Polární kruh Archivy - Ano Anno

Cesta za polární kruh a zase zpátky, část 3.

Ann — Sun, 11 Sep 2022 10:10:51 +0000

Pokračujeme v naší polární expedici. Na cestě jsme už třináctý den. Po dešti posledních dnů nás dnes ráno naštěstí přivítalo sluníčko. O půl osmé už jsme byli zaparkovaní u trailheadu a mířili jsme na hike, který jsem na té naší polární cestě vážně chtěla jít – s výhledem na majestátní horu Seglu (v překladu „plachta“). Předem jsem trasu nijak zvlášť nezkoumala, všude psali, že se zkrátka chodí Segla Trail, takže jsem to dál neřešila a vyrazili jsme. Po 6 km a 620 m převýšení, kdy jsme na posledním kilometru fakt málem vypustili duši, jsme konečně stanuli na vrcholu… a mně došlo, že jsme se celou dobu škrábali na tu horu, na kterou jsme se měli z opačného kopce dívat. Výhledy byly samozřejmě nádherný, jen když člověk čekal nahoře trochu něco jinýho, tak byl lehce překvapenej. 😀 Každopádně jsme se dali do kupy, slezli dolů a jelikož bylo pořád ještě docela brzo, dumali jsme, co dál. Na dnešek už jsme neměli v plánu nic jiného a měla to být naše poslední zastávka před přejezdem do Tromsø. Nakonec jsme do sebe natlačili těstoviny s tuňákem, trochu si odpočinuli a vyrazili na ten druhý, tentokrát už „správný“ hike. 😀 Báli jsme se, co nás po cestě čeká, jelikož tenhle výšlap byl hodnocený jako „náročný“, zatímco ten, ze kterého jsme právě slezli s jazykem na vestě, byl pouze „středně těžký“. Měli jsme ale štěstí – jelikož se jedná o influencery vcelku profláklý hike (a názory influencerů, zvlášť těch cestovatelských, je vždy potřeba brát trochu s rezervou 🙂 ), bylo nakonec hodnocení o dost přepálenější než jaký se výšlap ukázal být. Proti tomu, co jsme ráno vylezli, nám to fakt připadalo jako procházka skoro po rovině. 😀 Ale ty výhledy teda byly opravdu monumentální. Jestli jsem se ve vikingském muzeu cítila jako v Edorasu, tak tady to byly všechny epické scény z Návratu krále scucnuté do jednoho. ❤️ Tromsø, sobi a Husky Café Ráno nás probudilo vedro. Už jsem úplně zapomněla, jaký to je pocit, už nějakou dobu jsem se budila spíš zimou a se zmrzlým nosem. Každopádně se vyloupl náramně pěkný den, takže jsme se moc nezdržovali, sbalili auto a vyrazili do 3 h vzdáleného Tromsø, nejsevernějšího místa naší výpravy. V Circle K na wifi jsme vymysleli cyklotrasu po městě a za chvíli už uháněli z kopce dolů prozkoumat ze sedla kola centrum tohoto opravdu arktického městečka. Okolí se tu taky dost proměnilo, člověk si tu tak nějak poprvé připadá, že je vážně hodně daleko na severu. Asi nejvíc to umocnil zážitek z parkoviště u Eurosparu, přes který zcela nerušeně přecházelo stádo sobů. 🙂 Město jako takové nás nijak zvlášť neoslovilo, zato dlouhá cyklostezka podél moře s výhledy na zasněžené hory měla dost co do sebe. Nakonec stačilo jen maličko vyjet z města a měli jsme opravdový polární zážitek –⁠ další stádo sobů se páslo přímo u vody a bylo to zkrátka celé takové velmi pitoreskní. Další ráno se zase schylovalo k dešti, proto jsme se rozhodli nepouštět se na další hiky, ani se už nevracet do Tromsø, jednu zastávku jsme ale přece jen vynechat nesměli: Husky café, kde přes léto bydlí na dvě stě tažných a závodních husky psů, kteří v zimě táhnou sáně na expedice za polární září, ale teď v létě mají pohov. Byl to ultimátní cuteness overload. Celí uňuňaní jsme se s Tromsø rozloučili a vyrazili po několika týdnech na jih. Tak si tak jedeme, jedeme a najednou jsme se ocitli ve Finsku. To nás lehce překvapilo, jelikož jsme do Finska vjet neplánovali. 😀 Dokud jsme jím projížděli, nefungovaly nám data a neměli jsme ani stažený žádný offline mapy, podle kterých bychom se mohli ujistit, že jedeme správně. Takže jsme půl dne jeli napůl v očekávání, kde se asi vynoříme. Finské (a následně i švédské) Laponsko se dá vystihnout asi takhle: hrozně moc tam nic není. Teda kromě sobů. Těch tam je všude spousta. A taky komárů. Ale bez těch by se člověk fakt rád obešel. Nakonec jsme se přece jen pozdě odpoledne z Finska nějak vymotali, odbočili z hlavní cesty na menší silničku a za pár kilometrů jsme už vjížděli do Švédska. A jelikož tam po cestě téměř až k Uppsale taky hrozně moc nic nebylo, zapnuli jsme tempomat a snažili se zvládnout co nejvíc kilometrů za den, kolik jen šlo. Dva dny jsme projížděli prakticky neobydlenou pustinou plnou jezer a kopců, než jsme se konečně vynořili v Uppsale. Uppsala, Sigtuna a Stockholm Osmnáctý den naší cesty byl ve znamení objevování trojice švédských měst (samozřejmě na kole). Začali jsme v nejsevernějším z nich – v univerzitním městečku Uppsala, které svou uvolněnou atmosférou připomínalo Kodaň. Pak jsme se přesunuli do Sigtuny – nejstaršího osídlení ve Švédsku, které mělo půvabnou hlavní ulici pro pěší plnou malých obchůdků, kavárniček, knihkupectví a samozřejmě suvenýrů. A nakonec jsme se vydali do Stockholmu. Z toho jsme měli vcelku smíšené pocity, možná to bylo taky tím, že byl víkend, každopádně nám svým přelidněním, strášlivě kýčovitými obchody se suvenýry a celkovou atmosférou připomínal Prahu. Nějak jsme si proklestili cestu Gamla Stan (starým městem), prohlédli si místní náplavku a operu, ale všude bylo hrozných lidí a celkově to bylo o dost míň organizované než třeba v Kodani, takže jsem se tam na kole necítila úplně bezpečně. Zkrátka staré, ale fakt hodně turistické město. Další den ráno jsme se ale do Stockholmu přece jen vrátili. Čekala nás totiž jedna důležitá zastávka: Vasa Museum, ve kterém si člověk může prohlídnout vrak obrovské válečné lodi ze 17. století, která třista let ležela na dně moře, asi 1000 m od břehu. A tahle návštěva teda opravdu stála za to. Dost se nám vyplatilo jít hned na otvíračku, protože je to samozřejmě velký turistický magnet a než jsme před dvanáctou odcházeli, táhla se fronta na vstupenky daleko ven. Celé muzeum je výborně udělané a loď je z 98 % původní, což doteď nechápu. Pak už jsme pokračovali zpátky směrem na Malmö, po cestě jsme každopádně vyhlíželi ještě jednu nesmírně důležitou věc: IKEA. Přece by člověk neprojížděl Švédskem a nezašel si do Ikei na švédský kuličky s kaší, že. 😀 Nakonec jsme se přece dočkali a měli jsme z toho krapet smíšený pocity, jelikož jak jídlo, tak nabídka nábytku i doplňků byla vlastně úplně stejná jako v naší brněnský Ikei. Aspoň fakt nekecají s tím rovnocenným přístupem. Kodaň 2.0 a cesta domů Jelikož jsme část cesty jeli po stejné trase a mě mrzelo, že jsem v Kodani napoprvé nekoupila magnetku na ledničku (bo tradice, ne asi), rozhodli jsme se sjet si do centra ještě jednou. I když byla neděle, takže bylo okolo přístavu Nyhavn nepoměrně víc lidí, pořád to stálo za to. Kodaň se mi prostě dostala pod kůži. 🙂 Magnet jsme našli, viděli zase nový zákoutí, takže jsem byla celá spokojená. Zbytek cesty už uběhl ve zběsilém tempu s cílem dostat se co nejrychleji přes Německo. A tak, v neděli 7. srpna, po jednadvaceti dnech na cestě a 9000 ujetých kilometrech jsme se znovu vrátili do Brna. Strašlivě špinaví, bez jedinýho kousku čistýho prádla, zpocení a unavení. Posledních několik set kilometrů nás poháněla jediná myšlenka na pořádnou, dlouhou, teplou sprchu, ze který se pak budem moct oblíct do čistýho oblečení. Ach, to blaho. Bylo to krásný. Intenzivní a náročný, ale tak moc to celý stálo za to. Norsko, to je prostě láska. Tak zase někdy příště a cestování zdar! A.

Příspěvek Cesta za polární kruh a zase zpátky, část 3. pochází z Ano Anno

Cesta za polární kruh a zase zpátky, část 2.

Ann — Wed, 31 Aug 2022 17:43:43 +0000

Je 26. července a jsme na cestě devátý den. Začíná náš týden na Lofotech, který je plný neskutečných výhledů, ovcí, ale taky deště, větru a bahna. Tenhle první den nás ale budí sluníčko, proto vyrážíme brzo ráno na profláklý hike s 360° výhledem na Svolvær a okolní hory a jezera. Začátek nám dost připomínal náš výšlap na Trolltungu, i tady si člověk musel první úsek pěkně oddřít na kamenných schodech, který byly (zejména pak po cestě dolů) dost nevlídný na naše starý kolena. 😀 Esence Lofotenů v kostce Celý výlet se ale nesl v duchu nádherných výhledů. Jen co člověk trochu vylezl z lesa, mohl se začít kochat, stačilo se vždycky jen otočit od svahu. Cesta rychle odsýpala a ačkoliv předpověď ukazovala déšť, nahoře jsme měli sluníčko a modro. Nejprve jsme vylezli k „ďáblovým dveřím“ – velkýmu šutru zaseklýmu mezi dvěma skalami, a pak jsme se jako kamzíci dostali po úzkém hřebenu až na dramatický výhled, ze kterýho byly panoramatický výhledy na všechny strany. Přesně takhle jsem si ty Lofoty představovala. ❤️ Navíc díky tomu, že jsme vyrazili poměrně brzo, jsme i uprostřed hlavní sezóny byli nahoře sami a vyrušili jsme jen stádo ovcí, které se tam přišly ráno napást a taky se pokochat výhledem. Jelikož jsou na Lofotech všechny hiky poměrně krátký, ale intenzivní (v řádu třeba 3-7 km), člověk sleze dolů vcelku brzo a má pak celé odpoledne na objevování. My jsme se proto ten první den vydali ještě prozkoumat půvabnou vesničku Henningsvær, nad kterou (když počasí dá) zítra polezem. Jelikož jde o dost populární destinaci, rozhodli jsme se zastavit na pull-outu pár kilometrů od vesnice a zbytek dojet na kole. A dobře jsme udělali, v těch úzkých uličkách plných lidí by se člověk s autem fakt vymotávat nechtěl. Za odměnu jsem si zašli do hipster kavárny na fakt dobrý kafe (tady dost rarita) a skořicovýho šneka, koukali ven, jak se náhle zatáhlo a začalo hustě pršet a pak jsme dojedli a dopili a v tom slejváku šlapali zpátky k autu. 😀 A pršelo a pršelo a pršelo… Naše plány na zítřejší výšlap celkem brzo zhatil neutichající déšť a vítr, který nám celou noc lomcoval s autem. Vzbudili jsme se do studeného, promáčeného šera a rozhodli se hike odložit a prosebně koukali na předpověď počasí, která celý následující týden na Lofotech ukazovala nepřetržitý déšť. Jelikož na Lofotech prší fakt vydatně a často, měli jsme záložní plán na vnitřní aktivity – vyrazili jsme proto do Lofotr Viking Museum. Jak se ukázalo, měl tenhle nápad zřejmě úplně každý, navíc bylo to muzeum z převážné části venku. 😀 Takže jsme se nabalili do bund a vyrazili do mrazivého lijáku objevovat vikingské památky. Muzeum jako takový ale rozhodně stojí za návštěvu, je perfektně udělaný a hlavně milovníci Pána prstenů ocení, že si můžou pohrát se všema různýma rekvizitama jak vystřiženýma z Mead Hall v Edorasu. 🙂 Dalšího ráno nás vzbudilo mdlý sluníčko, proto jsme neváhali, pobalili jsme auto a vydali se na další výlet, který nás měl zavést na kopec, ze kterého mají být perfektní výhledy na oceán, zátoky a pobřeží. V polovině kopce jsme ale vešli do mraků, začalo lehce mrholit a než jsme došli na vrchol, byli jsme mokří jako myši a neviděli jsme na dva metry před sebe. To nám náladu ale nijak zvlášť nepokazilo, prostě jsme to pod těma mrakama hodili oklikou, obešli kopec do sedla s jezerem, ze kterýho se nám otevřely krásný výhledy. Po cestě jsme stihli i uschnout, takže nakonec všechno dobře dopadlo. K autu jsme dorazili kolem jedné a jelikož hrozilo, že začne zase brzo pršet, rozhodli jsme se prozkoumat pitoreskní vesničky po celých Lofotech až dolů k Å (čteno jako „aww“ 😀 ). Nusfjord, Hamnøy, Reine a Å První zastávkou byl malinký Nusfjord, který patří mezi památky UNESCO a abyste si ho vůbec mohli prohlédnout, je nutné při vstupu zaplatit 100 NOK/os. To jsme zkousli a vydali se k přístavu. Nečekaně jsme tam nakonec strávili přes dvě hodiny, i když Nusfjord samotný se skládá prakticky jen z titěrného dřevěného přístavu, kolem kterého se krčí asi tucet barevných domků, které buď sloužily na výrobu oleje z tresčích jater, nebo jako domovy rybářů. Prolezli jsme to tam ale křížem krážem, zašli si do mini muzera, prošli se k vyhlídce i k majáku a dali si kafe a klasické waffle s marmeládou a zakysanou smetanou. Z Nusfjordu to bylo jen kousek do Hamnøy, prťavé rybářské vesničky s dost dramatickým pozadím. Odmatud už to bylo jen co by kamenem dohodil do Reine obklopené majestátníma horama, které se často přezdívá „nejkrásnější vesnice na Lofotech.“ No, já teda nevím, už jsem možná zpovykaná ze všech těch červených barevných domků, ale třeba takový Henningsvaer se mi líbil i víc. Kolem půl šesté večer jsme nakonec dorazili na samotný konec silnice na Lofotech – do vesničky Å, kde toho bylo snad ještě míň než v Reine nebo Hamnoy. 😀 Člověk zkrátka musí počítat s tím, že Lofoteny donedávna sloužily jako vyloženě rybářská bašta, a tak tam ve vesnicích úplně nemůže čekat kdoví co kromě všeho, co se týká lovení, zpracování nebo sušení ryb. Na Lofoteny jsme ale nejeli kvůli vesnicím, ale kvůli dechberoucím výšlapům, takže nám to zas až tak nevadilo. 🙂 Dneska jsme každopádně měli dost problém najít místo na spaní, každičký miniaturní pull-out byl v šest večer už zabraný, a tak jsme až do osmi kroužili křížem krážem, objížděli každou zapadlou silničku a hledali, kde složit hlavu. Kvůli blízkosti Reine, surfařských pláží a nepřebernému množství hiků na těhle dvou ostrovech (Vestvågøy a Moskenesøy) to bylo docela utrpení, nakonec se ale přece jen poštěstilo a my úplně mrtví zalezli do spacáků a šli rovnou spát. Henningsvær z ptačí perspektivy Druhý den jsme se probudili do deště a husté mlhy. I tohle jsou zkrátka Lofoty. Celý den jsme strávili popojížděním, posedáváním po kavárnách a vymýšlením dalších vnitřních aktivit. Vydali jsme se pěšky na ostrůvek Svinøya u Svolvær, prochodili přístav a centrum města a nakonec zbytek odpoledne strávili sjížděním seriálů (díky bohu za externí disk). Další ráno ale bylo jak malovaný. Nebe úplně bez mráčku, sluníčko, budík v šest ráno a výšlap nad Henningsvær. Za dvě hodinky jsme celí uřícení stáli nahoře a nemohli jsme spustit oči z výhledu před sebou. Hluboko pod námi se rozprostíral Henningsvær jako na dlani. Aby taky ne, na dvou kilometrech jsme dali přímo od moře 562 m převýšení. Lepší rozloučení s Lofotama jsme si ani nemohli přát. Po cestě z ostrovů jsme viděli ještě nádhernou písečnou pláž s blankytně modrou vodou, a přestože měla jen kolem 10 °C, nakonec jsme tam přece jen vlezli a vykoupali se. Takže si můžu z bucket listu odškrtnout i koupání v moři za polárním kruhem. 🙂 Pak už jsme se opravdu vydali z Lofotů dál na sever a zamířili na 6 h vzdálený ostrov Senja. O našem omylu na Senje, zážitcích z Tromsø a nečekaném přejezdu do Finska zase příště. 🙂 Cestování zdar! A.

Příspěvek Cesta za polární kruh a zase zpátky, část 2. pochází z Ano Anno

Cesta za polární kruh a zase zpátky, část 1.

Ann — Sun, 28 Aug 2022 14:02:22 +0000

V pondělí, 18. července 2022 jsme se vydali na třítýdenní cestu za polární kruh. Rozhodnutí vrátit se po sedmi letech do Norska bylo vlastně docela jednoduché –⁠ vždycky mě mrzelo, že jsme se v době Erasmu nejeli podívat víc na sever a oba preferujeme spíš hory než moře a vždycky budeme radši mrznout než se smažit. Přípravy před cestou Jak se ale za polární kruh dostat byl trochu oříšek –⁠ multivan, se kterým jsme projezdili křížem krážem Evropu, byl totiž od února ještě pořád v servisu. Nakonec jsme se ale rozhodli postavit si vestavbu na spaní v naší Oktávce a vyrazit na tenhle několikatýdenní roadtrip i tak. Nakonec Škodovka tuhle 9000 km dlouhou cestu zvládla fakt obdivuhodně, i když jsme jeli ověšený jak vánoční stromeček –⁠ brali jsme totiž i rakev a dvě horský kola (zpětně to hodnotím jako jeden z nejlepších nápadů). Jelikož jsme se chystali do jedné z nejdražších zemí na světě a jeli jsme (jako vždycky) celkem na budget (který tak z 80 % padl na benzín, který v Norsku atakoval 60 Kč/l), vezli jsme si s sebou poměrně dost jídla. Jenže jako vždycky, když se někam takhle chystáme, jsme úplně zapomněli lekce, který jsme se za naše roky cestování naučili, a nakoupili fakt excesivní množství potravin, který jsme si pak se staženým ocasem zase přivezli zpátky. 😀 Nějak nám nedošlo, že i v Norsku jsou skoro všude fastfoody, že sice dvě kila rýže dobrý, ale když k nim člověk nic moc nemá, tak nemá ani cenu je tahat a že na ty výšlapy na Lofotech a na Senje fakt nepotřebujeme tři kila slaných arašídů coby hike snack. 😀 Ale nevadí, nikdo nám aspoň nemohl vyčítat, že bychom nebyli připravení. Kodaň, Varberg a Göteborg Z Brna jsme vyrazili v pondělí v poledne, šest hodin se vymotávali z Česka, přespali v největším pařáku na random truckstopu kdesi mezi Hannoverem a Hamburkem a druhý den ve tři odpoledne už sundávali kola v Kodani. Ach, Kodaň. ❤️ Objezdili jsme ji křížem krážem a já každou chvíli děkovala naší prozíravosti si ty kola vážně vzít. Kodaň se zkrátka musí prožít ze sedla kola. Byl to nádhernej, organizovanej chaos, kde kola měla absolutní přednost přede vším. Člověk zaplul do proudu cyklistů a nechal se unášet ke všem památkám – na půvabnou Strøget Street, do barevného přístavu Nyhavn, k vládnímu paláci Christiansborg a samozřejmě k soše Malé mořské víly. Turistů bylo všude spousta, každopádně díky tomu, že byly všude pruhy pro cyklisty, kam chodci zkrátka nevkročili, mohli jsme si všechno v klidu projet v podstatě bez davů. Večer jsme přejeli Øresund Bridge do švédského Malmö (fanoušci seriálu Broen ví), našli si fajn spaní a ráno vyrazili ležérním tempem do šest hodin vzdáleného Osla. Zastavili jsme se v přístavním městečku Varberg s pěknou pevností a pak přejeli do půvabného Göteborgu, kde jsme zase vytáhli kola a projeli si centrum a historický Haga District plný dřevěných švédských domků, ňuňu obchůdků a kavárniček, takže jsem byla ve svým živlu. Ujížděli jsme pak dál, Oslo jen profrčeli a našli si místo na spaní až za Lillehammerem. Jsme v Norsku. ? Rondane Scenic Rroute a barevný Trondheim Uháníme dál po E6. Po pár hodinách z této hlavní dopravní tepny, která spojuje jih Norska s dalekým severem, odbočujeme a vydáváme se klikatýma serpentýnama vysoko do hor. Stromy mizí, zůstavají jen lišejníky. Jsme na střeše Norska a užíváme si větrem ošlehané výhledy z Rondane Scenic Route. I když je vidět na míle daleko, výhledy se co chvíli mění. Všude jsou vodopády, jezera, zasněžený špičky hor a stáda ovcí, který využívají rozpálené silnice k odpolednímu šlofíku. Auta je nechávají zcela klidná. Večer jsme zaparkovali asi hodinu od Trondheimu očividně na pastvině pro ovce. Mrholí a všude kolem slyšíme cinkání zvonců. Ráno nás budí hluboké bučení. Ovce zmizely, kolem auta se nám prochází opuštěná kráva. Vrátili jsme se zpátky na E6 a vyrazili do civilizace. Trondheim na kole byl láska. Výhledy do daleka z pevnosti nad městem, do které se dalo i zadarmo zajít na prohlídku. Pak jsme kola pustili z kopce dolů a dojeli až do historického Bakladet District vydlážděného velkými kočičími hlavami a plného barevných dřevěných domků, to bylo zase něco pro mě. 🙂 Jirka byl odhodlaný vidět v akci místní atrakci –⁠ výtah pro kola, na který očividně mají lidé dost problém nastoupit a je to vždycky pro kolemjdoucí velká podívaná. Zatímco čekal, až se na něj někdo odváží, já jsem si jela projet půvabný uličky a prozkoumat Old Town Bridge, ze kterého je ikonický výhled, který člověk najde na každé pohlednici z Trondheimu. Jirka nakonec nepochodil, výtah byl rozbitý. 🙁 Takže jsme se pak společně vydali dál, objeli si majestátní Nidaros Cathedral, ke které dodnes směřují poutníci z celého světa, a pak jsme zamířili do přístavu, dojeli až k majáku a pak už se po 14 km vrátili pěknými barevnými uličkami zpátky k autu a ujížděli dál na sever. Helgelandskysten Scenic Route Dnes nás čekal první trajekt naší cesty. Těšili jsme se na tradiční párek s kaší, který jsme si na Erasmu dávali na každém trajektovém přejezdu, bufet byl ale zavřený, takže jsme smutně sežvýkali tatranku a pak už se před námi vynořil přístav Nesna a odtamtud jsme se vydali podél fjordu na sever. Výhledy se tu dramaticky změnily, vysoký hory se zvedají přímo z moře a všechno je nádherně, šťavnatě zelený. Nakonec na minuty přesně stíháme i trajekt do Jektviku, který na své cestě překračuje 66. rovnoběžku. Jsme oficiálně za polárním kruhem. Hned za trajektem jsme našli perfektní místo na spaní a jelikož bylo ještě světlo (haha, polární den joke 😀 ), sundali jsme kola a jeli se ještě projet po okolí. Našli jsme mohutný vodopád a další úchvatný výhledy na hory na jednu stranu a oceán na druhou. Je to nádhera. Vzbudila jsem se už kolem 7. ráno a vyšla si na vyhlídku pozdravit nový den. Který tu je tedy už někdy od druhé hodiny ranní, ale i tak. Čekal nás další náročný, ale nádherný den. Vyrazili jsme na trajekt v Agskardetu, který nás převezl do Foroy. Oficiálně začínáme cestu po jedné z nejkrásnějších vyhlídkových tras v Norsku – Helgelandskysten Scenic Route. Už na trajektu nás přivítaly impozantní výhledy na ledovce a pak už to bylo jen čím dál lepší. Krajina se každou chvíli dramaticky proměňovala, jednou jsme měli výhled na zasněžený hory a jezera, podruhý zas na větrem ošlehaný pobřeží. Každou chvíli jsme zastavovali, kochali se a vyráželi na krátký výlety všude, kde to šlo, takže nám cesta zabrala fakt dlouho. I tak to ale vážně stálo za to. 🙂 Na samém konci téhle vyhlídkové jízdy jsme zastavili ještě na Saltstraumen – z mostu odsud lze pozorovat jeden z největších maelstromů na světě, který inspiroval i třeba Julese Verna nebo E. A. Poea. K tomuhle obřímu víru dochází ale jen 6× za den a takhle precizní plánování nebylo v našich silách, viděli jsme jen plnou vodu malých vírů, které ale dohromady vytvářely taky dost impozantní podívanou. Pak už jsme uháněli dál a na minutu přesně stihli poslední trajekt dne. Na oslavu jsme si proto dali v (juch, otevřeném!) bufetu párek s kaší a kečupem, což je sice hrozná prasárna, ale tak moc jsme si ji zasloužili! 😀 Další den nás vzbudil déšť, který nás pak provázel celý den až do Narviku. Tak jsme se nakonec rozhodli, že zkusíme dešti ujet, vjedeme na Lofoteny a vydáme se na kolo. Po 18 km jsme se vrátili k autu promáčený, zpocení, hladoví a prokřehlí. Takhle začal náš úvod do těhle dechberoucích severských ostrovů a vlastně platil i jako předzvěst, co nás polovinu dalšího týdne čekalo. Ale o tom, o nádherný Senje a následné cestě zpátky zase příště. 🙂 ⭐Pro tips: ? Většina benzínek Circle K má venku hadici/kohoutek s pitnou vodou, kde jde dočerpat kanystr ? V neděli jsou v Norsku všechny obchody zavřené, takže je fajn zásobovat se předem ? V Norsku je hodně silničních úseků placených – je dobré zaregistrovat se v Epass24 pro snadné automatické placení road tolls ? Nejlepší skořicový šneky mají na benzínce Circle K, protože se nebojí kardamomu. V Norsku a Švédsku jsem vyzkoušela nespočet skořicových šneků z hipster kaváren, maličkých pekáren i roztomilých stánků a stejně jsem se pak vždycky vrátila k osvědčenému Circle K. ? V Norsku se dá všude platit mezinárodní kartou Revolut – tu obecně doporučuju do zahraničí kamkoliv. Referral máte tu, nebo mi napište. ? Appky zdarma, které stojí za to mít: OsmAnd Maps – do offline verze se dá nahrát trasa hiků a pak se podle ní částečně navigovat (je ale dobré mít i záložní navigační appky) Park4Night – fajn appka na hledání spaní PeakFinder – pro názvy horských vrcholků Hjelp 113 – norská obdoba Záchranky, Easy Park – pro snadné placení parkování A.

Příspěvek Cesta za polární kruh a zase zpátky, část 1. pochází z Ano Anno