Road trip po západním pobřeží USA, díl III.

Před námi se rozprostíralo San Francisco. Na tuhle část výletu jsem se asi těšila ze všeho nejvíc. Se SF mám totiž spojené takové nostalgické představy, které pramení čistě jenom z toho, že jsem tam byla, když mi byly 2 roky a tak nějak jsem (tajně) doufala, že se tam někdy znovu podívám a všechno se mi vybaví. A teď tu najednou jsem. Nevybavilo se mi samozřejmě nic, ale vůbec mi to nevadilo.

ST, 14. 9. 2016 – San Francisco, CA

I přesto, že je náš roadtrip low-cost, probouzíme se do snad nejhezčího východu slunce s výhledem přímo na Golden Gate Bridge. Přespali jsme v autě, jinak bychom se za ubytování s takovým výhledem asi nedoplatili. Okolo 8. už jsme byli zaparkovaní na (předraženém) parkovišti u Pier 1 a odtamtud jsme zamířili k Pier 39, který je asi nejznámější. Takhle brzo po ránu byla promenáda okolo moře vážně působivá, jelikož bylo na turisty ještě poměrně brzo a všechny obchody se teprve začaly otevírat.

SF

Ráno v San Franciscu

Cestou mě nadchlo Exploratorium – muzeum, který vypadalo, že bych v něm byla schopná strávit celý den, ale bohužel (naštěstí) byly lístky docela drahé, tak jsme si jenom prolezli liduprázdný giftshop, který byl sám o sobě taky dost zajímavý.

K Pier 39 jsme došli relativně brzo, takže tam ještě nebylo tolik lidí a my si všechno mohli v klidu projít. Celý Pier je dřevěný, má 2 patra a všude jsou obchody opravdu se vším (mě jako leváka třeba nadchnul obchod s výrobky pro „lefties“). Po cestě zpátky jsem neodolala a koupila jsem si i malý SF plakát za pár dolarů, tak jsem pak byla celý den spokojená (mě toho stačí málo 😀 ).

Pak už byl pomalu čas zamířit na Pier 33, odkud odjížděl trajekt na Alcatraz. Bylo štěstí, že jsme si lístky koupili v dostatečném předstihu, všechny časy byly beznadějně vyprodané na týden dopředu, takže bychom nepochodili, kdybychom se snažili koupit si lístek až na místě, i když už bylo v podstatě po sezóně. Trajekt byl úplně plný a cesta k ostrovu trvala asi jen 15 minut (i přesto se ale zřejmě nikdy nikomu nepodařilo z vězení utéct, jelikož je voda celý rok dost studená a navíc jsou kolem ostrova zrádné proudy. No a taky proto, že vězně strašili se žraloky, což pro mě by ta voda byla automaticky no-go).

Prohlídka vězení a ostrova byla vážně působivá. Bylo to všechno hodně dobře zorganizované, člověk si mohl celé vězení projít vlastním tempem a na konci se v jídelně konala přednáška od bývalého dozorce, kterou jsem tak akorát stihla. Alcatraz je známý mimo jiné proto, že tam byl vězněný třeba Al Capone. Asi nejzajímavější byly pokusy o útěk, člověk si navíc mohl projít velkou řadu cel, podívat se do společných sprch a i když to teda působilo dost stísňujícím dojmem, tak to rozhodně stálo za to.

Zpátky do San Francisca jsme dorazili kolem 5. odpoledne a stihli jsme si projít město, podívat se na Jack Kerouac Street (to bylo velké zklamání) a dobrou náladu nám umocnilo krásný počasí, na který jsme dneska měli konečně štěstí.

Na San Francisco jsme měli bohužel vyhrazený jen jeden den, ale v budoucnu toho času snad bude víc. :) Navečer jsme vyrazili směr Yosemite, s Jirkou jsme se střídali v řízení a nakonec jsme v 1 ráno dojeli na parkoviště, odkud jsme měli v plánu ráno vyjít na Clouds Rest.

ČT, 15. 9. 2016 – Yosemite NP, CA

Ráno nás o půl 7. probudil budík, ale trvalo nám ještě přes hodinu, než jsme se vůbec vydali na cestu. Po vystoupení z auta nás navíc uvítala zima, na kterou jsme nebyli úplně dobře vybaveni (byly jen 2 °C). Navíc jsme museli všechno jídlo a cokoliv, co by vydávalo nějaký zápach, vyndat z auta a přesunout je do speciálních boxů proti medvědům.

Na hike samotný nám vyšlo super počasí, cesta rychle ubíhala a v 1 odpoledne jsme se už dívali na Half Dome, asi jeden z nejimpozantnějších výhledů z celých Yosemitů. Yosemite NP je specifický svojí zvláštní přírodou. Je v něm sice spousta lesů, ale když jsme vystoupali nad ně, dívali jsme se převážně na holá skaliska a masivní údolí.

img_0851

Clouds Rest s výhledem na Half Dome, Yosemity NP, (c) Jirka Pavlík

Medvědy jsme sice neviděli žádné, zato spoustu veverek a chipmunků ano. V 6 večer jsme byli zpátky u auta a vydali se na cestu k Las Vegas. Co jsem ale nečekala bylo, jaká je Nevada pustina. Věděla jsem, že je LV v poušti, ale překvapilo mě, že od chvíle, co jsme vyjeli s Yosemitů jsme jeli až do noci pouští, kde jsme za těch asi 5 hodin nenarazili na živou duši. Noc v poušti je ale svým způsobem taky docela zážitek, když je všude úplná tma až na to, že měsíc tak strašně jasně září, že si člověk musí dát občas clonu proti slunci, aby vůbec viděl na cestu. 😀

Za 3 hodiny jsme projeli jednou jedinou vesnicí, kde kromě několika potemnělých domů nebylo zhola nic. Když už nám začal docházet benzín a my jsme nervózně sledovali ručičku plazící se čím dál víc za červenou hranici, objevilo se před námi turistické městečko Beatelly, které sloužilo jako brána do Death Valley a zároveň Las Vegas. Naštěstí tam měli jak benzínku, tak motel, takže jsme se zase po několika dnech vyspali pohodlně v posteli.

PÁ, 16. 9. 2016 – Death Valley, NA

Jelikož jsme dojeli k Vegas dřív, než jsme si mysleli, máme teď celý den na Death Valley. Je to skutečně dead land, ale svým způsobem tak jako strašidelně krásné místo. Což jsem teda dokázala ocenit až zpětně, protože jsem tam umírala vedrem. Největší část výletu jsme strávili v návštěvnickém centru, protože bylo venku 43° a nikde žádný stín. Nakonec jsme se ale odhodlali si Death Valley taky projet. Klimatizace jela na plný výkon, každý výstup z auta byl jako vkročení do trouby. Sjeli jsme se podívat do Badwater Basin, což je nejnižší místo v Severní Americe (86 m pod hladinou moře), projeli jsme si „duhové údolí“ s barevnými skálami a nakonec vyjeli nahoru nad Death Valley, které leží v 1669 m.n.m., takže jsme během hodiny vyjeli z -86 m výš než na Sněžku.

Jelikož jsme byli vedrem už úplně umoření, rozhodli jsme se, že Death Valley by stačilo a vydali jsme se k Las Vegas. Na dnešní večer jsme měli předem zarezervovaný hotel na okraji LV, jelikož je to poslední noc našeho roadtripu.

img_0996

Death Valley

SO, 17. 9. 2016 – Las Vegas, NA

Dnes nám kolem 5. odpoledne letí letadlo zpátky do Chicaga. Plán do té doby byl jasný: outlety. Ty jsou v Las Vegas skutečně obrovské a Jana s Jirkou nebyli v outeletch žádnými nováčky. Obecně spousta lidí do USA jede právě s vidinou outletů, jelikož se tu dají nakoupit značkové věci za zlomek ceny. Jelikož já jsem ale byla rozhodnutá, že se domů vrátím zase jenom se svým 35 l batůžkem, byla jsem spíš jen „window shopper“. I když byly naštěstí téměř všechny obchody v NC, kde byla klimatizace, i tak jsem byla z toho pouštního vedra docela unavená a tak jsem si užívala relativního klidu. Navíc jsem zjistila, že mi americké velikosti z větší míry prostě nesedí a stejně jsem moc nevěděla, co bych si tam měla koupit (prostě není nad nakupování na internetu, kamenné obchody mě většinou jednoduše děsí 😀 ).

O půl 4. jsme jeli vrátit auto a shuttle busem jsme dojeli na letiště, kde jsme na sebe natáhli džíny, mikiny a bundy, abychom v batozích měli místo na nové oblečení a boty. O půlnoci jsme přistáli v Chicagu a odjeli zpět do Lake Genevy pro kufry.

NE, 18. 9. 2016 – Odjezd domů

Celý den probíhal v balícím modu, mně se úspěšně podařilo se sbalit jen do svého ruksáčku (s výjimkou neseséru a 3 knížek, které mi bylo moc líto tam nechat a už by se mi nevešly do váhového limitu, ale to je jenom malý cheat :) ), takže jsem na sebe byla pyšná. Batoh má 7,68 kg, včera jsme navíc jeli naházet nějaké oblečení a boty do kontejneru pro charitu, takže se mi váha snížila o to, co bych už v Česku stejně nenosila.

Let domů jsem opět absolvovala sama. Až v autobuse na letiště jsme zjistili, že navíc každý odlétáme z jiného terminálu, proto jsem se na honem rozloučila a vystoupila hned na Terminálu 1, zatímco Jana s Jirkou pokračovali na 5. Tentokrát všechno proběhlo hladce, vytiskli mi boarding pass až do Vídně (letěla jsem přes Londýn – Heathrow, kde jsem měla jen asi hodinu na přestup) a asi 3 hodiny jsem čekala u svého gatu. Ve 21:10 opouštím USA a vracím se zpátky domů.

 

Tak, to by bylo. Konec letošního americkýho dobrodružství. Takhle zpětně můžu říct, že i když s tím bylo spousta stresů a práce byla někdy náročná, tohle léto nakonec vážně stálo za to. :)

A co bude příště? Nechte se překvapit… 😉

 

A.

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *