Kariéra pokojské v USA

Titulek mluví sám za sebe. Že se o žádnou zářnou kariéru nejedná je myslím docela jasné. Nicméně to je to, co tady teď dělám, bez příkras a se vším všudy. Ale člověk si díky tomu uvědomí spoustu věcí (bez některých bych se vážně klidně obešla) a taky ho to pár věcí přiučí.

K čemu tedy může být práce pokojské dobrá?

• Naučí vás to být vděční, že můžete za několik měsíců odjet, studovat obor, který s housekeepingem nemá vůbec nic společného a v budoucnu se (snad) živit něčím úplně jiným. Je to tu takový trochu rodinný podnik, pracují tu jak rodiče tak jejich děti, na té stejné (či velmi podobné) pozici, rok za rokem.
• Člověk zjistí kolik dospělých mužů ještě pořád neumí čůrat přímo do záchodu (I learned it the hard way). A obecně mu dojde jaký umí být některý lidi čuňata. Osobně se u téhle práce bojím dvou věcí: že jednou v pokoji najdu mrtvolu a že budu muset uklízet pokoj jako ze Strach a hnus v Las Vegas (viz toto).

• Uděláte si názor na American Dream a jak ve skutečnosti vypadá zevnitř. A hlavně jak to tu funguje v zákulisí, za oponou. V podstatě se tu děje to stejné co v Anglii nebo v Česku, všechno neviditelné a přesto tak důležité zastává levná pracovní síla z jiných zemí (v našem případě jsme to my, ale dlouhodobě jsou to Mexičani).
• Pro ty aktivnější může být ale práce s Mexičany pobídkou k tomu naučit se španělsky. Jana už umí říct „vysavač je v přístěnku,“ já pořád umím jenom svoje „cuando es tu cumpleaños¿“ (Kdy máš narozeniny?) 😀 To jsem ale uměla i předtím a zatím jsem se neocitla v situaci, ve které bych tuto větu mohla prakticky využít.
• Práce pokojské mě konečně po 22 letech naučila jak správně povlíknout (i obří king size) peřinu bez nutnosti lézt do povlečení a potom s peřinou vevnitř poskakovat, aby se povlíkla celá. Tak snad to někdy využiju i v osobním životě, i když dělat peřinovýho ducha je docela sranda.
• Člověk si docela jednoduše udrží fyzičku (teoreticky). Celý den běháte po chodbách, v každé ruce závaží v podobě nosičů se šamponky, chemikáliemi, štětkami a vším tím ostatním harampádím, každou půl hodinu zvedáte nad hlavu peřinu (takže se do Česka vrátím s vypracovanými bicáky a s povadlým břichem ze všech těch polotovarů, brambůrků a dalšího junk food co tady ve velkém konzumujeme 😀 ) a dřepů uděláte za den víc, než za hodinu v posilovně (bráno podle mě v posilovně, kde se většinou stydím dělat jakoukoliv fyzickou aktivitu, takže těch dřepů zas až tolik není 😀 ). Navíc do práce jezdíme každé ráno na kole (na kterém se dopravujeme úplně všude – do Walmartu pro brambůrky, do Taco Bell na tacos a tak), takže ani stehenní svaly nezahálí… 😀 Spíš ale myslím, že se domů vrátím s chronicky zablokovanou krční páteří od toho jak se všude pořád hrbím a shýbám, ale třeba tady ten pracovní workout bude mít taky nějaký účinek.

No, je vidět, že se fakt na všem snažím vidět alespoň něco pozitivního. Práce je to totiž opravdu hodně fyzicky náročná a hlavně přes víkendy to bývá docela stresující a pokojů je moc. Večer se pak domů vracíme dost vyřízení a zbytek dne strávíme v podstatě v pyžamu.

Zároveň mi práce pokojské docela pošramotila moje ego – musíte si prostě zvyknout na to, že jste pro hodně lidí neviditelní. Jednoduše vás na chodbě úplně přehlídnou, i když je pěkně pozdravíte a vezmou vás na vědomí až když něco potřebují. Bylo mi to na začátku hodně nepříjemné, teď už to akceptuji jako část tohoto povolání, ale nemůžu se dočkat, až se zase stanu alespoň trochu rovnoprávnou částí společnosti.

Všechny nás tu ale živí myšlenka, že už jen měsíc a pak už snad nikdy nebudeme muset dělat v housekeepingu ever again. 😀 V pátek jsme si už koupili letenky z Chicaga do Las Vegas, kam plánujeme odletět 6. září. Takže na jednu stranu se pobyt v Americe krátí, ale na druhou už se nemůžu dočkat road tripu po západním pobřeží. 🙂

Příští článek bude o pravém americkém volunteering a o prvním dojmu z Američanů.

 

A.

 

Chceš vědět, kde teď lítám in real time? Tak mi hoď follow. ?