Recenze: Station Eleven (Emily St. John Mandel)

Nějakou náhodou jsem letošní rok začala výhradně dystopickými romány. Nový  rok jsem oslavila s knížkou Brave New World od Huxleyho, pak jsem přešla na Elfriede Jelinekovou (Milovnice), což vlastně není ani dystopie, ale člověku to nastaví docela drsné zrcadlo, až jsem se přes několik dalších nakonec dostala k Station Eleven (v češtině Stanice 11) od Emily Mandel.

Na knihy o zkažené budoucnosti lidstva si člověk docela zvykne díky klasikám (třeba Orwellovo 1984 nebo 451 stupňů Fahrenheita od Bradburyho), v podstatě je to pokaždé celkem hrůza a člověk se vážně nemá na co těšit.

Station Eleven je ale úplně jiná. Má v sobě několik dějových linií, které se dají jednoduše rozdělit na ty před apokalypsou a na ty po ní. Vždycky mi nejvíc vadilo, že ve všech post-apokalyptických filmech (a každopádně i knížkách) všichni dělali, jakoby nikdy neslyšeli o zombie, nebo nějakém viru, který z lidí udělá psycho monstra. Prostě se všichni tvářili, že je to pro ně úplná novinka. Station Eleven ne jenom že bere apokalypsu z opravdu lidského pohledu, ale všichni jsou ze současného světa- mají iPhony, Facebook, dívali se na seriály o zombálech a téma apokalypsy je prostě hodně zprofanované. Takže má člověk v podstatě pocit, že se taková apokalypsa může stát kterýmkoliv dnem (což klidně může, stačí nějaký pěkný virus co se rychle šíří a je to).

Knížka je vlastně úplně realistická. Prostě jednoho dne přijde upgradovaná verze chřipkového viru, který se pro změnu nezačne líhnout někde v Africe, ale v Evropě a poté v Americe. I obyčejná chřipka přeskakuje dost rychle, takže stačí, když pár nakažených lidí projde letištěm (rájem pro všemožné nemoci) a už se to šíří pěkně rychle.

Emily Mandel má hlavně výborný způsob vypravování. V knížce je spousta chytrých myšlenek, kterých si člověk všimne na první pohled. I když je děj „poté“ trochu surrealistický – vypráví totiž příběh kočovné herecké společnosti Travelling Symphony (která má mimochodem na jednom z karavanů hlášku ze Star Treku– „Because survival is insufficient.“), která putuje po Americe a po cestě hraje přeživším lidem Shakespearovy hry. Než jsem knížku četla, přišlo mi to takové dost random, ale vlastně to krásně zapadá do toho všeobecného chaosu a zároveň klidu post-apokalyptického světa. 🙂 Okolo Shakespeara se vlastně tak trochu točí celý děj knížky a na konci se kruh moc hezky uzavře a všechny konce se spojí.

No a samozřejmě taky bylo moc milé, že se v knížce od kanadské spisovatelky objevuje zmínka o České Republice a o Praze (dokonce i v angličtině jedna z postav říká Praha a ne Prague), což mě vždycky dokáže potěšit. 🙂

Knížku bych tedy určitě ohodnotila minimálně 5/5. Je to chytré, milé a hlavně realistické.

 

A.