Jak jsem nedostala vízum do Kanady
17. dubna jsme přiletěli do Calgary. Co tady už čtyři měsíce děláme a jak jsme se sem vůbec dostali?
Zhruba někdy v srpnu 2017 jsme si s Jirkou řekli, že by bylo fajn popřemýšlet nad takovou tou dospěláckou budoucností. Možnosti byly prakticky dvě (a záleželo tedy jen na jejich pořadí) – Kanada nebo Austrálie (popř. Nový Zéland). Nějak automaticky jsme se rozhodli jet nejprve do Kanady, protože asi otevírali loterii dřív nebo nějaký takový jednoduchý důvod 😀
Nejjednodušší způsob, jak se dostat do Kanady, je přes tzv. Working Holiday víza (o čemž snad už slyšeli v Česku všichni, kdo kdy chtěli někam dlouhodoběji vyrazit). Právě proto, že přihlášku může podat prakticky každý (snad jediná podmínka je věk 18-35 a čistý trestní rejstřík) a člověk si tu rok může dělat co se mu jen zachce (může klidně celý rok procestovat, pokud na to má), je o to dost masivní zájem a třeba pro Česko je běžně počet uchazečů i víc než dvojnásobný, než jaká je kvóta (1000 míst). Kanada (na rozdíl od Zélandu) má zavedený systém nahodilé loterie, kdy v nepravidelných intervalech v průběhu celého roku rozesílá různý počet pozvánek. Jakmile má člověk schválené vízum, má na vycestování do Kanady přesně rok.
V prosinci před otevřením loterie na rok 2018 jsme tedy oba poslušně vyplnili a poslali přihlášku a čekali. Přišel leden a Jirkova pozvánka. No, nebudu vás napínat, ten rok jsem já vízum nedostala. „Špatný“ to bylo hned z několika důvodů – Jirka musel do 19. dubna 2019 vycestovat a tohle vízum se navíc dává jednou za život, takže jakmile ho měl schválený, už by ho znovu nedostal. Ale říkali jsme si, že máme ještě celý rok, přihlásím se zase v prosinci 2018 a tentokrát pozvánku už určitě dostanu (kam tímhle asi směřuju… 😀 ).
Dodělala jsem magistra, někdy v lednu přemýšlela co se životem, tak jsem se přihlásila na Ph.D. (nevím, co jsem si jako myslela), na který jsem nečekala, že mě přijmou, protože jsem odjížděla do USA před všema přijímačkama, ale hle, přijali. Odjeli jsme na léto do Utahu, v září se vrátili a já jsem zase nastoupila do školy a do práce. Přišel prosinec, podala jsem si přihlášku a zase jsem nic nevyhrála.
Bylo teda fakt, že zhruba od našeho návratu z USA jsem propadala různým stádiím neurózy, protože jsme půl roku vůbec nevěděli, co bude. Nedalo se ani nic dlouhodobě plánovat a slibovat dopředu, protože víza zkrátka nepřicházela. Nicméně s přelomem roku se to nějak začalo lámat a my se rozhodli, že do Kanady odjedeme spolu a prostě to nějak vyřešíme.
Takže jsem začátkem dubna podala výpověď, přerušila studium a odjeli jsme, já jen na ETA (elektronický turistický vízum na půl roku). Plán byl, že si Jirka najde kvalifikovanou práci a pokusíme se o tzv. common-law work permit. No, zpětně uznávám, že jsme si možná mohli nastudovat něco o pracovní situaci předem, ale náš výběr místa k životu v Kanadě probíhal prakticky tak, že jsem zapíchla prst do mapy v místě, kde bylo hodně zeleně (národní parky Banff, Jasper, Yoho) a odtamtud jsem jela na východ až jsem narazila na Calgary, který je od tý zeleně jen asi hodinu a půl. 😀 A tak jsme v Calgary. Po čtyřech měsících myslím, že jsme si přes to všechno nemohli vybrat líp, ale o tom zas někdy příště. 🙂
No nicméně jsme byli v situaci, kdy jsem dva roky po sobě nedostala vízum a moje představa „Jirka si najde práci a do měsíce mám vízum taky“ ztroskotala zhruba tak týden po příjezdu. To, že nám Češi, kteří tímhle procesem prošli, říkali, že oni čekali na tohle vízum 4-8 měsíců, mi teda moc nepřidalo. 😀
Ale říkali jsme si, že už jsme tu, takže to prostě nějak půjde. O tom, jak to nakonec všechno dopadlo úplně jinak zase příště. 🙂
A.
Chceš vědět, co se děje v mým kanadským životě in real time? Tak mi hoď follow. ?
