Ano Anno

Je 11 dopoledne a teploměr ukazuje -28 °C. Za pár hodin má teplota spadnout až na -34 °C a já jsem asi v životě nebyla tak ráda, že mám volno a nemusím se hnout z postele. Právě tu probíhá tzv. „deep freeze“ – období, kdy je fakt až arktická zima. O to drsnější je pak vidět bezdomovce, jak se i v tomhle počasí choulí pod tenkou dečkou někde u silnice. Naštěstí jim lidi volají policii nebo neziskovky, který jsou schopný se o ně postarat, i tak z toho má člověk ale docela špatnej pocit. Většinou tyhle teploty trvají jen den nebo dva, my ale teď tyhle teploty budeme zažívat až…

Jsme tu už skoro 7 měsíců, a tak mi přišlo fajn udělat nějakou bilanci, než mi všechny tyhle věci zevšední a dokud se na ně pořád dívám prakticky čerstvýma očima. Tak pojďme na to. Co mě Kanada za ten víc než půl rok naučila? 1) Nic neplánovat Už jsem to zmiňovala mockrát – já jsem zkrátka hrozně organizovaný a pořádkumilovný člověk. Myslím, že mezi předky musím mít určitě nějakého Němce, jinak to snad není možný. 😀 Zkrátka, potrpím si na to, abych měla nějaký plán, kterého se můžu držet a časově ho tak nějak dodržovat. Už od minulého října (půl roku předtím, než jsme vůbec nasedli do letadla za oceán) je…

Kanaďani mi v mnoha ohledech připadají jako Američané a jejich vzájemný vztah bych vlastně popsala podobně, jako máme my se Slováky. Oba národy si ze sebe navzájem dělají srandu, ale tím si ji dělají vlastně tak trochu i sami ze sebe. Pořád ještě nevím, jestli se Kanaďani vážně bojí tmy, ale pár rozdílů jsem si ale za těch několik měsíců všimla. Je to samozřejmě hodně zobecněné a vychází to jen z mé osobní zkušenosti, ale tak třeba: S pracovní morálkou je to tady takové všelijaké. Co jsem poznala v Americe (a zvláště teď poslední léto v Utahu, kde byl snad každý manažer workoholik), kanadský přístup k práci bych přirovnala spíš…

V červenci jsem už na nějakou loterii a Working holiday víza zapomněla. Překládala jsem knížku, příležitostně jsem třeba šla natřít něčí plot, každý víkend jsme vyráželi do hor, Jirka chodil do práce a vše nasvědčovalo tomu, že budeme moct za pár týdnů konečně jet na hranice požádat o moje pracovní povolení, které by se navázalo na to jeho. A pak přišel 22. červenec. A s ním moje pozvánka na Working holiday víza. Jak už jsem psala, roční kvóta vydaných víz je pro Česko 1000 míst. Teď zbývaly místa 3. Na 1 186 lidí. Takže šance, že dostanu pozvánku, byla 0,25 %.

Přišel květen. Po pěti týdnech hledání se Jirkovi konečně podařilo najít práci. Jak už bývá zvykem, nejvíc nám pomohli zase Češi. Česká komunita v Calgary je výborná a ač člověk jede do cizí země primárně proto, aby se s Čechy nesetkával, stejně k nim nějakým způsobem po čase začne inklinovat. A v začátcích byla ta pomoc nedocenitelná. 🙂 Já jsem si díky bohu z Česka přivezla zakázky na překladatelské projekty a do toho jsem překládala knížku, takže i přesto, že jsem nemohla v Kanadě pracovat, nebyla jsem úplně bez financí. Zpětně mi to přijde i docela fajn, protože bych si asi nikdy nenaordinovala 4měsíční „pauzu“, ve které bych si vyzkoušela,…