Americký kulturní šok (?)

Není nic divného, že se Amerika od Česka v mnoha ohledech liší. Na druhou stranu je ale USA založena na evropském způsobu života, takže se o kulturním šoku v pravém slova smyslu asi také nedá úplně mluvit. Je tu ale spousta věcí, které mě zarazily. O (někdy až směšné) velikosti úplně všeho jsem už psala v jednom z předchozích článků. Jaké jsou ale další věci, které mě tu překvapily?

• V reklamách se můžou firmy porovnávat a shazovat se navzájem. Jde především o firmy, které vyrábějí třeba prací gely, domácí vůně apod. Osobně mi tato taktika přijde jako docela špinavý marketingový tah a v Česku je toto shazování zakázané. Zároveň mě také překvapilo, že se tento druh reklam pouští před začátkem filmu v kině. Z Česka jsem sice zvyklá na reklamy před filmem, většinou se ale jedná o parfémy (Sephorraaa…) nebo auta. Tady jsem si přišla spíš jako kdybych čekala na film v televizi.
• Reklamy tu běží pořád. Navíc to vypadá, že jsou tu jednotlivé stanice domluvené a pouští je ve stejnou dobu (to znamená zhruba každých 5 minut, po skončení scény ve filmu apod.), takže člověk se stejně na nic rozumeného nepřekliká.
• V Americe se spí pod prostěradlem. Hotel ve kterém pracujeme je v „evropském stylu,“ a tak tu jsou tradiční peřiny. Stává se ale, že si hosté vyžádají extra prostěradlo, pod kterým by mohli spát.

• Všude po pracovišti máme vylepené motivační citáty. Manageři minuý týden šli dokonce ještě o krok dál a začali nám je pouštět na televizi v jídelně.  Takže si při obědě člověk může přečíst taková moudra jako „7 kroků jak být šťastný“ přičemž první z nich je „Cry less, smile more“ nebo úplná zrůdnost „Don’t do what the world expects you to do. Just find your happy place.“ Prostě tady ty rady nad zlato, které mají informační hodnotu 0 a při kterých má člověk pocit, že je musel vymýšlet někdo s lehkým mentálním postižením. Obecně se tu všichni ve vedení snaží tvářit, že má naše práce smysl a jak jsme všichni namotivovaní podat ten nejlepší pracovní výkon. Když pak ale člověk v práci vidí strhané obličeje Mexičanek (u kterých mimochodem člověk odhadne starší věk jen když se podívá na jejich svráščatělé ruce, i když v obličeji by jim nehádal víc něž 40), kterým jsou nějaké motivační citáty úplně jedno, tak mu dojde, jaké je to všechno vlastně jenom pozlátko.
• Televize na záchodě. To asi mluví za vše. V hotelu máme v každé koupelně nainstalovanou televizi v zrcadle,  ale lidé je tu mají i u sebe doma. Obecně tu jsou televize docela big deal (myslím, že jeden z faktorů, které určují cenu pokoje je velikost televize).
• Pizza puffs. Asi nejhorší jídlo, které jsem tu zatím jedla. Je to těsto, které je naplněné pizzovou náplní, vytvarováno do čtverců a následně ofritováno (klasicky deep fry, což je slovní spojení, ze kterého se mi ježí vlasy na hlavě, i když normálně všechno fritované bez mrknutí oka spořádám). Je to suchý, divný a dokonce ani Američanům to moc nejede.
• Spousta Američanů si s sebou na dovolenou (i když je to třeba jen na víkend) bere neskutečné množství věcí. Je celkem na denním pořádku, že si s sebou do hotelu přivezou vlastní ledničku nebo mikrovlnku. Tím nechci říct, že bych žila nějakým extra minimalistickým způsobem života, ale je to občas celkem úsměvné.

• Hodně lidí tu na noc používá tzv. oxygen mask, který jim pomáhá dýchat. Tomu jsem zpočátku moc nerozuměla, pak mi ale Jana vysvětlila, že to tu používají takové dva typy lidí. 1) Lidé, kteří opravdu mají dýchací problémy, 2) Lidé, kteří jsou morbidně obézní a špatně se jim kvůli tomu v noci dýchá (těch je asi většina). Přišlo mi to docela zvláštní, protože to tu používá opravdu spousta hostů.
• Je to tu o penězích. Hodně. Opravdu mi někdy přijde, že tu je takové jakoby blahořečení bohatství a úspěšných businessmanů. Tím, že je Amerika tak mladá země, tak se tu neoslavují aristokrati, králové ani nikdo takový. Oslavují se tu úspěšní majitelé velkých podniků, kteří vydělali hodně peněz. Když jsme tu jeli na prohlídku lodí po jezeře, nedozvěděli jsme se nic o jezeře samotném, o založení města, ani o Indiánech (to pro mě bylo zklamání největší). Celá 3,5 h prohlídka probíhala tak, že nám průvodce ukazoval jednotlivé domy na břehu jezera, řekl majitele, rok založení (většinou 1870-1920) a kolik to stálo postavit, popř. kolik za to nový majitel musel zaplatit či kolik stojí teď. Bylo mi z toho docela smutno, ale právě velké sumy peněz se dočkaly u ostatních velkého ohlasu. Tím nechci shazovat to, že by si to ti majitelé nezasloužili, jen jsem od té prohlídky čekala asi něco jiného.
• Zapálenost do dobrovolnictví – volunteering tu frčí ve velkým. Nejde jen o dobrovolnictví na akcích, kde je za cíl např. vybrat peníze na výzkum proti rakovině (takovéto události jsem se účastnila jako dobrovolník já), ale obecně o aktivitu v „komunitě“. Je to ale docela milé, že se lidé takto dokážou pro něco nadchnout. K mé osobní zkušenosti z (mého vůbec prvního) dobrovolnictví – asi hodinu jsem jen hlídala děti u skákacího hradu a pak jsem „zapálila lampionky“ (tzn. nalámala jsem svítící tyčky, protože svíčky by byly asi moc nebezpečný). Nejdivnější část ale přišla na konci, kdy jsme všichni měli „reflektovat naši dnešní zkušenost“, nahlédnout do sebe a říct ostatním, co nás dnešek naučil. To bylo strašně nepříjemný a divný a jelikož mě (ani nikoho jinýho) to nenaučilo o akci samotný vůbec nic, tak mi to přišlo jako taková unnecessary tečka na závěr, která ve mě nechala jenom dost silný pocit trapnosti, že jsem asi nebyla dost dobrý dobrovolník, když jsem necítila ty správné pocity zadostiučinění z toho, že jsem někomu pomohla. No tak třeba příště.

 

Je toho víc, ale to si schovám pro další články. 🙂

 

A.

 

Chceš vědět, kde teď lítám in real time? Tak mi hoď follow. ?