Život v Kanadě v době koronaviru

Je 26. března a jen v samotném Calgary máme 250 potvrzených případů.

Původně jsem si říkala, že ani nemá cenu tohle téma načínat. Pak mě ale napadlo, že až bude po všem, bude fajn mít z tohohle turbulentního období nějaký záznam, ke kterýmu bych se mohla vrátit. Navíc přístup ke koronaviru je tu přece jen o malinko jiný než v Česku (a zhruba o dva týdny zpožděný).

Ten hlavní je, že skoro nikdo tu (zatím) nenosí roušky. Stejně jako v Americe, i tady se radí veřejnosti, aby lidi roušky nosili jen v případě, že už mají nějaké příznaky.

Přijde mi, že oproti Česku tu neprobíhá tak intenzivní komunikace s veřejností na denní bázi (pravda, na sociálních sítích sleduju víc česká než kanadská média), v rádiu se řeší cviky na doma a kdy zase bude toaleťák.

Na druhou stranu kanadská vláda dokázala na situaci docela dobře reagovat a urychleně schválila  finanční podporu a benefity pro lidi, kteří z důvodu koronaviru přišli/přijdou o práci (a že jich je). I tak je ale celkem jasné, že to nejhorší nás ještě teprve čeká.

Co jsme si odnesli z historie

Asi největší rozdíl mi ale přijde v tom, jak se česká a kanadská společnost staví k nařízením a pravidlům. Když se vyhlásil stav nouze a veřejnosti se představila všechna možná opatření a omezení, Češi začali vymýšlet, jak tyhle zákazy očůrat (klasika – vrátit se z Itálie před půlnocí, než začne platit povinná 2týdenní karanténa; do kinosálu se pustí jen 99 lidí, apod.). Kanaďany na druhou stranu ani nenapadne, aby nařízení vůbec dodržovali.

Takhle – myslím si, že je to částečně rozdílnou historií; i já, co jsem nikdy nezažila totalitu, mám v sobě zakořeněné, že co půjde, to Čech očůrá. Kanada byla už od svého založení demokracií a tak jsou tu lidi mnohem citlivější na to, aby jim někdo sahal na jejich práva. Rozdíl je v tom, že i když Češi v první fázi remcali, omezení přehlíželi a snažili se je různě obejít, nakonec se jako společnost neskutečně semkli a během vážně impozantně krátké doby dokázali začít pravidla respektovat, zatnout zuby a k tomu všemu ukázat fakt velkou porci důvtipu. V Kananadě zkrátka nikoho nenapadne, aby nařízení dodržoval by default. Takhle – jsme tu sice zavření doma, ale když jde člověk po ulici nebo do obchodu, všude omílané sociální distancování se tady koná jen v jednotkách případů. Zatím je to zkrátka business as usual. A trochu se bojím, že přesně na tohle můžeme ještě šeredně dojet.

Nicméně v posledních několika dnech došlo k celkem drastickým omezením – nejen, že jsou od minulé středy zavřené hranice, teď se ještě zavřely národní parky pro motorová vozidla a blízký Canmore a Banff vyhlásili stav nouze. Z toho jsem dost smutná, protože doteď jsem si říkala, že dokud můžeme „utéct“ do hor, ještě není tak zle.

Obecně jsem ale po dlouhé době vážně pyšná na to, že jsem Češka. Občanská veřejnost se se situací poprala výborně a po svém, bez pomoci politických elit. A myslím, že celou situaci zatím Češi zvládají mnohem líp, než Kanaďani. 🙂

My jsme na tom ještě dobře – oba ještě máme práci a nějaký příjem, což se ale během několika týdnů může úplně změnit. Hůř jsou na tom ti, kteří pracují ve službách (kavárny, restaurace) – stejně jako v Česku, i tady začalo masivní zavírání podniků a urychlené propouštění. Řada restaurací se s nastálou situací vypořádává tak, že nabízí jídlo na dodávku nebo jen jako take-out (zejména fast foody, KFC, McDonalds, Tim Hortons, ale i menší podniky).

Ještě hůř jsou na tom pak ti, kteří pracovali v ropném průmyslu – během posledních dvou týdnů tu došlo k drastickému propadu cen ropy a ve městě se teď dá koupit litr benzínu za 11 kč (oproti dřívějším 17 Kč). Takhle nízká cena je sice příjemná pro nás konzumenty, ale pro spoustu lidí znamenala vyhazov.

A ještě hůř jsou na tom ti, kteří pracovali v hotelích a rezortech v malých turistických městečkách jako Banff, Canmore nebo Whistler, a kteří měli zaměstnanecké ubytování. O uzávěrkách se často dozvěděli z médií a jelikož hotely zavřely ze dne na den, měli někteří jen 3 dny na vystěhování. Během několika hodin proto přišli jak o práci, tak o bydlení. Spousta z nich navíc nemá auto, protože v tak malých městečkách si všude došli pěšky, nebo dojeli na kole či MHD.

Samozřejmě i my řešíme, co dál. Zůstat tu, nebo se vrátit do Čech? Jak dlouho si můžeme dovolit žít bez příjmu? Bude z Kanady do Evropy ještě něco lítat? Co až nám vyprší víza? Zatím jsme se zkrátka rozhodli vzít to přístupem „sit tight and wait it out“ – zkrátka zatnout zuby a vydržet. A ono se určitě brzo uvidí.

A tak se tu teď utěšuju jinýma věcma, než horama – že ještě pořád ta kavárna na rohu má otevřeno a že pořád dělají tak dobrý kafe. Že si ještě pořád můžu do svýho oblíbenýho thajskýho bistra zajít na výborný pad thai. Že jsme včera v Costcu sehnali toaleťák. Že mám víno. 😀

Největší štěstí ale vidím v tom, že i když jsme spolu s Jirkou zavření doma, ještě ze sebe nelezeme po zdech. A tak mě pořád dokola napadá, jak je strašně důležitý vytvořit si místo – domov – s lidma, se kterýma vám je dobře. Protože když přijde něco takovýho a vy jste nucený být zavřený v bytě s někým, kdo už vám před karanténou lezl krkem a nemohli jste být spolu v jedné místnosti, tak to všechno musí být ještě tisíckrát náročnější.

A tak vám všem přeju hlavně hodně síly, pevný nervy a užívejte si toho, že můžete aspoň za oknem pozorovat, jak už u vás začíná jaro, protože tady má zase co nevidět sněžit. 😀

Tak čau zas někdy příště!

 

A.

Chceš vědět, co se děje v mým kanadským životě in real time? Tak mi hoď follow. ?