Cesta za polární kruh a zase zpátky, část 3.

Pokračujeme v naší polární expedici. Na cestě jsme už třináctý den. Po dešti posledních dnů nás dnes ráno naštěstí přivítalo sluníčko. O půl osmé už jsme byli zaparkovaní u trailheadu a mířili jsme na hike, který jsem na té naší polární cestě vážně chtěla jít – s výhledem na majestátní horu Seglu (v překladu „plachta“). Předem jsem trasu nijak zvlášť nezkoumala, všude psali, že se zkrátka chodí Segla Trail, takže jsem to dál neřešila a vyrazili jsme. Po 6 km a 620 m převýšení, kdy jsme na posledním kilometru fakt málem vypustili duši, jsme konečně stanuli na vrcholu… a mně došlo, že jsme se celou dobu škrábali na tu horu, na kterou jsme se měli z opačného kopce dívat. Výhledy byly samozřejmě nádherný, jen když člověk čekal nahoře trochu něco jinýho, tak byl lehce překvapenej. 😀

Každopádně jsme se dali do kupy, slezli dolů a jelikož bylo pořád ještě docela brzo, dumali jsme, co dál. Na dnešek už jsme neměli v plánu nic jiného a měla to být naše poslední zastávka před přejezdem do Tromsø. Nakonec jsme do sebe natlačili těstoviny s tuňákem, trochu si odpočinuli a vyrazili na ten druhý, tentokrát už „správný“ hike. 😀 Báli jsme se, co nás po cestě čeká, jelikož tenhle výšlap byl hodnocený jako „náročný“, zatímco ten, ze kterého jsme právě slezli s jazykem na vestě, byl pouze „středně těžký“. Měli jsme ale štěstí – jelikož se jedná o influencery vcelku profláklý hike (a názory influencerů, zvlášť těch cestovatelských, je vždy potřeba brát trochu s rezervou 🙂 ), bylo nakonec hodnocení o dost přepálenější než jaký se výšlap ukázal být. Proti tomu, co jsme ráno vylezli, nám to fakt připadalo jako procházka skoro po rovině. 😀 Ale ty výhledy teda byly opravdu monumentální. Jestli jsem se ve vikingském muzeu cítila jako v Edorasu, tak tady to byly všechny epické scény z Návratu krále scucnuté do jednoho. ❤️

Tromsø, sobi a Husky Café

Ráno nás probudilo vedro. Už jsem úplně zapomněla, jaký to je pocit, už nějakou dobu jsem se budila spíš zimou a se zmrzlým nosem. Každopádně se vyloupl náramně pěkný den, takže jsme se moc nezdržovali, sbalili auto a vyrazili do 3 h vzdáleného Tromsø, nejsevernějšího místa naší výpravy. V Circle K na wifi jsme vymysleli cyklotrasu po městě a za chvíli už uháněli z kopce dolů prozkoumat ze sedla kola centrum tohoto opravdu arktického městečka. Okolí se tu taky dost proměnilo, člověk si tu tak nějak poprvé připadá, že je vážně hodně daleko na severu. Asi nejvíc to umocnil zážitek z parkoviště u Eurosparu, přes který zcela nerušeně přecházelo stádo sobů. 🙂  Město jako takové nás nijak zvlášť neoslovilo, zato dlouhá cyklostezka podél moře s výhledy na zasněžené hory měla dost co do sebe. Nakonec stačilo jen maličko vyjet z města a měli jsme opravdový polární zážitek –⁠ další stádo sobů se páslo přímo u vody a bylo to zkrátka celé takové velmi pitoreskní.

Další ráno se zase schylovalo k dešti, proto jsme se rozhodli nepouštět se na další hiky, ani se už nevracet do Tromsø, jednu zastávku jsme ale přece jen vynechat nesměli: Husky café, kde přes léto bydlí na dvě stě tažných a závodních husky psů, kteří v zimě táhnou sáně na expedice za polární září, ale teď v létě mají pohov. Byl to ultimátní cuteness overload. Celí uňuňaní jsme se s Tromsø rozloučili a vyrazili po několika týdnech na jih. 

Tak si tak jedeme, jedeme a najednou jsme se ocitli ve Finsku. To nás lehce překvapilo, jelikož jsme do Finska vjet neplánovali. 😀 Dokud jsme jím projížděli, nefungovaly nám data a neměli jsme ani stažený žádný offline mapy, podle kterých bychom se mohli ujistit, že jedeme správně. Takže jsme půl dne jeli napůl v očekávání, kde se asi vynoříme. Finské (a následně i švédské) Laponsko se dá vystihnout asi takhle: hrozně moc tam nic není. Teda kromě sobů. Těch tam je všude spousta. A taky komárů. Ale bez těch by se člověk fakt rád obešel. Nakonec jsme se přece jen pozdě odpoledne z Finska nějak vymotali, odbočili z hlavní cesty na menší silničku a za pár kilometrů jsme už vjížděli do Švédska. A jelikož tam po cestě téměř až k Uppsale taky hrozně moc nic nebylo, zapnuli jsme tempomat a snažili se zvládnout co nejvíc kilometrů za den, kolik jen šlo. Dva dny jsme projížděli prakticky neobydlenou pustinou plnou jezer a kopců, než jsme se konečně vynořili v Uppsale.

Uppsala, Sigtuna a Stockholm

Osmnáctý den naší cesty byl ve znamení objevování trojice švédských měst (samozřejmě na kole). Začali jsme v nejsevernějším z nich – v univerzitním městečku Uppsala, které svou uvolněnou atmosférou připomínalo Kodaň. Pak jsme se přesunuli do Sigtuny – nejstaršího osídlení ve Švédsku, které mělo půvabnou hlavní ulici pro pěší plnou malých obchůdků, kavárniček, knihkupectví a samozřejmě suvenýrů. A nakonec jsme se vydali do Stockholmu. Z toho jsme měli vcelku smíšené pocity, možná to bylo taky tím, že byl víkend, každopádně nám svým přelidněním, strášlivě kýčovitými obchody se suvenýry a celkovou atmosférou připomínal Prahu. Nějak jsme si proklestili cestu Gamla Stan (starým městem), prohlédli si místní náplavku a operu, ale všude bylo hrozných lidí a celkově to bylo o dost míň organizované než třeba v Kodani, takže jsem se tam na kole necítila úplně bezpečně. Zkrátka staré, ale fakt hodně turistické město.

Další den ráno jsme se ale do Stockholmu přece jen vrátili. Čekala nás totiž jedna důležitá zastávka: Vasa Museum, ve kterém si člověk může prohlídnout vrak obrovské válečné lodi ze 17. století, která třista let ležela na dně moře, asi 1000 m od břehu. A tahle návštěva teda opravdu stála za to. Dost se nám vyplatilo jít hned na otvíračku, protože je to samozřejmě velký turistický magnet a než jsme před dvanáctou odcházeli, táhla se fronta na vstupenky daleko ven. Celé muzeum je výborně udělané a loď je z 98 % původní, což doteď nechápu.

Pak už jsme pokračovali zpátky směrem na Malmö, po cestě jsme každopádně vyhlíželi ještě jednu nesmírně důležitou věc: IKEA. Přece by člověk neprojížděl Švédskem a nezašel si do Ikei na švédský kuličky s kaší, že. 😀 Nakonec jsme se přece dočkali a měli jsme z toho krapet smíšený pocity, jelikož jak jídlo, tak nabídka nábytku i doplňků byla vlastně úplně stejná jako v naší brněnský Ikei. Aspoň fakt nekecají s tím rovnocenným přístupem.

Kodaň 2.0 a cesta domů

Jelikož jsme část cesty jeli po stejné trase a mě mrzelo, že jsem v Kodani napoprvé nekoupila magnetku na ledničku (bo tradice, ne asi), rozhodli jsme se sjet si do centra ještě jednou. I když byla neděle, takže bylo okolo přístavu Nyhavn nepoměrně víc lidí, pořád to stálo za to. Kodaň se mi prostě dostala pod kůži. 🙂 Magnet jsme našli, viděli zase nový zákoutí, takže jsem byla celá spokojená.

Zbytek cesty už uběhl ve zběsilém tempu s cílem dostat se co nejrychleji přes Německo. A tak, v neděli 7. srpna, po jednadvaceti dnech na cestě a 9000 ujetých kilometrech jsme se znovu vrátili do Brna. Strašlivě špinaví, bez jedinýho kousku čistýho prádla, zpocení a unavení. Posledních několik set kilometrů nás poháněla jediná myšlenka na pořádnou, dlouhou, teplou sprchu, ze který se pak budem moct oblíct do čistýho oblečení. Ach, to blaho.

Bylo to krásný. Intenzivní a náročný, ale tak moc to celý stálo za to. Norsko, to je prostě láska.

 

Tak zase někdy příště a cestování zdar!

A.