Kanada

Rok v Kanadě v kostce

Tak jsme tu rok. Přijde mi to jako ten nejdelší a zároveň nejkratší rok mýho života. Zpětně samozřejmě nemůžu ani uvěřit, že to tak uteklo. Když se ale podívám na jednotlivý etapy, vzpomenu si, že u některých jsem ani nevěřila, že skončí. Tak se pojďme na ten rok podívat. Upřímně, bez obalu.

Kalifornie, duben 2019; (c) Jirka

Duben 2019:

Týden cestujeme po úžasně jarním západě USA. Nikdy jsem neviděla Kalifornii takhle zelenou. Poprvý jsem viděla kvést poušť a prošla se lány a lány divokých kalifornských máků.

17. dubna přilétáme do Calgary a vracíme se zpátky v čase. Vítá nás hnědá, zmrzlá pustina. Jirka dostává pracovní povolení, já jen razítko do pasu – půlroční turistické povolení k pobytu. Nechceme ani domýšlet, co by se stalo, kdybych za půl roku ještě neměla pracovní víza.

Po příjezdu na ubytování zjišťuju, že se mi z batohu ztratila taštička s nabíjecími kabely, powerbankou, sluchátky atd. Všechno to oželím, kromě nabíječky na noťas, protože je na americkém kontinentu pekelně složitě k sehnání, já překládám knížku a teď nemám jak.

Calgary, duben 2019; (c) Jirka

Květen 2019:

Zbytek dubna a celý květen bydlíme po AirBnB. Nejprve měsíc u úzkostlivě čistotnýho postaršího gaye, který je sice milý, ale rád cizím lidem vypráví o svém milostném životě, depresi, rozvodu, nevěře a znovu milostném životě. Naše postel šíleným způsobem vrže. Měsíc se prakticky nevyspíme.

Knížku překládám střídavě na iPadu a na Jirkově Macu. Třískám tam chyb až hanba, ale s tím se vypořádám až při redakci.

Jirkovi se nedaří najít práce. Každý den trávíme přes 8 hodin v knihovně. Já hledáním potenciální práce a překládáním, Jirka posíláním životopisů. Naše ideály, že si během týdne dvou najde kvalifikovanou práci, nasbírá pár výplat a bude mě pak sponzorovat na common-law vízum, se začínají rozplývat.

Ve druhém AirBnB strávíme naštěstí jen dva týdny, než se nám uvolní byt. Je to úplně na okraji města, bydlíme v komunitním černošském dvojdomku, ve kterém ani po těch dvou týdnech pořádně nevíme, kolik lidí tam vlastně bydlí. Alespoň ta postel nevrže. A mají 3 kočky, což je velký plus. Do centra to trvá s dvěma přestupama přes hodinu.

Červen 2019:

Stěhujeme se do vlastního. Je to sice jen malé studio, ale má dvě základní pozitiva: není ve sklepě a je jen naše. Je navíc ve starém „heritage“ domě z 1920s, takže má docela charakter a krásný dřevěný parkety. A taky prehistorický topení, který se nedá vypnout ani zapnout a celý léto nás budí rány, jakoby do něj někdo vší silou mlátil železnou tyčí. Ale nebydlíme ve sklepě a jsme tu sami.

Jirkovi se konečně podařila najít práce – česká komunita se opět osvědčila, pracuje pro skvělýho Čecha, Vladana, který tu žije už asi 8 let. Začínáme pomalu sbírat výplaty, abychom mohli jet zažádat na hranice o common-law víza.

Hned po první výplatě kupujeme auto. Stařičký Grand Dodge Caravan, který je tak strašlivě špinavý, že další dva dny strávíme tím, že se ho snažíme dát do nějakýho alespoň trochu míň nechutnýho stavu.

Odevzdala jsem překlad knihy, občas chodím natřít plot nebo obrousit terasu. Začínáme jezdit každý víkend na výlety. Je tu nádherně.

Červenec 2019:

Dny se mi slívají v jeden chumel. Chodím po městě, objevuju parky (mají tu v nich strašně živo – králíci, zajíci, veverky, kachny, husy…) a dobrý kavárny (těch moc není). Bankrotuju. Mám na účtu 44 Kč a zoufale čekám, až mi přijde výplata za překlad. Občas jdu natřít plot nebo obrousit terasu.

Poctivě sbíráme Jirkovy výplatní pásky, abychom mohli jet co nejdřív na hranice zažádat o common-law víza.

22. července dostávám pozvánku na Working Holiday víza. Ty, na který jsem marně čekala dva roky. O týden později uháníme do 6 hodin vzdálené Heleny v Montaně, abych tam mohla během pěti minut odevzdat otisky prstů. Uděláme si z toho aspoň pořádný výlet a několik dní strávíme v dechberoucím Glacier National Park. Potkáme tam asi 4 medvědy grizzly. Bojím se, ale je to boží.

(c) Jirka

Srpen 2019:

Každý víkend jezdíme na celý dny do hor. Každý výšlap nám vyrazí dech. Z léta si vážně nepamatuju jediný výlet, který by se nepovedl. Z toho mám fakt radost, ta příroda tu je vážně neskutečná.

17. srpna jedeme znova na hranice s USA. Asi po hodině dostávám zelenou – mám pracovní povolení. Konečně! Přesně po 4 měsících si tu můžu taky začít hledat práci. Po týdnu se mi to daří. Nejdu dělat uklízečku ani servírku. Good job me.

(c) Jirka

Září 2019:

Nastupuju jako stážistka do redakce cestovatelského časopisu Where Calgary. Píšu jako divá, dělám rozhovory, plním sociální sítě a užívám si krysečkový office life. Největší výhru vidím v tom, že mám práci od pondělí do pátku, a tak nám s Jirkou zůstávají společné volné víkendy.

Snažíme se využít posledních teplých dnů k cestám do hor. Začíná se ochlazovat, kupuju si rukavice. To je to jediné, co si z tohoto období pamatuju. 😀

Říjen 2019:

Sněží. Pořád. V polovině října přiletěla na návštěvu Jirkova ségra z Vancouveru. Snažíme se jí ukázat hory, ale sněží. Pořád. Pár výletů ale dáme, vidíme i vlky a polovlky v Yamnuska Wolfdog Sanctuary (to je boží, jednoho jsem si i podrbala) a její návštěvu zakončíme v Dinosaur Provincial Park. Tam se jede asi tři hodiny straaašně nudnou krajinou. Jinak je to fajn, ale je důležitý tam jet jen, když je slunečno. A taky, když člověk neviděl Utah. 😀

(c) Jirka

Listopad 2019:

Vůbec nevím. Sněží. Pořád.

Prosinec 2019:

Hledám si novou práci. Po dvou týdnech se mi ozývají z kočičího útulku, že potřebují pomoc v jejich charitativním obchůdku. Jdu tam na zkoušku a miluju to. Je tam ta nejlepší parta lidí na světě. Všechno to jsou dobrovolníci v různém stádiu důchodu a skupinu tak příjemných lidí by jeden těžko hledal. I když jsem víc než o polovinu mladší, všichni si spolu náramně sedneme.

První Vánoce jen ve dvou. Je to jiný, ale dobrý. Jirka hned na začátku prosince trval na tom, že si musíme pořídit stromek (prodávají je tu za $20 u Ikei). Za tři týdny už je chudák úplně kaput. Tak jedeme pro další, který už je tentokrát zadarmo (IKEA je prostě nechá na parkovišti, ať si každý vezme jaký a kolik chce). 😀

(c) Jirka

Leden 2020:

Jo, jasně – sněží. Pořád. Hned po Silvestru jsme si konečně koupili všechno potřebný na lyže a vyrazili na svah. Jako dobrý, ale lanovky tu jsou tak z devadesátek, na Alpy to úplně nemá. 😀 Ale já taky nejsem žádný milovník zimy, tak jsem možná jen zbytečně kritická.

Poprvý tu je pod – 30 °C. A to rovnou celý týden. Já mám na sobě asi 6 vrstev, z toho dvě bundy, a Kanaďani si z toho nic moc nedělají. Nechápu. Takováhle zima ale skýtá fajn zábavu – chrstání vařící vody nad hlavu. 😀

Ozývají se mi s nabídkou práce z University of Calgary. Posílala jsem tam životopis někdy začátkem prosince, takže mi chvíli trvá, než mi dojde, o čem to mluví. Pak už to jde ale ráz naráz a já nadšeně souhlasím.

Únor 2020:

Začátkem února jedeme vyzvednout Jirkovu ségru do 12 h vzdáleného Vancouveru – letí domů z Calgary a veze si s sebou všechno, co se na ni za ten rok nabalilo, včetně třeba kola. 😀 Vancouver je fajn, první den strašně lije, ale to nás od turistických pamětihodností rozhodně neodradí, druhý den paří sluníčko a tak se jde na pláž. A pak na další pláž. A pak na pláž s majákem. A na pláž se slavným šutrem. Dvanáctihodinovou cestu tam i zpět zvládáme prakticky bez újmy, jen s několika málo sněhovými vánicemi. V -25 °C jedeme lyžovat. Taková zima už mi dlouho nebyla. Další dny objevujeme krásy velkoměsta – poprvý se třeba jdeme podívat na Calgary Tower, takhle v zimě to fakt stojí za to, máme ji prakticky celou jen sami pro sebe. 🙂

Nastupuju na univerzitu jako Digital Content Coordinator. Mám na starosti architekturu a obsah novýho webu Fakulty sociálních studií. Můj šéf je ten nejflegmatičtější člověk na světě. Mám ze sebe radost. Fakt, žejo. 🙂

Poprvé tu vydělávám jako Kanaďan – mám dvojnásobek minimální mzdy a s tím už se dají dělat jiný srandy.

Březen 2020:

Objevuju Ameriku – na kampusu mají obří bazén. Chodím každý den plavat a zbytek dnů si užívám života kancelářské krysičky.

V polovině března nastupuju na home office, pandemie jede na plné obrátky, tady je sice zatím docela klid, ale nechci to riskovat.

Ještě pořád sněží. Pořád.

Dala jsem se na zahradničení. Vůbec nevím, co dělám, a jestli mi z toho něco vyroste, ale baví mě to. A něco zelenýho z těch květináčů přece jen vylezlo.

Duben 2020:

Jsem bez práce. Nemůžu pracovat, protože nikde nenabírají. Světová pandemie je veliká sranda. Společně s dalšími 5 miliony lidí žádám o státní podporu a u toho polykám svoje ego. Nemůžu tu ale být kdovíjak dlouho bez financí, takže to ego musí stranou. Do 4 dnů od požádání mi na účtu přistálo $2000. Hlady tu tedy zatím neumřeme a na nájem snad taky ještě chvíli bude.

Takže se nám ten kruh hezky uzavírá. Přesně před rokem jsem sem přijela bez možnosti pracovat, bez nějaký reálný vize, co mě v budoucnu čeká. Teď je to to samý v bledě modrým, i když z krapet jiných důvodů.

I přes všechny ty turbulence ale tenhle rok stál vážně za to. Snad se tedy brzy dočkáme nějakého uvolňování, ať se může jet zase do přírody, trajdat po horách. 🙂

 

Cestování zdar, držte se a buďte na sebe hodný!

 

A.

Chceš vědět, co se děje v mým kanadským životě in real time? Tak mi hoď follow. 👇

Instagram premium icon
Facebook premium icon

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *