Jak jsem letěla sama do Ameriky

Tak. A jsem v Americe. Konkrétně ve městečku Lake Geneva ve Wisconsinu. Jak jsem se sem tedy dostala? Cesta sama o sobě vlastně probíhala úplně klidně, ale ty věci okolo byly trochu zkouškou z nepanikaření.

Čtvrtek, 19:45

Jsem ještě doma, za půl hodiny mám jet na vlak do Brna. Můj mobil se začíná chovat divně. A poprvý za celou historii mého nošení podprsenek mi z ní vyhřezla kostice. V podstatě jsem ani netušila, že je něco takového v reálném životě vůbec možné. Začíná to dobře… 😀

20:15

Mobil přestal reagovat na moje pokusy vypnout nefungující wifi a nejde restartovat.

20:40

Při čekání na vlak se mi povedlo mobil zaseknout tak, že mi nejde už ani vypnout obrazovka. Celou cestu do Brna pak strávím vymýšlením, jak teď sakra vstanu v 1:30 ráno bez budíku a jak si pak v Chicagu zavolám Uber. Nakonec vymyslím, že v brněnském bytě po babičce snad bude nějaký budík.

21:17

Došla jsem na byt a zjišťuji, že ani jedny hodiny v bytě neukazují správný čas. Mobil má zaseknutý čas 20:42 už asi půl hodiny, takže to mi moc nepomůže. Natahovací budík jsem sice našla, ale ten ukazuje půl 3. Takže zahajuji kolečko po sousedech. Zvoním na strejdu, který bydlí o patro výš. Nic. Zvoním na sousedy vedle něho. Nic. Zvoním na sousedy pod námi. Nic. Došli mi sousedi. Takže vybíhám před dům jenom s mobilem a budíkem v ruce a prosím pár, který zrovna prochází okolo, jestli neumí spravovat iPhony a jestli neumí natahovat prehistorický budíky, který neukazují čas. Po použití zdi se slečně povedlo můj mobil restartovat a dokonce mi i natáhli ten budík. 😀

Pátek, 01:30  

Budí mě 2 budíky a bouřka. Takhle pozdě/brzo jsem po Brně ještě nešla.

Cesta autobusem byla rychlá, dělám small talk se spolusedící a dozvídám se, že je z Palestiny a studovala půl roku v Brně přes program Freemover. Ale hlavně, že taky v 7:55 letí do Říma. Tak v duchu jásám, že můžeme tou letištní procedurou třeba projít spolu. Okolo půl 5. dorážíme na vídeňské letiště a moje spolusedící dost rychle mizí. No tak nic. Naštěstí jsou všude fakt obří cedule s fakt obříma písmenama, číslama a šipkama, takže se člověk fakt ale vážně nemůže ztratit. Ztratila jsem se už po cestě ze záchodu. Naštěstí je to na Terminál 3 pořád rovně. Jelikož je takhle brzo ráno, tak i přesto, že je první den prázdnin, na letišti je dost málo lidí, takže mi boarding pass vytisknou během několika minut, kontrolou taky projdu hned a v 5:15 už snídám asi nejdražší snídani, kterou jsem si kdy v životě koupila.

Let z Vídně do Říma byl úplně klidný a hlavně rychlý. Jakože opravdu rychlý. Cesta trvala zhruba hodinu a půl, což je míň než cesta s Regio Jetem z Brna do Zlína.

9:30

Přistáváme v Římě. Na tamním letišti je to naštěstí taky úplně jednoduchý, tentokrát se už neztrácím a jdu prostě pořád rovně a najednou stojím před svým Gatem G, odkud mi za 3 hodiny letí letadlo. Žádný kontroly, jenom jedno rychlé oskenování pasu.

Asi 10 minut před boarding si mě a dalších několik lidí zavolali k přepážce („Miss Ryb???ikova“, ohlášeno z toho jejich rozhlasu s dost silným italským přízvukem, takže jsme skoro ani nevěděla, že myslí mě). Měli tam hodně standby a nějaký problémy s usazením všech cestujících. Tak jsem trochu doufala, že mě třeba bohužel budou muset přesadit do Business třídy, ale nakonec mi jenom vytiskli jinou letenku na úplně stejný místo v Economy, zeptali se mě na pár otázek a já se šla nalodit.

Následujících 10 hodin bylo k uzoufání nudných. Což je na jednu stranu super, protože ten let byl opět naprosto klidný, s letadlem to skoro vůbec neházelo a všechno bylo v pohodě. Ale strávit 10 hodin v sedavé poloze je už i na mě (po 4 týdnech učení x hodin v kuse denně výhradně v sedavé poloze) trochu moc. Takže jsem při každý příležitosti chodila na záchod jenom proto, abych si mohla stoupnout do fronty a konečně na chvíli stát.

16:15 (22:15 SEČ)

Přistáváme na letišti Chicago O’Hare a já ani nemám čas si uvědomit, že už jsem jako vážně tady, v Americe a zařazuji se do fronty na imigrační. Ztrácím veškeré cestující z mého letadla a místo toho se zařazuji do fronty za samé Asiaty. Navzdory veškerému mému strachu, že se právě v téhle frontě zaseknu na několik hodin, se vymotávám zhruba do půl hodiny, přečkám ještě jednu frontu a konečně stojím v příletové hale.

Naštěstí mají v Chicagu wifi připojení zdarma na půl hodiny, takže jsem se hned připojila a zhruba do 30 sekund měla objednaný odvoz přes Uber (je to fakt neskutečná aplikace). Dozvídám se, že mě cesta bude stát zhruba 80-100 dolarů, s čímž počítám. No a zhruba za 5 minut už mávám na sympatickou černošku v červeném mini Yarisu.

No, tak jsem si sedla na zadní sedadlo a paní najednou vyjekla: „What?! We are going to Wisconsin?!“ 😀 Tak začala horečně počítat, jestli mě tam může odvézt, pak z ní vypadlo, že to je její první cesta s Uber, tak jsem jí hned řekla, že moje taky. No a sice teda celou cestu mručela, že „it is so not worth the money“, ale jinak jsme si celkem příjemně popovídaly. 😀

19:00 (01:00 SEČ)

Konečně stojím na recepci v resortu, kde teď strávím celý prázdniny. Je to tu obrovský.

 

Takhle zpětně mě až překvapuje, jak strašně jednoduchá ta cesta do Ameriky byla. Asi jsem od sebe čekala mnohem víc failů a navíc jsem měla iracionální strach ze spousty věcí, který se vůbec nestaly.

Takže tohle by bylo. Oficiálně bych měla začít pracovat už dnes, ale před nástupem do práce musí jít každý na HR oddělení vyplnit spoustu papírů, to je ale o víkendech zavřené. Zítra je 4th of July, americký Den nezávislosti, takže bude HR pravděpodobně taky zavřený. Kdy tedy reálně začnu pracovat zatím vůbec nevím, ale jsem ráda, že to není dnes a zítra, protože sem má přijet několik tisíc hostů oslavit svou nezávislost. 😀

Je to tu ale krásný, takže so far, so good. 🙂

 

A.