Měsíční roadtrip po Skotsku 1.0

Loni v srpnu jsme se vydali na měsíční cestu do Skotska. Cestě předcházel bezmála půl rok příprav, kdy jsme od ledna každý volný víkend trávili vyráběním vestavby do multivanu. Šlápli jsme do toho fakt hodně – náš VW má sice sklápěcí sedačky, které tvoří vcelku pohodlnou postel, prostor byl ale dost nevyužitý, takže díky Jirkově šikovnosti (a hromadě toolů, který si přivezl z Kanady) jsme mohli postavit vestavbu od základů novou.

Nově tak máme tekoucí vodu, dřez, vařič pod střechou, postel se dá jednoduše překonvertovat na dvě sedačky se stolkem uprostřed a úložného prostoru máme tolik, že do něj narveme i kajak s pádly a vestami. Zkrátka eňo ňuňo vymazlený. Skotsko tedy bylo první velký test, jak se nám v novém setupu bude bydlet. A ukázalo se, že i přes krušné skotské počasí fakt skvěle!

Vyrážíme –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a lednička hlásí klinickou smrt

Je prvního srpna, den před odjezdem, všechno je připravené. Auto je naložené, my jsme sbalení, zbývá už jen udělat svačinu na cestu a zítra ve 2 hodiny odpoledne vyrazit směr Calais. Je úmorný vedro. Jirka jde zkontrolovat poslední věci do multivanu a vrací se s tím, že lednička, kterou máme teprve od loňského léta, nechladí. A měsíc bez ledničky být fakt nechceš. Vrtá se v ní několik hodin, ale nakonec nazná, že lednička je nadobro mrtvá.

A tak honem sháníme novou. Uprostřed parnýho léta, kdy všichni jezdí na dovolenou a kdy je autoledička asi třetí nejprodávanější věcí hned po plavkách a nafukovacím lehátku. Navíc sháníme dost specifické rozměry, jelikož máme na ledničku vyrobený box s úložným prostorem. Každý e-shop hlásí buď beznadějně vyprodáno, nebo s dodáním za několik dní. Nakonec objevujeme poslední kus v přažské Alze. Neplánovaně si tedy musíme zítra cestu prodloužit, spolknout fakt, že se nám z cestovního budgetu právě ukouslo osm tisíc a sjet si pro ni.

Druhý den odpoledne vyrážíme. Nabíráme ledničku a uháníme do Calais, odkud nám zítra odpoledne pluje trajekt do Doveru. Do přístavu jsme přijeli s dvouhodinovou rezervou, překvapilo nás, jak rychle si nás pak celníci posouvali mezi jednotlivými checkpointy a jen co jsme dojeli do své řady před trajektem, auta se začala rozjíždět.

Nechápavě jsme vjeli na trajekt a v tu chvíli přišla Jirkovi SMS, že se doba odjezdu posunula o dvě hodiny. Další hodinu a půl jsme pak mudrovali, jak je to možný, jaký jsme měli štěstí, že jsme přijeli do přístavu s časovou rezervou a co ti chudáci, kteří o změně nevěděli a tak jim teď loď ujela. Nejvíc nám ale neštymovalo, že se všichni na trajektu tváří naprosto normálně a vůbec nevypadají tak překvapeně a šťastně jako my, že loď stihli. Po (fakt až trapně :D) dlouhý době nám dochází, že nás zřejmě celníci dali na dřívější spoj, jen se o tom zapomněli zmínit. S tímhle brainfartem připlouváme do přístavu v Doveru a po devíti letech si jdeme projít doverské útesy, tentokrát v doprovodu bláznivý feny, která se dva dny neprotáhla a dává nám to sežrat i s navijákem… 😀

Po devíti letech v Anglii

Projíždíme Anglií na sever. Naposledy jsme tu byli v roce 2015, těsně před Erasmem v Norsku. Dvě letní sezóny jsme pracovali v karavanovým kempu v srdci Peak Districtu, takže jsme se tam samozřejmě museli po cestě taky stavit. Teď je z kempu luxusní resort, do kterýho jsme autem ani vzhledem ani trochu nezapadali. 😀

Každopádně v Anglii děláme pár fajn zastávek – coby fanoušci originálního Top Gearu a Grand Tour (a nově i seriálu Clarkson’s Farm, vřele doporučuju) děláme obligátní zastávku na Diddly Squat Farm, lidí je tam neskutečně, ale je to docela fajn. Tahle část Anglie je fakt krásná, plná malebných vesniček (doporučuju projít si pěšky Chipping Camden a Stratford-Upon-Avon). Brzy se přesouváme na sever do Lake Districtu, kde zvládáme 12km výlet v neutichajícím dešti a mlze. Lepší úvod do následujícího měsíce ve Skotsku jsme si nemohli přát… 😀

Conic Hill, Glen Coe, Shipwreck of Caol a vytopený auto

Vjíždíme do Skotska. Překvapivě nás vítá sluníčko. To ještě nevíme, že každičký den aspoň trochu (ale často spíš hodně) zmokneme. Plní optimismu každopádně vyrážíme na první skotský výlet a vyškrábeme se na Conic Hill, odkud jsou krásný výhledy na Loch Lomond. Díky tipu jsme šli pak na jistotu do místní kavárny St Mocha Coffee Shop. Nezklamalo – moc dobrý kafe (jsme z Brna dost zpovykaný co se výběrových kaváren týče 😀 ) a millionaire’s short bread místo oběda a jedeme dál.

Do Glen Coe jsme dorazili brzo odpoledne a chápu, proč se jedná o tak populární místo, celý údolí je fakt nádherný. Vychytali jsme pauzu mezi přeháňkama, uhnuli jsme z hlavní cesty na uzoučkou single track road a vydali se na Glen Etive Scenic Route. Bála jsem se, že se potáhneme v koloně a bude to noční můra, jelikož budou určitě všichni chtít na úzké silnici zastavovat a fotit se (je to velmi insta-friendly místo), ale namísto toho jsme za celou dobu potkali jen asi tři auta a měli tak celou scenic route pro sebe.

Díky tomu, že Skotsko má stejně jako Skandinávie „right to roam,“ člověk může v autě spát prakticky kdekoliv. Přespali jsme tedy na malém parkovišti přímo u vjezdu do Glen Coe a ráno si ho mohli celý projet. Tentokrát už nás ale skotský počasí dohnalo naplno a na ikonické výhledy na Three Sisters a další jsme si museli poctivě odsedět v autě při čekání, až se aspoň trochu roztrhá mlha a přestane pršet. Začínalo nám být v tuhle chvíli jasné, že boty nám za ten měsíc asi ani jednou pořádně neuschnou.

Z Glen Coe jsme pokračovali dál na severozápad. Pokud byste směřovali stejně jako my na Isle of Skye, vyplatí se po cestě zastavit se na rychlou čumendu na vrak lodi uvízlý na pláži. Na netu k tomu moc infa není, ale když pohledáte Shipwreck of Caol, vyplivne vám to možnosti parkování. My zaparkovali u komunitního centra, kde byl i venku kohoutek s pitnou vodou, takže jsme dočerpali zásoby vody. Jelikož jsem zapomněla vypnout čerpadlo, za chvíli nám v autě šplouchalo zhruba 7 l vody. Což s konstantním deštěm a promáčenýma botama a kalhotama dalo super zábavu na večer, kdy jsme sušili, jak se dalo. Naštěstí nám nezvlhly šuplíky, který by jinak mohly pěkně nabobtnat. Takže i takový zábavy někdy po cestě jsou…

Další den jsme museli udělat ještě obligátní zastávku u Glennfinnen viaduktu z Harryho Pottera. Na parkoviště jsme dorazili v osm ráno a byli jsme mezi prvníma. Když jsme se ale kolem půl desáté vrátili z vyhlídky, parkoviště už praskalo ve švech a zaměstnanci návštěvnického centra otáčeli na úzké silnici kolony aut. Potterheads se nezapřou, no. 😀

V týhle fázi je taky potřeba adresovat další skotskou lahůdku kromě deště – midges (pakomárci), miniaturní a strašně kousavý mušky, který jsou po Skotsku tak široce rozšířený a dohání tolik lidí k šílenství, že tipy na to, jak se jim bránit, byly dokonce i v oficiálním papírovým průvodci od Lonely Planet. 😀 Takhle – midges jsou peklo. Nějakou šťastnou souhrou náhod jsme je ale ve větší míře potkali právě jen u Glennfinnen viaduktu a jinak nás nechali víceméně na pokoji. Na tyhle malý potvory jsme byli vybavený velmi jemnou síťkou a hydratačním olejem ve spreji Avon Skin So Soft, který je nějakým záhadným způsobem odpuzuje, takže posílám tenhle tip dál. Ale i tak, pokud se na vás midges rozhodnou smlsnout, nezachrání vás nic a já vám přeju hodně štěstí, abyste se nezbláznili. 😀

O putování po Isle of Skye a nejsevernějších končinách Skotska v dalším článku.

 

Tipy:

• Loni v srpnu ještě nebyly potřeba do Británie víza, stačily nám pasy. Od dubna 2025 je pro vstup do UK potřeba ETA.
• Ve Skotsku je sice right to roam, pro Anglii to ale neplatí. My jsme proto zvolili oficiální a nejlevnější variantu přespávání v autě a na těch pár nocí jsme si vždycky našli parkování na Welcome Break Services, které se nachází podél všech hlavních tepen v Anglii. Na webu mají i fajn mapu, kde si člověk najde konkrétní spot. Super je, že jsou otevřený 24/7, člověk na nich najde obchody, restaurace, často Starbucks, hlavně tam jsou zdarma sprchy a na některých i venkovních laundromaty. Za £15 na 24 hodin je to podle mě fair deal.
• Jelikož není Británie v EU, dost nám na hranicích v Calais kontrolovali, že má fena všechno potřebné očkování, ve správný čas podané odčervovadlo atd. takže na toto je potřeba dát si dost pozor. Některým psům v autech před námi i kontrolovali očipování.
• Ve Skotsku jsme se pouze jednou setkali s tím, že někde nebrali karty/nešlo platit QR kódem – hned po přejezdu hranic na našem prvním výletě na Conic Hill nebral parkovací automat karty a bylo potřeba zaplatit přesnou částku. Bankomat byl ve vedlejší vesnici 15 minut daleko, což bylo nepříjemný, jelikož je hike dost oblíbený a parkoviště se rychle plnilo.
• Ve Skotsku jsou všude (i v největší pustině) naprosto epesní kavárny. Po zážitcích ze Skandinávie, kde si na nějaký výběrový kafe fakt nepotrpí a nejlepší kafe člověk sežene na benzínce Circle K, jsme z toho oba byli krapet vystřelený z papučí. Víc o tomhle v dalším článku.