Cesta za polární kruh a zase zpátky, část 2.

Je 26. července a jsme na cestě devátý den. Začíná náš týden na Lofotech, který je plný neskutečných výhledů, ovcí, ale taky deště, větru a bahna. Tenhle první den nás ale budí sluníčko, proto vyrážíme brzo ráno na profláklý hike s 360° výhledem na Svolvær a okolní hory a jezera. Začátek nám dost připomínal náš výšlap na Trolltungu, i tady si člověk musel první úsek pěkně oddřít na kamenných schodech, který byly (zejména pak po cestě dolů) dost nevlídný na naše starý kolena. 😀

Esence Lofotenů v kostce

Celý výlet se ale nesl v duchu nádherných výhledů. Jen co člověk trochu vylezl z lesa, mohl se začít kochat, stačilo se vždycky jen otočit od svahu. Cesta rychle odsýpala a ačkoliv předpověď ukazovala déšť, nahoře jsme měli sluníčko a modro. Nejprve jsme vylezli k „ďáblovým dveřím“ – velkýmu šutru zaseklýmu mezi dvěma skalami, a pak jsme se jako kamzíci dostali po úzkém hřebenu až na dramatický výhled, ze kterýho byly panoramatický výhledy na všechny strany. Přesně takhle jsem si ty Lofoty představovala. ❤️ Navíc díky tomu, že jsme vyrazili poměrně brzo, jsme i uprostřed hlavní sezóny byli nahoře sami a vyrušili jsme jen stádo ovcí, které se tam přišly ráno napást a taky se pokochat výhledem.

Jelikož jsou na Lofotech všechny hiky poměrně krátký, ale intenzivní (v řádu třeba 3-7 km), člověk sleze dolů vcelku brzo a má pak celé odpoledne na objevování. My jsme se proto ten první den vydali ještě prozkoumat půvabnou vesničku Henningsvær, nad kterou (když počasí dá) zítra polezem. Jelikož jde o dost populární destinaci, rozhodli jsme se zastavit na pull-outu pár kilometrů od vesnice a zbytek dojet na kole. A dobře jsme udělali, v těch úzkých uličkách plných lidí by se člověk s autem fakt vymotávat nechtěl. Za odměnu jsem si zašli do hipster kavárny na fakt dobrý kafe (tady dost rarita) a skořicovýho šneka, koukali ven, jak se náhle zatáhlo a začalo hustě pršet a pak jsme dojedli a dopili a v tom slejváku šlapali zpátky k autu. 😀

A pršelo a pršelo a pršelo…

Naše plány na zítřejší výšlap celkem brzo zhatil neutichající déšť a vítr, který nám celou noc lomcoval s autem. Vzbudili jsme se do studeného, promáčeného šera a rozhodli se hike odložit a prosebně koukali na předpověď počasí, která celý následující týden na Lofotech ukazovala nepřetržitý déšť. Jelikož na Lofotech prší fakt vydatně a často, měli jsme záložní plán na vnitřní aktivity – vyrazili jsme proto do Lofotr Viking Museum. Jak se ukázalo, měl tenhle nápad zřejmě úplně každý, navíc bylo to muzeum z převážné části venku. 😀 Takže jsme se nabalili do bund a vyrazili do mrazivého lijáku objevovat vikingské památky. Muzeum jako takový ale rozhodně stojí za návštěvu, je perfektně udělaný a hlavně milovníci Pána prstenů ocení, že si můžou pohrát se všema různýma rekvizitama jak vystřiženýma z Mead Hall v Edorasu. 🙂

Dalšího ráno nás vzbudilo mdlý sluníčko, proto jsme neváhali, pobalili jsme auto a vydali se na další výlet, který nás měl zavést na kopec, ze kterého mají být perfektní výhledy na oceán, zátoky a pobřeží. V polovině kopce jsme ale vešli do mraků, začalo lehce mrholit a než jsme došli na vrchol, byli jsme mokří jako myši a neviděli jsme na dva metry před sebe. To nám náladu ale nijak zvlášť nepokazilo, prostě jsme to pod těma mrakama hodili oklikou, obešli kopec do sedla s jezerem, ze kterýho se nám otevřely krásný výhledy. Po cestě jsme stihli i uschnout, takže nakonec všechno dobře dopadlo. K autu jsme dorazili kolem jedné a jelikož hrozilo, že začne zase brzo pršet, rozhodli jsme se prozkoumat pitoreskní vesničky po celých Lofotech až dolů k Å (čteno jako „aww“ 😀 ).

Nusfjord, Hamnøy, Reine a Å

První zastávkou byl malinký Nusfjord, který patří mezi památky UNESCO a abyste si ho vůbec mohli prohlédnout, je nutné při vstupu zaplatit 100 NOK/os. To jsme zkousli a vydali se k přístavu. Nečekaně jsme tam nakonec strávili přes dvě hodiny, i když Nusfjord samotný se skládá prakticky jen z titěrného dřevěného přístavu, kolem kterého se krčí asi tucet barevných domků, které buď sloužily na výrobu oleje z tresčích jater, nebo jako domovy rybářů. Prolezli jsme to tam ale křížem krážem, zašli si do mini muzera, prošli se k vyhlídce i k majáku a dali si kafe a klasické waffle s marmeládou a zakysanou smetanou.

Z Nusfjordu to bylo jen kousek do Hamnøy, prťavé rybářské vesničky s dost dramatickým pozadím. Odmatud už to bylo jen co by kamenem dohodil do Reine obklopené majestátníma horama, které se často přezdívá „nejkrásnější vesnice na Lofotech.“ No, já teda nevím, už jsem možná zpovykaná ze všech těch červených barevných domků, ale třeba takový Henningsvaer se mi líbil i víc. Kolem půl šesté večer jsme nakonec dorazili na samotný konec silnice na Lofotech – do vesničky Å, kde toho bylo snad ještě míň než v Reine nebo Hamnoy. 😀 Člověk zkrátka musí počítat s tím, že Lofoteny donedávna sloužily jako vyloženě rybářská bašta, a tak tam ve vesnicích úplně nemůže čekat kdoví co kromě všeho, co se týká lovení, zpracování nebo sušení ryb. Na Lofoteny jsme ale nejeli kvůli vesnicím, ale kvůli dechberoucím výšlapům, takže nám to zas až tak nevadilo. 🙂

Dneska jsme každopádně měli dost problém najít místo na spaní, každičký miniaturní pull-out byl v šest večer už zabraný, a tak jsme až do osmi kroužili křížem krážem, objížděli každou zapadlou silničku a hledali, kde složit hlavu. Kvůli blízkosti Reine, surfařských pláží a nepřebernému množství hiků na těhle dvou ostrovech (Vestvågøy a Moskenesøy) to bylo docela utrpení, nakonec se ale přece jen poštěstilo a my úplně mrtví zalezli do spacáků a šli rovnou spát.

Henningsvær z ptačí perspektivy

Druhý den jsme se probudili do deště a husté mlhy. I tohle jsou zkrátka Lofoty. Celý den jsme strávili popojížděním, posedáváním po kavárnách a vymýšlením dalších vnitřních aktivit. Vydali jsme se pěšky na ostrůvek Svinøya u Svolvær, prochodili přístav a centrum města a nakonec zbytek odpoledne strávili sjížděním seriálů (díky bohu za externí disk).

Další ráno ale bylo jak malovaný. Nebe úplně bez mráčku, sluníčko, budík v šest ráno a výšlap nad Henningsvær. Za dvě hodinky jsme celí uřícení stáli nahoře a nemohli jsme spustit oči z výhledu před sebou. Hluboko pod námi se rozprostíral Henningsvær jako na dlani. Aby taky ne, na dvou kilometrech jsme dali přímo od moře 562 m převýšení. Lepší rozloučení s Lofotama jsme si ani nemohli přát. Po cestě z ostrovů jsme viděli ještě nádhernou písečnou pláž s blankytně modrou vodou, a přestože měla jen kolem 10 °C, nakonec jsme tam přece jen vlezli a vykoupali se. Takže si můžu z bucket listu odškrtnout i koupání v moři za polárním kruhem. 🙂 Pak už jsme se opravdu vydali z Lofotů dál na sever a zamířili na 6 h vzdálený ostrov Senja.

O našem omylu na Senje, zážitcích z Tromsø a nečekaném přejezdu do Finska zase příště. 🙂

 

Cestování zdar!

A.