Kanada Archivy - Ano Anno

Měsíc po BC a jak to nakonec všechno dopadlo

Ann — Sun, 27 Sep 2020 13:53:08 +0000

Šestnáctého srpna nám oficiálně vypršely pracovní víza a naděje na to, zůstat v Kanadě ještě o něco déle, se rozplynuly. Měli jsme sice oba turistická víza, a i když u Jirky by se to pracovně dalo snad nějak vymyslet, já bych musela opustit svoje místo vedoucí marketingového oddělení a jít pracovat někde načerno po stavbách za minimální mzdu s výplatou na ruku. S nastupujícím podzimem (za kterým v těsném závěsu zhruba do dvou týdnů přichází 8měsíční zima) se mi do téhle možnosti pochopitelně moc nechtělo. Navíc pokud by nás chytili, naše šance na to vrátit se někdy v budoucnu do Kanady (třeba i na dýl), by taky vzala za své. A tak jsme se rozhodli to v Kanadě zabalit. V pátek 14. 8. jsme šli naposledy do práce, během tří dnů prodali valnou většinu věcí, které jsme nepotřebovali na roadtrip, poslali domů 30kg bednu a vyrazili směr Britská Kolumbie. Kam vůbec můžeme jet? Původně padl návrh, že budeme cestovat tak dlouho, dokud nám vystačí našetřené peníze, mezitím se třeba situace zlepší, my dostaneme další pracovní povolení a všechno bude pokračovat jako normálně. Brzo jsme ale narazili na několik úskalí: Naše úspory nebyly zas až tak velké, jak jsme si mysleli a jakmile jsme vyrazili na cestu, peníze mizely rychlejším tempem, než jakým jsme očekávali. Míst, kam jsme v době korony mohli jet, bylo dost poskrovnu – USA je ještě stále zavřené a téměř všechny okolní provincie mají pro lidi z Alberty povinnou karanténu. Náš plán podívat se na Yukon a do Northwest Territories tak padl. Na východ od nás jsou jen nekonečné lány a prérie, takže jsme to logicky stočili na západ k Tichému oceánu. Opatření se začala zase utahovat, možnosti, jak v Kanadě legálně pracovat byly pořád buď pozastavené, nebo jsme nesplňovali podmínky, a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo v následujícím půl roce nějak zlepšit. „Kup průvodce a jedem.“ Každý náš roadtrip po USA provázelo dost zevrubné plánování. Není se čemu divit – vzdálenosti jsou v Americe obrovské, chtěli jsme toho v hodně státech hodně vidět a hlavně jsme měli dost jasně vymezený časový úsek na cestování, protože ještě před samotným roadtripem jsme už měli letenky domů. Naproti tomu by se tahle naše měsíční cesta po západní Kanadě dala charakterizovat jediným slovem: klid. Neměli jsme žádnej pevnej plán. Neměli jsme časovou osu a moc peněz. Jediný, co jsme věděla, bylo, že si chci vylízt úchvatnej Panorama Ridge a vidět velryby. Takže jsme si vůbec poprvý koupili papírovýho průvodce od Lonely Planet a zamířili přes Kootenay na jih Britský Kolumbie, do Okanagan Valley, na hranice s USA, kde jsme se týden strašlivě přežírali broskvema a hromadou dalšího čerstvýho ovoce ze stánků u silnice a pak přejeli zpátky do hor u Whistleru. Do Whistleru bez peněz nelez Prťavá vesnička Whistler leží jen asi hodinu a půl od Vancouveru a nabízí ve svém okolí všechny horské atrakce, které si jen měšťáci můžou přát – je to ráj horolezců, bikerů, turistů a v zimě samozřejmě lyžařů. A ceny tomu přirozeně odpovídají. Whistler mi vlastně dost připomínal Park City v Utahu, kde jsme strávili léto 2018 a které se taky po olympijských hrách stalo turistickým magnetem a díky nim se proměnilo k nepoznání. My jsme tu ale měli jiný cíl – téměř 30km výšlap na Panorama Ridge, odkud je dechberoucí výhled na Garibaldi Lake. Naštěstí si musíte tuhle nádheru dost oddřít a strávit lezením po kopcích prakticky celý den. Snad jen díky tomu je tohle místo ještě pořád ušetřený tomu děsivýmu přívalu lidí, který potkalo třeba Moraine Lake (u kterýho může člověk rovnou zaparkovat). I tak je to ale pořád jeden z nejoblíbenějších hiků v okolí, v době koronakrize byl dost dlouho uzavřený a teď je na něj potřeba rezervace. Systém se spouští v 6 ráno, není možné si místo zarezervovat dopředu a i v úterý na konci sezony byla místa vybrána během několika málo minut. My jsme svůj spot naštěstí chytili na jediné čárce signálu u silnice a mohli jsme vyrazit. Shodou okolností měl Jirka ten den taky svoje 28. narozeniny, takže jsem mu k nim nadělila přes 28 km v horách. A když jsme se po 15 kilometrech konečně vyškrábali až na samotný hřeben hory a zčistajasna se pod námi rozevřelo Garibaldi Lake zbarvený do tak sytě modrý, že dokonce ani v našich horách v Banffu jsme nic podobnýho neviděli, říkala jsem si, že lepší dárek jsem mu dát ani nemohla. 🙂 Pralesy, divokej oceán, velryby Následující dva týdny jsme strávili na Vancouver Islandu. A jeli jsme na velryby. A viděli jsme je. A taky tuleně a mořský vydry. A bylo to boží. Vancouver Island je zajímavej svou různorodostí. Krajina tu chvílema vypadá úplně jako v Česku, ale stačí popojet pár kilometrů a jste v hustým pralese a slyšíte příboj divokýho oceánu. Většina lidí svůj výlet zakončí v Tofinu – ráji sufrařů – což mi ale přijde škoda. Na ostrově prakticky vedou jen dvě hlavní silnice – jedna se táhne po celém severním pobřeží až do Port Hardy. Z ní se pak v Nanaimu odpojuje druhá, která vede právě do Tofina. Městeček a vesnic na celým ostrově moc není (i když má rozlohu poloviny ČR) a valná většina z nich jsou jen malý vesničky postavený na základech indiánských osad. Obecně je na ostrově hodně přítomná indiánská kultura. Názvy měst jsou na cedulích napsány v angličtině a v původním indiánským jazyce, všude jsou totemy, dřevěný sochy a Indiáni sami. Nejvíc mě baví pralesy. Jsou magický a prastarý. A tak strašně šťavnatě zelený. Všude visí „fousy starýho muže“ (v češtině se tomuhle lišejníku půvabně říká Krakonošovy vousy), voní tu cedry (pro Indiány je to strom života, ze kterého vyráběli prakticky všechno, včetně oblečení), lítají obrovský vážky a je tu ticho. Tak dokonalý ticho. Jediné, co nám kazí pohodu, je myš, která nám vlezla kamsi dopředu do klimatizace a tam našla svůj konec. Po každém nastartování se člověku chce prvních pár dní zvracet. Trvá to asi týden, ale nakonec myška vyschne a máme konečně trochu pokoj. Kdyby byla cítit i při našem návratu do Calgary, máme dost velký problém. Na prodej auta jsme totiž měli jen týden. Sunshine Coast, kde slunce vidíme jen první den Bereme to ještě přes Sunshine Coast, na kterém je prý pořád hezky. Škoda, že tam přijíždíme zrovna na konec sezóny, kdy se k ranní mlze (na kterou jsme zvyklí z Tofina) připojuje ještě neproniknutelný, štiplavý a nažloutlý kouř z lesních požárů, které řádí v Kalifornii a Oregonu. Dva dny je vidět jen na pár metrů a všechno nám smrdí kouřem. Kouř nás provází celou cestu až do Calgary. Byli jsme na cestě 29 dní. Až na ten konec jsme ale na počasí měli neuvěřitelné štěstí. Pršelo nám jen jednou, což zrovna na Vancouver Islandu je malý zázrak, očividně tam leje prakticky neustále. 22. září jsme odletěli zpátky do Evropy. Auto jsme prodali vysloveně za pět minut dvanáct (pánovi jsme ho odvezli v pět odpoledne a v osm už jsme odjížděli na letiště). Poslali jsme ještě další dvě velké bedny, i tak jsme ale odjížděli s přetíženými kufry a zavazedlem navíc. Nějak se mi ani po těch pěti dnech pořád nesrovnalo v hlavě, že je vážně konec. Je mi jasný, že nás s koronou čekají sranda časy, ale zároveň se nemůžu dočkat toho, co si vymyslíme příště. 🙂 A. Chceš vědět, co se děje v mým kanadským životě in real time? Tak mi hoď follow. ?

Příspěvek Měsíc po BC a jak to nakonec všechno dopadlo pochází z Ano Anno

Common-law open work permit a jak o něj požádat

Ann — Mon, 18 May 2020 23:57:04 +0000

Článek aktualizován 9. října 2020 v návaznosti na situaci během pandemie Mít možnost jet do Kanady je skvělý. Mít možnost jet do Kanady v páru je ještě lepší. Jenže jak to udělat, když v loterii o Working Holiday víza je každoročně víc než dvojnásobek uchazečů než kolik je míst? Zkrátka, co dělat v situaci, kdy vízum vyhraje jen jeden z vás? Naštěstí tu existuje varianta tzv. common-law open work permit (pro účely tohoto článku mu pojďme říkat CLOWP), tj. otevřeného pracovního povolení pro vašeho partnera. O tom bude dneska řeč. Co probereme: co je CLOWP jaké musíte splňovat podmínky jak si o CLOWP požádat vyřízení CLOWP z turisty vs. při přechodu z Working Holiday Budu vycházet primárně z naší konkrétní situace (oba jsme tu na WH, ale jelikož já jsem je dostala až později, chtěli jsme, abychom oba mohli skončit v práci společně – tj. 16. srpna, přičemž Jirkovi končily WH víza 16. dubna), nicméně se budu snažit článek prošpikovat relevantními odkazy na stránky imigračního a popř. dalších zdrojů, které nám v procesu pomohly. Bude to dlouhý, ale bude to potřebný. Tak pojďme na to. Common-law open work permit Zjednodušeně by se dalo říct, že CLWOP vám zajistí stejná práva jako Working Holiday víza. Nedává se na rok, nýbrž na dobu platnosti víz vaše partnera (tj. vám pracovní povolení skončí oběma stejně). Můžete pracovat prakticky pro jakéhokoliv zaměstnavatele (vyjma sexuálních služeb atp.) v jakémkoliv sektoru a kdekoliv se vám jen zamane. Podmínky I když jste v loterii nevyhráli Working Holiday víza, platí pro vás stejné podmínky (tj. musíte mít dostatek finančních prostředků, máte čistý trestní rejstřík, máte zdravotní pojištění na celou dobu vašeho pobytu atd. atd.). Jako pár ovšem musíte splňovat několik extra kritérií: Váš partner musí: mít aktivované Working Holiday vízum (tj. nesnažte se zažádat o CLOWP hned při příletu do Kanady a ještě předtím, než váš partner vůbec bude mít kvalifikovanou práci. Tohle je možné pouze pro lidi na Young Professional vízech, kteří už mají smlouvu) mít kvalifikovanou práci s kódem NOC A, B nebo 0 v praxi to znamená být jakýkoliv supervisor, leader či manager čehokoliv nebo zkrátka nebýt na úplně vstupní pozici pracovní smlouva by měla být platná alespoň půl roku či déle (nebo do doby, než vám vyprší WH víza) spolu se žádostí a pracovní smlouvou musíte dodat alespoň 3 výplatní pásky (o tom níže) Vy musíte: v době pandemie musíte mít povolení k cestě od IRCC, která vám coby blízkému rodinnému příslušníkovi dovoluje vstoupit do Kanady i když sami nemáte pracovní povolení. Aktuální omezení doporučuji sledovat zde. dokázat svůj common-law status (v češtině tzv. „manželství ze zvyku“) – v Kanadě common-law vztah vzniká po 12 měsících společného bydlení. Ne každý ale i v dlouholetém vztahu s partnerem bydlel celý rok ve společném nájmu (nebo byla smlouva vedená jen na jednoho z nich). Nejčastější možnosti, jak dokázat common-law vztah jsou: Statutory Declaration of Common-Law Union – v případě, že si o CLOWP budete žádat uvnitř Kanady (naprostá většina případů), hodí se zajít na registry či k notáři, vyplnit formulář, zaplatit poplatek (my platili $15) a dostanete tak úředně ověřené potvrzení vašeho vztahu. Nic to není, jen před úředníkem zvednete ruku, řeknete „I solemnly swear“ a je hotovo. Nájemní smlouvy (přeložené do Aj) – nejjednodušší a nejčastější forma důkazu vašeho vztahu Společný bankovní účet – podobně neprůstřelný jako nájemní smlouvy. Pokud spolu sdílíte finance, myslíte to spolu očividně vážně. Účty za elektřinu, telefonní plán, internet…cokoliv, co by vás k sobě prokazatelně poutalo alespoň na těch minulých 12 měsíců Pojištění, letenky, fotky… další možnosti zde. Nejlepší je samozřejmě přiložit důkazů víc, než míň (my posílali Statutory Declaration a nájemní smlouvy z posledních 4 let). Určitě doporučuju vyřídit si ještě v Česku co nejvíce z těchto dokumentů (může trvat, než seženete překlad a podpisy nájemních smluv atd.). Budete tak mít už při příletu nachystanou složku se všemi podklady, i když ji třeba ještě několik měsíců nevyužijete. Je dobré mít na paměti, že o CWLOP si můžete požádat nejpozději 6 měsíců před skončením partnerových WH víz. Podání žádosti o CLOWP Pokud jedete do Kanady na Working Holiday (a ten druhý jen na eTA) a budete si kvalifikovanou práci hledat až na místě (tj. nejedete na YP, kdy už Job Offer máte předem a můžete si tedy o CLOWP požádat hned při příletu do Kanady), máte prakticky dvě možnosti, jak si o CLOWP pro partnera požádat: na hranicích online Požádání na hranici Tato varianta je preferovaná drtivou většinou párů. Vyhledáte si nejbližší pozemní hraniční přechod (na českých FB skupinách najdete tipy na přechody, kde úředníci ví, o co jde a nedělají problémy, zároveň si ale ohlídejte, že na hranice přijedete v úřední hodiny, některé přechody totiž mají otevřeno jen několik dní v týdnu). Je potřeba brát v úvahu, že na hranici musíte jet oba dva, i když o pracovní povolení žádá jen jeden z vás. Nespornou výhodou této možnosti je, že pokud všechno půjde dobře, ještě tentýž den si odvezete zbrusu nové pracovní povolení. Na hranicích vám zároveň sejmou otisky prstů, tzv. biometrics, takže máte o starost míň. Nevýhodou naopak může být hádání se s úředníkem, nervy a dokazování, že opravdu je všechno tak, jak má být. Imigrační úředník se může hoďně šťourat v tom, jestli má partner opravdu kvalifikovanou práci, jestli opravdu máte dostatek finančních prostředků, dostatečně dlouhé pojištění atd. Může se stát, že vám odmítne pracovní povolení vydat (chybí vám některé dokumenty, neví, o jaké povolení ve skutečnosti žádáte, nepřesvědčíte ho, že partnerova práce opravdu spadá do dané kategorie či že jste opravdu common-law partneři atd.) a vám nezbyde nic jiného, než jet na jiný hraniční přechod. V tom nejhorším případě vás ale může i vyhostit ze země. Samozřejmě nechci malovat čerta na zeď a zbytečně strašit, ale stává se to a je dobré o téhle možnosti vědět předem. Pokud jedete zařizovat víza na hranice, další drobná nevýhoda je, že musíte mít samozřejmě nachystané veškeré dokumenty (včetně 3 výplatních pásek atd., na které si minimálně 6 týdnů počkáte, než je posbíráte). Pokud ale máte všechno v pořádku, nemusíte se ničeho bát a udělení povolení jde většinou jako po másle. 🙂 * V současnosti nelze této možnosti kvůli koronaviru využít, jelikož kanadské hranice jsou zavřené a nepustili by vás zpátky. Požádání online Touhle cestou jsme letos v únoru šli nakonec i my a v současnosti je to taky jediná varianta, jak o common-law open work permit požádat. My jsme pro to měli hned několik důvodů: Zbývaly tři dny, kdy jsme o Jirkovo CLOWP mohli požádat (povinnost mít alespoň 6 měsíců na mém WH vypršela 16. února, my všechno začali řešit asi 13. 😀 ) Do nové práce na univerzitě (kvalifikovaná pozice) jsem nastoupila 10. února. Neměla jsem tedy ještě ani jednu výplatní pásku, kterou bych mohla úředníkovi na hranicích ukázat. Nechtěli jsme se dohadovat s imigračním A vyšlo to – 1. května Jirkovi došel e-mail, že jeho žádost byla schválená a 3. května mu přišlo pracovní povolení poštou. Takže teď obecně k této možnosti: Celý proces probíhá online – na této stránce odpovíte na dvě otázky, pak se přihlásíte do vašeho účtu a vyplníte formulář (obecný návod najdete zde, velice podrobný návod – nevšímejte si, že jde o studenty – si pak můžete přečíst zde, doporučuju!) a přiložíte dokumenty (vyjede vám checklist stejně jako při žádosti na WH). Jirka třeba posílal: kopii mého WH víza mou pracovní smlouvu (Job Offer), do které přímo vepsal daný NOC kód kopie obou našich pasů Statutory Declaration + 4 nájemní smlouvy Proof of funds – důkaz dostatečných financí Doklad o zdravotním pojištění na celou dobu plánovaného pobytu v Kanadě Jak už jsem říkala, jelikož jsem zrovna nastoupila do kvalifikované práce, neposílali jsme výplatní pásky hned (ale pokud je máte, určitě to udělejte rovnou) a přes formulář je Jirka posílal až zpětně. Nicméně tohle je jedna výhoda online žádostí, že se dá zažádat ještě předtím, než máte shromážděné všechny dokumenty (které po vás ale budou později chtít tak či tak). Pak už jen zaplatíte poplatek ($255 + $85 za biometrics) a čekáte, až vás vyzvou, abyste jim šli dát otisky prstů. Jirkovi tahle výzva přišla do několika málo dnů. A pak už jen čekáte a modlíte se. V současnosti imigrační stránky ukazují processing times na online žádost 89 dní. Je potřeba vzít v potaz, že reálně to skutečně tak dlouho trvat může. Právě dlouhá čekací doba je velká nevýhoda u online žádostí o CLOWP, pokud si o něj žádáte z turisty a potřebujete začít co nejdřív pracovat. Nám i přes probíhající koronavirovou krizi (která se v Kanadě rozběhla zhruba dva týdny od podání žádosti) trvalo schválení Jirkového CLOWP necelých 7 týdnů. Nicméně pokud přecházíte z jednoho pracovního povolení na další (z WH na CLOWP), pak vám může být doba zpracování docela jedno. Proč? Hned vysvětlím. 🙂 Přechod z WH na CLOWP Může se stát, že si svůj pobyt v Kanadě budete chtít trochu prodloužit. Nejčastější variantou bývá přechod z Working Holiday na Young Professional. Jenže velkou nevýhodou při přechodu z jednoho IEC víza na druhé je fakt, že při čekání na vyřízení žádosti musíte přestat pracovat. Musíte si pracovní status přehodit na visitor status a čekat, až vám nová víza schválí. To u CLOWP neplatí. Jelikož se nejedná o víza z IEC kategorie (WH, YP, Co-op), máte při čekání na vyřízení automaticky tzv. implied status. To znamená, že můžete normálně pokračovat dál v práci. Zřejmá omezení implied statusu jsou, že byste neměl v této době měnit zaměstnavatele (jelikož nemáte platné SIN a bez aktivního pracovního povolení si ho nemůžete znovu aktivovat) a nemůžete vycestovat ze země (protože byste na hranicích neměli jak dokázat, že čekáte na vyřízení víz). Jelikož jsme se přesně v této situaci nacházeli, ale vůbec jsme nevěděli, že Jirka bude mít nárok na implied status, asi měsíc jsme vymýšleli, co teda budeme dělat, zatímco bude Jirka čekat na další pracovní povolení. Kdyby nám někdo řekl, že může v pohodě dál pracovat, ušetřilo by nám to spoustu nervů. Takže to říkám teď vám. Není zač. 😀 A to je tak nějak všechno, co mě k tomu napadá. Pokud jsem na něco zapomněla, nebo byste měli dotaz ohledně vaší konkrétní situace, ozvěte se mi sem do komentářů nebo mi napište na IG nebo FB. 🙂 Držím palce, pevný nervy a cestování zdar! A. Chceš vědět, co se děje v mým kanadským životě in real time? Tak mi hoď follow. ?

Příspěvek Common-law open work permit a jak o něj požádat pochází z Ano Anno

Kanadský město vs. vesnice

Ann — Wed, 13 May 2020 07:00:03 +0000

Musím se přiznat, že při loňském rozhodování, kde strávíme následující rok (či víc) života, šlo snad úplně poprvé nějaké plánování dost stranou. Vzhledem k tomu, že jsem při našem odletu neměla pracovní víza, ještě zhruba v půlce února minulého roku jsme nevěděli, kam bychom vlastně chtěli letět. Měli jsem nějakou mlhavou představu o tom, že bychom chtěli bydlet blízko hor, ale když už jsme se konečně dokopali podívat se na mapu Kanady, městečka jako Banff, Canmore nebo Whistler jsme automaticky přeskočili. Řekla bych, že to bylo částečně z toho důvodu, že jsme předešlý dvě letní sezóny strávili prací v amerických resortech právě v takovýchto malých turistických městech. A i když je skvělý mít přírodu hned u domu, nese to s sebou taky několik vedlejších faktorů. Takhle nějak jsme ty klady a zápory vnímali my: Kanadská vesnice Jen pár vysvětlivek: Nedostatek kvalifikované práce – tj. práce v jiném sektoru než ve službách (pro kluky se i v Canmore či v Banffu najde značné uplatnění ve stavebnictví, holky ten výběr ale mají dost omezený). Přes léto je to fajn, ale já jsem do Kanady jela s cílem nepracovat celý rok jen po restauracích a kavárnách a najít si takovou práci, která by mě profesně někam posunula a kterou bych klidně (a ráda) dělala i v Česku. O týhle cestě si můžete přečíst tu. Omezené služby – my třeba rádi chodíme do kina, které např. v Canmore vůbec žádné není. Toto se týká nejen nabídky v obchodech, ale i třeba na kijiji.ca (kanadském bazoši), kde si místní můžou cenu prodávaných věcí pěkně nadsadit, protože je tam zkrátka miniskulní konkurence. Platí to popřípadě také v sekáčích, charity obchodech a dalších. Takhle zpětně ještě vnímám jako dost velký mínus, že v těchto vesničkách není žádná Dollarama, což je při low-costovém nakupování v Kanadě (i v USA) naprostý game-changer a seženete tam za pár šupů úplně všechno. Ceny v obchodech a podnicích – v Canmore či Banffu se vám jen těžko hledají podniky, které nemají turistické ceny a obecně i obchody s potravinami jsou o poznání dražší než v Calgary. Ve městě je o to jednodušší vytipovat si podniky pro místní, kde se najíte za rozumný peníz a nabídka je přirozeně širší. Na druhou stranu je fakt, že zejména v horských rezortech se právě třeba ta nízká mzda kompenzuje opravdu širokou škálou benefitů – mezi nejčastější patří např. lyžařský skipas na celou sezonu (jehož cena se může klidně vyšplhat do tisíců dolarů) či různé slevy do vybraných podniků, slevněné ubytování v jiných rezortech stejné firmy a často i zaměstnanecké ubytování, na kterém se dá třeba v takovém Banffu skvěle ušetřit (na druhou stranu ne všechny rezorty jsou otevřené párům, které chtějí bydlet spolu, bydlení je většinou komunitní se sdílenou kuchyní atp.) Nicméně to nic nemění na tom, že jsem pořád holka z vesnice a tak i když teď už rok bydlíme ve městě, pořád si nedokážu představit, že bych v ruchu velkoměsta měla strávit celý život. Kdybych měla dobrou práci, asi bych neváhala ani chvíli a šla bych bydlet do chaloupky někam do hor. 🙂 A teď proč jsme si pro život v Kanadě nakonec vybrali město: Kanadské město Všechny tyhle klady a zápory by se daly teoreticky napasovat i na města a vesnice v Česku, nicméně je tu několik podstatných rozdílů. V Česku jsem zvyklí, že z vesnice je to většinou pár (max. desítek) minut autem či MHD k nejbližšímu městu, ať už okresnímu či krajskému. V Kanadě (a v USA) jsou vesnice mnohem více odříznuté od okolního světa a obecně jich tu moc není. Zatímco v Česku člověk projíždí jednou dědinou za druhou, tady jsou jen pastviny, pole a sem tam nějaký ranch či malý shluk domů. Tyhle horský vesnice jsou navíc zcela závislý na turismu. Když tedy nepřijedou lidi, nebude ani práce. V současný koronavirový krizi to vyústilo v to, že v Banffu, který je z 90 % závislý na turismu, přišlo o práci zhruba 6 000 z jeho 8 000 obyvatel a spousta zahraničních pracovníků (včetně Čechů) odjela zpátky domů. Další věcí je, že pokud tu člověk nemá auto, je odříznutý o to víc. V Česku mezi vesnicemi neustále jezdí autobusy (i kdyby jednou za hodinu), většinou mají i v sebemenší dědině několik zastávek a člověk se tak docela jednoduše dostane tam, kam potřebuje i bez auta. Tady to tak nefunguje. Autobusy mezi Calgary a Banffem tu jezdí zpravidla jednou za den, pouze s jedinou zastávkou v obou destinacích. Další věcí je, že tu není žádný celoprovinční dopravce (jako krajský IDS JMK na Moravě), ale veřejná doprava je mezi městy zprostředkovávána různými soukromými společnostmi (tj. není pevně stanovená cena). Zkrátka se tu moc nepočítá s tím, že pokud nejste turista, nemáte auto. Nicméně sehnat si auto, jakmile jste jednou v Banffu (nebo Canmore, Jasperu, Whistleru…) se může ukázat jako pěkný oříšek, jelikož nabídka je značně omezená (a tudíž předražená) a pokud si nesežene od místních odvoz, musíte tak absolvovat další 3hodinovou cestu autobusem do Calgary, kde je těch aut k prodeji víc. Kdybych se tedy měla rozhodovat znova, vybrala bych si stejně. I když je teda fakt, že v době stále ještě probíhající koronavirový krize jsem nejednou záviděla kamarádům z Canmore a Banffu, že můžou všechen ten volný čas využít k loudání se po venku (i když dost omezeně) a užívat si tahle města zase jednou bez turistů. Pro člověka, kterýmu je celkem jedno, co bude v Kanadě dělat za práci, nevadí mu si krapet připlatit za to, že bude mít přírodu vyslověně za barákem, a sem tam si zajet do města pro neodkladný záležitosti (třeba koupi a pojištění auta), tomu bych klidně tyhle malý vesničky v horách doporučila. Kdo se ale v Kanadě nechce spokojit s prací ve službách, pro toho zkrátka logicky více možností nabízí město. A pak taky samozřejmě záleží na tom, jak moc jste sociální, jak moc chcete chodit na párty a do barů a tak. 😀 Když se na to tak koukám, jak jsem si to všechno pěkně rozepsala a zracionalizovala, ráda bych řekla, že tenhle myšlenkový proces jsme aplikovali ještě dlouho předtím, než jsme vůbec nastoupili do letadla. Ale jelikož celý tohle dobrodružství bylo tak trochu na punk, nejvíc nás v tý době zajímalo, jestli tu budou mít Chipotle (nemají). 😀 Nakonec to ale myslím všechno dopadlo přesně tak, jak mělo. 🙂 Tak vám přeju, ať si taky vyberete správně a cestování zdar! A. Chceš vědět, co se děje v mým kanadským životě in real time? Tak mi hoď follow. ?

Příspěvek Kanadský město vs. vesnice pochází z Ano Anno

Rok v Kanadě v kostce

Ann — Thu, 16 Apr 2020 21:31:49 +0000

Tak jsme tu rok. Přijde mi to jako ten nejdelší a zároveň nejkratší rok mýho života. Zpětně samozřejmě nemůžu ani uvěřit, že to tak uteklo. Když se ale podívám na jednotlivý etapy, vzpomenu si, že u některých jsem ani nevěřila, že skončí. Tak se pojďme na ten rok podívat. Upřímně, bez obalu. Duben 2019: Týden cestujeme po úžasně jarním západě USA. Nikdy jsem neviděla Kalifornii takhle zelenou. Poprvý jsem viděla kvést poušť a prošla se lány a lány divokých kalifornských máků. 17. dubna přilétáme do Calgary a vracíme se zpátky v čase. Vítá nás hnědá, zmrzlá pustina. Jirka dostává pracovní povolení, já jen razítko do pasu – půlroční turistické povolení k pobytu. Nechceme ani domýšlet, co by se stalo, kdybych za půl roku ještě neměla pracovní víza. Po příjezdu na ubytování zjišťuju, že se mi z batohu ztratila taštička s nabíjecími kabely, powerbankou, sluchátky atd. Všechno to oželím, kromě nabíječky na noťas, protože je na americkém kontinentu pekelně složitě k sehnání, já překládám knížku a teď nemám jak. Květen 2019: Zbytek dubna a celý květen bydlíme po AirBnB. Nejprve měsíc u úzkostlivě čistotnýho postaršího gaye, který je sice milý, ale rád cizím lidem vypráví o svém milostném životě, depresi, rozvodu, nevěře a znovu milostném životě. Naše postel šíleným způsobem vrže. Měsíc se prakticky nevyspíme. Knížku překládám střídavě na iPadu a na Jirkově Macu. Třískám tam chyb až hanba, ale s tím se vypořádám až při redakci. Jirkovi se nedaří najít práce. Každý den trávíme přes 8 hodin v knihovně. Já hledáním potenciální práce a překládáním, Jirka posíláním životopisů. Naše ideály, že si během týdne dvou najde kvalifikovanou práci, nasbírá pár výplat a bude mě pak sponzorovat na common-law vízum, se začínají rozplývat. Ve druhém AirBnB strávíme naštěstí jen dva týdny, než se nám uvolní byt. Je to úplně na okraji města, bydlíme v komunitním černošském dvojdomku, ve kterém ani po těch dvou týdnech pořádně nevíme, kolik lidí tam vlastně bydlí. Alespoň ta postel nevrže. A mají 3 kočky, což je velký plus. Do centra to trvá s dvěma přestupama přes hodinu. Červen 2019: Stěhujeme se do vlastního. Je to sice jen malé studio, ale má dvě základní pozitiva: není ve sklepě a je jen naše. Je navíc ve starém „heritage“ domě z 1920s, takže má docela charakter a krásný dřevěný parkety. A taky prehistorický topení, který se nedá vypnout ani zapnout a celý léto nás budí rány, jakoby do něj někdo vší silou mlátil železnou tyčí. Ale nebydlíme ve sklepě a jsme tu sami. Jirkovi se konečně podařila najít práce – česká komunita se opět osvědčila, pracuje pro skvělýho Čecha, Vladana, který tu žije už asi 8 let. Začínáme pomalu sbírat výplaty, abychom mohli jet zažádat na hranice o common-law víza. Hned po první výplatě kupujeme auto. Stařičký Grand Dodge Caravan, který je tak strašlivě špinavý, že další dva dny strávíme tím, že se ho snažíme dát do nějakýho alespoň trochu míň nechutnýho stavu. Odevzdala jsem překlad knihy, občas chodím natřít plot nebo obrousit terasu. Začínáme jezdit každý víkend na výlety. Je tu nádherně. Červenec 2019: Dny se mi slívají v jeden chumel. Chodím po městě, objevuju parky (mají tu v nich strašně živo – králíci, zajíci, veverky, kachny, husy…) a dobrý kavárny (těch moc není). Bankrotuju. Mám na účtu 44 Kč a zoufale čekám, až mi přijde výplata za překlad. Občas jdu natřít plot nebo obrousit terasu. Poctivě sbíráme Jirkovy výplatní pásky, abychom mohli jet co nejdřív na hranice zažádat o common-law víza. 22. července dostávám pozvánku na Working Holiday víza. Ty, na který jsem marně čekala dva roky. O týden později uháníme do 6 hodin vzdálené Heleny v Montaně, abych tam mohla během pěti minut odevzdat otisky prstů. Uděláme si z toho aspoň pořádný výlet a několik dní strávíme v dechberoucím Glacier National Park. Potkáme tam asi 4 medvědy grizzly. Bojím se, ale je to boží. Srpen 2019: Každý víkend jezdíme na celý dny do hor. Každý výšlap nám vyrazí dech. Z léta si vážně nepamatuju jediný výlet, který by se nepovedl. Z toho mám fakt radost, ta příroda tu je vážně neskutečná. 17. srpna jedeme znova na hranice s USA. Asi po hodině dostávám zelenou – mám pracovní povolení. Konečně! Přesně po 4 měsících si tu můžu taky začít hledat práci. Po týdnu se mi to daří. Nejdu dělat uklízečku ani servírku. Good job me. Září 2019: Nastupuju jako stážistka do redakce cestovatelského časopisu Where Calgary. Píšu jako divá, dělám rozhovory, plním sociální sítě a užívám si krysečkový office life. Největší výhru vidím v tom, že mám práci od pondělí do pátku, a tak nám s Jirkou zůstávají společné volné víkendy. Snažíme se využít posledních teplých dnů k cestám do hor. Začíná se ochlazovat, kupuju si rukavice. To je to jediné, co si z tohoto období pamatuju. 😀 Říjen 2019: Sněží. Pořád. V polovině října přiletěla na návštěvu Jirkova ségra z Vancouveru. Snažíme se jí ukázat hory, ale sněží. Pořád. Pár výletů ale dáme, vidíme i vlky a polovlky v Yamnuska Wolfdog Sanctuary (to je boží, jednoho jsem si i podrbala) a její návštěvu zakončíme v Dinosaur Provincial Park. Tam se jede asi tři hodiny straaašně nudnou krajinou. Jinak je to fajn, ale je důležitý tam jet jen, když je slunečno. A taky, když člověk neviděl Utah. 😀 Listopad 2019: Vůbec nevím. Sněží. Pořád. Prosinec 2019: Hledám si novou práci. Po dvou týdnech se mi ozývají z kočičího útulku, že potřebují pomoc v jejich charitativním obchůdku. Jdu tam na zkoušku a miluju to. Je tam ta nejlepší parta lidí na světě. Všechno to jsou dobrovolníci v různém stádiu důchodu a skupinu tak příjemných lidí by jeden těžko hledal. I když jsem víc než o polovinu mladší, všichni si spolu náramně sedneme. První Vánoce jen ve dvou. Je to jiný, ale dobrý. Jirka hned na začátku prosince trval na tom, že si musíme pořídit stromek (prodávají je tu za $20 u Ikei). Za tři týdny už je chudák úplně kaput. Tak jedeme pro další, který už je tentokrát zadarmo (IKEA je prostě nechá na parkovišti, ať si každý vezme jaký a kolik chce). 😀 Leden 2020: Jo, jasně – sněží. Pořád. Hned po Silvestru jsme si konečně koupili všechno potřebný na lyže a vyrazili na svah. Jako dobrý, ale lanovky tu jsou tak z devadesátek, na Alpy to úplně nemá. 😀 Ale já taky nejsem žádný milovník zimy, tak jsem možná jen zbytečně kritická. Poprvý tu je pod – 30 °C. A to rovnou celý týden. Já mám na sobě asi 6 vrstev, z toho dvě bundy, a Kanaďani si z toho nic moc nedělají. Nechápu. Takováhle zima ale skýtá fajn zábavu – chrstání vařící vody nad hlavu. 😀 Ozývají se mi s nabídkou práce z University of Calgary. Posílala jsem tam životopis někdy začátkem prosince, takže mi chvíli trvá, než mi dojde, o čem to mluví. Pak už to jde ale ráz naráz a já nadšeně souhlasím. Únor 2020: Začátkem února jedeme vyzvednout Jirkovu ségru do 12 h vzdáleného Vancouveru – letí domů z Calgary a veze si s sebou všechno, co se na ni za ten rok nabalilo, včetně třeba kola. 😀 Vancouver je fajn, první den strašně lije, ale to nás od turistických pamětihodností rozhodně neodradí, druhý den paří sluníčko a tak se jde na pláž. A pak na další pláž. A pak na pláž s majákem. A na pláž se slavným šutrem. Dvanáctihodinovou cestu tam i zpět zvládáme prakticky bez újmy, jen s několika málo sněhovými vánicemi. V -25 °C jedeme lyžovat. Taková zima už mi dlouho nebyla. Další dny objevujeme krásy velkoměsta – poprvý se třeba jdeme podívat na Calgary Tower, takhle v zimě to fakt stojí za to, máme ji prakticky celou jen sami pro sebe. 🙂 Nastupuju na univerzitu jako Digital Content Coordinator. Mám na starosti architekturu a obsah novýho webu Fakulty sociálních studií. Můj šéf je ten nejflegmatičtější člověk na světě. Mám ze sebe radost. Fakt, žejo. 🙂 Poprvé tu vydělávám jako Kanaďan – mám dvojnásobek minimální mzdy a s tím už se dají dělat jiný srandy. Březen 2020: Objevuju Ameriku – na kampusu mají obří bazén. Chodím každý den plavat a zbytek dnů si užívám života kancelářské krysičky. V polovině března nastupuju na home office, pandemie jede na plné obrátky, tady je sice zatím docela klid, ale nechci to riskovat. Ještě pořád sněží. Pořád. Dala jsem se na zahradničení. Vůbec nevím, co dělám, a jestli mi z toho něco vyroste, ale baví mě to. A něco zelenýho z těch květináčů přece jen vylezlo. Duben 2020: Jsem bez práce. Nemůžu pracovat, protože nikde nenabírají. Světová pandemie je veliká sranda. Společně s dalšími 5 miliony lidí žádám o státní podporu a u toho polykám svoje ego. Nemůžu tu ale být kdovíjak dlouho bez financí, takže to ego musí stranou. Do 4 dnů od požádání mi na účtu přistálo $2000. Hlady tu tedy zatím neumřeme a na nájem snad taky ještě chvíli bude. Takže se nám ten kruh hezky uzavírá. Přesně před rokem jsem sem přijela bez možnosti pracovat, bez nějaký reálný vize, co mě v budoucnu čeká. Teď je to to samý v bledě modrým, i když z krapet jiných důvodů. I přes všechny ty turbulence ale tenhle rok stál vážně za to. Snad se tedy brzy dočkáme nějakého uvolňování, ať se může jet zase do přírody, trajdat po horách. 🙂 Cestování zdar, držte se a buďte na sebe hodný! A. Chceš vědět, co se děje v mým kanadským životě in real time? Tak mi hoď follow. ?

Příspěvek Rok v Kanadě v kostce pochází z Ano Anno

Život v Kanadě v době koronaviru

Ann — Thu, 26 Mar 2020 20:14:26 +0000

Je 26. března a jen v samotném Calgary máme 250 potvrzených případů. Původně jsem si říkala, že ani nemá cenu tohle téma načínat. Pak mě ale napadlo, že až bude po všem, bude fajn mít z tohohle turbulentního období nějaký záznam, ke kterýmu bych se mohla vrátit. Navíc přístup ke koronaviru je tu přece jen o malinko jiný než v Česku (a zhruba o dva týdny zpožděný). Ten hlavní je, že skoro nikdo tu (zatím) nenosí roušky. Stejně jako v Americe, i tady se radí veřejnosti, aby lidi roušky nosili jen v případě, že už mají nějaké příznaky. Přijde mi, že oproti Česku tu neprobíhá tak intenzivní komunikace s veřejností na denní bázi (pravda, na sociálních sítích sleduju víc česká než kanadská média), v rádiu se řeší cviky na doma a kdy zase bude toaleťák. Na druhou stranu kanadská vláda dokázala na situaci docela dobře reagovat a urychleně schválila finanční podporu a benefity pro lidi, kteří z důvodu koronaviru přišli/přijdou o práci (a že jich je). I tak je ale celkem jasné, že to nejhorší nás ještě teprve čeká. Co jsme si odnesli z historie Asi největší rozdíl mi ale přijde v tom, jak se česká a kanadská společnost staví k nařízením a pravidlům. Když se vyhlásil stav nouze a veřejnosti se představila všechna možná opatření a omezení, Češi začali vymýšlet, jak tyhle zákazy očůrat (klasika – vrátit se z Itálie před půlnocí, než začne platit povinná 2týdenní karanténa; do kinosálu se pustí jen 99 lidí, apod.). Kanaďany na druhou stranu ani nenapadne, aby nařízení vůbec dodržovali. Takhle – myslím si, že je to částečně rozdílnou historií; i já, co jsem nikdy nezažila totalitu, mám v sobě zakořeněné, že co půjde, to Čech očůrá. Kanada byla už od svého založení demokracií a tak jsou tu lidi mnohem citlivější na to, aby jim někdo sahal na jejich práva. Rozdíl je v tom, že i když Češi v první fázi remcali, omezení přehlíželi a snažili se je různě obejít, nakonec se jako společnost neskutečně semkli a během vážně impozantně krátké doby dokázali začít pravidla respektovat, zatnout zuby a k tomu všemu ukázat fakt velkou porci důvtipu. V Kananadě zkrátka nikoho nenapadne, aby nařízení dodržoval by default. Takhle – jsme tu sice zavření doma, ale když jde člověk po ulici nebo do obchodu, všude omílané sociální distancování se tady koná jen v jednotkách případů. Zatím je to zkrátka business as usual. A trochu se bojím, že přesně na tohle můžeme ještě šeredně dojet. Nicméně v posledních několika dnech došlo k celkem drastickým omezením – nejen, že jsou od minulé středy zavřené hranice, teď se ještě zavřely národní parky pro motorová vozidla a blízký Canmore a Banff vyhlásili stav nouze. Z toho jsem dost smutná, protože doteď jsem si říkala, že dokud můžeme „utéct“ do hor, ještě není tak zle. Obecně jsem ale po dlouhé době vážně pyšná na to, že jsem Češka. Občanská veřejnost se se situací poprala výborně a po svém, bez pomoci politických elit. A myslím, že celou situaci zatím Češi zvládají mnohem líp, než Kanaďani. 🙂 My jsme na tom ještě dobře – oba ještě máme práci a nějaký příjem, což se ale během několika týdnů může úplně změnit. Hůř jsou na tom ti, kteří pracují ve službách (kavárny, restaurace) – stejně jako v Česku, i tady začalo masivní zavírání podniků a urychlené propouštění. Řada restaurací se s nastálou situací vypořádává tak, že nabízí jídlo na dodávku nebo jen jako take-out (zejména fast foody, KFC, McDonalds, Tim Hortons, ale i menší podniky). Ještě hůř jsou na tom pak ti, kteří pracovali v ropném průmyslu – během posledních dvou týdnů tu došlo k drastickému propadu cen ropy a ve městě se teď dá koupit litr benzínu za 11 kč (oproti dřívějším 17 Kč). Takhle nízká cena je sice příjemná pro nás konzumenty, ale pro spoustu lidí znamenala vyhazov. A ještě hůř jsou na tom ti, kteří pracovali v hotelích a rezortech v malých turistických městečkách jako Banff, Canmore nebo Whistler, a kteří měli zaměstnanecké ubytování. O uzávěrkách se často dozvěděli z médií a jelikož hotely zavřely ze dne na den, měli někteří jen 3 dny na vystěhování. Během několika hodin proto přišli jak o práci, tak o bydlení. Spousta z nich navíc nemá auto, protože v tak malých městečkách si všude došli pěšky, nebo dojeli na kole či MHD. Samozřejmě i my řešíme, co dál. Zůstat tu, nebo se vrátit do Čech? Jak dlouho si můžeme dovolit žít bez příjmu? Bude z Kanady do Evropy ještě něco lítat? Co až nám vyprší víza? Zatím jsme se zkrátka rozhodli vzít to přístupem „sit tight and wait it out“ – zkrátka zatnout zuby a vydržet. A ono se určitě brzo uvidí. A tak se tu teď utěšuju jinýma věcma, než horama – že ještě pořád ta kavárna na rohu má otevřeno a že pořád dělají tak dobrý kafe. Že si ještě pořád můžu do svýho oblíbenýho thajskýho bistra zajít na výborný pad thai. Že jsme včera v Costcu sehnali toaleťák. Že mám víno. 😀 Největší štěstí ale vidím v tom, že i když jsme spolu s Jirkou zavření doma, ještě ze sebe nelezeme po zdech. A tak mě pořád dokola napadá, jak je strašně důležitý vytvořit si místo – domov – s lidma, se kterýma vám je dobře. Protože když přijde něco takovýho a vy jste nucený být zavřený v bytě s někým, kdo už vám před karanténou lezl krkem a nemohli jste být spolu v jedné místnosti, tak to všechno musí být ještě tisíckrát náročnější. A tak vám všem přeju hlavně hodně síly, pevný nervy a užívejte si toho, že můžete aspoň za oknem pozorovat, jak už u vás začíná jaro, protože tady má zase co nevidět sněžit. 😀 Tak čau zas někdy příště! A. Chceš vědět, co se děje v mým kanadským životě in real time? Tak mi hoď follow. ?

Příspěvek Život v Kanadě v době koronaviru pochází z Ano Anno

„Do Kanady jede málokdo dělat kariéru.“ Aneb jde to i jinak.

Ann — Sat, 14 Mar 2020 23:47:07 +0000

Nedá mi to a ještě jednou se vrátím k otázce práce. V minulém článku jsem psala třeba o tom, že je po příletu do Kanady potřeba obrnit se před klasickým českým pesimismem. Přišlo mi ale dost divný, že by se v Kanadě vážně skoro nikomu nepoštěstilo a všichni buď marně hledali práci nebo pracovali v housekeepingu nebo po kavárnách. Máme šikovný lidi všude po světě, tak přece z nich musí být část i v Kanadě a určitě je jich spousta i v Calgary i přes probíhající recesi. A taky že jo. Stačilo se zkrátka jenom zeptat. Minulý týden byl náročný. Ve čtvrtek večer jsem na naši FB skupinu vypustila dotaz, že by mě zajímaly příběhy lidí, kterým se v Kanadě podařilo zůstat v oboru, nebo kteří sice začínali na těch klasických pozicích pro nově příchozí, ale postupem času se jim podařilo najít kvalifikovanou práci nebo se vrátili do oboru. A strhla se lavina. Svůj „soukromý sociologický průzkum“ jsem se rozhodla rozšířit ještě na Vancouver a Toronto a opakoval se stejný scénář. Dohromady se mi za necelé dva dny ozvalo přes 120 lidí z různých koutů Kanady, kteří byli ochotní mi povědět o své kariérní cestě za oceánem. A některý ty příběhy jsou vážně neskutečný. Neházejme všechny do jednoho pytle Ale abych nekřivdila – spousta lidí jede do Kanady proto, že si chce odpočinout od práce v korporátu. Nebo se rozhodne bydlet v malém městečku v horách (Banff, Canmore, Whistler…), kde logicky ta práce není tak rozmanitá a člověk do toho zkrátka jde s tím, že sice bude pracovat ve službách, ale zase bude mít hory hned za domem. Nebo si chce vyzkoušet práci, pro kterou by se v Česku nerozhodl, protože by to pro něj byl kariérně krok zpět (třeba práce na farmě). Nebo si nevěří v angličtině. Nebo pro ně zkrátka práce jako taková není zas až tak důležitá a chtějí si primárně vydělat na cestování a je jim celkem jedno, jakým způsobem. Všechny tyhle důvody jsou validní a každý má tu cestu jinou, že jo. Jen je tenhle článek zaměřený na lidi, který to měli zkrátka nastavený trochu jinak. 🙂 S čím jsem se ale do té doby potkávala na naší FB skupině byla naprostá generalizace. Vůbec nezáleželo na tom, co daný člověk umí, jaké má zkušenosti nebo znalosti, co už si prožil atd. Vše bylo jedno, Calgary je v krizi, pro novousedlíka tu tedy dobrá práce není. Nu… I beg to differ. Jde to i jinak Vraťme se ale zpátky k meritu tohoto příspěvku. Ukázalo se, že i v zatracovaném a zkrachovalém (haha) Calgary se najde celá řada českých přistěhovalců (nejen starousedlíků), kteří tu dělají stejnou nebo i lepší práci, než měli v Česku. A tak mě napadlo, že by byla vážně škoda, kdyby měly být jejich příběhy zakapsulovaný jen v těch uzavřených skupinách a pod tím jedním jediným příspěvkem. Proto tedy tento článek. Berte ho jako motivaci, povzbuzení a ujištění, že když se chce, tak to i přes všechny nepříjemnosti jde. Někomu se zadařilo hned, jiní svou cestu budovali krůček po krůčku několik let. Ale řekla bych, že to hlavní, co všechny ty lidi spojovalo, byl zkrátka správný mindset. A taky určitě kapka toho štěstí. 🙂 Jen ještě snad dodatek, než se pustíme do samotných příběhů – samozřejmě je potřeba mít zdravou míru sebereflexe a realistických očekávání. Pokud člověk nemá žádné zkušenosti, nemá dobrou angličtinu a není ochoten trochu snížit svoje standardy (alespoň ze začátku), práce se mu bude hledat ukrutně těžko a on pak akorát skončí frustrovaný. Ti, kteří jeli do Kanady dělat kariéru Tak a teď se tedy pojďme podívat na pár zajímavých životních příběhů, se kterými se mi tu místní Češi svěřili: Matěj – přiletěl do Kanady před 6 lety a začínal jako manažer údržby. Po 5 letech si udělal letecký výcvik a teď je z něj full-time pilot. Jeho přítelkyně přijela s nulovou angličtinou, začínala jako pomocná síla v kuchyni a teď té stejné firmě vede účetní oddělení. ✈ Inka – přiletěla do Kanady ve svých 40 letech na fellowship s celou rodinou (6 lidí) coby hotová doktorka. Složila kanadské licenční zkoušky, prošla si tříletou residency a dvouletým fellowshipem a teď pracuje na JIP. Několik let živila dohromady 8 lidí. ??‍⚕️ Lucie – přiletěla do Kanady před 4 lety a začínala spárováním kachliček. Po 3 měsících se jí podařilo najít práci v oboru a teď pracuje jako zubní technik. ? Vladan – začínal v McDonald’s s mizernou angličtinou, teď je z něj pilot a má vlastní stavební firmu. ✈? Týna – začínala jako housekeeperka a teď už 2 roky pracuje jako zubní technik. ? Lukáš – v Čechách pracoval jako geolog a trvalo mu tu půl roku najít si práci v oboru. Teď je z něj Senior Hydrogeologist and Environmental Geologist. ? Martina – přijela do Kanady hned po promocích, bez jazyka a pracovních zkušeností. Začala v kavárně a v továrně na výrobu mýdel. Pak pracovala 2 roky jako servírka, rok a půl jako recepční, při práci šla zpátky do školy a teď je z ní Environmental Specialist. ? Andrej – přijel do Kanady hned po střední. Začal jako zahradník, pak prodával obleky a mercedesy, přitom si udělal finanční licenci a mezitím začal dělat komparzy pro filmy a teď pracuje jako photo double a stand-in pro Netflix. ? Iva – začala coby servírka v kavárně a po žádosti o PR začala hledat práci v oboru. Po 3 měsících se jí podařilo najít místo asistentky editora ve vydavatelství a dnes edituje a tvoří obsah pro dva firemní magazíny. ? Dana – začínala u pásu kucháním a čištěním ryb a dnes je z ní registrovaná zdravotní sestra pracující na JIP. ? Petra – z Česka má vystudovanou geomatiku a po 6 týdnech se jí v Torontu podařilo sehnat práci coby Software Engineer pracující v C++. ? A těch příběhů jsou desítky a desítky. Příběhy od ajťáků, business analytiků, osobních trenérů, finančních a imigračních poradců, účetních, vývojářů, grafiků, HR personalistů, geofyziků, elektrotechniků nebo designerů šperků. Zkrátka sto lidí, sto příběhů. Takže pokud vás od cesty do Kanady drží to, že tu každý skončí jako uklízečka, vězte, že to jde i jinak. 🙂 A na druhou stranu neztrácejte optimismus, pokud se vám hned ze začátku nepodaří najít svoji vysněnou práci, to se povede málokomu a začátky v úplně cizí zemi jsou zkrátka těžký. Můžete si spravit chuť cizím neštěstím a přečíst si, jak jsem tu byla první 4 měsíce bez pracovního povolení a málem mě to zruinovalo. 😀 Tak čau zas někdy příště a cestování zdar! A. Chceš vědět, co se děje v mým kanadským životě in real time? Tak mi hoď follow. ?

Příspěvek „Do Kanady jede málokdo dělat kariéru.“ Aneb jde to i jinak. pochází z Ano Anno

Co dělat během 8měsíční kanadský zimy

Ann — Tue, 18 Feb 2020 04:33:26 +0000

Asi jako každý z vás jsem si Kanadu vždycky představovala jako zemi věčného sněhu a zimy. Byla jsem ale celkem nepřipravená na to, jaké to je žít v té zimě doopravdy. Především tady v Rockies a okolí zima trvá (optimistickým okem) 8 měsíců v roce. V říjnu napadne sníh, který až do května neroztaje. Už si ani nepamatuju, jak město vypadá bez konstantní vrstvy sněhu. Ze zimy pak Kanada přeskočí rovnou do léta, které je sice intenzivní, ale trvá jen zhruba 2 měsíce. Jaro a podzim tu řádově trvají týden dva. A pak to zase začíná všechno nanovo. 😀 Je mi jasné, že tenhle článek ocení převážně ti, kteří se do Calgary buď chystají, nebo tu už žijou a jsou z věčnýho bingewatchování Netflixu unuděný k smrti, ale jelikož právě spadám do druhé kategorie, třeba někomu poskytnu inspiraci jít se vysmradit někam ven. 😀 Venku se toho dá dělat překvapivě dost, pokud zrovna není deep freeze kolem -30 °C. Teplota se tu ale průměrně pohybuje kolem -5 °C do -15 °C a jakmile si na zimu člověk jednou zvykne, repertoár aktivit se mu rázem rozšíří. Pokud se toho nebojíte a víte jak na to, oblíbený jsou tu výšlapy na sněžnicích nebo lezení v ledu (ice climbing) po zamrzlých vodopádech. Jsem posera bez výbavy a se strachem z lavin, takže tyhle aktivity mě nijak zvlášť neberou, ale pokud vás něco takového láká, směle do toho. Pro ty z vás, kteří by raději dělali něco jemnějšího, je tu taky spousta možností. Obecně ale platí, že pokud se v zimě chcete vydat kamkoliv, pořiďte si mačky (micro spikes, třeba tyhle jsou super, ale prodávají i levnější v Costcu). Pak už to jde většinou (skoro) samo. Zima v horách Pár tipů na zimní výšlapy v okolí Calgary, Canmore a Banffu: Troll Falls, Grotto Canyon, Johnston Canyon, Jura Creek – jak jsou letní hiky specifický tím, že lezete k jezerům a po hřebenech hor, zimní hiky jsou většinou definovaný tím, že zůstávají v kaňonech a nížinách a velká část z nich vede k zamrzlým vodopádům. Je to zase jiný pohled na kanadskou přírodu, který taky stojí za to. 🙂 Další super věcí na kanadský zimě jsou methanový bubliny na každým zamrzlým rybníčku i kaluži. Nejznámějším jezerem pro tenhle úkaz je bezesporu Abraham Lake (zhruba tři a půl hodiny jízdy z Calgary), kam se každý rok sjíždí davy lidí, aby se prošli nebo projeli po neskutečně čirém ledu, ve kterém jsou uvězněny miliony malých i velkých bublin a celých sloupců. Je to zvláštní a krásná podívaná, i když je fajn vědět i o rizicích s touhle atrakcí spjatých a dávat si pozor, když už na ledě jste. Když do Kanady, tak na lyže. Jsou tu v okolí veliký lyžařský střediska, oblíbený je tu Sunshine Resort, Lake Louise, trochu dál Revelstoke nebo Whitehorse Resort, v BC pak samozřejmě Whistler. Pokud jste ale v Calgary bez auta a i tak byste si chtěli jet občas zajezdit, je tu přímo ve městě olympijský park a WinSport ski resort, kde mimo lyžování můžete jít třeba i na bobovou dráhu a podobně. 🙂 Dost se tu taky chodí na běžky, ale jelikož na těch jsem v životě nestála, tak vám k tomu víc moc neřeknu. 😀 Zima ve městě Zima je taky ideální na městskou turistiku. Už jsme si to vyzkoušeli v New Yorku a tady v Calgary to platí jakbysmet. Je teda fakt, že kdyby nebylo návštěvy Jirkovy ségry, taky bychom to chození po městských památkách odkládali, ale město má v zimě zkrátka úplně jinou atmosféru. A třeba Calgary Tower (určitě stojí za návštěvu) byla v tomhle ročním období úplně vylidněná a byli jsme tam prakticky sami. To by se nám v létě určitě nepoštěstilo (na druhou stranu bychom v létě mohli při Stampede vidět, jak na ni vyvážejí výtahem koně 😀 ). Obecně je fajn vidět město víceméně bez turistů a když je vám zima, můžete si zajít třeba na super pho nebo do kdejaký kavárny. Taky vám zima ospravedlní lézt dovnitř – do muzeí, galerií, výstavišť a tak. V létě je přece jen škoda zůstávat zavřený vevnitř, když člověk může do hor, ale teď je návštěva třeba takového TELUS Spark, Arts Commons nebo Studia Bell ideální. 🙂 A na závěr pár věcí, který jsem sice nedělala, ale všichni ostatní je dělají, takže je sem uvedu, aby se neřeklo. Bruslení – jezera a řeky tu k bruslení přímo vybízejí. Led je většinou průzračně čistý a hladký, takže ideální podmínky k tomu namlít si zadek. 😀 Hokej – pomalu každý Čech, který sem přijede, je celý žhavý do zápasu NHL a kupuje lístky snad ještě ve frontě na imigračním. Teď v hlavní sezóně se hraje skoro pořád (bydlíme kousek od stadionu, takže den zápasu člověk pozná jednoduše – nemá kde zaparkovat 😀 ) a lístky často stojí pár šupů. V Calgary Flames hraje i pár Čechů, takže si můžete jít zafandit a zavlastenčit co hrdlo ráčí. A když už jste všechny tyhle aktivity splnili, můžete se zase vrátit ke starému dobrému Netflixu, protože ten vás nikdy nezklame. 😀 Bingewatchování a cestování zdar! A. Chceš vědět, co se děje v mým kanadským životě in real time? Tak mi hoď follow. ?

Příspěvek Co dělat během 8měsíční kanadský zimy pochází z Ano Anno

Hledání práce v Kanadě

Ann — Tue, 04 Feb 2020 05:32:09 +0000

Věčná otázka hledání práce kdekoliv v zahraničí. Jedna z nejčastějších, kterou (docela pochopitelně) dostávám. A na kterou strašně nerada odpovídám, protože podle mě je tolik faktorů, které u každého vstupují do hry, že by byla chyba generalizovat. Je to ale prakticky první věc, kterou po příletu řeší úplně každý a přece jen je několik věcí, které má každé hledání práce (i to v Česku!) společné. Budu se snažit nesjíždět ke kýči a heslovitým frázím, ale nic neslibuju. 😀 Když se ale teď budeme bavit konkrétně o hledání práce v Kanadě, a ještě konkrétněji v Calgary, musíme vzít v potaz několik faktorů: Úroveň angličtiny – říkám to pořád dokola a i tak to spousta lidí podceňuje, ale zkrátka pokud máte výbornou úroveň angličtiny (a teď mluvím o té skutečné, ne domnělé, úrovni), můžete si mnohem víc vybírat. Pokud jedete do Kanady primárně kvůli jazyku a opravdu se jej chcete naučit, buďte na sebe tvrdí – (pokud možno) jeďte sami a nehledejte práci přes české skupiny na Facebooku. Aniž byste byli okolnostmi donuceni nepoužívat češtinu, máte jen pramalou šanci se v angličtině opravdu zlepšit (a to vám podepíšu já i Jirka – oba jsme prošli touhle drsnou školou a nic lepšího fakt není). Vzdělání – všichni nám říkali, že v Kanadě nikoho nezajímá, že máme VŠ titul z české univerzity. Osobně jsem se na každém pohovoru setkala s tím, že jsme se dostali na téma vzdělání. Měla jsem úředně ověřené překlady svých titulů a i díky tomu (a propojení s praxí) si myslím, že mi to pomohlo získat práci, do které budu 10. února nastupovat. Zkušenosti – pokud jen trochu můžete, nasbírejte zkušenosti v zahraničí – je jedno, jestli jde o léto strávené sbíráním jahod na farmě ve Skotsku, umýváním nádobí v Německu nebo uklízením pokojů v Americe. Zároveň ale nezapomínejte na ty „hodnotnější“ profesní zkušenosti – zhruba před dvěma lety jsem naprosto vědomě začala při studiu vyhledávat brigády, které by mě někam profesně posunuly a které zkrátka pro náboráře vypadají zajímavě (a funguje to i obráceně – pro CCUSA a Masarykovu univerzitu jsem mohla pracovat právě díky těm zkušenostem ze zahraničí, i když nebyly kdovíjak kvalifikované). Vaše ambice – tohle je snad bez nadsázky to nejdůležitější. Zkrátka správný mindset. Je mi jasný, že tohle už zavání poučkama z motivačních knížek, ale víc než kdekoliv jinde se mi v Kanadě potvrdilo, že pokud neslevím ze svých standardů a vím, že mám na víc, než jen na takové ty tradiční práce pro nově příchozí, že se to musí dřív nebo později projevit. Já jsem si třeba před odletem řekla, že už mám určitý věk i zkušenosti, a že nechci strávit celý rok prací ve službách. Že si chci najít práci, která mě bude bavit, někam mě posune a bude mít normální pracovní dobu. Ale vím, že naprosté většině lidí tyhle práce ve službách (aspoň na rozjezd) vyhovují a to absolutně respektuju. Já toho ale po třech sezónách v USA a dvou v Anglii měla už celkem dost a chtěla jsem prostě něco víc. No a teď se dostáváme k té druhé straně mince: Názory okolí – uf, těch bylo po našem příletu do Kanady fakt mraky. Dost mě překvapilo, jak strašně negativní tu čeští usedlíci jsou. Když se Jirka prvních pár týdnů snažil najít práci, ze všech stran jsme slýchali prakticky pořád to samé – nemáte šanci najít si hned na první dobrou kvalifikovanou práci, holky jdou dělat do hotelu nebo do restaurace, kluci na stavbu, nikoho tu nezajímá, jestli umíte anglicky, máte vysokou a zkušenosti ze zahraničí, v Calgary je recese a spíš než aby se nabíralo, tak se propouští. Navíc dokud nemáte alespoň nějakou zkušenost z Kanady, jste prakticky nezaměstnatelní. Tyhle řeči znáte i z Česka, ne? Prostě všechno stojí za hovno. Klasický český nihilismus. A to člověk po příjezdu do nové země fakt slyšet nechce. Trvalo nám docela dlouho, než jsme našli byť jen jedinýho člověka, který by nám řekl, ať se na tyhle řeči vykašleme a děláme si to po svým. Tak třeba teď tím člověkem budu pro vás já. Pár věcí, které je potřeba brát v potaz a ve kterých mají i čeští existencialisti pravdu – Calgary (a celá Alberta) se skutečně ještě pořád vyhrabává z recese, zároveň je tu ale nejvyšší minimální mzda (15 CAD/hod – cca 257 Kč), což je pro řadu lidí velký podnět, proč se sem přestěhovat a zkusit tu svoje štěstí. Krize nedopadá zdaleka jen na imigranty (= nás), ale i na rodilé Kanaďany a docela to ve společnosti vyvolává tenze. Není pravda, že by se nenabíralo, nicméně se tu často hledají lidi jen na poloviční úvazek a na krátkou dobu (v řádu několika málo měsíců). I s tímhle vědomím jsem si ale říkala, že u hledání práce (alespoň ze začátku) nebudu ze svých nároků slevovat a budu posílat životopisy na takové pracovní pozice, které bych klidně (a ráda) dělala i v Česku. A zatím se mi to už dvakrát vyplatilo. O své stáži v cestovatelském časopisu jsem vám psala minule a díky ní jsem se konečně dokopala založit si profesní webovky, které slouží vyloženě jako proklikávací stránka ke všemu, co jsem kdy (v angličtině) napsala a řekla bych, že z velké části díky ní budu příští týden nastupovat jako Digital Content Coordinator na University of Calgary. A to už je docela zajímavá pozice, řekla bych. 😀 A na závěr několik obecných tipů k hledání práce: Internet je všemocný – nepodceňujte sílu Instagramu, dvě práce ze tří jsem díky hashtagům našla právě tam. Vyplatí se sledovat mj. i místní webovky, na kterých firmy nabízí práci – namátkou třeba indeed.ca, allstarsjobs.ca, ziprecruiter.com, kijiji.ca (místní bazar i na všechny vaše budoucí nákupy 😀 ), ale taky facebookový skupiny zaměřený přímo na nabídku a poptávku pracovní síly, Instagram účty, LinkedIn nebo webovky konkrétních zaměstnavatelů. Upravte si životopis podle kanadských standardů – tohle nepodceňujte, s českým CV tu moc parády neuděláte. Tipy, jak na to, jsou docela pěkně popsaný v článku tady. Pokud hledáte práci ve službách, vyplatí se životopisy si vytisknout (třeba v místní knihovně, často zadarmo) a rozdávat je po podnicích osobně – na osobní kontakt se tu v Kanadě docela hraje. Obecně ale platí, že pokud je člověk aspoň trochu šikovnej, snaživej a ochotnej učit se nový věci, nebude tady (a asi ani kdekoliv jinde) mít problém práci si najít. 🙂 Jenom je potřeba počítat s tím, že to někdy může trochu trvat. Zkrátka hlavně se toho nebát. Ty začátky jsou vždycky těžký a člověk je už tak vynervovanej z hromady dalších věcí, že mu každá pozitivně laděná rada přijde vhod (nebo teda mně by v tý době přišla 😀 ). Tak hodně štěstí a odvahy a cestování zdar! A. Chceš vědět, co se děje v mým kanadským životě in real time? Tak mi hoď follow. ?

Příspěvek Hledání práce v Kanadě pochází z Ano Anno

-33 °C a pak chinook aneb zima v Calgary

Ann — Tue, 14 Jan 2020 18:46:04 +0000

Je 11 dopoledne a teploměr ukazuje -28 °C. Za pár hodin má teplota spadnout až na -34 °C a já jsem asi v životě nebyla tak ráda, že mám volno a nemusím se hnout z postele. Právě tu probíhá tzv. „deep freeze“ – období, kdy je fakt až arktická zima. O to drsnější je pak vidět bezdomovce, jak se i v tomhle počasí choulí pod tenkou dečkou někde u silnice. Naštěstí jim lidi volají policii nebo neziskovky, který jsou schopný se o ně postarat, i tak z toho má člověk ale docela špatnej pocit. Většinou tyhle teploty trvají jen den nebo dva, my ale teď tyhle teploty budeme zažívat až do pátku. A pak přijde chinook – teplý, suchý vítr, který na východní (naší) straně Rockies teploty zvedne až k příjemné 0. Příští týden touhle dobou mají být až 2 °C, což je pro mě v současnosti jen těžko představitelné. Jak tedy v realitě vypadá takhle drsná zima? O tom by vám sice nejlépe povyprávěl Jirka, který v tomhle musí (částečně) venku pracovat, ale já ze svých sporadických výletů ven na rychlý nákup nebo kafe na rohu mám taky pár poznatků. Kanaďani se tváří, jako by se nic moc nedělo. Spousta z nich se dopravuje autem, i tak je ale jejich oblečení do takové zimy přinejmenším zarážející – krátké džíny nad kotníky a botasky rozhodně nejsou nic výjimečného. Pravda – na rukou má spousta z nich lyžařské rukavice, v porovnání se spodkem mi to přijde ale přinejmenším nevyvážené. 😀 Namrzly nám okna zevnitř. Poprvé se nám něco takového stalo u okýnek od auta, když jsme jeli v -22 °C po dálnici. Tam jsem to ještě dokázala pochopit. V téhle zimě se mi ale znovu potvrdilo, že Kanaďani se s nějakým velkým zateplováním či izolací zrovna moc nemažou. Sedět u stolu u okna se moc dlouho nedá a i když chápu, že plastový těsnění by určitě narušilo estetiku našeho domu z 1920s, v takovýhle zimě bych byla schopná tuhle vadu na kráse klidně oželet. Vroucí voda okamžitě mrzne. To zní sice jako poznatek z TV Nova, ale znamená to taky dobrou srandu. A tak až dnes přijde Jirka z práce, vezmeme si termosky a půjdeme nad sebe chrstat vařící vodu 😀 Když se z toho povedou nějaký fotky, zpětně vám je sem hodím. Teď hlavně doufám, že mě nečtou děti, který by tohle šly zkoušet v českých mrazících kolem 0 °C. 😀 Je strašný sucho. Calgary je proslavený tím, že je to nejslunnější město Kanady. Což logicky znamená, že tady fakt moc neprší. Calgary je navíc postavený uprostřed prérie, kolem dokola není vůbec nic kromě obrovských rozlehlých plání, pastvin a polí. V létě se to projevovalo tak, že když zafoukalo, zvedaly se po městě obrovský písečný mračna. Teď to člověk pozná tak, že má permanentně úplně vyschlou pokožku. A mně pořád teče krev z nosu. Je fakt, že Kanaďani se krémy a vazelínou promazávají kudy chodí a já se jim vůbec nedivím. Když se k tomu ještě přičte tohle arktický klima, je to docela pekelná kombinace. Venku se nedá dělat nic. Lidi to řeší tak, že pokud můžou, prostě tyhle mrazy stráví bingewatchováním seriálů na Netflixu, což je přesně to, do čeho se jdu pustit já. 😀 Tak čau zase někdy příště! A.

Příspěvek -33 °C a pak chinook aneb zima v Calgary pochází z Ano Anno

3 věci, které mě Kanada naučila

Ann — Mon, 11 Nov 2019 02:06:33 +0000

Jsme tu už skoro 7 měsíců, a tak mi přišlo fajn udělat nějakou bilanci, než mi všechny tyhle věci zevšední a dokud se na ně pořád dívám prakticky čerstvýma očima. Tak pojďme na to. Co mě Kanada za ten víc než půl rok naučila? 1) Nic neplánovat Už jsem to zmiňovala mockrát – já jsem zkrátka hrozně organizovaný a pořádkumilovný člověk. Myslím, že mezi předky musím mít určitě nějakého Němce, jinak to snad není možný. 😀 Zkrátka, potrpím si na to, abych měla nějaký plán, kterého se můžu držet a časově ho tak nějak dodržovat. Už od minulého října (půl roku předtím, než jsme vůbec nasedli do letadla za oceán) je tenhle můj povahový rys ale vystavován pekelné zkoušce. Zhruba do letošního února jsme prakticky nevěděli, co budeme dělat, jelikož jsem neměla pracovní víza. Něco dlouhodobě plánovat nebo slibovat tedy nepřipadalo v úvahu. A já z toho chytala žaludeční vředy. Když jsme se konečně rozhodli do Kanady přece jen jet, čekaly mě čtyři měsíce, kde jsem zase nevěděla vůbec nic – byla jsem sice tady, ale nemohla jsem pracovat. Překládala jsem sice knížky pro české nakladatelství, ale dokud člověk text neodevzdá, žádné peníze nedostane, a to v drahém kanadském městě byl trochu průser. Když jsem na konci srpna pracovní povolení přece jen dostala, našla jsem si práci, která ale byla jen velice krátkodobá – na tři měsíce. Na konci listopadu mi vyprší smlouva a já zase vůbec nevím, co bude. Nevím, co bude za měsíc a už vůbec nevím, jestli tu budeme zůstávat ještě rok, jestli najdu práci, jestli dostaneme další pracovní víza, nebo jestli budeme muset jet domů. Moje organizované já to nese dost těžce, ale ona tady ta nevědomost má taky trochu něco do sebe. I když na každou otázku týkající se (jakkoliv vzdálené nebo blízké) budoucnosti musím rodině a kamarádům do omrzení odpovídat „nevím“, poprvé v životě nemám svůj život alespoň hrubě načrtnutý. A i když jsem z toho nervózní, je to vlastně docela zábava. 🙂 A ono to nakonec vždycky nějak dopadne, žejo. 2) Být empatičtější Takhle. Nikdy jsem nebyla moc „people-person“ a rozhodně nejsem právě empatická a vřelé emoce a pomoc jsem vždycky sdílela jenom s úzkým kruhem kamarádů a rodinou, ale abych nějakému neznámému bezdomovci nezištně pomohla, na to mě moc neužije. Tady ale člověk dostane při střetu s kanadskou realitou docela facku. Víte co, ono je tady bezdomovců opravdu hodně. A vůbec to nejsou jen staří vousatý chlapi. Po cestě do práce vídám i mladý holky a kluky, kterým víc než dvacet být nemůže a to je přece děsný. A taky jak se říká – jakmile má člověk sám málo, tak se do ostatních dokáže líp vžít a je větší pravděpodobnost, že nějak pomůže. Alespoň u mě to docela zafungovalo. Málokdy dávám peníze (protože stejně nikdy nenosím cash), ale cestou do práce vždycky potkávám ty stejné bezdomovce, a tak jim kupuju kafe. Nebo oběd. Vždyť je to jedno, co. Ale ve společnosti, která na sebe umí být hodná a lidi se na sebe umí usmát a taky to často dělají, takový drobný skutky jdou tak nějak samy, líp. 3) Platím tu za konzervu Vždycky jsem měla za to, že jsem vcelku liberální. Pak jsem ale přijela do Kanady a přijdu si tu jako naprostá konzerva. I když Calgary je co se politického směřování týče na kanadské poměry velmi konzervativní, celospolečenská debata zejména na téma LGBTQ+ komunity je tu na úplně jiném levelu než v Česku. Jsou to témata, ve kterých tu rozhodně nemám jasno a občas mám dojem, že jsou důsledky určitých politických kroků dovedeny až ad absurdum (viz zmrazení dotací a následné útoky na krizové centrum ve Vancouveru určené primárně pro ženy, které se staly obětmi domácího aj. násilí, jelikož odmítlo přijmout trans ženy; absurdní případ Jessicy Yaniv, nebo nenávistné reakce, které vyvolala až téměř nudná a samozřejmá řeč feministky Megan Murphy) a já si občas přijdu, že trochu ztrácím půdu pod nohama. Vždycky jsem byla otevřená všem barvám duhy, ale tady nevím… přijde mi, že přestává spousta věcí platit a zatím jsem se v tom ještě nedokázala pořádně zorientovat. A to je tak asi všechno. Tak já se zase někdy ozvu s dalším reportem ze života imigrantky. 🙂 A. Chceš vědět, co se děje v mým kanadským životě in real time? Tak mi hoď follow. ?

Příspěvek 3 věci, které mě Kanada naučila pochází z Ano Anno