavřel. 🙂

Jak už bylo na tomhle výletě zvykem, další plány jsme v závislosti na počasí změnili z hodiny na hodinu. Původně jsme plánovali Lofoty po souši opustit a vydat se na Senju. Jelikož se ale dalšího dne vyloupl náramně pěkný den (a těch tu opravdu není mnoho), překopali jsme trasu a vyrazili ještě na Vesterály. Tahle ne úplně turistická část Lofotů mi učarovala. Je mnohem drsnější, skalnatější a osamocenější než její jižnější sousedky, infrastruktura je tu dost rudimentární, ale to nám vyhovovalo, benzínky tu byly (dokonce s výrazně levnější naftou než na spodních Lofotech), takže co víc chtít.

My jsme měli namířeno na jeden konkrétní výšlap: Måtind. Hodně mi to připomínalo Skotsko nebo obecně severní Anglii. Bylo to něco úplně jiného než ostatní hiky na Lofotech, protože tady se člověk od parkoviště vyškrábal na obří náhorní plošinu, po které došel až na její úplný cíp, kdy dál už bylo jen pár skalisek v moři a pak už nic. Náročnej, ale krásnej hike.

Trajekty v severním Norsku

K trajektům v severním Norsku ještě tolik: pokud se tam chystáte s větším autem, než je běžná dodávka (jako naše T4, kterou často klasifikují ještě jako normální auto), obrňte se trpělivostí. Na řadě menších spojů jsme četli hororový recenze (a i jsme to viděli na vlastní oči), že tam karavany ve frontě tráví někdy nejen dlouhé desítky hodin, ale i celé dny, než se na ně dostane řada (jednoduše – jsou moc velký, takže se místo nich pustí osobáky, kterých se na loď vejde víc).

Přístavy, ze kterých jezdí trajekt třeba jen jednou dvakrát za den a jsou na velmi turisticky frekventovaných místech (typicky spoj mezi Vesterálama a Senjou – tam to bylo peklo na zemi), jsou definicí dopravního kolapsu. Vůbec se frustrovaným místním nedivím, že tak brojí proti velkým karavanům, tam nahoře na to není ready nic – infrastruktura, silnice, zázemí, lodní spoje a život se tam v podstatě úplně zastaví, protože nikdo neprojede.

Senja, Tromsø, Blåvatnet a Steindalsbreen glacier

Po připlutí do přístavu Gryllfjord jsme si nejprve objezdili jednotlivé „prstíky“ poloostrova Senja, u pláže s majákem si dali šlofíka a špagety s červenou omáčkou a odpoledne vyrazili na hike, který se na mém žebříčků nejkrásnějších výšlapů dostal na nejvyšší příčky. Riven je výlet, který má perfektní poměr výhledy:výkon. Je to technicky nenáročná hřebenovka, na které se po celou cestu můžete kochat panoramatickýma výhledama na všechny strany. Ke konci jdete po uzoučké cestičce, po obou stranách máte skaliska svažující se šikmo dolů, až nakonec dojdete na menší placatý výběžek, kde se vám naskytne dramatický výhled na fjord s lososí farmou a malinkou ostrovní vesničkou Husøya spojenou s pevninou dlouhým mostem.

Přes další trajekt jsme se pak přiblížili k Tromsø. Hned u přístavu v Brensholmenu je kraťoučký výšlap na místní kopec Ørnfløya, ze kterýho je krásný výhled na velmi fotogenický most spojující pevninu s ostrovem Sommarøy. Ideální na protažení noh a vyvětrání hlavy i psa před vjezdem do města. 🙂

V Tromsø jsme se příliš nezdržovali, tohle arktický město nenadchne ani neurazí. Jeho historický centrum sestává prakticky z jediné ulice pro pěší. Dvě věci ale stojí ze zmínku: je tu nejseverněji položený McDonald’s na světě a Tromsø je kávovým rájem. Nemohli jsme si z té nabídky výborných kaváren vybrat jen jednu, takže doporučím dvě: Tøllefsenhjørnet (velmi hipster) a Risø Mat og Kaffebar (tam mi kafe chutnalo víc, ale obě byly na můj zmlsaný brněnský jazýček velmi kvalitní).

Nás ale v týhle oblasti zajímalo něco jinýho: jezero Blåvatnet. Jde o ledovcový, tudíž nesmyslně šmoulově modrý jezero, nad kterým se dramaticky tyčí vrcholky hor a samozřejmě je napájený impozantním ledovcem. No prostě kýč jak bič. Jde o vcelku populární výšlap (což se pozná i podle – netypicky – placeného parkoviště), vyrazili jsme tedy brzo ráno a cestou nepotkali ani nohu. Jezero vážně bylo nesmyslně šmoulově modrý, i když dramatický vrcholky a ledovec byly skrytý za hradbou mraků. Nevadí. Dali jsme si svačinu a mezitím se mraky trochu roztrhaly a přece jen se nám vrcholky na chvíli ukázaly.

Jezero se samozřejmě nachází uprostřed ničeho, byl tam sotva signál, i tak jsem si ale po včerejším kávovém zážitku v Tromsø říkala, jestli tu náhodou přece jen nenarazíme na něco připomínající kavárnu. Ha. Google mě nezklamal. Nedaleko od parkoviště se nacházel přístav Svensby a přímo na molu byla malá kavárna Zapffe Café. Byli jsme trochu skeptický, ale když jsme vkročili dovnitř, ocitli jsme se v půvabný, námořnicky laděný kavárně, kde si sami praží kafe (a pečou dobrůtky). Hlavně tam bylo sucho, teplo a kafe bylo nad očekávání dobrý. Takže tenhle tip ráda předám dál. 🙂  

Naší poslední zastávkou v arktickém Norsku byl výšlap k ledovci Steindalsbreen. Je to zábavný, technicky vcelku nenáročný trail, který vede podél valící se řeky, přes planiny plné ovcí až nahoru na náhorní plošinu, kde je blankytně modrý jezero s pláží z černého písku a nad tím vším se impozantně tyčí obrovský ledovec. Za celou dobu jsme nepotkali ani nohu (jen obrovského orla, který nám ráno přeletěl přímo před autem), Izzy se vyblbla a my jsme byli spokojený.

Tímhle výšlapem jsme zakončili první část našeho výletu, od ledovce jsme to pak stočili na jih, na norsko-finské pomezí a do Laponska. O tom všem ale zase příště. 🙂

Cestování zdar!

A.