Work & Travel Archivy - Ano Anno

Kam na výlety z Park City

Ann — Mon, 25 Mar 2019 11:20:38 +0000

V minulém článku jsem nastínila, že Park City je perfektní lokalita na výlety – díky své poloze není problém zajet si do Arizony, Kalifornie, Colorada nebo třeba Wyomingu. Nicméně Utah je také plný národních parků a za mě je to jeden z nejhezčích amerických států právě díky jeho rozmanitosti. Jelikož jsme vždycky měli maximálně 2 dny volna, potřebovali jsme, aby byly výlety v relativní blízkosti. Kam tedy může člověk z Park City (resp. i ze Salt Lake City) vyrazit? Bridal Veil Falls – velice oblíbená turistická destinace zhruba 3/4 hodiny od Park City. Vodopády, které (prý) připomínají nevěstin závoj. Jako zastávka fajn, ale jet tam jen kvůli tomu je asi zbytečné. Tubing na Provo River – městečko Provo leží asi čtvrt hodiny od Bridal Veil Falls a jednou z nejlepších atrakcí letošního léta bylo bezkonkurenčně sjíždění poměrně divoké řeky na velkých nafukovacích kruzích. I když byl červenec, voda měla v té době asi jen 10 C a vymrzli jsme jen v plavkách šíleně, ale zábava to byla za pár šupů perfektní. 😀 Capitol Reef National Park – jeden z těch delších výletů je do národního parku Capitol Reef v jižním Utahu. Z Park City je zhruba 4 hodiny daleko, což je na americké poměry pořád hodně slušný čas (cokoliv, co je do 6-7 hodin je vlastně blízko 😀 ). Capitol Reef je celý z pískovce a je to taková dost zvláštní pouštní krajina plná obrovských kamenných oblouků, zvláštních útvarů a vodních kapes ve skalních masivech. Goblin Valley State Park – když už je člověk takto vyjetý, je fajn navštívit asi hodinu vzdálený státní park Goblin Valley – je to zase poušť, ale všude, kam se člověk podívá, jsou malí kamenní „trpaslíci“, kteří vypadají jako roztavené olovo na vánoce. S dostatkem vody se dá dojít i do několik kilometrů vzdálené jeskyně nazvané docela přesně Dračí doupě (Dragon’s Lair), ale dostat se do ní (a pak zase z ní) je docela adrenalin a člověk potřebuje dobré boty. Donut Falls – asi hodinu od Park City je moc pěkný trail k donutovému vodopádu, na kterém člověk občas potká losa (hurá!). Jelikož je to tak blízko Salt Lake City, bývá tam o víkendech docela narváno, ale ve všední dny po ránu jde člověk skoro sám. Dostat se k samotnému vodopádu není také zrovna snadné, člověk musí vylézt po velkých kluzkých kamenech a brodí se občas docela prudkou vodou, takže spousta lidí samotný konec vzdá a fotí si to jen zespoda, odkud ale není nic vidět. Samotné donut falls dostaly svůj název díky tomu, že voda si časem vymlela kruhovitou díru do skály, pod kterou vytvořila malé jezero. Salt Lake City – hlavní město Utahu, které určitě stojí za návštěvu. Mormonský vliv je tu sice všudypřítomný (už jen kvůli jejich chrámu Temple Square, do kterého se vejde 21 000 věřících a mají i vlastní podzemní garáže 😀 ). Nicméně centrum Salt Lake City je neskutečně čisté a udržované a třeba městská knihovna patří k architektonickým skvostům. Nejhezčí jsou ale západy slunce nad městem, kdy má člověk výhled na nebývalou scenérii s horama na jedné a se solnou plání na druhé straně. I přesto jsem si tu připadala trochu jako v Denveru, taky tu byla spousta hodně divných lidí, ale to asi k americkým městům zkrátka patří. Antelope Island – necelé dvě hodiny od Salt Lake City leží státní park Antelope Island. Člověku se na první pohled zdá, že je to jen úplně mrtvá pustina otrávená solí z Velkého solného jezera, které je zhruba 9x slanější než oceán. Nicméně je tu poměrně živo – co mě překvapilo nejvíc byla spousta spokojených bizonů, kteří se pásli kdoví na čem. Tyhle chlupaté obludy se v klidu procházely ve 30C vedrech a nevypadaly, že by je to nějak trápilo. Člověk se zároveň může ve Velkém solném jezeře vykoupat. Je to docela zážitek (včetně neskutečného množství hmyzu), protože opravdu plujete na hladině jako korek. Traily okolo Park City – v blízkosti Park City je spousta perfektních trailů, které často vedou ke krásným jezerům. My jsme byli u Lake Blanche, které na své hladině zrcadlí skalistý výběžek nad ním, a Lake Mary, které se hodí k odpolední procházce a pikniku. 🙂 Když si člověk vyjede (nebo vyšlape) až nad rezort, kde jsem pracovala, může si vylézt na Jupiter Peak, který leží ve výšce 3000 km. Cestou zpět je fajn zajít si k jezeru Bloods Lake, které je ideální na koupání, nebo jen tak na chill v houpací síti. V blízkosti je řada dalších jezer, které taky určitě stojí za návštěvu, třeba Shadow Lake, ke kterému se dá dostat z trailu na Jupiter Peak. Grand Teton National Park a Yellowstone NP – i přesto, že se tyhle dva národní parky nachází až v sousedním Wyomingu, cesta k nim z Park City trvá jen zhruba 4 a půl hodiny, a člověk by v Americe o tyhle dva parky rozhodně neměl přijít. Oba jsou úplně jiné, a i když je Grand Teton mnohonásobně menší než Yellowstone, z mnoha důvodů se mi tam líbilo skoro i víc než v Yellowstonu, který je zkrátka turisticky opravdu profláklý. Hlavním důvodem je moje láska k horám, ledovcům a divoké přírodě. A v Tetonu to máte všechno na jednom místě. My jsme si zvolili jeden hike, který šel údolím a byl nádherný a takový odpočinkový, druhý vedl k ledovcovému jezeru, které mělo až neskutečně azurovou barvu, a je docela dobře skryté, takže jsme tam byli úplně sami. Za mě asi jedno z nejhezčích míst celého léta, o kterém ale nechci říkat nic bližšího, aby si svou krásu a neposkvrněnost udrželo co možná nejdýl. 🙂 Tak, myslím, že je tenhle článek docela vyčerpávající a natřískaný tipy na výlety, takže kdo se třeba ocitne v téhle lokalitě, může mu být tento příspěvek inspirací. 🙂 Tak zase čau příště! A. Chceš vědět, kde teď lítám in real time? Tak mi hoď follow. ?

Příspěvek Kam na výlety z Park City pochází z Ano Anno

Když do Ameriky, tak do Utahu

Ann — Sun, 24 Mar 2019 10:10:50 +0000

Rozhodnutí jet do třetice do Ameriky padlo v podstatě ještě v létě 2017, když jsme byli s Jirkou sami v Coloradu. Čekal mě poslední rok vysoké, poslední dlouhý prázdniny, a tak mi to přišlo docela automatický. Jelikož jsme jeli přes stejnou agenturu jako minulý rok, přijde mi tu zbytečné popisovat znovu celý proces, takže se pustíme rovnou k meritu věci. Bylo jasné, že pojedeme znovu na západ států (protože srdcovka), takže jakmile se objevil zaměstnavatel z Utahu, brali jsme ho všemi deseti. O tom, že Jirka nakonec musel jít pracovat jinam, si můžete přečíst u něj na blogu, já ale zůstanu u sebe. Jelikož jsem v červnu státnicovala, opakoval se vlastně podobný vzorec, jako v roce 2016. Do Utahu (konkrétně do městečka Park City) jsem přiletěla zhruba měsíc po Jirkovi. Jediný rozdíl byl v tom, že jsem si tentokrát netiskla mapy letišť a šla už v pohodě na jistotu. 😀 Pracovala jsem v resortu Montage Deer Valley jako hosteska (hostess) v restauraci. Práce mi sedla ve všech směrech – na rozdíl od číšníků a dalších pomocníků jsem měla velice slušnou hodinovou mzdu a k tomu dýška, pracovala jsem přímo pod manažerkou a byla jsem první, na koho se v restauraci obracela, takže jsem měla možnost přiučit se i něco z téhle branže, ale hlavně jsme tam měli neskutečně fajn partu lidí. Takhle zpětně z Česka je těžký si představit různorodější kolektiv. Bylo nás tam na tuto pozici šest – Američanka, Mexičanka, Jihoafričan, Filipínec, já a Rumunka. Sedli jsme si ale spolu tak, že jsem se díky nim do práce vážně pokaždé těšila. Což se u housekeepingu z minulých let moc říct nedá. Samotná pozice je zároveň hodně psychicky náročná – i když šlo o 4* a dost vybranou restauraci, hosté jsou zkrátka všude stejní – i ti nejbohatší umí být hodně nepříjemní. Díky naší manažerce jsem ale odkoukala spoustu užitečných věcí, jak řešit různé situace a na konci léta jsem s úžasem zjistila, že jsem s ledovým klidem schopná zvládat okamžiky, které by mě ještě před pár měsíci dohnaly k slzám. Což se sice nemusí zdát jako takové plus pro někoho, kdo třeba o takové pozici uvažuje, ale mně to dalo hrozně moc nejen do profesního života. Samotné městečko Park City leží asi hodinu od Salt Lake City. Jediné, co jsem o něm věděla bylo, že se tam konala Olympiáda a že Utah je epicentrum mormonů. Jako spousta dalších měst v horách na západě, i Park City bylo původně založené díky nalezištím stříbra. Poté, co se stříbro vytěžilo, přestalo být atraktivní a v podstatě se na něj tak trochu zapomnělo, dokud se tam v roce 2002 nekonaly Olympijské hry. Od té chvíle se z téhle ospalé vesnice stal magnet na turisty, který začal díky nim generovat obrovské zisky. Takže celé město vypadá jako kulisa a člověk ví, že je to všechno udělané jen a jen pro turisty, ale Park City je opravdu kouzelné. 🙂 Vedení města navíc odkoupilo pozemky v okolí a zabraňuje tak developerům budovat na jeho periferiích další a dalších megalomanské stavby, konferenční centra a hotely. Je to vlastně dost sympatický. Díky své lokalitě jsme i přes léto jezdili na spoustu výletů – Utah je vážně neskutečný, na jeho území jsou jak hory, tak pouště, takže jsme to měli dost pestrý… 🙂 Už během léta jsme tak jeli i do Grand Teton National Park ve Wyomingu (protože ledovcová jezera!) nebo do Capitol Reef NP. A po skončení práce jsme pak měli ideální startovací pozici na perfektní roadtrip. O pracovní části výletu myslím stačí, o té cestovací zase příště. 🙂 A. Chceš vědět, kde teď lítám in real time? Tak mi hoď follow. ?

Příspěvek Když do Ameriky, tak do Utahu pochází z Ano Anno

Finance, priority, motivační citáty

Ann — Sun, 30 Apr 2017 09:06:06 +0000

Nemám ráda cestovatelské motivační citáty. Ne, to vlastně není pravda. Nemám ráda motivační citáty obecně. Cestovatelská motta jsou ale v něčem přece jen specifická a jsou nejbližší tomu, o čem celý tenhle web vlastně je. Řeč nebude dnes jen o nich, ale i o penězích obecně a o tom, jak si takový program, jako je Work & Travel, můžu vůbec dovolit. Znáte to. Takové ty rady typu „Překonej svůj strach! Přestaň říkat, že teď není ten správný čas, nestarej se o peníze a vyjeď hned teď!“ Ale víte co, on někdy opravdu není ten správný čas. A někdy se opravdu nedá jen tak sbalit a říct si, že na půl roku vyrazíte někam pryč. Cestování takhle funguje jen u velmi specifické skupiny lidí, ale pokud jste jako já, musíte si cestu předem naplánovat, doma nic nezanedbat a zkrátka se na odjezd připravit. Samozřejmě se to nedá odkládat do nekonečna a musíte k té cestě učinit opravdové kroky, které vás k ní posunou a nepřešlapovat na jednom místě a říkat si „třeba jednou…,“ ale říkat někomu, kdo se právě neválí na pláži, že marní svou příležitost a že má všechno hodit za hlavu a prostě vyrazit… takové rady mi vždycky byly trochu proti srsti. Možná je to tím, že jsem takový ten over-thinker a ráda mám všechno alespoň zhruba naplánované. A víte co? Vždycky mi tyto rady, citáty a motta přišly zaměřené na dost specifickou skupinu lidí – na (vyšší) střední třídu. Takový mám aspoň pocit ze své sociální bubliny, kde tak nějak každý (a musím se přiznat, že trochu i já) automaticky předpokládá, že do téhle třídy nějakým způsobem patří takřka všichni, a že to, proč člověk nevyjede do světa, je zkrátka a dobře jen proto, že je líný, nebo se bojí. No, já vám nevím. Možná zčásti ano, ale když si představím sebe za minulý půlrok, kdy jsem jela v dost low-cost módu, abych si byla schopná zaplatit letenku, nevím, jestli je lenost a strach ten hlavní důvod. On je totiž rozdíl v tom, že já vím, že je tenhle šetřivý stav přechodnou záležitostí. A že v něm vidím smysl. A navíc, že jsem se do téhle situace dostala čistě z mého vlastního rozhodnutí zaplatit si celý program sama z vlastních peněz. Nikdy jsem ale reálně nebyla v situaci, kdy bych řešila, že bych opravdu neměla co jíst, nebo kde bydlet. Prostě jsem jedna z těch šťastnějších, která tam ten pohodlný finanční polštář v nějaké formě (zatím) má. Ale pro někoho, kdo v tomto mém „přechodném“ stavu vyrůstal třeba celý život, je asi o dost komplikovanější říct si, že si jen tak ušetří 50 000,-, aby mohl odjet na pár měsíců na jiný kontinent. Ty priority jsou (pochopitelně) někde úplně jinde. Dobře, ale předpokládejme, že se tedy nacházíme v té střední vrstvě. Pořád jsem ale student a tak otázka, jak si můžu takový program dovolit, je nasnadě. Šetřím. Hodně. Je to program, pro který jsem se sama dobrovolně rozhodla, a tak mi nepřijde úplně fér prosit rodiče, aby mi ho zafinancovali. Bylo by to jednodušší, ale nic moc by mě to nenaučilo. Třeba to, že jsem si začala vážit každé koruny a slevy, když jde všechno přímo z mé kapsy. A takové výdaje zkrátka bolí mnohem víc, když jde o vaše a ne o cizí peníze. U mě se vyplatila metoda si na určitý finanční obnos zkrátka nesahat, ať se děje cokoliv. Jelikož už pravidelně každé léto přemýšlím na rok dopředu, vždy část vydělaných peněz odložím stranou a počítám s nimi, že mi zafinancují další větší výlet. Na toto byla nejlepší Anglie, po níž nám zbylo dost na to žít půl roku v Norsku a pak si ještě zaplatit cestu do Ameriky. Program Work and Travel na to tak ideální není – počáteční výdaje jsou vysoké a zpátky si taky tolik nepřivezete, takže je zkrátka nejlepší to potom přes rok nakombinovat s nějakou brigádou. Mamka sice vždycky nechápavě kroutí hlavou nad mým (možná někdy až trochu přehnaným) šetřením, ale vím, že když teď několik měsíců vydržím žít low-cost, budu si pak moci dovolit být v Americe třeba o něco déle. Ono to zní jako kýč, ale opravdu je to všechno o prioritách. Samozřejmě musíte mít dost na základní potřeby jako je jídlo, nájem, atp., ale zbytek výdajů, které nepotřebujete nutně vynaložit, zkrátka vždycky dobře zvážit. A teď tedy k letošním výdajům za program Work & Travel (převedeno na koruny při kurzu €1 = 26,84 Kč): Registrační poplatek agentuře: €120 (~3220 Kč) Poplatek za zprostředkování práce: €530 (~14 220 Kč) Doplatek za Jobfair: €25 (~670 Kč) – tady jsme dostali moc příjemnou slevu €75, jelikož jsme v této verzi programu původně ani nechtěli být. 😀 Poplatek za vízum: 160 USD (4160 Kč) – tady je bohužel dost mizerný kurz a přijdete o více než dvě stovky, ale s tím se nedá nic dělat. Poplatek se platí přes stránky ambasády a nedá se zaplatit v dolarech přes americkou kreditku, takže je vám vyměřen v tomhle mizerném kurzu přímo na koruny. SEVIS poplatek: 35 USD (~860 Kč) Letenka: 589 USD (15 145 Kč) – Díky ceně letenek jsem minulý týden hodinu tančila radostný tanec vítězství. Začínala jsem se totiž smiřovat s tím, že pod 20 000,- letenka rozhodně nespadne (a když už, budeme na cestě třeba 30 hodin). Měli jsme totiž dost specifické požadavky – muselo se letět přesně v jeden stanovený den (o víkendu tam i zpět) a to až do Denveru. A světě div se, ono se to podařilo a na cestě budeme jen kolem 15 hodin! Jsem z toho zase tak rozrušená, že si snad ten tanec dám ještě jednou. 😀 Právě cena letenek je ten největší výdaj ze všech, kvůli kterému je můj jídelníček posledních pár měsíců dost jednotvárný. 😀 Celkově: 38 275 Kč Reálně je to ale o něco míň, jelikož se postupem času měnil kurz a tak jsme některé poplatky platili při nižším kurzu, než je ten současný (rozdíl s našimi tabulkami je nějakých 737 Kč). Takže tak. Není to málo, ale když si pro srovnání najdete článek na toto téma z minulého roku, není to opravdu ani moc. S přihlédnutím také k tomu, že jsme minule letěli do Wisconsinu, který je hodně na východě a nyní jsme v Coloradu, které je přece jen o něco západněji, tudíž i letenky vyjdou dráž. Největší rozdíl je kromě letenek také v poplatku agentuře. Jak už jsem se zmiňovala v minulém článku, vyjíždíme letos s jinou agenturou než posledně a (nejen) z těch čísel asi vidíte proč… 🙂 Na mém příkladu to není tak zářně vidět, ale u Jirky už je ten rozdíl opravdu zřetelný. O financích mimo jiné napsal dost vyčerpávající článek, kde jde v této věci mnohem víc do hloubky (link zde). 🙂 Lidem, kteří se na takovýto program nechystají, to musí připadat jako suchý výčet čísel, ale myslím, že pro někoho, kdo o podobném programu přemýšlí, by to mohlo být užitečné. Už jen kvůli tomu, že si reálně uvědomí, kolik že to všechno vlastně stojí. To je pro dnešek vše. Tak ahoj zase někdy příště. 🙂 A.

Příspěvek Finance, priority, motivační citáty pochází z Ano Anno

Jedu do Ameriky, vol. 2

Ann — Thu, 27 Apr 2017 12:33:09 +0000

Téměř půlroční pauza tady na webu měla své opodstatnění – nevydala jsem se na žádnou velkou cestu, o které bych měla potřebu vám něco předat. Většinou se totiž jednalo o výlety s našima a s Jirkou nás po zbytek roku plně zaměstnávala škola a další povinnosti. Ale už po pár měsících v Česku jsem dostala takové to známé puzení, kterému Němci říkají fernweh – wanderlust, zkrátka touha se zase někam podívat. Tentokrát byla ale silnější než jindy, především asi kvůli tomu, že teď rok s Jirkou každý studujeme v jiném městě, vídáme se jen o víkendech, a tak máme čas na sebe (a tudíž i na výlety) dost omezený. Takže už se pěknou řádku měsíců těším, až si v létě zase sbalíme kufry (v mém případě se budu opět snažit držet své zásady sbalit se pouze do malé příruční krosny) a vyrazíme once again do Ameriky. Rozhodnutí vrátit se do Ameriky padlo ještě ve Wisconsinu a s ním i několik dalších předsevzetí: Už ne do Wisconsinu Jet s jinou agenturou Vidět všechny ty další místa a věci, který se nám do roadtripu minulý rok zkrátka nevešly. Destinace Proč už jsme nechtěli znovu do Wisconsinu, je myslím nad slunce jasnější – vůbec nic tam není. Je to dlouhá, rovná placka, po které se dá dopravovat nejlépe autem a nejbližší velké město je Chicago ve vedlejším státě Illinois, ve kterém jsem se v určitých okamžicích necítila úplně nejbezpečněji. Obecně mě americká města na východě Států nedokázala nijak zvlášť oslovit (myslím tím na delší dobu – New York i Washington mají své kouzlo, ale celé léto bych tam strávit nechtěla). Na toto léto jsme tedy šli cíleně po zaměstnavatelích na západě USA. Nakonec budeme pracovat v Coloradu, přímo v Rocky Mountains, a právě tahle destinace zapříčinila, že o Americe blábolím každou volnou chvíli. Nemůžu se totiž dočkat, i když práce bude opět na stejné pozici, tentokrát v rezortu, který velikostí připomíná malou vesnici. I když je ubytování o něco dražší než ve WI, budeme mít také vyšší plat, takže se ten rozdíl snad víceméně smaže. (A navíc – je to Colorado!). Agentura Tady jsme si byli také jistí, že chceme změnu. Agentura, se kterou jsme jeli minulé léto, nám (jemně řečeno) příliš nevyhovovala, zejména kvůli drahým službám a arogantnímu přístupu. Jako gigant na trhu si sice můžou dovolit jisté výhody, i tak jsme se ale letos rozhodli odjet s menší, ale zato levnější a příjemnější agenturou CCUSA, která má tu obrovskou výhodu, že je zároveň náš vízový sponzor (jelikož je to americká agentura, která má v ČR pouze svou pobočku; všechny ostatní české agentury mají navíc extra vízové sponzora, např. CCI Greenheart, tudíž mezi vámi a zaměstnavatelem stojí vždy dva prostředníci). Cenově je mnohem příznivější a i když je řada věcí tak trochu „udělej si sám“, tím, že už máme s celým procesem zkušenost z minulého roku, nám to zas až tak moc nevadí. Minulý rok jsem psala o finanční stránce programu Work and Travel a letos bych ho chtěla zopakovat s aktuálními částkami pro tento rok. Cestování To bude samozřejmě zlatý hřeb programu a já celý rok shromažďuju nápady a tipy na destinace, které bych ráda viděla. S ohledem na to, že je z nich řada v národních parcích, už asi letos zvážím vzít si s sebou normální pohorky, abych si zase nemusela ve Walmartu kupovat nějaké šílené boty za $8, které se po jediném propoceném dni musí vyhodit, protože se s nimi nedá vydržet v autě. 😀 Letos bude cestování navíc o to jednodušší, že už Jirkovi bude 25, takže nebudeme muset platit tak vysokou částku za pojištění auta. V dalším článku bych se ještě zaměřila na jednu věc spojenou s tímto programem a to daně a podávání daňového přiznání (z pohledu někoho, kdo si je pohodlně nechal udělat agenturou a pak toho trochu litoval 😀 ). Minulý týden jsme si už koupili letenky (o těch bude možná taky ještě řeč) a koncem června vyrážíme směr Colorado! *kovbojské zavýsknutí* A. Chceš vědět, kde teď lítám in real time? Tak mi hoď follow. ?

Příspěvek Jedu do Ameriky, vol. 2 pochází z Ano Anno

Jak jsem byla na zápase amerického fotbalu

Ann — Sun, 28 Aug 2016 03:27:56 +0000

Lístky na předsezónní zápas v americkém fotbalu jsme měli koupené snad měsíc dopředu a 18. srpna jsme se v pěti lidech vydali do Green Bay jako desetitisíce dalších. Hned na okraj: byla jsem asi ten nejhorší fanoušek na světě a to hned z několika důvodů (a u většiny z nich si pravděpodobně budete moct povzdechnout „No jo, holka…“): Nevěděla jsem, jak se hraje americký fotbal. Nevěděla jsem, který je náš tým (tzn. tým, po kterém šílí celý Wisconsin a přilehlé státy), ale když jsem to zjistila, tak jsem si hned jela do TJ Maxxu koupit jejich tričko abych zapadla (a které jsem den po zápasu zase jela vrátit, protože už bych si ho nikdy neoblíkla a pořád dobrých $13). Nevěděla jsem vůbec nic o tom, jak se člověk jako fanoušek má chovat. Byl to můj asi první profesionální zápas čehokoliv vůbec, ale díky bujné představivosti a videům na YT z toho, jak se mezi sebou strašně porvali fanoušci obyčejného fotbalu u nás v Česku, jsem si tu představovala vyšší level, který bude určitě zahrnovat střelné zbraně. Silly me. Bylo mi líto druhého týmu. Projeli to úplně strašně a skončili 20 sekund před koncem. Prostě to vzdali. V publiku totiž neměli skoro žádné zastoupení a kdykoliv se jim něco povedlo, tak je téměř 80 000 lidí vybučelo. Takže jsem byla fanoušek na obou frontách a to se asi úplně nemá. Na zápas jsem se ale vážně těšila. Hlavně teda proto, že to byla jedna z těch opravdu amerických věcí a v rámci mého odhodlání poznat (a pochopit) americkou kulturu byl právě zápas amerického fotbalu super příležitost. Náš tým byli Packers. Možná jste o nich už slyšeli, jsou v této oblasti opravdu hodně oblíbení zejména proto, že se dokázali vyškrábat opravdu vysoko i když začínali v podstatě ze dna. Stadion v Green Bay (Lambeau Field) je obrovský. Pojme 80 000 lidí a některá místa se předávají z generace na generaci. Dostat se na sezónní zápas je prý prakticky nemožné, my jsme ale na ten předsezónní měli štěstí a seděli jsme i všichni spolu. Nestačila jsem se divit té neskutečné organizaci a klidu, s jakým se ta masa lidí dokázala uspořádat tak, aby všechno rychle odsýpalo, netvořily se zbytečně fronty a člověk se dostal ke svému místu co nejrychleji. Osobně jsem se dost děsila strašných kolon, ve kterých se zasekneme před i po zápase. Nic z toho se nekonalo. Hlavní silnici jsme navíc objeli postranními uličkami. Nastává ale otázka, kam všichni ti lidé zaparkují svá auta, jelikož autem přijede úplně každý. Parkoviště přímo u stadionu je zřejmě vyhrazeno jen pro lidi, kteří mají předplacené lístky na celou sezónu. Místní bydlící okolo stadionu ale všem ostatním nabízejí možnost zaparkovat na svém vlastním pozemku (za poplatek od $5 do $20 – čím blíž ke stadionu, tím byla cena logicky vyšší). My jsme měli předem koupené místo přímo u stadionu a i když na tu strašnou spoustu aut a lidí byl skoro až neskutečný pohled, musela jsem ocenit tu míru organizace. Před vstupem na stadion jsme prošli bezpečnostní prohlídkou jako na letišti. Zároveň se také na stadion nesměly brát žádné batohy ani tašky, takže člověk měl veškerý svůj majetek po kapsách. Tím se ovšem značně zrychlil kontrolní proces a my jsme tak do půl hodiny od zaparkování seděli na svých místech. Velké davy lidí mě dost znervózňují a takhle to organizátoři opravdu zvládli. To teda vážně thumbs up. 🙂 Jelikož tohle byl můj první velký zápas v čemkoliv, nemám moc s čím srovnávat americké a české fanoušky. Co mě ale překvapilo bylo to obrovské vlastenectví, které jsem sice vnímala už předtím, ale když vidíte skoro 80 000 lidí jak si před začátkem zápasu stoupne, dá si ruku na srdce a zpívá americkou hymnu, je to docela zážitek (a oceňuji, že dali na ty obří obrazovky text té hymny pro ty z nás, kteří dokáží akorát tak broukat melodii). A teď pár poznatků ze zápasu samotného: Nechápala jsem neskutečnou rychlost wifi. Ani jednou jim za celou dobu nespadla, i když musela být maximálně přetížená z toho počtu uživatelů. Zápas trvá 3 hodiny a americký fotbal má strašnou spoustu pravidel. Hráči se neustále vrací na původní místa a docela se to občas protahuje. Obří obrazovky. Několikrát za zápas (když se zrovna nedělo nic důležitého) kamery zamířily do davu a některé reakce lidí byly úplně super. Zároveň se na nich také v poločase a v pauzách přehrávaly reklamy sponzorů. Všichni věděli, co mají dělat. Když hlas z apliónu ohlásil „And that’s yet another…(dramatická pauza) first down!“ přičemž na ty poslední dvě slova celý stadion tak jako natáhl ruku před sebe. Zároveň se mi hrozně líbila ta synchronizace když se po stadionu dělala „vlna“ (jak si stoupnete a dáte ruce nad hlavu). To mě bavilo asi tak první dvě vlny, ale sledovat to bylo dost neskutečné, jak se to opravdu valilo pořád dokola celým stadionem jako vlna. Stadion je pro 80 000 lidí, na tento zápas se prodalo 74089 lístků. To je na mě moc abstraktní číslo, když bych si měla představit, že každá jednotka je jeden člověk. Když jsme ale viděla ten stadion, přišla jsem si úplně jako v mraveništi. Na jednu stranu mi z toho bylo docela úzko, na druhou to bylo dost awesome. Fanoušci jsou tu úplně v každém věku. Od batolat až po seniory. Kousek od nás seděl takový starší pár (tipuji kolem 70+), babička byla celá v zářivě žluté (žlutá a zelená jsou barvy Packers), na hlavě měla kšiltovku s rovným kšiltem a na konci zápasu tancovala tanec vítězství. Její dědeček stojící hned za ní se držel za srdce, ale statečně poskakoval a tančil taky. Tomu se říká oddanost svému týmu. 🙂 Domů jsme přijeli kolem 2. ráno. Pořád jsem asi nejhorší fanoušek na světě, ale dost jsem se u toho bavila. 🙂 Jinak v práci už se nám to krátí, už tu všichni toužebně odpočítáváme dny (už jen 7 dní práce!). Je toho teď hodně, navíc se tu rozjela střevní (i obyčejná) chřipka, takže se tu všichni válíme jako spadlé waffle (viz takto). V úterý a ve středu ale máme (naposledy) volno, takže jedeme na výlet do Chicaga. To bychom byli ostudy, kdybychom ani Chicago za celou dobu neviděli, když u něj bydlíme tak blízko. Když bude stát za to, tak o něm i napíšu. 🙂 Jinak už se nemůžu dočkat na západní pobřeží. Zase se ozvu. A.

Příspěvek Jak jsem byla na zápase amerického fotbalu pochází z Ano Anno

Americký kulturní šok (?)

Ann — Fri, 12 Aug 2016 16:27:38 +0000

Není nic divného, že se Amerika od Česka v mnoha ohledech liší. Na druhou stranu je ale USA založena na evropském způsobu života, takže se o kulturním šoku v pravém slova smyslu asi také nedá úplně mluvit. Je tu ale spousta věcí, které mě zarazily. O (někdy až směšné) velikosti úplně všeho jsem už psala v jednom z předchozích článků. Jaké jsou ale další věci, které mě tu překvapily? V reklamách se můžou firmy porovnávat a shazovat se navzájem. Jde především o firmy, které vyrábějí třeba prací gely, domácí vůně apod. Osobně mi tato taktika přijde jako docela špinavý marketingový tah a v Česku je toto shazování zakázané. Zároveň mě také překvapilo, že se tento druh reklam pouští před začátkem filmu v kině. Z Česka jsem sice zvyklá na reklamy před filmem, většinou se ale jedná o parfémy (Sephorraaa…) nebo auta. Tady jsem si přišla spíš jako kdybych čekala na film v televizi. Reklamy tu běží pořád. Navíc to vypadá, že jsou tu jednotlivé stanice domluvené a pouští je ve stejnou dobu (to znamená zhruba každých 5 minut, po skončení scény ve filmu apod.), takže člověk se stejně na nic rozumeného nepřekliká. V Americe se spí pod prostěradlem. Hotel ve kterém pracujeme je v „evropském stylu,“ a tak tu jsou tradiční peřiny. Stává se ale, že si hosté vyžádají extra prostěradlo, pod kterým by mohli spát. Všude po pracovišti máme vylepené motivační citáty. Manageři minuý týden šli dokonce ještě o krok dál a začali nám je pouštět na televizi v jídelně. Takže si při obědě člověk může přečíst taková moudra jako „7 kroků jak být šťastný“ přičemž první z nich je „Cry less, smile more“ nebo úplná zrůdnost „Don’t do what the world expects you to do. Just find your happy place.“ Prostě tady ty rady nad zlato, které mají informační hodnotu 0 a při kterých má člověk pocit, že je musel vymýšlet někdo s lehkým mentálním postižením. Obecně se tu všichni ve vedení snaží tvářit, že má naše práce smysl a jak jsme všichni namotivovaní podat ten nejlepší pracovní výkon. Když pak ale člověk v práci vidí strhané obličeje Mexičanek (u kterých mimochodem člověk odhadne starší věk jen když se podívá na jejich svráščatělé ruce, i když v obličeji by jim nehádal víc něž 40), kterým jsou nějaké motivační citáty úplně jedno, tak mu dojde, jaké je to všechno vlastně jenom pozlátko. Televize na záchodě. To asi mluví za vše. V hotelu máme v každé koupelně nainstalovanou televizi v zrcadle, ale lidé je tu mají i u sebe doma. Obecně tu jsou televize docela big deal (myslím, že jeden z faktorů, které určují cenu pokoje je velikost televize). Pizza puffs. Asi nejhorší jídlo, které jsem tu zatím jedla. Je to těsto, které je naplněné pizzovou náplní, vytvarováno do čtverců a následně ofritováno (klasicky deep fry, což je slovní spojení, ze kterého se mi ježí vlasy na hlavě, i když normálně všechno fritované bez mrknutí oka spořádám). Je to suchý, divný a dokonce ani Američanům to moc nejede. Spousta Američanů si s sebou na dovolenou (i když je to třeba jen na víkend) bere neskutečné množství věcí. Je celkem na denním pořádku, že si s sebou do hotelu přivezou vlastní ledničku nebo mikrovlnku. Tím nechci říct, že bych žila nějakým extra minimalistickým způsobem života, ale je to občas celkem úsměvné. Hodně lidí tu na noc používá tzv. oxygen mask, který jim pomáhá dýchat. Tomu jsem zpočátku moc nerozuměla, pak mi ale Jana vysvětlila, že to tu používají takové dva typy lidí. 1) Lidé, kteří opravdu mají dýchací problémy, 2) Lidé, kteří jsou morbidně obézní a špatně se jim kvůli tomu v noci dýchá (těch je asi většina). Přišlo mi to docela zvláštní, protože to tu používá opravdu spousta hostů. Je to tu o penězích. Hodně. Opravdu mi někdy přijde, že tu je takové jakoby blahořečení bohatství a úspěšných businessmanů. Tím, že je Amerika tak mladá země, tak se tu neoslavují aristokrati, králové ani nikdo takový. Oslavují se tu úspěšní majitelé velkých podniků, kteří vydělali hodně peněz. Když jsme tu jeli na prohlídku lodí po jezeře, nedozvěděli jsme se nic o jezeře samotném, o založení města, ani o Indiánech (to pro mě bylo zklamání největší). Celá 3,5 h prohlídka probíhala tak, že nám průvodce ukazoval jednotlivé domy na břehu jezera, řekl majitele, rok založení (většinou 1870-1920) a kolik to stálo postavit, popř. kolik za to nový majitel musel zaplatit či kolik stojí teď. Bylo mi z toho docela smutno, ale právě velké sumy peněz se dočkaly u ostatních velkého ohlasu. Tím nechci shazovat to, že by si to ti majitelé nezasloužili, jen jsem od té prohlídky čekala asi něco jiného. Zapálenost do dobrovolnictví – volunteering tu frčí ve velkým. Nejde jen o dobrovolnictví na akcích, kde je za cíl např. vybrat peníze na výzkum proti rakovině (takovéto události jsem se účastnila jako dobrovolník já), ale obecně o aktivitu v „komunitě“. Je to ale docela milé, že se lidé takto dokážou pro něco nadchnout. K mé osobní zkušenosti z (mého vůbec prvního) dobrovolnictví – asi hodinu jsem jen hlídala děti u skákacího hradu a pak jsem „zapálila lampionky“ (tzn. nalámala jsem svítící tyčky, protože svíčky by byly asi moc nebezpečný). Nejdivnější část ale přišla na konci, kdy jsme všichni měli „reflektovat naši dnešní zkušenost“, nahlédnout do sebe a říct ostatním, co nás dnešek naučil. To bylo strašně nepříjemný a divný a jelikož mě (ani nikoho jinýho) to nenaučilo o akci samotný vůbec nic, tak mi to přišlo jako taková unnecessary tečka na závěr, která ve mě nechala jenom dost silný pocit trapnosti, že jsem asi nebyla dost dobrý dobrovolník, když jsem necítila ty správné pocity zadostiučinění z toho, že jsem někomu pomohla. No tak třeba příště. Je toho víc, ale to si schovám pro další články. 🙂 A. Chceš vědět, kde teď lítám in real time? Tak mi hoď follow. ?

Příspěvek Americký kulturní šok (?) pochází z Ano Anno

Kariéra pokojské v USA

Ann — Mon, 01 Aug 2016 03:01:57 +0000

Titulek mluví sám za sebe. Že se o žádnou zářnou kariéru nejedná je myslím docela jasné. Nicméně to je to, co tady teď dělám, bez příkras a se vším všudy. Ale člověk si díky tomu uvědomí spoustu věcí (bez některých bych se vážně klidně obešla) a taky ho to pár věcí přiučí. K čemu tedy může být práce pokojské dobrá? Naučí vás to být vděční, že můžete za několik měsíců odjet, studovat obor, který s housekeepingem nemá vůbec nic společného a v budoucnu se (snad) živit něčím úplně jiným. Je to tu takový trochu rodinný podnik, pracují tu jak rodiče tak jejich děti, na té stejné (či velmi podobné) pozici, rok za rokem. Člověk zjistí kolik dospělých mužů ještě pořád neumí čůrat přímo do záchodu (I learned it the hard way). A obecně mu dojde jaký umí být některý lidi čuňata. Osobně se u téhle práce bojím dvou věcí: že jednou v pokoji najdu mrtvolu a že budu muset uklízet pokoj jako ze Strach a hnus v Las Vegas (viz toto). Uděláte si názor na American Dream a jak ve skutečnosti vypadá zevnitř. A hlavně jak to tu funguje v zákulisí, za oponou. V podstatě se tu děje to stejné co v Anglii nebo v Česku, všechno neviditelné a přesto tak důležité zastává levná pracovní síla z jiných zemí (v našem případě jsme to my, ale dlouhodobě jsou to Mexičani). Pro ty aktivnější může být ale práce s Mexičany pobídkou k tomu naučit se španělsky. Jana už umí říct „vysavač je v přístěnku,“ já pořád umím jenom svoje „cuando es tu cumpleaños¿“ (Kdy máš narozeniny?) 😀 To jsem ale uměla i předtím a zatím jsem se neocitla v situaci, ve které bych tuto větu mohla prakticky využít. Práce pokojské mě konečně po 22 letech naučila jak správně povlíknout (i obří king size) peřinu bez nutnosti lézt do povlečení a potom s peřinou vevnitř poskakovat, aby se povlíkla celá. Tak snad to někdy využiju i v osobním životě, i když dělat peřinovýho ducha je docela sranda. Člověk si docela jednoduše udrží fyzičku (teoreticky). Celý den běháte po chodbách, v každé ruce závaží v podobě nosičů se šamponky, chemikáliemi, štětkami a vším tím ostatním harampádím, každou půl hodinu zvedáte nad hlavu peřinu (takže se do Česka vrátím s vypracovanými bicáky a s povadlým břichem ze všech těch polotovarů, brambůrků a dalšího junk food co tady ve velkém konzumujeme 😀 ) a dřepů uděláte za den víc, než za hodinu v posilovně (bráno podle mě v posilovně, kde se většinou stydím dělat jakoukoliv fyzickou aktivitu, takže těch dřepů zas až tolik není 😀 ). Navíc do práce jezdíme každé ráno na kole (na kterém se dopravujeme úplně všude – do Walmartu pro brambůrky, do Taco Bell na tacos a tak), takže ani stehenní svaly nezahálí… 😀 Spíš ale myslím, že se domů vrátím s chronicky zablokovanou krční páteří od toho jak se všude pořád hrbím a shýbám, ale třeba tady ten pracovní workout bude mít taky nějaký účinek. No, je vidět, že se fakt na všem snažím vidět alespoň něco pozitivního. Práce je to totiž opravdu hodně fyzicky náročná a hlavně přes víkendy to bývá docela stresující a pokojů je moc. Večer se pak domů vracíme dost vyřízení a zbytek dne strávíme v podstatě v pyžamu. Zároveň mi práce pokojské docela pošramotila moje ego – musíte si prostě zvyknout na to, že jste pro hodně lidí neviditelní. Jednoduše vás na chodbě úplně přehlídnou, i když je pěkně pozdravíte a vezmou vás na vědomí až když něco potřebují. Bylo mi to na začátku hodně nepříjemné, teď už to akceptuji jako část tohoto povolání, ale nemůžu se dočkat, až se zase stanu alespoň trochu rovnoprávnou částí společnosti. Všechny nás tu ale živí myšlenka, že už jen měsíc a pak už snad nikdy nebudeme muset dělat v housekeepingu ever again. 😀 V pátek jsme si už koupili letenky z Chicaga do Las Vegas, kam plánujeme odletět 6. září. Takže na jednu stranu se pobyt v Americe krátí, ale na druhou už se nemůžu dočkat road tripu po západním pobřeží. 🙂 Příští článek bude o pravém americkém volunteering a o prvním dojmu z Američanů. A. Chceš vědět, kde teď lítám in real time? Tak mi hoď follow. ?

Příspěvek Kariéra pokojské v USA pochází z Ano Anno

Milwaukee, Lake Michigan a Green Bay

Ann — Wed, 27 Jul 2016 03:27:22 +0000

Dostali jsme v práci poprvé volno dva dny po sobě a dostali jsme ho všichni tři. Proto jsme si řekli, že už by to chtělo nějaký delší výlet (tzn. někam, kam se nedá dost dobře dojet na kole, jako třeba do Walmartu nebo Piggly Wiggly). Proto jsme se rozhodli půjčit si auto a vyrazit podél Lake Michigan (nebo také „toho fakt velkýho jezera“, jak jsem mu donedávna říkala já) přes Milwaukee až do Green Bay. Jak se trip povedl? V pondělí 25. července nás vzbudil budík už v 6:20. Půjčovna aut v Burlingtonu otevírala v 7:30 a my byli rozhodnutí se tam do té doby dostat. Vsadili jsme (jako už téměř tradičně) na Uber. Problém vyvstal okamžitě – žádní Uber řidiči očividně nebyli vzhůru o půl sedmé ráno. To nás nechalo chladnými, tedy tak první dvě hodiny. V 9 už jsme byli značně nervózní, když nám aplikace pořád tvrdohlavě ukazovala „no cars available“. Nakonec to došlo tak daleko, že jsme Uber řidiče lovili třema mobilama zároveň a stejně se nám někdo povedl chytit až o půl 11. Tolik k brzkému rannímu vstávání. Řidič se nám navíc pak přiznal, že nás veze v podstatě omylem, že ani nikoho nechtěl vzít a že si jenom instalovat aplikaci na nový mobil, kde se musel přihlásit a my jsme po něm skočili tu sekundu, co se nám objevil na displeji. 😀 Nicméně do Burlingtonu jsme se nakonec dostali a auto jsme měli půjčené během několika minut. Půjčili jsme si ho na Jirku, což znamenalo, že si musel pro sebe zařídit i extra pojištění, jelikož se naše pojištění od CCI agentury nevztahuje na řízení motorových vozidel. První zastávka byla brunch v Taco Bell, kde jsme vymysleli, kam že to vlastně pojedeme. Nakonec jsme se vydali do Milwaukee, města zhruba 40 minut na sever. Milwaukee se ukázalo jako moc pěkné město se zajímavou architekturou, kde bylo pořád na co koukat (i když předpokládám, že by nás asi uchvátilo skoro každé město, jen abychom změnili stereotyp z Lake Genevy 😀 ). Prošli jsme si River Walk, našli úplně mrňavou kešku v takovém pochybném parčíku a vydali se opět na sever. Zastavili jsme na trail podél Michiganského jezera. Jezero je to vážně obrovské, celou dobu jsem si přišla úplně jako u moře, nejvíc nás ale překvapilo jak neskutečně azurová byla voda. Sešli jsme si na pláž, kde jsme našli dopis v láhvi a nechali se ožrat hejnem hovad. Nakonec jsme zamířili už do naší cílové destinace, do Green Bay. Kolem 7. večer jsme se ubytovali v relativně levném motelu u letiště ($80/pokoj) a rozhodli jsme se ještě projet do centra. Zaparkovali jsme ale asi v takovém docela pochybném neighborhoodu, kde byly všude výstražné cedule, které mi přišly až trochu moc orwellovské. Tak jsme jenom obešli pár bloků a vydali se už po tmě zase zpátky. Na motelu se naplno projevila naše profesní deformace. Jelikož všichni tři pracujeme v housekeepingu, celý pokoj jsme důsledně prohlídli, zkritizovali špatně utřený prach, zašpiněný matrace, žlutý závěs v koupelně…zkrátka všechno, na co jsme zvyklí z práce. Bylo to docela děsivý a já doufám, že nás to brzo zase přejde. 😀 Ráno jsme zamířili na Green Bay stadion, kde se hraje americký fotbal a kde je domovským týmem Packers, do kterých je zřejmě úplně celý Wisconsin (a nejen on) úplně zblázněný (asi bych to přirovnala ke Spartě nebo Slavii, nebo něčemu podobnému). Zaplatili jsme si prohlídku celého stadionu a bylo to docela zajímavý, ale jelikož jsme do včerejška ani nevěděla, že nějaký Packers existují a stále ještě pořádně nevím, v čem vlastně spočívá kouzlo amerického fotbalu (shame on me, ale brzo se to dozvím), tak to pro mě nemělo zas až takovou hodnotu. Nicméně historie celého týmu byla docela zajímavá a tak to bylo nakonec celkem fajn. 🙂 Po prohlídce jsme se vydali ještě do Wildlife Sanctuary, kde se starají o poraněný divoký zvířata a je to jako taková mini zoo, kterou si člověk může zdarma projít, nakrmit ptáky, občas veverky a chipmunky. Já ale zoo a podobný věci nemám nijak zvlášť ráda, zavřených zvířat je mi líto a i když tu byla část z nich na volno, děti se k nim vážně neuměly chovat, to jsem si kolikrát až přála, aby je něco klovlo nebo kouslo. Pak už bylo potřeba vyrazit na cestu zpátky domů, jelikož jsme museli stihnout do 5 vrátit auto. To se nám podařilo, ale vyvstal další problém – opět jsme nemohli najít žádného Uber řidiče, který by nás odvezl domů. Takže jsme šli na svačinu do Taco Bell, pak jsme se ve vedru courali po parkovišti a čekali, jestli se někdo neobjeví. Neobjevil. Nakonec jsme šli do Walmartu a po cestě jsme začali uvažovat, že bychom to mohli dojít pěšky, pak jsme ale zjistili, že by nám to zabralo přes 4 hodiny, tak jsme od toho upustili. Nakonec se nám po dvou hodinách konečně podařilo ulovit řidiče. Byl to sympatický Mexičan, který nám řekl, že v rezortu kde pracujeme, on sám pracoval na té stejné pozici asi před 20 lety. Pak nám ještě řekl, že nás veze v podstatě omylem, protože se akorát zapomněl z Uber aplikace odhlásit. Tak to vypadá, že nás v podstatě omylem vozí úplně všichni… 😀 Takže to by bylo. Jelikož jsme už za půlkou pracovní části našeho pobytu, přestávají pro nás být extra hodiny v práci motivací k vyššímu výdělku a spíše preferujeme volno, abychom tady taky něco viděli. Tak jsem zvědavá, kam vyrazíme příště. 🙂 V příštím článku bych se víc rozepsala o práci, příjmech a výdajích, o mých setkáních s americkou kulturou, o dobrovolnictví a tak. 🙂 A.

Příspěvek Milwaukee, Lake Michigan a Green Bay pochází z Ano Anno

God bless America, týden 1.

Ann — Mon, 11 Jul 2016 03:38:38 +0000

Tak už jsem tu týden. Jaké jsou tedy první postřehy (od někoho, kdo je v podstatě Amerikou nepolíbený a tudíž místních zvyklostí neznalý) a jak tady teda bydlíme a pracujeme? Kolo je tu nutnost, pokud chce být člověk aspoň trochu nezávislý a nechce se mu všude chodit pěšky (což teda tady není úplně ideál, protože je tu všechno pěšky dost daleko). Takže první věc, pro kterou jsem v sobotu ráno zamířila bylo kolo z Walmartu za $80. Jsme tu asi docela rarita, protože se tu na kole nedopravuje skoro nikdo. Prostě crazy Europeans, no. 😀 Amerika (nebo teda minimálně tahle oblast ve Wisconsinu) je vážně země určená primárně pro auta a chodci/cyklisti jsou tu docela utlačovanou menšinou. Chodníky a přechody tu jsou celkem vzácností a obecně se tu dopravuje převážně autem. Na rozdíl od Angličanů jsou Američani dost pracovití lidé. Je to docela nezvyk, když jsem poslední dvě léta byla jeden z nejvíc hard working zaměstnanců v podniku a najednou jsem jenom slabší průměr. Je tu spousta Mexičanů, takže se veškeré meetingy konají ve dvou jazycích – nejdřív v angličtině a pak ve španělštině. Spousta z nich totiž anglicky neumí ani slovo. Je to pak trochu jako když Češi jedou na dovolenou a snaží se dorozumět tak, že mluví česky, ale nahlas a p-o-m-a-l-u. Jelikož Jirka s Janou už v Americe několikrát byli, tak jsem z nás tří většinou jediná, koho pořád nepřestává udivovat velikost naprosto všeho. Třeba ve Walmartu jsou balení naprosto směšně velký. Zrovna včera jsme si koupili cereálie, které jsou velké jako pytel psích granulí. Navíc za zlomek ceny, za kterou by něco takového člověk pořídil v Česku. Obecně ta cena je kapitola sama pro sebe, ale to je o Americe dost známé. I tak jsem si tu ale koupila skoro kilo kokosového oleje za nějakých 7 dolarů (cca 170 Kč). Je tu obchod s božím jménem Piggly Wiggly, který je dost v evropském stylu a člověk tu nakoupí potraviny v běžných amerických obchodech nedostupné (třeba kmín na chleba. Zatím jsme ho pekli jednou a měl veliký úspěch u opilých Slováků 😀 ). Vážně tu člověk v asijském bistru dostane jídlo s sebou v papírovém boxíku jako v amerických filmech (o tomhle jsem snila už při naší lednové cestě do NY, ale konečně až tady se mi přání splnilo 😀 ). No a kde to teda bydlíme? Jsme ubytovaní v dorms („kolejích“), které víc než cokoliv jiného připomínají chatku na školu v přírodě nebo na tábor. Je to dlouhá budova se společnou kuchyní, rozdělená na klučičí a holčičí část. Takže úplně jako vystřižený ze školy v přírodě. 😀 Kuchyň ale všichni používáme většinou jenom na ohřátí polotovarů v mikrovlnce, na upečení pizzy v troubě a na ranní cereálie. Jinak tu vlastně nikdo nic nevaří, jelikož máme v práci jídelnu, kde se můžeme chodit 3x denně zadarmo najíst a to pak se člověku nějaké vaření ani nevyplatí. 😀 Rezort samotný se nachází několik kilometrů od městečka Lake Geneva ve Wisconsinu, kde je veliké jezero, promenáda a obecně to je asi docela turistické místo. Město jako takový je moc pěkný, pro turisty ho pěkně udržujou. 🙂 Jinak když jsem sem minulý týden přijela, tak zrovna vrcholily přípravy na July 4, americký Den nezávislosti. V neděli se tu konal ohňostroj a přišlo ho shlédnout zhruba 3000 lidí včetně nás. V pondělí jsme pak šli na vily, na kterých bydlí super Slováci a Češky, na pravou americkou house party. Víc americký to už ani být asi nemohlo. 😀 Bylo tam úplně všechno od obřích grilovaných žeber v BBQ omáčce přes pečené kukuřice, červený kelímky s alkoholem, obří repráky až po příjezd Public Safety. Nikdy jsem neviděla, že by se lidi takhle rychle rozprchli, i když je fakt, že několik underage (bylo jim pod 21) tam určitě bylo. I tak jsem si pořád přišla jako v takové light verzi té párty, kterou uspořádali ve filmu Project X. 😀 Co se týče práce, tak je dost fyzicky náročná, ale jde určitě hlavně o zvyk. Já jsem zatím pracovala jenom 4 dny, navíc spát chodíme průměrně kolem půlnoci, protože je prostě škoda chodit brzo spát. Mám navíc teď týden zácvik, takže jsem tam ještě mezi nezkušenými nováčky. I tak jsem ale dostala $25 gift card do Walmartu a hned druhý den v práci jsem vyhrála $20 na nějakém zaměstnaneckém meetingu. Takže si vážně nemám na co stěžovat. 😀 Až mě překvapuje, jak jsou tady všichni hodní. A opravdu hodně američtí, je to samá motivace, týmová spolupráce a celé naše oddělení je polepené motivačními citáty, abychom tvrdě pracovali a věřili v sebe. 😀 Je to takový úsměvný, když na to člověk není zvyklý, ale to je prostě asi American way… 🙂 A.

Příspěvek God bless America, týden 1. pochází z Ano Anno

5 otázek a odpovědí: Work & Travel USA

Ann — Fri, 17 Jun 2016 15:13:46 +0000

Napadlo mě, že bych dnešní článek koncipovala trochu jinak a to ve formě základních otázek, které jsem si při samotném procesu pokládala já a jak jsem si na ně odpověděla. 🙂 1. Dá se odjet na Work and Travel program i ve třeťáku na VŠ? Na W&T můžou vyjet všichni VŠ (nebo VOŠ) studenti, kteří studují prezenčně, takže se to vztahuje i na studenty třetího ročníku (tzn. na mě). Vyjet se do USA tedy dá, ale není to úplně jednoduché primárně proto, že kvůli státnicím zřejmě budete moct přiletět do Ameriky až docela pozdě a ne všichni zaměstnavatelé jsou ochotni vás přijmout třeba začátkem července. Právě kvůli tomu jsme si nemohli moc vybírat a museli jsme vzít tu nejdražší variantu programu – práci, kterou nám zprostředkoval vízový sponzor. Takže je dobré hned ze začátku počítat s omezenějšími možnostmi. Zároveň je dobré dát nějaký důvod k návratu domů – pokračování ve studiu, již máte zajištěnou práci apod. ať se potom vyhnete možným nepříjemnostem, protože by si o vás mohli myslet, že v podstatě nemáte moc důvod proč se vracet do ČR a třeba byste chtěli do Států emigrovat. 2. Proč jsem nejela dřív? Tohle byla spíš rétorická otázka, kterou jsem si položila poté, co jsem zjistila, jak je to v některých ohledech složité a nepraktické vyjet až v posledním ročníku. Sama jsem si důvody ospravedlnila a jsem nakonec ráda, že Amerika vyšla až na toto léto a minulé dvě léta jsme mohli strávit v Anglii a pak ještě 5 měsíců v Norsku, což mi za to vážně stálo. 🙂 3. Pro koho je (nejspíš) W&T primárně určený? Work and Travel je primárně určený pro lidi, kteří se chtějí zlepšit v angličtině. A pak samozřejmě pro ty, kteří chtějí poznat Ameriku a zkusit si jaké to je být levná pracovní síla z východu za oceánem. 😀 Jirka s jeho ségrou Janou už v Americe jsou a já odlétám 1. 7., takže jsem na to sama zvědavá. 🙂 4. Co potřebuji před odjezdem zařídit? K vyřizování toho je bohužel před samotným odjezdem opravdu spousta. V podstatě od samotného přihlášení do programu neustále podepisujete nějaké smlouvy, posíláte skeny snad všech vašich legitimačních dokumentů, vyplňujete formuláře, platíte poplatky. Tenhle proces má ale agentura docela dobře zmáknutý (i když se taky může stát, že třeba ztratí vaše potvrzení o studiu nebo tak, že 😀 ), takže vám dá vždy vědět, co od vás potřebuje. Nicméně co tedy vyžaduje vaši aktivní účast kromě podepisování a skenování smluv? a) Návštěva ambasády – celým procesem jak si domluvit na ambasádě schůzku vás agentura provede, u okénka na ambasádě samotné pak strávíte zhruba 30-40 sekund a pas vám domů pošlou většinou následující pracovní den. b) Plná moc – plnou moc bych doma nechávala za jakýkoliv okolností úplně vždy. Já jsem si třeba zařídila 4 různé plné moci (2 z nich jsou přímo určené pouze pro zápis do magisterského studia pro mamku, jedna je pro kamarádku aby mi mohla vyzvednout diplom na studijním oddělení a jedna je všeobecná, kdyby snad bylo přes prázdniny potřeba ještě něco zařídit mým jménem). Letos jsem si to tedy opravdu pojistila a jsem moc vděčná mamce i kamarádce, že se uvolily za mě ty studijní věci vyřídit. 🙂 c) Mezinárodní řidičák – ten vás stojí 50,- a zhruba 20-30 minut vašeho času. Platný je na rok a je určitě fajn si ho (i třeba jen pro jistotu) pořídit. 🙂 d) Návštěva zubaře a lékaře – tohle říká někdo, kdo 3 roky poctivě zanedbával veškeré zubařské preventivní prohlídky. Mám ale asi trochu paranoiu a zároveň i respekt z amerického předraženého lékařství a proto si tedy na tu preventivní prohlídku radši zajdu. Co se týče toho lékaře, mám na mysli spíše pokud třeba berete nějaké léky (holky třeba antikoncepci), nezapomeňte si vzít dostatečné množství na celý pobyt. 🙂 5. Vyplatí se to? Musím přiznat, že jsem s touhle otázkou docela dlouho bojovala. Od začátku jsme tak nějak počítala s tím, že za program jako takový dám zhruba 50 000,-. Pak jsem těch téměř padesát tisíc opravdu zaplatila a nebylo cesty zpátky. Tenhle nápad jsme si vymysleli sami s Jirkou a s Janou, takže jsem si ho taky celý sama zaplatila bez pomoci rodičů (z větší části na to padly peníze, které jsem si vydělala minulý rok v Anglii, ale ty byly stejně primárně určeny na cestování, takže plní svůj účel 🙂 ). Nicméně naši mi vypomáhají finančně během studia, a tak mi nepřišlo úplně fér chtít po nich peníze na něco, co si jsem schopná zaplatit sama. Byly chvíle, kdy jsem si říkala, jestli ten program vážně bude stát za to, hlavně v momentech, kdy se ten proces opravdu nesnesitelně vlekl, nikdo se mi dlouho neozýval a já byla v podstatě zaseknutá v mrtvém bodě. Nicméně po tom, co jsem si konečně koupila letenku a vrátila se z americké ambasády se schváleným vízem jsem si začala říkat, že to bude dobrý. A když ne, tak si to prostě dobrý uděláme. A o tom to asi i tak trochu je. 🙂 Takže tady to máte. Těch otázek bylo samozřejmě mnohem víc, ale obecně bych na ně mohla odpovědět v podstatě vždycky stejně – že to je prostě zase nová zkušenost. 🙂 A.

Příspěvek 5 otázek a odpovědí: Work & Travel USA pochází z Ano Anno