USA Archivy - Ano Anno

Kam na výlety z Park City

Ann — Mon, 25 Mar 2019 11:20:38 +0000

V minulém článku jsem nastínila, že Park City je perfektní lokalita na výlety – díky své poloze není problém zajet si do Arizony, Kalifornie, Colorada nebo třeba Wyomingu. Nicméně Utah je také plný národních parků a za mě je to jeden z nejhezčích amerických států právě díky jeho rozmanitosti. Jelikož jsme vždycky měli maximálně 2 dny volna, potřebovali jsme, aby byly výlety v relativní blízkosti. Kam tedy může člověk z Park City (resp. i ze Salt Lake City) vyrazit? Bridal Veil Falls – velice oblíbená turistická destinace zhruba 3/4 hodiny od Park City. Vodopády, které (prý) připomínají nevěstin závoj. Jako zastávka fajn, ale jet tam jen kvůli tomu je asi zbytečné. Tubing na Provo River – městečko Provo leží asi čtvrt hodiny od Bridal Veil Falls a jednou z nejlepších atrakcí letošního léta bylo bezkonkurenčně sjíždění poměrně divoké řeky na velkých nafukovacích kruzích. I když byl červenec, voda měla v té době asi jen 10 C a vymrzli jsme jen v plavkách šíleně, ale zábava to byla za pár šupů perfektní. 😀 Capitol Reef National Park – jeden z těch delších výletů je do národního parku Capitol Reef v jižním Utahu. Z Park City je zhruba 4 hodiny daleko, což je na americké poměry pořád hodně slušný čas (cokoliv, co je do 6-7 hodin je vlastně blízko 😀 ). Capitol Reef je celý z pískovce a je to taková dost zvláštní pouštní krajina plná obrovských kamenných oblouků, zvláštních útvarů a vodních kapes ve skalních masivech. Goblin Valley State Park – když už je člověk takto vyjetý, je fajn navštívit asi hodinu vzdálený státní park Goblin Valley – je to zase poušť, ale všude, kam se člověk podívá, jsou malí kamenní „trpaslíci“, kteří vypadají jako roztavené olovo na vánoce. S dostatkem vody se dá dojít i do několik kilometrů vzdálené jeskyně nazvané docela přesně Dračí doupě (Dragon’s Lair), ale dostat se do ní (a pak zase z ní) je docela adrenalin a člověk potřebuje dobré boty. Donut Falls – asi hodinu od Park City je moc pěkný trail k donutovému vodopádu, na kterém člověk občas potká losa (hurá!). Jelikož je to tak blízko Salt Lake City, bývá tam o víkendech docela narváno, ale ve všední dny po ránu jde člověk skoro sám. Dostat se k samotnému vodopádu není také zrovna snadné, člověk musí vylézt po velkých kluzkých kamenech a brodí se občas docela prudkou vodou, takže spousta lidí samotný konec vzdá a fotí si to jen zespoda, odkud ale není nic vidět. Samotné donut falls dostaly svůj název díky tomu, že voda si časem vymlela kruhovitou díru do skály, pod kterou vytvořila malé jezero. Salt Lake City – hlavní město Utahu, které určitě stojí za návštěvu. Mormonský vliv je tu sice všudypřítomný (už jen kvůli jejich chrámu Temple Square, do kterého se vejde 21 000 věřících a mají i vlastní podzemní garáže 😀 ). Nicméně centrum Salt Lake City je neskutečně čisté a udržované a třeba městská knihovna patří k architektonickým skvostům. Nejhezčí jsou ale západy slunce nad městem, kdy má člověk výhled na nebývalou scenérii s horama na jedné a se solnou plání na druhé straně. I přesto jsem si tu připadala trochu jako v Denveru, taky tu byla spousta hodně divných lidí, ale to asi k americkým městům zkrátka patří. Antelope Island – necelé dvě hodiny od Salt Lake City leží státní park Antelope Island. Člověku se na první pohled zdá, že je to jen úplně mrtvá pustina otrávená solí z Velkého solného jezera, které je zhruba 9x slanější než oceán. Nicméně je tu poměrně živo – co mě překvapilo nejvíc byla spousta spokojených bizonů, kteří se pásli kdoví na čem. Tyhle chlupaté obludy se v klidu procházely ve 30C vedrech a nevypadaly, že by je to nějak trápilo. Člověk se zároveň může ve Velkém solném jezeře vykoupat. Je to docela zážitek (včetně neskutečného množství hmyzu), protože opravdu plujete na hladině jako korek. Traily okolo Park City – v blízkosti Park City je spousta perfektních trailů, které často vedou ke krásným jezerům. My jsme byli u Lake Blanche, které na své hladině zrcadlí skalistý výběžek nad ním, a Lake Mary, které se hodí k odpolední procházce a pikniku. 🙂 Když si člověk vyjede (nebo vyšlape) až nad rezort, kde jsem pracovala, může si vylézt na Jupiter Peak, který leží ve výšce 3000 km. Cestou zpět je fajn zajít si k jezeru Bloods Lake, které je ideální na koupání, nebo jen tak na chill v houpací síti. V blízkosti je řada dalších jezer, které taky určitě stojí za návštěvu, třeba Shadow Lake, ke kterému se dá dostat z trailu na Jupiter Peak. Grand Teton National Park a Yellowstone NP – i přesto, že se tyhle dva národní parky nachází až v sousedním Wyomingu, cesta k nim z Park City trvá jen zhruba 4 a půl hodiny, a člověk by v Americe o tyhle dva parky rozhodně neměl přijít. Oba jsou úplně jiné, a i když je Grand Teton mnohonásobně menší než Yellowstone, z mnoha důvodů se mi tam líbilo skoro i víc než v Yellowstonu, který je zkrátka turisticky opravdu profláklý. Hlavním důvodem je moje láska k horám, ledovcům a divoké přírodě. A v Tetonu to máte všechno na jednom místě. My jsme si zvolili jeden hike, který šel údolím a byl nádherný a takový odpočinkový, druhý vedl k ledovcovému jezeru, které mělo až neskutečně azurovou barvu, a je docela dobře skryté, takže jsme tam byli úplně sami. Za mě asi jedno z nejhezčích míst celého léta, o kterém ale nechci říkat nic bližšího, aby si svou krásu a neposkvrněnost udrželo co možná nejdýl. 🙂 Tak, myslím, že je tenhle článek docela vyčerpávající a natřískaný tipy na výlety, takže kdo se třeba ocitne v téhle lokalitě, může mu být tento příspěvek inspirací. 🙂 Tak zase čau příště! A. Chceš vědět, kde teď lítám in real time? Tak mi hoď follow. ?

Příspěvek Kam na výlety z Park City pochází z Ano Anno

Když do Ameriky, tak do Utahu

Ann — Sun, 24 Mar 2019 10:10:50 +0000

Rozhodnutí jet do třetice do Ameriky padlo v podstatě ještě v létě 2017, když jsme byli s Jirkou sami v Coloradu. Čekal mě poslední rok vysoké, poslední dlouhý prázdniny, a tak mi to přišlo docela automatický. Jelikož jsme jeli přes stejnou agenturu jako minulý rok, přijde mi tu zbytečné popisovat znovu celý proces, takže se pustíme rovnou k meritu věci. Bylo jasné, že pojedeme znovu na západ států (protože srdcovka), takže jakmile se objevil zaměstnavatel z Utahu, brali jsme ho všemi deseti. O tom, že Jirka nakonec musel jít pracovat jinam, si můžete přečíst u něj na blogu, já ale zůstanu u sebe. Jelikož jsem v červnu státnicovala, opakoval se vlastně podobný vzorec, jako v roce 2016. Do Utahu (konkrétně do městečka Park City) jsem přiletěla zhruba měsíc po Jirkovi. Jediný rozdíl byl v tom, že jsem si tentokrát netiskla mapy letišť a šla už v pohodě na jistotu. 😀 Pracovala jsem v resortu Montage Deer Valley jako hosteska (hostess) v restauraci. Práce mi sedla ve všech směrech – na rozdíl od číšníků a dalších pomocníků jsem měla velice slušnou hodinovou mzdu a k tomu dýška, pracovala jsem přímo pod manažerkou a byla jsem první, na koho se v restauraci obracela, takže jsem měla možnost přiučit se i něco z téhle branže, ale hlavně jsme tam měli neskutečně fajn partu lidí. Takhle zpětně z Česka je těžký si představit různorodější kolektiv. Bylo nás tam na tuto pozici šest – Američanka, Mexičanka, Jihoafričan, Filipínec, já a Rumunka. Sedli jsme si ale spolu tak, že jsem se díky nim do práce vážně pokaždé těšila. Což se u housekeepingu z minulých let moc říct nedá. Samotná pozice je zároveň hodně psychicky náročná – i když šlo o 4* a dost vybranou restauraci, hosté jsou zkrátka všude stejní – i ti nejbohatší umí být hodně nepříjemní. Díky naší manažerce jsem ale odkoukala spoustu užitečných věcí, jak řešit různé situace a na konci léta jsem s úžasem zjistila, že jsem s ledovým klidem schopná zvládat okamžiky, které by mě ještě před pár měsíci dohnaly k slzám. Což se sice nemusí zdát jako takové plus pro někoho, kdo třeba o takové pozici uvažuje, ale mně to dalo hrozně moc nejen do profesního života. Samotné městečko Park City leží asi hodinu od Salt Lake City. Jediné, co jsem o něm věděla bylo, že se tam konala Olympiáda a že Utah je epicentrum mormonů. Jako spousta dalších měst v horách na západě, i Park City bylo původně založené díky nalezištím stříbra. Poté, co se stříbro vytěžilo, přestalo být atraktivní a v podstatě se na něj tak trochu zapomnělo, dokud se tam v roce 2002 nekonaly Olympijské hry. Od té chvíle se z téhle ospalé vesnice stal magnet na turisty, který začal díky nim generovat obrovské zisky. Takže celé město vypadá jako kulisa a člověk ví, že je to všechno udělané jen a jen pro turisty, ale Park City je opravdu kouzelné. 🙂 Vedení města navíc odkoupilo pozemky v okolí a zabraňuje tak developerům budovat na jeho periferiích další a dalších megalomanské stavby, konferenční centra a hotely. Je to vlastně dost sympatický. Díky své lokalitě jsme i přes léto jezdili na spoustu výletů – Utah je vážně neskutečný, na jeho území jsou jak hory, tak pouště, takže jsme to měli dost pestrý… 🙂 Už během léta jsme tak jeli i do Grand Teton National Park ve Wyomingu (protože ledovcová jezera!) nebo do Capitol Reef NP. A po skončení práce jsme pak měli ideální startovací pozici na perfektní roadtrip. O pracovní části výletu myslím stačí, o té cestovací zase příště. 🙂 A. Chceš vědět, kde teď lítám in real time? Tak mi hoď follow. ?

Příspěvek Když do Ameriky, tak do Utahu pochází z Ano Anno

Cestovatelský comeback

Ann — Sat, 23 Mar 2019 15:27:38 +0000

Tak mě tu zase máte. Po téměř dvou letech se hlásím zpět s myšlenkou to tu trochu oživit. Od mého posledního příspěvku z konce dubna 2017 se toho stalo tolik, že má cenu o tom snad jen ve stručnosti napsat v několika bodech: Byla jsem potřetí v Americe – tentokrát v Utahu. Ze všech třech letních sezón pro mě zatím asi nejlepší zážitek. Ráda bych o konkrétních věcech napsala alespoň pár článků, tak snad se k tomu v budoucnu někdy dostanu. Dokončila jsem studium, je ze mě magistr – to znamená konec brouzdání po USA na J1 vízum (což mě samozřejmě neodradilo a rovnou jsem si vyřídila turistické vízum B2, ale o tom později). Začala jsem studovat doktorát – a už se nemůžu dočkat až z něj pěkně rychle zase vypadnu. Blbej nápad, blbej. 😀 O mých peripetiích v roli doktoranda snad taky někdy příště. Chystám se na další a zatím vůbec nejdelší cestu – kam? To si schovám na až tam budu. 🙂 To hlavní ale zůstává stejný – s Jirkou spolu pořád obrážíme svět, a i když naši vrstevníci plodí potomky a mají svatby (ahoj Vladi!), jsme vůči tomu zatím imunní a zůstáváme věrní našim cestovatelským prioritám. 🙂 Následujících pár článků bude asi retrospektivních, přece jen byl Utah minulého léta tak silný zážitek, že by si alespoň pár řádků zasloužil. To bych snad měla do odjezdu zvládnout a pak už budu psát o současnosti zase někde na jiném kontinentu. Zároveň si uvědomuju, že jsem i USA 2017 dost zanedbala, naštěstí je Jirka poctivější než já, takže si můžete víc přečíst o Coloradu (a teď i o Utahu) na jeho blogu. Cestování zdar! A. Chceš vědět, kde teď lítám in real time? Tak mi hoď follow. ?

Příspěvek Cestovatelský comeback pochází z Ano Anno

Finance, priority, motivační citáty

Ann — Sun, 30 Apr 2017 09:06:06 +0000

Nemám ráda cestovatelské motivační citáty. Ne, to vlastně není pravda. Nemám ráda motivační citáty obecně. Cestovatelská motta jsou ale v něčem přece jen specifická a jsou nejbližší tomu, o čem celý tenhle web vlastně je. Řeč nebude dnes jen o nich, ale i o penězích obecně a o tom, jak si takový program, jako je Work & Travel, můžu vůbec dovolit. Znáte to. Takové ty rady typu „Překonej svůj strach! Přestaň říkat, že teď není ten správný čas, nestarej se o peníze a vyjeď hned teď!“ Ale víte co, on někdy opravdu není ten správný čas. A někdy se opravdu nedá jen tak sbalit a říct si, že na půl roku vyrazíte někam pryč. Cestování takhle funguje jen u velmi specifické skupiny lidí, ale pokud jste jako já, musíte si cestu předem naplánovat, doma nic nezanedbat a zkrátka se na odjezd připravit. Samozřejmě se to nedá odkládat do nekonečna a musíte k té cestě učinit opravdové kroky, které vás k ní posunou a nepřešlapovat na jednom místě a říkat si „třeba jednou…,“ ale říkat někomu, kdo se právě neválí na pláži, že marní svou příležitost a že má všechno hodit za hlavu a prostě vyrazit… takové rady mi vždycky byly trochu proti srsti. Možná je to tím, že jsem takový ten over-thinker a ráda mám všechno alespoň zhruba naplánované. A víte co? Vždycky mi tyto rady, citáty a motta přišly zaměřené na dost specifickou skupinu lidí – na (vyšší) střední třídu. Takový mám aspoň pocit ze své sociální bubliny, kde tak nějak každý (a musím se přiznat, že trochu i já) automaticky předpokládá, že do téhle třídy nějakým způsobem patří takřka všichni, a že to, proč člověk nevyjede do světa, je zkrátka a dobře jen proto, že je líný, nebo se bojí. No, já vám nevím. Možná zčásti ano, ale když si představím sebe za minulý půlrok, kdy jsem jela v dost low-cost módu, abych si byla schopná zaplatit letenku, nevím, jestli je lenost a strach ten hlavní důvod. On je totiž rozdíl v tom, že já vím, že je tenhle šetřivý stav přechodnou záležitostí. A že v něm vidím smysl. A navíc, že jsem se do téhle situace dostala čistě z mého vlastního rozhodnutí zaplatit si celý program sama z vlastních peněz. Nikdy jsem ale reálně nebyla v situaci, kdy bych řešila, že bych opravdu neměla co jíst, nebo kde bydlet. Prostě jsem jedna z těch šťastnějších, která tam ten pohodlný finanční polštář v nějaké formě (zatím) má. Ale pro někoho, kdo v tomto mém „přechodném“ stavu vyrůstal třeba celý život, je asi o dost komplikovanější říct si, že si jen tak ušetří 50 000,-, aby mohl odjet na pár měsíců na jiný kontinent. Ty priority jsou (pochopitelně) někde úplně jinde. Dobře, ale předpokládejme, že se tedy nacházíme v té střední vrstvě. Pořád jsem ale student a tak otázka, jak si můžu takový program dovolit, je nasnadě. Šetřím. Hodně. Je to program, pro který jsem se sama dobrovolně rozhodla, a tak mi nepřijde úplně fér prosit rodiče, aby mi ho zafinancovali. Bylo by to jednodušší, ale nic moc by mě to nenaučilo. Třeba to, že jsem si začala vážit každé koruny a slevy, když jde všechno přímo z mé kapsy. A takové výdaje zkrátka bolí mnohem víc, když jde o vaše a ne o cizí peníze. U mě se vyplatila metoda si na určitý finanční obnos zkrátka nesahat, ať se děje cokoliv. Jelikož už pravidelně každé léto přemýšlím na rok dopředu, vždy část vydělaných peněz odložím stranou a počítám s nimi, že mi zafinancují další větší výlet. Na toto byla nejlepší Anglie, po níž nám zbylo dost na to žít půl roku v Norsku a pak si ještě zaplatit cestu do Ameriky. Program Work and Travel na to tak ideální není – počáteční výdaje jsou vysoké a zpátky si taky tolik nepřivezete, takže je zkrátka nejlepší to potom přes rok nakombinovat s nějakou brigádou. Mamka sice vždycky nechápavě kroutí hlavou nad mým (možná někdy až trochu přehnaným) šetřením, ale vím, že když teď několik měsíců vydržím žít low-cost, budu si pak moci dovolit být v Americe třeba o něco déle. Ono to zní jako kýč, ale opravdu je to všechno o prioritách. Samozřejmě musíte mít dost na základní potřeby jako je jídlo, nájem, atp., ale zbytek výdajů, které nepotřebujete nutně vynaložit, zkrátka vždycky dobře zvážit. A teď tedy k letošním výdajům za program Work & Travel (převedeno na koruny při kurzu €1 = 26,84 Kč): Registrační poplatek agentuře: €120 (~3220 Kč) Poplatek za zprostředkování práce: €530 (~14 220 Kč) Doplatek za Jobfair: €25 (~670 Kč) – tady jsme dostali moc příjemnou slevu €75, jelikož jsme v této verzi programu původně ani nechtěli být. 😀 Poplatek za vízum: 160 USD (4160 Kč) – tady je bohužel dost mizerný kurz a přijdete o více než dvě stovky, ale s tím se nedá nic dělat. Poplatek se platí přes stránky ambasády a nedá se zaplatit v dolarech přes americkou kreditku, takže je vám vyměřen v tomhle mizerném kurzu přímo na koruny. SEVIS poplatek: 35 USD (~860 Kč) Letenka: 589 USD (15 145 Kč) – Díky ceně letenek jsem minulý týden hodinu tančila radostný tanec vítězství. Začínala jsem se totiž smiřovat s tím, že pod 20 000,- letenka rozhodně nespadne (a když už, budeme na cestě třeba 30 hodin). Měli jsme totiž dost specifické požadavky – muselo se letět přesně v jeden stanovený den (o víkendu tam i zpět) a to až do Denveru. A světě div se, ono se to podařilo a na cestě budeme jen kolem 15 hodin! Jsem z toho zase tak rozrušená, že si snad ten tanec dám ještě jednou. 😀 Právě cena letenek je ten největší výdaj ze všech, kvůli kterému je můj jídelníček posledních pár měsíců dost jednotvárný. 😀 Celkově: 38 275 Kč Reálně je to ale o něco míň, jelikož se postupem času měnil kurz a tak jsme některé poplatky platili při nižším kurzu, než je ten současný (rozdíl s našimi tabulkami je nějakých 737 Kč). Takže tak. Není to málo, ale když si pro srovnání najdete článek na toto téma z minulého roku, není to opravdu ani moc. S přihlédnutím také k tomu, že jsme minule letěli do Wisconsinu, který je hodně na východě a nyní jsme v Coloradu, které je přece jen o něco západněji, tudíž i letenky vyjdou dráž. Největší rozdíl je kromě letenek také v poplatku agentuře. Jak už jsem se zmiňovala v minulém článku, vyjíždíme letos s jinou agenturou než posledně a (nejen) z těch čísel asi vidíte proč… 🙂 Na mém příkladu to není tak zářně vidět, ale u Jirky už je ten rozdíl opravdu zřetelný. O financích mimo jiné napsal dost vyčerpávající článek, kde jde v této věci mnohem víc do hloubky (link zde). 🙂 Lidem, kteří se na takovýto program nechystají, to musí připadat jako suchý výčet čísel, ale myslím, že pro někoho, kdo o podobném programu přemýšlí, by to mohlo být užitečné. Už jen kvůli tomu, že si reálně uvědomí, kolik že to všechno vlastně stojí. To je pro dnešek vše. Tak ahoj zase někdy příště. 🙂 A.

Příspěvek Finance, priority, motivační citáty pochází z Ano Anno

Jedu do Ameriky, vol. 2

Ann — Thu, 27 Apr 2017 12:33:09 +0000

Téměř půlroční pauza tady na webu měla své opodstatnění – nevydala jsem se na žádnou velkou cestu, o které bych měla potřebu vám něco předat. Většinou se totiž jednalo o výlety s našima a s Jirkou nás po zbytek roku plně zaměstnávala škola a další povinnosti. Ale už po pár měsících v Česku jsem dostala takové to známé puzení, kterému Němci říkají fernweh – wanderlust, zkrátka touha se zase někam podívat. Tentokrát byla ale silnější než jindy, především asi kvůli tomu, že teď rok s Jirkou každý studujeme v jiném městě, vídáme se jen o víkendech, a tak máme čas na sebe (a tudíž i na výlety) dost omezený. Takže už se pěknou řádku měsíců těším, až si v létě zase sbalíme kufry (v mém případě se budu opět snažit držet své zásady sbalit se pouze do malé příruční krosny) a vyrazíme once again do Ameriky. Rozhodnutí vrátit se do Ameriky padlo ještě ve Wisconsinu a s ním i několik dalších předsevzetí: Už ne do Wisconsinu Jet s jinou agenturou Vidět všechny ty další místa a věci, který se nám do roadtripu minulý rok zkrátka nevešly. Destinace Proč už jsme nechtěli znovu do Wisconsinu, je myslím nad slunce jasnější – vůbec nic tam není. Je to dlouhá, rovná placka, po které se dá dopravovat nejlépe autem a nejbližší velké město je Chicago ve vedlejším státě Illinois, ve kterém jsem se v určitých okamžicích necítila úplně nejbezpečněji. Obecně mě americká města na východě Států nedokázala nijak zvlášť oslovit (myslím tím na delší dobu – New York i Washington mají své kouzlo, ale celé léto bych tam strávit nechtěla). Na toto léto jsme tedy šli cíleně po zaměstnavatelích na západě USA. Nakonec budeme pracovat v Coloradu, přímo v Rocky Mountains, a právě tahle destinace zapříčinila, že o Americe blábolím každou volnou chvíli. Nemůžu se totiž dočkat, i když práce bude opět na stejné pozici, tentokrát v rezortu, který velikostí připomíná malou vesnici. I když je ubytování o něco dražší než ve WI, budeme mít také vyšší plat, takže se ten rozdíl snad víceméně smaže. (A navíc – je to Colorado!). Agentura Tady jsme si byli také jistí, že chceme změnu. Agentura, se kterou jsme jeli minulé léto, nám (jemně řečeno) příliš nevyhovovala, zejména kvůli drahým službám a arogantnímu přístupu. Jako gigant na trhu si sice můžou dovolit jisté výhody, i tak jsme se ale letos rozhodli odjet s menší, ale zato levnější a příjemnější agenturou CCUSA, která má tu obrovskou výhodu, že je zároveň náš vízový sponzor (jelikož je to americká agentura, která má v ČR pouze svou pobočku; všechny ostatní české agentury mají navíc extra vízové sponzora, např. CCI Greenheart, tudíž mezi vámi a zaměstnavatelem stojí vždy dva prostředníci). Cenově je mnohem příznivější a i když je řada věcí tak trochu „udělej si sám“, tím, že už máme s celým procesem zkušenost z minulého roku, nám to zas až tak moc nevadí. Minulý rok jsem psala o finanční stránce programu Work and Travel a letos bych ho chtěla zopakovat s aktuálními částkami pro tento rok. Cestování To bude samozřejmě zlatý hřeb programu a já celý rok shromažďuju nápady a tipy na destinace, které bych ráda viděla. S ohledem na to, že je z nich řada v národních parcích, už asi letos zvážím vzít si s sebou normální pohorky, abych si zase nemusela ve Walmartu kupovat nějaké šílené boty za $8, které se po jediném propoceném dni musí vyhodit, protože se s nimi nedá vydržet v autě. 😀 Letos bude cestování navíc o to jednodušší, že už Jirkovi bude 25, takže nebudeme muset platit tak vysokou částku za pojištění auta. V dalším článku bych se ještě zaměřila na jednu věc spojenou s tímto programem a to daně a podávání daňového přiznání (z pohledu někoho, kdo si je pohodlně nechal udělat agenturou a pak toho trochu litoval 😀 ). Minulý týden jsme si už koupili letenky (o těch bude možná taky ještě řeč) a koncem června vyrážíme směr Colorado! *kovbojské zavýsknutí* A. Chceš vědět, kde teď lítám in real time? Tak mi hoď follow. ?

Příspěvek Jedu do Ameriky, vol. 2 pochází z Ano Anno

Road trip po západním pobřeží USA, díl III.

Ann — Sun, 27 Nov 2016 14:33:45 +0000

Před námi se rozprostíralo San Francisco. Na tuhle část výletu jsem se asi těšila ze všeho nejvíc. Se SF mám totiž spojené takové nostalgické představy, které pramení čistě jenom z toho, že jsem tam byla, když mi byly 2 roky a tak nějak jsem (tajně) doufala, že se tam někdy znovu podívám a všechno se mi vybaví. A teď tu najednou jsem. Nevybavilo se mi samozřejmě nic, ale vůbec mi to nevadilo. ST, 14. 9. 2016 – San Francisco, CA I přesto, že je náš roadtrip low-cost, probouzíme se do snad nejhezčího východu slunce s výhledem přímo na Golden Gate Bridge. Přespali jsme v autě, jinak bychom se za ubytování s takovým výhledem asi nedoplatili. Okolo 8. už jsme byli zaparkovaní na (předraženém) parkovišti u Pier 1 a odtamtud jsme zamířili k Pier 39, který je asi nejznámější. Takhle brzo po ránu byla promenáda okolo moře vážně působivá, jelikož bylo na turisty ještě poměrně brzo a všechny obchody se teprve začaly otevírat. Cestou mě nadchlo Exploratorium – muzeum, který vypadalo, že bych v něm byla schopná strávit celý den, ale bohužel (naštěstí) byly lístky docela drahé, tak jsme si jenom prolezli liduprázdný giftshop, který byl sám o sobě taky dost zajímavý. K Pier 39 jsme došli relativně brzo, takže tam ještě nebylo tolik lidí a my si všechno mohli v klidu projít. Celý Pier je dřevěný, má 2 patra a všude jsou obchody opravdu se vším (mě jako leváka třeba nadchnul obchod s výrobky pro „lefties“). Po cestě zpátky jsem neodolala a koupila jsem si i malý SF plakát za pár dolarů, tak jsem pak byla celý den spokojená (mě toho stačí málo 😀 ). Pak už byl pomalu čas zamířit na Pier 33, odkud odjížděl trajekt na Alcatraz. Bylo štěstí, že jsme si lístky koupili v dostatečném předstihu, všechny časy byly beznadějně vyprodané na týden dopředu, takže bychom nepochodili, kdybychom se snažili koupit si lístek až na místě, i když už bylo v podstatě po sezóně. Trajekt byl úplně plný a cesta k ostrovu trvala asi jen 15 minut (i přesto se ale zřejmě nikdy nikomu nepodařilo z vězení utéct, jelikož je voda celý rok dost studená a navíc jsou kolem ostrova zrádné proudy. No a taky proto, že vězně strašili se žraloky, což pro mě by ta voda byla automaticky no-go). Prohlídka vězení a ostrova byla vážně působivá. Bylo to všechno hodně dobře zorganizované, člověk si mohl celé vězení projít vlastním tempem a na konci se v jídelně konala přednáška od bývalého dozorce, kterou jsem tak akorát stihla. Alcatraz je známý mimo jiné proto, že tam byl vězněný třeba Al Capone. Asi nejzajímavější byly pokusy o útěk, člověk si navíc mohl projít velkou řadu cel, podívat se do společných sprch a i když to teda působilo dost stísňujícím dojmem, tak to rozhodně stálo za to. Zpátky do San Francisca jsme dorazili kolem 5. odpoledne a stihli jsme si projít město, podívat se na Jack Kerouac Street (to bylo velké zklamání) a dobrou náladu nám umocnilo krásný počasí, na který jsme dneska měli konečně štěstí. Na San Francisco jsme měli bohužel vyhrazený jen jeden den, ale v budoucnu toho času snad bude víc. 🙂 Navečer jsme vyrazili směr Yosemite, s Jirkou jsme se střídali v řízení a nakonec jsme v 1 ráno dojeli na parkoviště, odkud jsme měli v plánu ráno vyjít na Clouds Rest. ČT, 15. 9. 2016 – Yosemite NP, CA Ráno nás o půl 7. probudil budík, ale trvalo nám ještě přes hodinu, než jsme se vůbec vydali na cestu. Po vystoupení z auta nás navíc uvítala zima, na kterou jsme nebyli úplně dobře vybaveni (byly jen 2 °C). Navíc jsme museli všechno jídlo a cokoliv, co by vydávalo nějaký zápach, vyndat z auta a přesunout je do speciálních boxů proti medvědům. Na hike samotný nám vyšlo super počasí, cesta rychle ubíhala a v 1 odpoledne jsme se už dívali na Half Dome, asi jeden z nejimpozantnějších výhledů z celých Yosemitů. Yosemite NP je specifický svojí zvláštní přírodou. Je v něm sice spousta lesů, ale když jsme vystoupali nad ně, dívali jsme se převážně na holá skaliska a masivní údolí. Medvědy jsme sice neviděli žádné, zato spoustu veverek a chipmunků ano. V 6 večer jsme byli zpátky u auta a vydali se na cestu k Las Vegas. Co jsem ale nečekala bylo, jaká je Nevada pustina. Věděla jsem, že je LV v poušti, ale překvapilo mě, že od chvíle, co jsme vyjeli s Yosemitů jsme jeli až do noci pouští, kde jsme za těch asi 5 hodin nenarazili na živou duši. Noc v poušti je ale svým způsobem taky docela zážitek, když je všude úplná tma až na to, že měsíc tak strašně jasně září, že si člověk musí dát občas clonu proti slunci, aby vůbec viděl na cestu. 😀 Za 3 hodiny jsme projeli jednou jedinou vesnicí, kde kromě několika potemnělých domů nebylo zhola nic. Když už nám začal docházet benzín a my jsme nervózně sledovali ručičku plazící se čím dál víc za červenou hranici, objevilo se před námi turistické městečko Beatelly, které sloužilo jako brána do Death Valley a zároveň Las Vegas. Naštěstí tam měli jak benzínku, tak motel, takže jsme se zase po několika dnech vyspali pohodlně v posteli. PÁ, 16. 9. 2016 – Death Valley, NA Jelikož jsme dojeli k Vegas dřív, než jsme si mysleli, máme teď celý den na Death Valley. Je to skutečně dead land, ale svým způsobem tak jako strašidelně krásné místo. Což jsem teda dokázala ocenit až zpětně, protože jsem tam umírala vedrem. Největší část výletu jsme strávili v návštěvnickém centru, protože bylo venku 43° a nikde žádný stín. Nakonec jsme se ale odhodlali si Death Valley taky projet. Klimatizace jela na plný výkon, každý výstup z auta byl jako vkročení do trouby. Sjeli jsme se podívat do Badwater Basin, což je nejnižší místo v Severní Americe (86 m pod hladinou moře), projeli jsme si „duhové údolí“ s barevnými skálami a nakonec vyjeli nahoru nad Death Valley, které leží v 1669 m.n.m., takže jsme během hodiny vyjeli z -86 m výš než na Sněžku. Jelikož jsme byli vedrem už úplně umoření, rozhodli jsme se, že Death Valley by stačilo a vydali jsme se k Las Vegas. Na dnešní večer jsme měli předem zarezervovaný hotel na okraji LV, jelikož je to poslední noc našeho roadtripu. SO, 17. 9. 2016 – Las Vegas, NA Dnes nám kolem 5. odpoledne letí letadlo zpátky do Chicaga. Plán do té doby byl jasný: outlety. Ty jsou v Las Vegas skutečně obrovské a Jana s Jirkou nebyli v outeletch žádnými nováčky. Obecně spousta lidí do USA jede právě s vidinou outletů, jelikož se tu dají nakoupit značkové věci za zlomek ceny. Jelikož já jsem ale byla rozhodnutá, že se domů vrátím zase jenom se svým 35 l batůžkem, byla jsem spíš jen „window shopper“. I když byly naštěstí téměř všechny obchody v NC, kde byla klimatizace, i tak jsem byla z toho pouštního vedra docela unavená a tak jsem si užívala relativního klidu. Navíc jsem zjistila, že mi americké velikosti z větší míry prostě nesedí a stejně jsem moc nevěděla, co bych si tam měla koupit (prostě není nad nakupování na internetu, kamenné obchody mě většinou jednoduše děsí 😀 ). O půl 4. jsme jeli vrátit auto a shuttle busem jsme dojeli na letiště, kde jsme na sebe natáhli džíny, mikiny a bundy, abychom v batozích měli místo na nové oblečení a boty. O půlnoci jsme přistáli v Chicagu a odjeli zpět do Lake Genevy pro kufry. NE, 18. 9. 2016 – Odjezd domů Celý den probíhal v balícím modu, mně se úspěšně podařilo se sbalit jen do svého ruksáčku (s výjimkou neseséru a 3 knížek, které mi bylo moc líto tam nechat a už by se mi nevešly do váhového limitu, ale to je jenom malý cheat 🙂 ), takže jsem na sebe byla pyšná. Batoh má 7,68 kg, včera jsme navíc jeli naházet nějaké oblečení a boty do kontejneru pro charitu, takže se mi váha snížila o to, co bych už v Česku stejně nenosila. Let domů jsem opět absolvovala sama. Až v autobuse na letiště jsme zjistili, že navíc každý odlétáme z jiného terminálu, proto jsem se na honem rozloučila a vystoupila hned na Terminálu 1, zatímco Jana s Jirkou pokračovali na 5. Tentokrát všechno proběhlo hladce, vytiskli mi boarding pass až do Vídně (letěla jsem přes Londýn – Heathrow, kde jsem měla jen asi hodinu na přestup) a asi 3 hodiny jsem čekala u svého gatu. Ve 21:10 opouštím USA a vracím se zpátky domů. Tak, to by bylo. Konec letošního americkýho dobrodružství. Takhle zpětně můžu říct, že i když s tím bylo spousta stresů a práce byla někdy náročná, tohle léto nakonec vážně stálo za to. 🙂 A co bude příště? Nechte se překvapit… 😉 A.

Příspěvek Road trip po západním pobřeží USA, díl III. pochází z Ano Anno

Roadtrip po západním pobřeží USA, díl II.

Ann — Fri, 18 Nov 2016 21:07:12 +0000

Venku je už teď v podstatě skoro pořád jen tma a mlha. Proto je myslím ideální čas k tomu trochu se dobít letním kalifornským sluníčkem. Jdeme na to. PÁ, 9. 9. 2016 – Joshua Tree NP, CA Ráno jsme se všichni probudili vedrem a hlukem. Slunce nám plnou silou žhnulo na stan, takže už od rána byl člověk takový letargický. Nakonec nás naše sendviče s jamem a burákovým máslem trochu probraly a my se vydali s jeepem trochu offroad někam do pouště provětrat drona. Dost jsme si s ním vyhráli, i když jsme byli zakuklení do ručníků a ani ty nás na moc dlouho neochránily. Kolem druhé odpoledne (tzn. v největším vedru) jsme dorazili do Joshua Tree NP, který je uprostřed údolí a ani po 30 min. jízdy jsme nenarazili na žádný Joshua trees. Nakonec jsme je přece jen objevili – za visitor’s centrem. Stromy jsou to zvláštní a hlavně hodně pichlavý. Kvůli vedru jsme se nakonec rozhodli moc to s vylízáním z auta nepřehánět a dali jsme si jenom dva krátké traily, oba v rozmezí 1 km. O dvě hodiny později jsme uháněli z parku pryč, spálení a s mozkem jako horká kaše. Večer jsme strávili na wifi v McDonalds (kde u vedlejšího stolu seděli praví, nefalšovaní teen indiáni! teda aspoň myslím…) a nakonec se Jirkovi podařilo najít nějaký wild camping spot kdesi v pustině. Když jsme ale dojeli na místo, zjistili jsme, že stojíme na nějaké kamenité náhorní plošině, která se kousek před námi změnila v prudký sráz. Radši jsme odtamtud vycouvali a po dlouhém hledání našli spaní na nějakém plácku mezi pískovými dunami a sutí, kde strašně foukalo a zároveň bylo pořád hrozný vedro (i když bylo už kolem 10. večer). Celé místo působilo docela creepy dojmem, takže jsme radši rychle zalezli všichni do stanu a šli spát. SO, 10. 9. 2016 – Salton City, San Diego, CA; NE, 11. 9. 2016 Ráno jsme se opět vydali na cestu. Dopoledne jsme strávili v pravém ghost town – Salton City na pobřeží toxického jezera s názvem Salton Sea. Má za sebou celkem nešťastnou historii – město bylo vybudováno v 50. letech, v 70. letech se začala zvedat hladina jezera a jelikož se do něj vypouštělo všechno možné, začalo být toxické. Turisté přestali jezdit, lidé se odstěhovali a město zpustlo. Úplně opuštěné ale není, i když je to teda hodně zvláštní pohled, mají tam úplně novou školu, vlastní sportovní mužstvo a fotbalový stadion, takže nějaká snaha o udržení města naživu tu je. Projížděli jsme jím asi 2 hodiny, na jedoucí auta jsme narazili 2x, na lidi ani jednou. Všude byly rozpadlé baráky s hromadou bordelu okolo a celé město bylo prosycené puchem z jezera (původně jsme se u něj chtěli nasnídat, ale pak jsme si to radši rozmysleli). Vtipné ale byly názvy veškerých ulic (viz fotka). Kdo je vymýšlel, musel mít hodně bujnou fantazii. Do San Diega jsme dorazili kolem 12. odpoledne a už na první pohled se mi to město zalíbilo. Takhle nějak jsem si představovala mladý kalifornský města (spolu se SF). Do San Diega jsme vjeli po silnici, která vedla z kopce dolů k přístavu, všude byly barevné domky a po těch několika dních v poušti jsme civilizaci uvítali. Prošli jsme se kolem přístavu a po Gaslamp Quarter, krásné čtvrti plné obchodů a kaváren a zamířili do USS Midway Museum, které bylo na obrovské armádní lodi a bylo to teda vážně působivé. Trochu jsem se bála, že se budu v takovém muzeu nudit, nakonec jsme ale byli jedni z posledních, kteří odcházeli při zavíračce a to jsme zdaleka nestihli všechno. Celá vrchní paluba byla plná armádních letadel (používaných v různých válkách počínaje 2. sv. v.), kde také měl přednášku jeden pamětník, který mluvil neskutečně zajímavě o tom, jak lítal ve Vietnamu. Muzeum se mi ale asi nejvíc líbilo z toho důvodu, že si tam člověk mohl všechno osahat, vyzkoušet, vlézt si do letounu nebo do kokpitu atp. A i mě jako holku a jako skeptika to muzeum opravdu zaujalo. Z muzea jsme vylezli úplně uchození, zvládli jsme si ještě projít promenádu při západu slunce a pomalu jeli hledat místo na spaní. Být zpátky v civilizaci má ale přeci jen pár nevýhod – jelikož byla sobota, byly všechny (pro nás cenově dostupné) hotoly/kempy plné a v okolí mnoha kilometrů žádný free wild camping pitch. Nakonec jsme zastavili na nějakém rest stopu několik kilometrů od San Diega, na kterém se sice nesmělo přespávat, ale vypadalo to, že to tam je většině lidí úplně jedno. Jelikož už jsme byli dost unavení, rozhodli jsme se to prostě risknout, nacpali jsme do oken ručníky a šli spát. Další den ráno jsme měli sraz s Jirkovým kamarádem Loganem. Vyklubal se z něj sympaťák, který nás po obědě pozval k sobě domů, vzal nás na večeři a nakonec nás u sebe nechal i přespat. Konečně jsme se taky mohli všichni vysprchovat, což už jsme potřebovali jako sůl po tolika dnech v poušti. Bylo to od něj moc milé. 🙂 Poté, co jsme u něj načerpali síly, jsme se vydali na další cestu. Los Angeles jsme jen rychle projeli (strašně špinavý město) a na jeho okraji si vyměnili auto – blikala mu kontrolka oleje, tak pro jistotu (změna z Jeepu na obří Hyundai, kde bychom se v kufru pohodlně vyspali všichni tři nemít tolik věcí) a pokračovali stále na sever podél oceánu. Zastavili jsme se v pěkných městech Santa Monica a Santa Barbara a na večer jeli přespat do přírodního kempu spravovaného State Parkem. PO, 12. 9. 2016 – Santa Monica, CA; ÚT, 13. 9. 2016 – Highway 1, CA Ráno jsme posnídali se spoustou veverek a po chvilce jsme najeli na Highway 1, po které teď pojedeme až do San Francisca. Hned po pár kilometrech se objevila cedule na vista point, kde jsou prý k vidění tuleni sloní (předpokládám, že to je správný překlad elephant seals). No, k vidění opravdu byli a byla to dost zvláštní podívaná. Dělali samé lidské zvuky a obecně mi přišlo, jako bych se dívala spíš na tlusté lidi na pláži než na zvířata. Brrr. Pak už následovalo několik hodin po Highway 1. Zastavovali jsme na vista pointech, ale nevyšlo nám moc dobré počasí, foukalo a bylo zataženo a i když jinak by výhledy na moře byly super, takhle zůstalo pořád stejně šedivé jako obloha. Cesta ale rychle ubíhala, zastavili jsme u Bigsby Bridge a okolo 3. odpoledne dorazili do Santa Cruz, které mě ale nijak nenadchlo. Konečně se ale trochu ukázalo slunce a po dalších 2 h jízdy jsme dorazili do San Francisca! O tom, jaké to bylo, zase příště… 🙂 A.

Příspěvek Roadtrip po západním pobřeží USA, díl II. pochází z Ano Anno

Road trip po západním pobřeží USA, díl I.

Ann — Tue, 25 Oct 2016 15:15:25 +0000

Konečně nastal den, kdy i my jsme šli naposledy do práce. Bylo 5. září, 5 hodin odpoledne a my jsme odevzdali zpět uniformu a jeli z práce domů jenom v tílkách. Zbytek dne jsme strávili balením. Nikomu se do ničeho nechtělo, takže i v 10 večer to v pokoji vypadalo, jakoby nikdo nevstával ve 4 ráno a neodjížděl na letiště. Nakonec jsme se ale stihli ještě rozloučit s naší partou z východoevropského bloku (Češi, Slováci, Srbové) a dovézt jim na kole piva, co jsme nestihli vypít. Jedno z nich jsem vezla v klokánku v mikině a jelikož nám jedno pivo po cestě spadlo a rozbilo se, držela jsem v jedné ruce střepy a druhou držela řidítka a u toho se snažila přeřazovat. Long story short, z kola jsem okamžitě spadla, pořezala si ruku a udělala si pěkných pár děr do mikiny, ve které jsem měla za pár hodin už být na letišti. Naštěstí to pak na fotkách není nikde vidět… 😀 ÚT, 6. 9. 2016, 04:00 am Uber dorazil jen s lehkým zpožděním a za necelé 2 hodiny už jsme se přebalovali na letišti v Chicagu. Ve třech jsme se vlezli do dvou batohů (Jirka měl batoh na drona), takže i když jsme jeli do pouště, byli jsem nabalení jako do nějakých arktických mrazů (v noci je v poušti prý zima…:D ). V 8 jsme odletěli do Las Vegas, které je od Chicaga vzdušnou čarou nějaké 4 hodinky. Na západní pobřeží USA jsme dorazili v poledne (časový posun byl o 2 hodiny víc než v Chicagu) a šli si půjčit auto. Celou dobu jsme byli celkem vystresovaní z toho, že nám auto nepůjčí, jelikož nám nestihla dojít kreditka. Co jsme zjistili až na místě? Mají tam na půjčení auta automaty! Co to znamená? Žádná lidská interakce! Automat nám debitku spolknul úplně v pohodě a my si ušetřili dohadování se zaměstnancem autopůjčovny. Navíc jsme si pak na parkovišti mohli vybrat auto jaké jsme chtěli! Auto jsme si půjčovali u Alamo (nejvýhodnější balíček – 3 řidiči bez poplatků), pokud je vám pod 25, musíte počítat se zvýšenými poplatky (tomu se nevyhnete). Půjčili jsme si mid-size SUV a z parkoviště odjeli s bad-ass Jeepem Patriot (jen škoda, že nebyl 4×4, ale offroad se v něm i tak jezdilo pěkně 😀 🙂 ). Las Vegas jsme víceméně projeli, z dálky viděli strip. Po 2 měsících ve Wisconsinu jsem si přišla skoro jako na jiné planetě, na které se mi líbilo o dost víc. 🙂 Zašli jsme si rychle prohlídnout outlety za LV, ale na ty jsme si udělali prostor až poslední den výletu, takže jsme se moc nezdržovali a rovnou vyrazili do pouště. Každou chvíli jsme zastavovali, abychom provětrali drona a na večer jsme dorazili do kempu kousek od Horseshoe Bend v Arizoně. ST, 7. 9. 2016 – Horseshoe Bend, AZ a Monument Valley, UT Ráno jsme kupodivu všichni sami od sebe vstali ještě před 7., vydali se do Walmartu pro ručníky a vrátili se do kempu vysprchovat (kdo ví za kolik dní budeme mít zase takovou příležitost). Na parkoviště k Horseshoe Bend to bylo jen 6 minut autem a k samotné vyhlídce vede asi 2km trail. I když bylo ještě docela brzo ráno, bylo vedro a všude kolem spousta lidí a starší Indiánka s dodávkou už si začala chystat zboží k prodeji (o mé deziluzi o Indiánech třeba taky někdy povím… 😀 ). Horseshoe Bend je dost majestátní, prošli jsme se po okraji až mimo klasické turistické vyhlídky a stálo to za to. Potom jsme se vydali do Monument Valley, vzdálené 2 h jízdy. Měli jsme v plánu podívat se na „Forrest Gump point“ (místo, kde se Forrest zastavil v běhu, otočil se a šel domů 😀 ). Ten jsme sice našli, ale bylo tam spousta indiánských stánků, takže to je v hlavní sezóně asi docela turistické místo. Teď tam ale kromě nás nikdo nebyl a byl odtamtud krásný výhled na celou Monument Valley. Obecně jsem si v Arizoně a pak taky v Utahu pořád přišla jako z filmů o Vinetouovi (nojo, vím, že se natáčel v Jugošce). Odpoledne jsme se vydali ke Grand Canyonu. Dorazili jsme na naše vytipovaný místo už za tmy a bylo to jedno z nejhezčích míst, na kterých jsem kdy stanovala (a zadarmo). Šlo o wild camping pitch přímo před vjezdem do Grand Canyon NP a s Jeepem jsme se tam dostali snadno. Všude byl naprostý klid a tolik hvězd jsem snad naposledy viděla někde v Norsku. ČT, 8. 9. 2016 – Grand Canyon NP, AZ Probudili jsme se už v 6 ráno (na to, jaký byl každý den ve Wisconsinu problém vykopat se do práce na půl 9. je to docela dobrý 😀 ) a čekal na nás krásný východ slunce. Když jsme se dokochali, sbalili jsme stan a vydali se ke Grand Canyonu. Vstup stojí $30 a jelikož jsme přijeli opravdu dost brzo, museli jsme zaplatit přes automat. Chtěli jsme si koupit roční vstupenku do všech NP za $80, to ale bohužel v automatu nešlo. Než jsme vůbec dojeli k visitor’s centre, bylo už dávno poledne a my jsme zjistili, že jsme naši vstupenku ztratili… To bylo docela nepříjemný, ale koupili jsme si aspoň tu roční, ale škoda těch $30 no… To nám ale náladu na dlouho nezkazilo, namysleli jsme, že půjdeme jednu z kratších tras (12 km) po okraji Canyonu. Trail to byl fajn, z větší části to byl snadný terén (já jsem to v pohodě zvládla v teniskách asi za $8 dolarů z Walmartu 😀 ), odpoledne pak už ale bylo dost vedro. Cesta nám zabrala kolem 3 hodin a k autu jsme z toho horka přišli dost umoření. Snad budeme mít příště víc času a budeme moct jít i dolů, protože Grand Canyon za to určitě stojí. 🙂 Večer jsme skončili v nějakém zapadlém městečku u Route 66, najedli se a vyspali se v nejdražším kempu z celého pobytu ($40/noc uprostřed ničeho), ale jelikož už bylo docela pozdě a my jsme byli unavení, tak jsme to skousli a šli spát. Další den nás čekala dlouhá cesta do San Diega. O tom ale zase příště… 🙂 A.

Příspěvek Road trip po západním pobřeží USA, díl I. pochází z Ano Anno

Jak jsem byla na zápase amerického fotbalu

Ann — Sun, 28 Aug 2016 03:27:56 +0000

Lístky na předsezónní zápas v americkém fotbalu jsme měli koupené snad měsíc dopředu a 18. srpna jsme se v pěti lidech vydali do Green Bay jako desetitisíce dalších. Hned na okraj: byla jsem asi ten nejhorší fanoušek na světě a to hned z několika důvodů (a u většiny z nich si pravděpodobně budete moct povzdechnout „No jo, holka…“): Nevěděla jsem, jak se hraje americký fotbal. Nevěděla jsem, který je náš tým (tzn. tým, po kterém šílí celý Wisconsin a přilehlé státy), ale když jsem to zjistila, tak jsem si hned jela do TJ Maxxu koupit jejich tričko abych zapadla (a které jsem den po zápasu zase jela vrátit, protože už bych si ho nikdy neoblíkla a pořád dobrých $13). Nevěděla jsem vůbec nic o tom, jak se člověk jako fanoušek má chovat. Byl to můj asi první profesionální zápas čehokoliv vůbec, ale díky bujné představivosti a videům na YT z toho, jak se mezi sebou strašně porvali fanoušci obyčejného fotbalu u nás v Česku, jsem si tu představovala vyšší level, který bude určitě zahrnovat střelné zbraně. Silly me. Bylo mi líto druhého týmu. Projeli to úplně strašně a skončili 20 sekund před koncem. Prostě to vzdali. V publiku totiž neměli skoro žádné zastoupení a kdykoliv se jim něco povedlo, tak je téměř 80 000 lidí vybučelo. Takže jsem byla fanoušek na obou frontách a to se asi úplně nemá. Na zápas jsem se ale vážně těšila. Hlavně teda proto, že to byla jedna z těch opravdu amerických věcí a v rámci mého odhodlání poznat (a pochopit) americkou kulturu byl právě zápas amerického fotbalu super příležitost. Náš tým byli Packers. Možná jste o nich už slyšeli, jsou v této oblasti opravdu hodně oblíbení zejména proto, že se dokázali vyškrábat opravdu vysoko i když začínali v podstatě ze dna. Stadion v Green Bay (Lambeau Field) je obrovský. Pojme 80 000 lidí a některá místa se předávají z generace na generaci. Dostat se na sezónní zápas je prý prakticky nemožné, my jsme ale na ten předsezónní měli štěstí a seděli jsme i všichni spolu. Nestačila jsem se divit té neskutečné organizaci a klidu, s jakým se ta masa lidí dokázala uspořádat tak, aby všechno rychle odsýpalo, netvořily se zbytečně fronty a člověk se dostal ke svému místu co nejrychleji. Osobně jsem se dost děsila strašných kolon, ve kterých se zasekneme před i po zápase. Nic z toho se nekonalo. Hlavní silnici jsme navíc objeli postranními uličkami. Nastává ale otázka, kam všichni ti lidé zaparkují svá auta, jelikož autem přijede úplně každý. Parkoviště přímo u stadionu je zřejmě vyhrazeno jen pro lidi, kteří mají předplacené lístky na celou sezónu. Místní bydlící okolo stadionu ale všem ostatním nabízejí možnost zaparkovat na svém vlastním pozemku (za poplatek od $5 do $20 – čím blíž ke stadionu, tím byla cena logicky vyšší). My jsme měli předem koupené místo přímo u stadionu a i když na tu strašnou spoustu aut a lidí byl skoro až neskutečný pohled, musela jsem ocenit tu míru organizace. Před vstupem na stadion jsme prošli bezpečnostní prohlídkou jako na letišti. Zároveň se také na stadion nesměly brát žádné batohy ani tašky, takže člověk měl veškerý svůj majetek po kapsách. Tím se ovšem značně zrychlil kontrolní proces a my jsme tak do půl hodiny od zaparkování seděli na svých místech. Velké davy lidí mě dost znervózňují a takhle to organizátoři opravdu zvládli. To teda vážně thumbs up. 🙂 Jelikož tohle byl můj první velký zápas v čemkoliv, nemám moc s čím srovnávat americké a české fanoušky. Co mě ale překvapilo bylo to obrovské vlastenectví, které jsem sice vnímala už předtím, ale když vidíte skoro 80 000 lidí jak si před začátkem zápasu stoupne, dá si ruku na srdce a zpívá americkou hymnu, je to docela zážitek (a oceňuji, že dali na ty obří obrazovky text té hymny pro ty z nás, kteří dokáží akorát tak broukat melodii). A teď pár poznatků ze zápasu samotného: Nechápala jsem neskutečnou rychlost wifi. Ani jednou jim za celou dobu nespadla, i když musela být maximálně přetížená z toho počtu uživatelů. Zápas trvá 3 hodiny a americký fotbal má strašnou spoustu pravidel. Hráči se neustále vrací na původní místa a docela se to občas protahuje. Obří obrazovky. Několikrát za zápas (když se zrovna nedělo nic důležitého) kamery zamířily do davu a některé reakce lidí byly úplně super. Zároveň se na nich také v poločase a v pauzách přehrávaly reklamy sponzorů. Všichni věděli, co mají dělat. Když hlas z apliónu ohlásil „And that’s yet another…(dramatická pauza) first down!“ přičemž na ty poslední dvě slova celý stadion tak jako natáhl ruku před sebe. Zároveň se mi hrozně líbila ta synchronizace když se po stadionu dělala „vlna“ (jak si stoupnete a dáte ruce nad hlavu). To mě bavilo asi tak první dvě vlny, ale sledovat to bylo dost neskutečné, jak se to opravdu valilo pořád dokola celým stadionem jako vlna. Stadion je pro 80 000 lidí, na tento zápas se prodalo 74089 lístků. To je na mě moc abstraktní číslo, když bych si měla představit, že každá jednotka je jeden člověk. Když jsme ale viděla ten stadion, přišla jsem si úplně jako v mraveništi. Na jednu stranu mi z toho bylo docela úzko, na druhou to bylo dost awesome. Fanoušci jsou tu úplně v každém věku. Od batolat až po seniory. Kousek od nás seděl takový starší pár (tipuji kolem 70+), babička byla celá v zářivě žluté (žlutá a zelená jsou barvy Packers), na hlavě měla kšiltovku s rovným kšiltem a na konci zápasu tancovala tanec vítězství. Její dědeček stojící hned za ní se držel za srdce, ale statečně poskakoval a tančil taky. Tomu se říká oddanost svému týmu. 🙂 Domů jsme přijeli kolem 2. ráno. Pořád jsem asi nejhorší fanoušek na světě, ale dost jsem se u toho bavila. 🙂 Jinak v práci už se nám to krátí, už tu všichni toužebně odpočítáváme dny (už jen 7 dní práce!). Je toho teď hodně, navíc se tu rozjela střevní (i obyčejná) chřipka, takže se tu všichni válíme jako spadlé waffle (viz takto). V úterý a ve středu ale máme (naposledy) volno, takže jedeme na výlet do Chicaga. To bychom byli ostudy, kdybychom ani Chicago za celou dobu neviděli, když u něj bydlíme tak blízko. Když bude stát za to, tak o něm i napíšu. 🙂 Jinak už se nemůžu dočkat na západní pobřeží. Zase se ozvu. A.

Příspěvek Jak jsem byla na zápase amerického fotbalu pochází z Ano Anno

Americký kulturní šok (?)

Ann — Fri, 12 Aug 2016 16:27:38 +0000

Není nic divného, že se Amerika od Česka v mnoha ohledech liší. Na druhou stranu je ale USA založena na evropském způsobu života, takže se o kulturním šoku v pravém slova smyslu asi také nedá úplně mluvit. Je tu ale spousta věcí, které mě zarazily. O (někdy až směšné) velikosti úplně všeho jsem už psala v jednom z předchozích článků. Jaké jsou ale další věci, které mě tu překvapily? V reklamách se můžou firmy porovnávat a shazovat se navzájem. Jde především o firmy, které vyrábějí třeba prací gely, domácí vůně apod. Osobně mi tato taktika přijde jako docela špinavý marketingový tah a v Česku je toto shazování zakázané. Zároveň mě také překvapilo, že se tento druh reklam pouští před začátkem filmu v kině. Z Česka jsem sice zvyklá na reklamy před filmem, většinou se ale jedná o parfémy (Sephorraaa…) nebo auta. Tady jsem si přišla spíš jako kdybych čekala na film v televizi. Reklamy tu běží pořád. Navíc to vypadá, že jsou tu jednotlivé stanice domluvené a pouští je ve stejnou dobu (to znamená zhruba každých 5 minut, po skončení scény ve filmu apod.), takže člověk se stejně na nic rozumeného nepřekliká. V Americe se spí pod prostěradlem. Hotel ve kterém pracujeme je v „evropském stylu,“ a tak tu jsou tradiční peřiny. Stává se ale, že si hosté vyžádají extra prostěradlo, pod kterým by mohli spát. Všude po pracovišti máme vylepené motivační citáty. Manageři minuý týden šli dokonce ještě o krok dál a začali nám je pouštět na televizi v jídelně. Takže si při obědě člověk může přečíst taková moudra jako „7 kroků jak být šťastný“ přičemž první z nich je „Cry less, smile more“ nebo úplná zrůdnost „Don’t do what the world expects you to do. Just find your happy place.“ Prostě tady ty rady nad zlato, které mají informační hodnotu 0 a při kterých má člověk pocit, že je musel vymýšlet někdo s lehkým mentálním postižením. Obecně se tu všichni ve vedení snaží tvářit, že má naše práce smysl a jak jsme všichni namotivovaní podat ten nejlepší pracovní výkon. Když pak ale člověk v práci vidí strhané obličeje Mexičanek (u kterých mimochodem člověk odhadne starší věk jen když se podívá na jejich svráščatělé ruce, i když v obličeji by jim nehádal víc něž 40), kterým jsou nějaké motivační citáty úplně jedno, tak mu dojde, jaké je to všechno vlastně jenom pozlátko. Televize na záchodě. To asi mluví za vše. V hotelu máme v každé koupelně nainstalovanou televizi v zrcadle, ale lidé je tu mají i u sebe doma. Obecně tu jsou televize docela big deal (myslím, že jeden z faktorů, které určují cenu pokoje je velikost televize). Pizza puffs. Asi nejhorší jídlo, které jsem tu zatím jedla. Je to těsto, které je naplněné pizzovou náplní, vytvarováno do čtverců a následně ofritováno (klasicky deep fry, což je slovní spojení, ze kterého se mi ježí vlasy na hlavě, i když normálně všechno fritované bez mrknutí oka spořádám). Je to suchý, divný a dokonce ani Američanům to moc nejede. Spousta Američanů si s sebou na dovolenou (i když je to třeba jen na víkend) bere neskutečné množství věcí. Je celkem na denním pořádku, že si s sebou do hotelu přivezou vlastní ledničku nebo mikrovlnku. Tím nechci říct, že bych žila nějakým extra minimalistickým způsobem života, ale je to občas celkem úsměvné. Hodně lidí tu na noc používá tzv. oxygen mask, který jim pomáhá dýchat. Tomu jsem zpočátku moc nerozuměla, pak mi ale Jana vysvětlila, že to tu používají takové dva typy lidí. 1) Lidé, kteří opravdu mají dýchací problémy, 2) Lidé, kteří jsou morbidně obézní a špatně se jim kvůli tomu v noci dýchá (těch je asi většina). Přišlo mi to docela zvláštní, protože to tu používá opravdu spousta hostů. Je to tu o penězích. Hodně. Opravdu mi někdy přijde, že tu je takové jakoby blahořečení bohatství a úspěšných businessmanů. Tím, že je Amerika tak mladá země, tak se tu neoslavují aristokrati, králové ani nikdo takový. Oslavují se tu úspěšní majitelé velkých podniků, kteří vydělali hodně peněz. Když jsme tu jeli na prohlídku lodí po jezeře, nedozvěděli jsme se nic o jezeře samotném, o založení města, ani o Indiánech (to pro mě bylo zklamání největší). Celá 3,5 h prohlídka probíhala tak, že nám průvodce ukazoval jednotlivé domy na břehu jezera, řekl majitele, rok založení (většinou 1870-1920) a kolik to stálo postavit, popř. kolik za to nový majitel musel zaplatit či kolik stojí teď. Bylo mi z toho docela smutno, ale právě velké sumy peněz se dočkaly u ostatních velkého ohlasu. Tím nechci shazovat to, že by si to ti majitelé nezasloužili, jen jsem od té prohlídky čekala asi něco jiného. Zapálenost do dobrovolnictví – volunteering tu frčí ve velkým. Nejde jen o dobrovolnictví na akcích, kde je za cíl např. vybrat peníze na výzkum proti rakovině (takovéto události jsem se účastnila jako dobrovolník já), ale obecně o aktivitu v „komunitě“. Je to ale docela milé, že se lidé takto dokážou pro něco nadchnout. K mé osobní zkušenosti z (mého vůbec prvního) dobrovolnictví – asi hodinu jsem jen hlídala děti u skákacího hradu a pak jsem „zapálila lampionky“ (tzn. nalámala jsem svítící tyčky, protože svíčky by byly asi moc nebezpečný). Nejdivnější část ale přišla na konci, kdy jsme všichni měli „reflektovat naši dnešní zkušenost“, nahlédnout do sebe a říct ostatním, co nás dnešek naučil. To bylo strašně nepříjemný a divný a jelikož mě (ani nikoho jinýho) to nenaučilo o akci samotný vůbec nic, tak mi to přišlo jako taková unnecessary tečka na závěr, která ve mě nechala jenom dost silný pocit trapnosti, že jsem asi nebyla dost dobrý dobrovolník, když jsem necítila ty správné pocity zadostiučinění z toho, že jsem někomu pomohla. No tak třeba příště. Je toho víc, ale to si schovám pro další články. 🙂 A. Chceš vědět, kde teď lítám in real time? Tak mi hoď follow. ?

Příspěvek Americký kulturní šok (?) pochází z Ano Anno