Ano Anno

A na jih!

Ann — Sat, 27 Dec 2025 18:35:52 +0000

Výšlap k ledovci Steindalsbreen byl nejsevernějším bodem naší polární výpravy. Odsud to už pak bylo jen a jen na jih. Po frenetickým hledání pasu na hranicích s Finskem jsme vjeli do Laponska –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kraje polární záře, Sámů a Santy Clause. A taky sobů, kteří nás touhle divokou krajinou provázeli od první minuty. Dalších několik set kilometrů se neslo v duchu pohodové jízdy 100 km/h po nekonečně dlouhých, rovných a liduprázdných silnicích co chvíli prolnuté prudkým brzděním, kdykoli se z příkopu zvedla sobí hlava – po ní totiž následovalo tělo (a někdy i celé stádo), které si líně klopýtalo přes silnici. Jsou to každopádně krásný zvířata s neskutečně velkýma, něžnýma očima. 🙂 Saana Fell Přímo na pomezí Norska, Finska a Švédska se nachází národní rezervace Malla Strict. Po dramatických pohořích na severu Norska je Laponsko krajinou nekonečného množství jezer a jezírek, zalesněných kopců a plešatých vrcholků. Jedním z nich je i Saana Fell. Jde o vcelku oblíbený trail, jelikož je snadno přístupný, nepříliš dlouhý a výhledy jsou skoro zadarmo. V průběhu 6km okruhu jsme zažili skoro všechna roční období a potkali hromadu sobů pěkně zblízka, což pro nás (a hlavně naši fenu) byl dost zážitek. Je nicméně zřejmý, že Laponsko ožívá až v zimě. Většina atrakcí je určena pro zimní měsíce (populární Santova vesnička, organizované výjezdy na sledování polární záře, výlety na saních tažených psy…) a v létě tu tak trochu chcípl pes. To nám ale rozhodně nevadí. 🙂 Oulu, písečné duny v Kalajoki, Kokkola Jakmile jsme se posunuli pod 66. rovnoběžku, Finsko ožilo. Přibylo městeček a dálnic, ubylo sobů. Zastávkou, která stojí za zmínku, je přístavní městečko Oulu s půvabnou tržnicí plnou místních prodejců, bister a kaváren a pěší zónou v „historickém“ středu města. Jediný, co kazilo dojem, byl zápach z místní papírárny, který se občas s větrem přihnal nad město a celý ho zasmradil. Každopádně právě tady jsme zjistili, že si Finové potrpí na setsakra dobrý, i když pokaždé dost obří, kafe. Pokud někdy budete poblíž, zajděte si do Robert’s Coffee, kupte si i zrnka s sebou a pak mi poděkujte. Další zastávkou byly písečný duny a několik kilometrů dlouhá písečná pláž v Kalajoki. Je to asi dost populární místo, my jsme tam ale dorazili až kolem půl sedmé večer, takže jsme prakticky nikoho nepotkali. Je to každopádně vcelku unikát, jelikož za odlivu můžete jít stovky metrů daleko do moře po vyvýšených písečných „chodníčcích“, kdy všude kolem vás je voda, ale vy jdete jak Mojžíš suchou nohou daleko předaleko. Mrtvej tuleň na samým konci, kde se písek potkával s vodou, už byla jen třešnička na dortu. Stejně jako ve Skotsku (a Norsku i jinde) máte jistotu sprchy v bazénu. My se po cestě na jih zastavili do krytého bazénu v Kokkole a jakmile jsme se zas cítili jako lidi, vydali jsme se prozkoumat městečko. Jako většina měst a vesnic ve Finsku, ani tady toho není nic moc k vidění. Maličké historické centrum a přilehlé uličky máte za chvilku projité, žádnou velkou architekturu ale nečekejte. Výborný kafe tu ale najdete i tak –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tentokrát bych doporučila Café Kahvipuu. Helsinky, Tallinn, Viru Bog a Kunda Helsinky jsou pěkná nuda. Měli jsme skoro celý den na toulání městem předtím, než nám jel odpoledne trajekt do Tallinnu a kromě pár obligátních historických zastávek v centru (náplavka, stará tržnice, katedrála, hlavní náměstí, park Kaivopuisto, muminí obchod), několika prudce moderních architektonických kousků (muzeum umění Amos Rex, Kamppi Chapel…) a spousty kaváren nemá tohle město moc co nabídnout. Je to zkrátka velké přístavní město, kde se mísí spousta kultur a nějak se tam vytrácí genius loci. Vtipný bylo, že když jsem googlila, co vidět v Helsinkách, všechny turistický weby a blogy mi doporučovaly zajet si místo toho trajektem do Tallinu. 😀 Jak jsme z Helsinek odjížděli s dost vlažnými pocity, tak nás Tallinn přivítal s otevřenou náručí a dokonale nám učaroval. Už cesta z Finska do Estonska byl zážitek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dvouhodinovou plavbu na nejluxusnějším trajektu, jaký jsem kdy viděla, jsme si užili na maximum. Celá loď od přídě po záď vypadala jako 5* hotel plný obchodů, restaurací, kaváren, barů a prosklených teras tyčících se nad mořskou hladinou. Plavba navíc byla velmi cenově přívětivá – 114 EUR i s autem a psem. Do Tallinnu jsme dorazili akorát ve zlatou hodinku, kdy zapadající slunce zbarvovalo starou dlažbu a omítky do sytě oranžové. Tohle starý město nám po celým dni v Helsinkách dost spravilo chuť. Podařilo se nám zaparkovat hned u hradeb a vydali jsme se na obhlídku. Díky zachovalým hradbám je samotné srdce města dost kompaktní, protkaný bezpočtem uliček vydlážděných kočičíma hlavama, který se navzájem propojují a vedou na tichá, schovaná nádvoříčka, na vyhlídky, i ke kostelům a bazilikám. Krásný, čistý, starý (ale udržovaný) město s přívětivou atmosférou, který 100% stojí za návštěvu. Asi hodinu od Tallinnu se nachází národní park Lahemaa a v něm bažina Viru Bog. Jde o mokřad, který se rozprostírá na 2,5 čtverečních km a který si můžete projít po dřevěných chodníčcích. Uprostřed se tyčí i rozhledna a celkově je to moc zajímavý místo, do kterýho bych rozhodně nechtěla zahučet (část chodníčků občas tvořily jen dvě ztrouchnivělý a pěkně kluzký prkna položený vedle sebe 😀 ). Naši spanilou jízdu po Estonsku jsme zakončili kde jinde než ve vesničce s výmluvným názvem Kunda (pamatujete, jak Češi loni převálcovali anketu airBaltic, aby si na jeden ze spojů zvolili právě tenhle název? 😀 ). Zašli jsme si tam do nejnudnějšího a nejbizarnějšího muzea, jaký jsem kdy zažila (a to mám jinak muzea ráda). Muzeum cementu je zhruba tak záživné, jako zní. Pojednává (v estonštině) o historii místní cementárny, díky níž se tohle městečko s 3000 obyvateli zapsalo do historie coby jedna z nejznečištěnějších oblastí v Estonsku, a celá výstava je teda pro opravdové fajnšmekry. 😀 Ta bizarní část ale nastala až v poslední místnosti muzea, která byla plná plastik ženských hrudníků a figurín oblečených do sexy oblečků. A pak následovalo horní patro, kam nás paní kurátorka (se kterou jsme v muzeu byli sami) ochotně zavedla. Naskytl se nám pohled jako z hororu na její osobní kolekci porcelánových panen, který obývaly každičký kousek půdního prostoru. Rychle jsme se vypoklonkovali a vycouvali odtamtud. 😀 A tímhle nezapomenutelným zážitkem bych vyprávění o našem letošním putování zakončila. Čekala nás ještě cesta přes celý Pobaltí a Polsko, myslím ale, že muzeum cementu v tomhle Bohem zapomenutým kusu země jen tak něco nepředčí. Na příští rok spřádáme plány na další velkou cestu, stay tuned a snad budu s vyprávěním zpožděná opět jen o pár měsíců. 🙂 Do tý doby: cestování zdar! A.

Příspěvek A na jih! pochází z Ano Anno

Na sever!

Ann — Mon, 15 Dec 2025 20:59:00 +0000

Naše letošní velká letní cesta nás zavedla do dobře známých i neznámých končin arktického Norska, Laponska a Pobaltí. Táhla se podél oceánu i přes vřesem porostlé planiny vysoko v horách. Během tří týdnů jsme udělali pěknou, 7,5 tisíce dlouhou elipsu. Multivan drží! Trajekt Polsko-Švédsko a překvapivě malebný Malmö Do Norska už jsme se dostávali všelijak – nejkratší cesta vede přes trajekt z dánského přístavu Hirtshals do Larviku nebo Kristiansandu (podle toho, kam se pak člověk v Norsku vydává). Jde to i komplet po souši přes Kodaň a Öresundský most a pak nahoru dál přes Švédsko (tuhle cestu jsme absolvovali v r. 2022). Jelikož jsme se letos chtěli potkat s kamarády ve švédském Malmö, hledali jsme způsob, jak se do něj co nejrychleji dostat bez nutnosti platit pěkně mastný Öresundský most. Nakonec jsem našla cenově přívětivý (175 EUR) a vcelku rychlý (7 h) trajekt z polského Svinoústí 😀 (nebo lépe znějící Świnoujście) do švédského Trelleborgu. Na papíře všechno vypadalo dobře, dokonce i cesta z Brna do Svinoústí měla trvat jen 8 hodin čistýho času. Což ona i trvala, pocitově to ale bylo dvakrát delší hlavně kvůli úseku přes Česko. To bylo utrpení. Za celou dobu jsme najeli po českých dálnicích asi jen 15 kilometrů, zbytek byl po okreskách a přes zapadlý vesnice. Ne proto, že bychom chtěli ušetřit za dálniční známku, ale prostě proto, že na sever od Brna na Polsko žádný dálnice nevedou. Jakmile jsme ale přejeli hranice, zbývající úsek přes Polsko už byl čistá nádhera – úplně nové, prázdné dálnice a tempomat až k moři. Do přístavu jsme dorazili v 1 ráno a o 3 hodiny později už vstávali na trajekt. To byl čí blbej nápad? 😀 Po sedmi hodinách, který jsme nastřídačku strávili složený pod stolem v kantýně a snažili se dospat, jsme dorazili do Švédska. Z Trelleborgu je to do Malmö jen půl hodinka cesty, takže jsme pak zbytek dne mohli strávit ve víru velkoměsta. Malmö mě hodně příjemně překvapilo. Měla jsem ho zaškatulkované jako špinavé, nevzhledné přístavní město, v centru je ale plno zeleně, parků, vodních ploch, skvělých kaváren a podniků, že člověk neví, kam dřív. Naštěstí jsme měli místní průvodce, kamarádi nás zavedli do vyhlášené Saluhall, staré industriální haly, která je předělaná na komunitní hub se spoustou bister, kaváren, stánků lokálních výrobců a prodejců všechno možného. Drahý, ale dobrý. 🙂 Turistický Norsko Ve Švédsku jsme se moc neohřáli a zamířili rovnou do Norska. Tuhle cestu na sever už dobře známe, rozhodli jsme se ji ale pojmout trochu jako trip down the memory lane a objezdit si všechna ta známá místa, která jsme tu obrazili ještě na Erasmu. A když už člověk jezdí po Norsku, musí si objezdit scenic routes. Tou první byla Strynefjellsvegen scenic route vedoucí z městečka Lom (kde je krásný dřevěný kostel z 12. století) až ke Geirangerfjordu. Jedná se o jednu z nejpopulárnějších tras, a to z dobrýho důvodu. Celá cesta je fakt dechberoucí a Geirangerfjord ty výhledy prostě umí. Cestou dál na severozápad jsme to vzali přes Trollstigen, starou a děsně klikatou cestu vedoucí strmě po úbočí hory a odtamtud až k oceánu projet si Atlantic Ocean Road. Projeli jsme si ji komplet celou se všema viewpointama, který unikají pozornosti a tak i tam jsme byli často úplně sami. Odtamtud jsme se přesunuli do Trondheimu, který byl kvůli špatnému počasí úplně vylidněný – nepřijely obří výletní lodě. Bylo to vlastně moc sympatický, mohli jsme si v klidu projít přes ikonický most a staré město a v podstatě nikde nebyla ani noha. Nevídáno. 🙂 Neturistický Norsko A teď k tomu zajímavějšímu. Norsko máme proježděný křížem krážem, proto jsem tu letošní cestu chtěla pojmout trochu jinak a hledala jsem hlavně málo známý místa, kam jezdí hlavně místňáci a jsou to takový skrytý poklady. A jelikož je tenhle můj blog dosti komorní a čte ho dle mého odhadu tak pět lidí (včetně mýho muže), tak nebudu držgrešle a podělím se o ně taky. Prvním pokladem je krátký hike asi hodinu zajížďky doprostřed ničeho z městečka Mo i Rana (kde mají mimochodem výbornou kavárnu Munin Coffee House). Je to výlet zhruba na hodinku, většina cesty vede po dřevěných chodníčcích nad podmáčeným podrostem, jen posledních 50 m k vodě je hodně prudkých a pokud je po dešti, taky pekelně kluzkých. Poslední úsek jsme se proto vystřídali, vždycky jeden z nás čekal nahoře s fenou. Slezete totiž k divoký, rozbouřený řece, která do skalního masivu vymlela působivý útvary, prohlubně a zákrutiny. Říká se tomu Marmorslottet (mramorový hrad) a pokud jste poblíž, za tu zajížďku to fakt stojí. Druhým, fakt dobře skrytým pokladem je ostrov Rødøy. Jezdí na něj jen dva trajekty denně (ráno tam, večer zpátky), a to ne každý den. Tudíž s jistotou víte, že víc lidí, než kolik s vámi najede na trajekt, za ten den už nepotkáte. My jsme se na Rødøy vydali v pátek 8. srpna a jelo nás pět aut. Přesně takhle jsem si ty hiky off the beaten path představovala. 😀 Na ostrově je jedna vesnice a jeden hotel u moře, jinak nic. Co ale z tohohle ostrova dělá opravdu zajímavý místo, jsou výhledy, který se vám naskytnou, když se od moře vyškrábete na místní nejvyšší kopec Rødøyløva (443 m.n.m.). Cesta nahoru je jen asi 1,5 km dlouhá, ale pěkně strmá. To, co vás ale nahoře čeká, za tu námahu stojí. V podstatě se ocitnete na Lofotech, kde jste ale široko daleko úplně sami. Ach. ❤️ Je skvělý, že potom, co se dostatečně vynadíváte a slezete z kopce zpátky dolů, můžete se zajít vykoupat na nedalekou písečnou pláž, zajít si do (na nás trochu moc posh) hotýlku na něco k snědku a dokonce se i vysprchovat v nových sprchách, který jsou přistavený u parkoviště. Blaho! Můj třetí tajný tip na výlet vás zavede k úchvatný pláži Hovdsundet, která je jako vystřižená z Malediv. Trail samotný není po fyzické stránce nijak náročný, jdete celou dobu podél moře, ovšem na hlavu je to docela fuška. Terén se neustále mění, pořád musíte dávat pekelně pozor, kam šlapete, jelikož často jdete po velkých, řasami porostlých balvanech, které kloužou jako blázen (a pokud je po dešti, což nejspíš bude, tak bude klouzat úplně všechno), škrábete se po holých stěnách nad mořem a do toho se snažíte, aby vás někam nestáhl nadšenej pes. Když to ale zvládnete, po nějakých třech kilometrech se vám konečně ukáže písečná pláž z obou stran omílaná oceánem. A teď pozor, zlatý cestovatelský hřeb: trajekt, který vás vezme zadarmo na Lofoty. To, jestli se po cestě na sever otočíme i na Lofoty nebo ne (už jsme tam přece jen byli), jsme zvažovali až do poslední chvíle. Moc se nám tam nechtělo – Lofoty jsou malé a turistů plné, navíc náš příjezd měl vyjít zrovna na víkend, nechtělo se nám objíždět to celé po souši (cca 6-10 hodin zajížďka) a trajekty z Bodø byly nesmyslně drahé (a hlavně vyprodané). A tak jsem tak večer po hiku k Hovdsundet beach jezdila na Google Maps prstem podél pobřeží a všimla jsem si malého přístavu Skutvik, ze kterého se táhla tenká přerušovaná čára do… Svolværu na Lofotech. Pogooglila jsem a zjistila jsem, že trajekt jezdí několikrát denně, ale co je nejdůležitější: že díky projektu norské vlády spadá na seznam ferry spojů, které jsou zcela zdarma (jak pro Nory, tak pro cizince). Bingo! Měli jsme štěstí, vešli jsme se hned na první spoj, který odplouval hodinu po našem příjezdu do přístavu. Plavba byla strašlivá. Jirka byl v pohodě, ale já trpím mořskou nemocí a obecně se mi dělá špatně i jen z houpačky. Zapomněla jsem si kinedryl v autě a dvě a půl hodiny jsem trpěla jak zvíře. Obešlo se to ale bez ztráty kytičky, oběd zůstal tam, kde měl, i když jsem měla párkrát pěkně namále. Kolem třetí odpoledne jsme každopádně po krátké zastávce na ostrůvku Skrova dopluli na Lofoty. A jelikož bylo po mnoha dnech přívětivé počasí, rozhodli jsme se ho využít k rychlému výšlapu nad město na vrcholek zvaný Tuva. Byl to v podstatě random hike, který jsem den předem narychlo našla v aplikaci AllTrails a nakonec se z toho vyloupl výlet jak víno s dechberoucíma, 360° panoramatickýma výhledema. Lofoty tohle prostě umí. Nejdřív vás do kopečka pořádně potrápí, ale když máte štěstí a nevlezete do mraků, ty výhledy nahoře jsou epesní. Upřímně mě ale nejvíc překvapila absense lidí. Byla neděle odpoledne, 10. srpna, trail začínal prakticky přímo ve městě, a přesto jsme za celou dobu potkali asi jen šest lidí. Na Lofotech? Na tak krásným hiku? Cože? Začalo mi vrtat hlavou, jestli jsme náhodou nepřijeli po sezóně. O den později se mi tahle teorie potvrdila a já byla šťastná jak blecha, že jsme se na Lofoty rozhodli jet i podruhý. Takže: Lofoty v druhý půlce srpna jsou ten nejlepší možnej nápad. Počasí ještě drží, ale na místní poměry je to tu v podstatě vylidněný. Zázrak. A když už jsme tu byli, druhý den ráno jsme vstali v 6 (slunce tou dobou už bylo vysoko, jako v poledne) a vyrazili podruhé zkusit štěstí na Offersøykammen. Když jsme tu byli v r. 2022, bylo zataženo a pršelo, v půlce kopce jsme vlezli do mraků a neviděli ani na krok. Jelikož jsme ale věděli, jaké výhledy nás mají nahoře čekat, ty tři roky jsme si říkali, že „až jednou“ se sem vrátíme, musíme se na tenhle kopec vyškrábat znova. Tentokrát to vypadalo slibně – sluníčko svítilo a kopec, který se nad námi tyčil, byl vidět v celé své impozantnosti, žádný mráček na obzoru. Krpál je to teda hroznej. Ale jako všude na Lofotech: ty výhledy za to fakt stojí. A tentokrát se na nás usmálo štěstí a měli jsme dechberoucí výhledy sami pro sebe. 🙂 Naší poslední zastávkou na Lofotech byla vesnička Henningsvær, která se rozprostírá na několika ostrůvcích v oceánu, které jsou všechny propojené mosty. Krásný, typicky norský místo. A se skvělou kavárnou Lysstøperi and Cafe, kde jsme před třemi lety viděli strašně hodnou (a očividně strašně vyčerpanou 😀 ) border kolii a tehdy jsme se definitivně pro tohle plemeno rozhodli. Po našem příjezdu domů jsem začala googlit, o dva měsíce později jsme si přivezli štěně Izzy a teď, v roce 2025, tu s náma seděla a taky byla strašně hodná (= strašně vyčerpaná 😀 ). Kruh se uzavřel. 🙂 Jak už bylo na tomhle výletě zvykem, další plány jsme v závislosti na počasí změnili z hodiny na hodinu. Původně jsme plánovali Lofoty po souši opustit a vydat se na Senju. Jelikož se ale dalšího dne vyloupl náramně pěkný den (a těch tu opravdu není mnoho), překopali jsme trasu a vyrazili ještě na Vesterály. Tahle ne úplně turistická část Lofotů mi učarovala. Je mnohem drsnější, skalnatější a osamocenější než její jižnější sousedky, infrastruktura je tu dost rudimentární, ale to nám vyhovovalo, benzínky tu byly (dokonce s výrazně levnější naftou než na spodních Lofotech), takže co víc chtít. My jsme měli namířeno na jeden konkrétní výšlap: Måtind. Hodně mi to připomínalo Skotsko nebo obecně severní Anglii. Bylo to něco úplně jiného než ostatní hiky na Lofotech, protože tady se člověk od parkoviště vyškrábal na obří náhorní plošinu, po které došel až na její úplný cíp, kdy dál už bylo jen pár skalisek v moři a pak už nic. Náročnej, ale krásnej hike. Trajekty v severním Norsku K trajektům v severním Norsku ještě tolik: pokud se tam chystáte s větším autem, než je běžná dodávka (jako naše T4, kterou často klasifikují ještě jako normální auto), obrňte se trpělivostí. Na řadě menších spojů jsme četli hororový recenze (a i jsme to viděli na vlastní oči), že tam karavany ve frontě tráví někdy nejen dlouhé desítky hodin, ale i celé dny, než se na ně dostane řada (jednoduše – jsou moc velký, takže se místo nich pustí osobáky, kterých se na loď vejde víc). Přístavy, ze kterých jezdí trajekt třeba jen jednou dvakrát za den a jsou na velmi turisticky frekventovaných místech (typicky spoj mezi Vesterálama a Senjou – tam to bylo peklo na zemi), jsou definicí dopravního kolapsu. Vůbec se frustrovaným místním nedivím, že tak brojí proti velkým karavanům, tam nahoře na to není ready nic – infrastruktura,...

Příspěvek Na sever! pochází z Ano Anno

Měsíční roadtrip po Skotsku 3.0

Ann — Tue, 25 Mar 2025 18:47:38 +0000

Isle of Skye necháváme za sebou a ujíždíme po uzoulinkých, nervydrásajících silničkách dál na sever. Tahle část země je mnohem opuštěnější, nepřístupnější a drsnější než turistický jih a Isle of Skye. Ze všeho nejdřív máme namířeno do Applecross. Tenhle poloostrov nám má nabídnout další spektakulární výhledy, místo toho nám ale nabízí klasický skotský počasí – vichr, ledový déšť a mlhu, že by se dala krájet. Míjíme pár cyklistů, jak pomaličku ukousávají nekonečné serpentýny na vrchol a upřímně je litujeme. Jsem ráda, že řídí Jirka, já mám nervy nadranc jen jako spolujezdec. Nakonec dorážíme do samotné vesničky Applecross, která je takovým rozcestníkem mezi cestou na sever a na jih. I tady nás ale čeká překvapení – půvabný obchůdky s místní výrobou a krásná restaurace s kavárnou The Junction. Kafe mají výborný. 🙂 Po takové strastiplné cestě nám to vlívá energii do žil a vydáváme se po lehounce širší silnici podél pobřeží dál. Tady se nám konečně naskytnou nádherný výhledy a nakonec na týhle scenic route strávíme skoro celý den. Často zastavujeme, kocháme se, fotíme, slízáme dolů na nekonečný písečný pláže. Po cestě se nám postupně ukazují asi čtyři duhy. Hezkej, opuštěnej kraj. Beinn Eighe, Knockan Crag, Stac Pollaidh Co se týče tipů na výlety, mám v téhle oblasti tři. První, který mi učaroval svýma výhledama od začátku až do konce je Beinn Eighe. Jako skoro každý trail tady má jen pár kilometrů, stejně jako na Lofotech si ale vždycky pěkně šlápnete do kopce. Bavilo mě, že se co chvíli scenérie dokonale proměňovala, začali jsme ve svěžím, hustým lese, brzy jsme přelezli na pastviny, které se změnily v ostrá skaliska, až úplně nahoře byly jen holé, šedé pláně plné drobných jezírek. Pokud se vám nechce lézt do kopce, fajn procházka (za kterou si zaplatíte 5 liber a připojíte se k davu turistů) je do Corrieshalloch Gorge, kde se vám naskytnou na úzkém mostě úctyhodné výhledy do hluboké propasti. Je to i fajn zastávka po cestě dál na sever. Na dnešním spaní si na záchodech smívám týdenní nános bahna z kalhot a snažím se je v 10 °C a lehkém vánku usušit na zítřejší výšlap. Do toho znovu vyklízíme a větráme auto, musíme využít každý příležitosti, kdy neprší. Následujícího rána si před hlavním hikem střihneme i zcela náhodně nalezenou trasu přímo od parkoviště, kde jsme spali. Zrovna svítalo, my jsme vylezli nad silnici a otevřely se před náma – prakticky zadarmo – krásný výhledy. Knockan Crag byl fakt perfektní hidden gem. Poslední výšlap v týhle oblasti byl na Stac Pollaidh. Jedná se o přirozeně vytvořený kamenný val na vršku vysokého kopce. Před devátou jsme dorazili na malé parkoviště, což bylo tak akorát, chytli jsme poslední volné místo. Na toto je obecně potřeba brát ve Skotsku zřetel, často je parkoviště jen vpodstatě trochu větší osamělý pullout u uzounké silnice, takže je záhodno dorazit tam co nejdřív. Stejně jako jinde, i Stac Pollaidh se svou délkou tváří nenápadně – jenže na 2 km vylezete skoro 500 výškových metrů. Zatímco jsme supěli vzhůru, Izzy kolem nás nadšeně lítala a nechávala nás v prachu daleko za sebou. Celou cestu jsou nicméně krásný výhledy, stačí se jen otočit od stráně a trochu se vydýchat. 🙂 Výhledy zeshora na všechny strany jsou impozantní, každopádně nás opět dohnalo skotské počasí. Po rychlé svačině se přihnala mlha a dešťové mraky a spustil se ledový, bodavý liják, který nás štípal do obličeje a rukou celou cestu až dolů. K autu jsme přišli mokří jak myši, ale spokojený, že aspoň na cestu tam jsme měli výhledy. Tady se člověk musí fakt radovat z maličkostí. 😀 NC500, Duncansby Stacks, John O‘ Groats, Inverness, Rattrey Lighthouse & Dunes Směřujeme dál na severovýchod po North Coast 500, která se táhne podél celého severního pobřeží Skotska. Krajina je tu úplně jiná než na západě, mnohem častější jsou dramatické šutráky, které trčí z vody a které moře časem omlelo do roztodivných tvarů, vymlelo v nich díry a obecně si s nimi pohrálo tak, aby se na ně teď hezky koukalo. První takovou podívanou pro nás byly Duncansby Stacks – obrovské špičáky trčící z moře. Jediná nevýhoda byla, že se k nim muselo přes pastvinu plnou ovcí, což naše border kolie pojala jako životní úkol je všechny nahnat do stádečka, i když byla na krátkým vodítku. Jednu macatou ovci tak vyprovokovala, že se k nám přiřítila a Izzy od ní dostala pěknou tečku mezi oči. Po týhle intervenci od očividný vůdkyně stáda se fena výrazně zklidnila, táhla se jak smrad podél plotu a k ovcím se ani nepřiblížila. 😀 Po téhle zastávce pokračujeme dál na východ, až dorážíme do velmi turistické vesničky John O‘ Groats, kde kromě kýčovitých obchodů pro turisty, prodejců s vánočním zbožím (wtf 😀 ), pár prazvláštních kaváren a záchodů není prakticky vůbec nic. Je odtamtud ale krásný výhled na moře. A taky je tam distilérka 8 Doors Distillery, ve které dělají překvapivě dobrý kafe (jo, moct být napojený kvalitním kofeinem je pro nás i na cestách fakt důležitý. 😀 ). Odtamtud je to už jen coby kamenem dohodil (čti dvě a půl hodiny) do Inverness. Tohle město bych příště s klidným svědomím přeskočila a doporučím to i vám. Zajímavýho na něm není zhola nic. 😀 Je dost industriální, zašlý a takový ušmudlaný. Jako nezbytná zastávka dobrý, ale nic, o čem by člověk psal domů. Ale byl tam nákupák, kde bylo teplo, sucho, záchody, Costa a Burger King, takže co dalšího cestovatel ke štěstí potřebuje, že. Teď už v rychlém sledu tipy na místa, která je dle mého fajn navštívit v okolí Inverness a směrem na Dundee a St Andrews: Bow Fiddle Rock – další zajímavý šutrák s dírou v moři 😀 Cullen – půvabná přímořská vesnička, jejíž hlavní dominantou jsou masivní kamenné viadukty. Měli jsme trochu problém zaparkovat, svažující se historické srdce města ale projdete za chviličku, doporučuju si každopádně chvíli vyhradit a prolézt obchůdky, starožitnictví a zajít si na vyhlášenou zmrzlinu do The Ice Cream Shop. Rattrey Lighthouse & Dunes – tenhle tip jsem splašila kdoví kde, možná jsem prostě posouvala kurzorem po Google mapách, až mi pohled padl na toto. 😀 Každopádně tohle je opravdu hidden gem všech hidden gemů, jelikož po cestě tam jsme párkrát málem zapadli a kdyby byla cesta rozblácená, dost možná bychom ani nedojeli. Každopádně za suchého počasí je to perfektní zastávka k liduprázdné pláži z jemňoučkého písku, plnou velkých písečných dun, kde z moře trčí opuštěný maják. Impozantní místo a můj secret tip. Stonehaven – městečko Stonehaven vyniká dvěma věcma: je tam pěkná dřevěná promenáda podél moře, kolem níž jsou vtipné a dost propracované železné sochy. A pak je tam skvělá kavárna Café Noir, kde si kromě kafe dáte i výbornou snídani. Jinak ale celý město smrdí po močce. Nevím teda, jestli celoročně, ale při naší návštěvě to byl docela odér. 😀 St Andrews a Edinburgh Míříme po východním pobřeží dál, zpátky do civilizace. Čekají nás ještě dvě větší zastávky: St Andrews a pak celodenní očumování Edinburghu. Obě města byla po ušudlaným Inverness moc příjemný překvapení. St Andrews je kompaktní, historický, kamenný a moc hezký a čistý městečko s parádní promenádou podél moře. Když jsme došli na hlavní třídu, překvapilo nás množství kaváren a restaurací. Zapluli jsme do kavárny Black Sheep, o který jsme se až později dozvěděli, že to je velký národní řetězec, který po Británii najdete úplně všude. Každopádně mě na nich potěšily dvě věci – nejenomže mají dobrý kafe, ale taky se celý proces objednávky dělá přes tablety přímo u vchodu, takže pro introverty značka ideál. 😀 Jelikož nejen kafem živ je člověk a nám pěkně kručelo v bříšku, vydali jsme se hledat i něco k snědku. Po chvíli googlení jsem nás zavedla do malého bistra Taste, kde měli výborný plněný ciabatty. Mňam! Další den už nás čekal Edinburgh. Ach, Edinburgh. ❤️ Tohle město mě chytlo za srdéčko. Nakonec jsme v něm nachodili přes 15 kilometrů a to jsme určitě viděli jen to nejzákladnější. Město je to krásný, starý, historický, přecpaný památkama, hradama, kostelama, kamennejma uličkama a teda i lidma, no. 😀 To starý centrum kolem hradu je turistický opravdu dost, než jsme do něj ale došli, byla to veliká pohodička. Vzali jsme to zelenou, poklidnou roklí kolem řeky (Water of Leigh), až jsme se zničeho nic vynořili v pulzujícím srdci města. Díky tipu z Instagramu jsme si zašli na horkou čokoládu do mýho milovanýho knihkupectví Waterstones na Princes Street, odkud byl z druhého patra krásný výhled přímo na hrad. Kamennýma uličkama jsme vylezli až k hradu a pak zapadli do nenápadnýho Hideout Café, kde měli všechno a bylo toho hodně a bylo to strašně dobrý: kafe, brownies i napěchovaná focaccia. Zkrátka po tom hustle & bustle velkoměsta to byla velmi vítaná pauza. Samozřejmě jsme si pak museli jít poplácat sochu Greyfriar’s Bobbyho a projít si hřbitov, který byl taky docela tichý a klidný. Ke konci dne už jsme byli tak uchozený, že jsme z posledních sil zapadli do Pret a Manger, koupili si teplý wrap a stlačili ho na lavičce v Princes Street Gardens. Uf. Jsme přesycený, unavený, ale Edinburgh byl fakt krásný. Edinburghem naše putování v podstatě skončilo. Další dny byly už vyloženě přejížděcí. Omrkli jsme moc hezký Leaderfoot viaduct a vydali se na krátký výlet podél Hadriánova valu. Tady už to ale působilo zase jako v Anglii. Jeden z posledních highlightů byl zcela nečekaně objevený Tim Hortons, který nás přenesl do Kanady. Naše putování po Skotsku bych tedy tímto uzavřela. Byl to výlet na zážitky velmi plný, občas náročný (hlavně skrz počasí), ale tak moc krásný. Ach, Skotsko. Tak zase někdy příště a cestování zdar! A.

Příspěvek Měsíční roadtrip po Skotsku 3.0 pochází z Ano Anno

Měsíční roadtrip po Skotsku 2.0

Ann — Sun, 23 Mar 2025 13:49:27 +0000

Vjíždíme na Isle of Skye –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bezesporu nejikoničtější část Skotska s unikátním genius loci. Na vcelku malém ostrově (i když je druhý největší ve Skotsku) tady totiž člověk najde neskutečný nádhery, ať už v podobě obřích vodopádů padajících z útesů, dramatických výhledů na moře, nekonečných písečných pláží, zvláštních skalních útvarů, zelených pastvin svažujících se až k moři a samozřejmě hromady ovcí. Eilean Donan Castle, 980 metrů za dvě a půl hodiny, Fairy Pools Každý, kdo od jihu přijíždí na Isle of Skye, musí projet kolem jednoho z největších hradů v této části Skotska – Eilean Donan Castle. Řekla bych, že je to ideální úvod do Skotska jako takového, na turistech tam těží, jak se dá, ale projít si okolo něj i jen zvenku je fajn zážitek, navíc, když vám v pozadí neustále vyhrává místní dudák. Vydáváme se na dnešní spaní poblíž velmi populárních Fairy Pools (na Isle of Skye prakticky není místo, který by nebylo populární, zvlášť uprostřed léta 😀 ). Dostáváme ale pěkně ledovou sprchu – Isle of Skye je prošpikovaný uzoučkýma single track silničkama, na kterých se člověk co pár metrů musí vyhýbat protijedoucím autům. Problém nastává, když se taková silnička ucpe. Což se vzhledem k náporu lidí stává dost často. V 5 odpoledne jsme tak necelý kilometr ke spaní jeli dvě a půl hodiny. Kolaps dopravy byl způsobený nejen tím, že se víc aut snažilo projet do dalšího pulloutu, než se jich tam vešlo, ale i tím, že se tady na ty silničky vydávaly i velký karavany, z nichž jeden se tam ukázkově převrátil téměř na bok. Stejnou lekci trpělivosti pak dostáváme i o den později, když míříme na Neist Point. O týhle skotský specialitě jsem se ale nikde v žádných článcích ani průvodcích nedočetla, podle recenzí u konkrétních hiků je to ale zřejmě docela častý jev, zvlášť v hlavní turistický sezóně – Skotsko zkrátka infrastrukturou není vůbec připravený na takový nápor. Takže vám o tom píšu aspoň tady, ať se na to můžete mentálně připravit, pokud se do Skotska vydáte, a obrníte se pořádnou dávkou trpělivosti. 😀 Výšlap k Fairy Pools každopádně stojí za to, i když nás provází většinu cesty mlha, mrholení a vítr. Volíme náročnější trasu, hned na začátku uhýbáme ze štěrkové široké cesty na úzkou ovčí stezku. Musíme hned zkraje překonat dost rozvodněný potok (neobešlo se to bez vyráchání, což v těch zhruba 8 °C nebylo nic moc, když nás čekalo dalších 10 km podmáčenou, bažinatou krajinou. Ale nevzdali jsme to. 😀 ), pak už ale jdeme celou cestu sami a kocháme se výhledy. Mlha se co chvíli trhá a nabízí vcelku dramatický panorámata. Je tu krásně, zeleně, mokro, větrno. Přesně tak jsem si to Skotsko představovala. K autu se vracíme brzo odpoledne. Tentokrát je cesta díky bohu vcelku průjezdná, na hlavní silnici se dostáváme poměrně rychle a jednohlasně se shodujeme, že si zasloužíme kafíčko. Díky skvělý appce Coffee Trip (stáhněte si ji a pak mi poděkujte) nacházím výběrovou kavárnu Caora Dhubh Coffee ve vesničce Carbost, kde je mimo jiné i distilérka Talisker whisky. Kafe je skvělý, millionaire’s short bread je mňam a teplý steak pie je pro naše zkřehlý, promáčený a zabahněný schránky nebe na zemi. Neist Point, Old Man of Storr, Portree, Kilt Rock a znovu Old Man of Storr Další dny se nesou ve znamení výprav k těm největším přírodním ikonám, který může Isle of Skye nabídnout. A že toho není málo. Jako první nás čeká návštěva screensaveru na Apple TV – odlehlého špičáku v moři s majákem na konci zvaném Neist Point. Za mě je to osobně jeden z highlightů celého výletu, protože panorámata na všechny strany jsou tady vážně dechberoucí. Ostrá skaliska se tu svažují v prakticky pravém úhlu přímo do moře, vršek je ale pokrytý vypaseným, šťavnatě zeleným kobercem. K majáku vede jediná cestička a když pak dojdete na samotný konec, až na balvany trčící z moře, přijdete si jak na konci světa (což taky jste, jde o nejzápadnější cíp ostrova). Neist Point Následující den nás o půl sedmé budí nejen budík, ale i prudký vichr, který nám celou noc lomcoval s autem. Dnes je v plánu výšlap k Old Man of Storr. V 7 ráno vjíždíme na parkoviště, odkud by měl být na tyhle kamenné útvary výhled. Old Man of Storr se ale schovává za neproniknutelnou mlžnou hradbu. To nás ale neodradí a vyrážíme. Uf. Tenhle trail nám nedal ani metr zadarmo. I když měří jen nějaké 4 km, jde se pěkně do kopce, cestu nám každopádně výrazně ztěžovalo počasí – většinu trasy jsme šli v husté mlze, navíc skoro celou cestu vál tak strašně prudký vítr, že nás to místy až strhávalo z cesty. Do toho se přidal liják, takže jsme nahoru, do neproniknutelného mlíka, dorazili dost vyčerpaný. Čtvrt hodiny jsme stáli v nečasu na vyhlídce a čekali, jestli se Old Man přece jen neukáže. Neukázal. Co se dá dělat, ne každý výhled nám je souzený. Trochu zklamaný jsme proto přejeli do nedalekého městečka Portree a jelikož jsme se v noci skrz vítr skoro nevyspali, zaplatili jsme si na 3 h parkování a šli se dospat. 😀 Na tohle je to cestování v dodávce vážně skvělý. Po velmi vydatném šlofíku jsme si prošli městečko a půvabný, krapet kýčovitý, přístav plný barevných domků, dali si po sto letech obrovský fish n‘ chips, který se nám snažili ukrást oprsklý racci a jelikož bylo ještě dost brzo, šli jsme se trochu probrat do další skvělý kavárny – Birch Coffee. Není zač. 😀 Jelikož je Isle of Skye fakt prťavý (od jihu na sever vám cesta zabere necelé dvě hodinky), vyrazili jsme omrknout další ikonu, kterou můžete vidět na úvodním obrázku k tomuto článku – Kilt Rock Waterfall. Jde o krátkou zastávku, vodopád je hned u velkého parkoviště, i tak je to ale velmi insta-friendly a velmi působivé. 🙂 Old Man of Storr nám ale pořád vrtal hlavou. Přes den se trochu vyčasilo a ten den jsme pod ním projížděli snad 4x. A pokaždé byl ze silnice o trochu víc vidět. V 7 večer padlo rozhodnutí – jdeme na něj znova. Fenu jsme nechali v autě, rychle se nasoukali do pořád ještě promáčených bot a zabahněných kalhot a rychle jsme vyrazili, podle weather appky jsme totiž měli jen asi hodinové okno, než zase začne lít a přijde další mlha. Podruhé ve 12 hodinách jsme se vyškrábali na vyhlídku – po větru a dešti nebylo ani památky. A byl tam! V naprostém tichu se v široké, ovcemi vypasené krajině tyčil k nebi prazvláštní kamenný útvar. Stihli jsme cvaknout pár fotek, než se zase schoval do mraků. A – jo, stálo to za to. 🙂 Quiraing, kino, pizza a civilizace Další ráno jsme znovu vstali před sedmou a zamířili k dalšímu divu tohoto skotského ostrova – na Quiraing. Je to prazvláštní kraj, plný jezer a jezírek, kamenných útvarů trčících v nesmyslných úhlech ze země a porostlých šťavnatým, jen pár milimetrů vysokým trávníkem. Zároveň ale dost příkrý a kluzký na to, abychom naznali, že pro nás i fenu bude bezpečnější, když ji tentokrát necháme v autě a okruh si střihneme sami. Jdete po úzký stezičce mezi balvany, chvíli máte výhled do údolí, chvíli jdete v úzkém korytu mezi skalisky, až se nakonec vyšplháte na jejich vršek, odkud se vám otevře krajina, kde široko daleko není vidět žádný zásah lidský ruky. Jenom moře a nekonečný, zvrásněný pastviny pro ovce, sem tam oddělený skaliskem, který jako kdyby tam spadlo z nebe. Úchvatný místo. Po návratu k autu jsme se rozhodli po pár dnech udělat ze sebe zase jednou lidi, zamířili jsme zpět do Portree a v místním bazénu jsme se vysprchovali (cestovatelský pro tip: ve všech bazénech, který jsme navštívili, jsme si mohli koupit za pár liber jen vstupenku čistě do sprch), uklidili auto a nechali ho trochu vyvětrat na sluníčku a pak zamířili do Isle of Skye Candle Company na kraji města, která prosím pěkně nejen že je krásná, ale má v sobě zcela nečekaně (v Portree jediný) návštěvnický centrum, gift shop, skvělou pizzerii (tak skvělou, že jsme se pro jejich pizzu dvakrát vraceli 😀 ) a moderní kino! A jelikož právě hráli Deadpoola, byl náš program na odpoledne jasný. Bylo fajn po dvou týdnech stáhnout zabahněný a věčně vlhký šusťáky a pohorky a oblíct si suchý, „městský“ oblečení a baleríny. Taková rychlá výprava do normality a pak zase hurá šlapat po kopcích. Fairy Glen, Museum of Island Life, Elgol Scenic Route Náš čas na Isle of Skye se pomalu chýlí ke konci, zbývá nám posledních pár dní, než musíme zvednout kotvy a vydat se dál na sever. Pár zastávek jsme ale přece jen ještě udělali. Za zmínku stojí krátká, easy vycházka do Fairy Glen. Člověk si tu vážně přijde jako v kraji víl. Všude, kam oko dohlédne, se ze země zvedají kuželovité kopečky porostlé trávou, všude se pasou ovce a mají kolem dokola vyťapané cestičky. Je tam krásně. 🙂 Pokud budete mít čas, stojí za návštěvu i nedaleké venkovní Museum of Island Life, který se skládá z několika původních, zrekonstruovaných příbytků a zemědělských budov. Jen pozor – hned u muzea je hezky vypadající kavárna, kde sice mají fajn zákusky a chutney, ale kafe si tam radši nedávejte, vyzkoušeno za vás. 😀 Abychom měli Isle of Skye opravdu poctivě projetý do posledního cípu, zamířili jsme ještě na Elgol Scenic Route, kterou nám doporučil průvodce Lonely Planet. Jako už tolikrát, rady a nadšené výkřiky od Lonely Planet je potřeba brát krapet s rezervou. 😀 Cesta jako taková je vcelku nezajímavá, na druhou stranu jsme tam ale byli úplně sami a na místním spaní jsme zažili jeden z nejhezších západů slunce. A po cestě zpět k hlavní silnici pak dost potěší zastávka na pro změnu vynikající kafe v kavárně Lean to coffee u Broadfordu. O krásách a ukrytých pokladech nejsevernějšího cípu Skotska, o St Andrews a Edinburghu zase příště. 🙂 Cestování zdar!

Příspěvek Měsíční roadtrip po Skotsku 2.0 pochází z Ano Anno

Měsíční roadtrip po Skotsku 1.0

Ann — Sat, 22 Mar 2025 19:30:37 +0000

Loni v srpnu jsme se vydali na měsíční cestu do Skotska. Cestě předcházel bezmála půl rok příprav, kdy jsme od ledna každý volný víkend trávili vyráběním vestavby do multivanu. Šlápli jsme do toho fakt hodně – náš VW má sice sklápěcí sedačky, které tvoří vcelku pohodlnou postel, prostor byl ale dost nevyužitý, takže díky Jirkově šikovnosti (a hromadě toolů, který si přivezl z Kanady) jsme mohli postavit vestavbu od základů novou. Nově tak máme tekoucí vodu, dřez, vařič pod střechou, postel se dá jednoduše překonvertovat na dvě sedačky se stolkem uprostřed a úložného prostoru máme tolik, že do něj narveme i kajak s pádly a vestami. Zkrátka eňo ňuňo vymazlený. Skotsko tedy bylo první velký test, jak se nám v novém setupu bude bydlet. A ukázalo se, že i přes krušné skotské počasí fakt skvěle! Vyrážíme –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a lednička hlásí klinickou smrt Je prvního srpna, den před odjezdem, všechno je připravené. Auto je naložené, my jsme sbalení, zbývá už jen udělat svačinu na cestu a zítra ve 2 hodiny odpoledne vyrazit směr Calais. Je úmorný vedro. Jirka jde zkontrolovat poslední věci do multivanu a vrací se s tím, že lednička, kterou máme teprve od loňského léta, nechladí. A měsíc bez ledničky být fakt nechceš. Vrtá se v ní několik hodin, ale nakonec nazná, že lednička je nadobro mrtvá. A tak honem sháníme novou. Uprostřed parnýho léta, kdy všichni jezdí na dovolenou a kdy je autoledička asi třetí nejprodávanější věcí hned po plavkách a nafukovacím lehátku. Navíc sháníme dost specifické rozměry, jelikož máme na ledničku vyrobený box s úložným prostorem. Každý e-shop hlásí buď beznadějně vyprodáno, nebo s dodáním za několik dní. Nakonec objevujeme poslední kus v přažské Alze. Neplánovaně si tedy musíme zítra cestu prodloužit, spolknout fakt, že se nám z cestovního budgetu právě ukouslo osm tisíc a sjet si pro ni. Druhý den odpoledne vyrážíme. Nabíráme ledničku a uháníme do Calais, odkud nám zítra odpoledne pluje trajekt do Doveru. Do přístavu jsme přijeli s dvouhodinovou rezervou, překvapilo nás, jak rychle si nás pak celníci posouvali mezi jednotlivými checkpointy a jen co jsme dojeli do své řady před trajektem, auta se začala rozjíždět. Nechápavě jsme vjeli na trajekt a v tu chvíli přišla Jirkovi SMS, že se doba odjezdu posunula o dvě hodiny. Další hodinu a půl jsme pak mudrovali, jak je to možný, jaký jsme měli štěstí, že jsme přijeli do přístavu s časovou rezervou a co ti chudáci, kteří o změně nevěděli a tak jim teď loď ujela. Nejvíc nám ale neštymovalo, že se všichni na trajektu tváří naprosto normálně a vůbec nevypadají tak překvapeně a šťastně jako my, že loď stihli. Po (fakt až trapně :D) dlouhý době nám dochází, že nás zřejmě celníci dali na dřívější spoj, jen se o tom zapomněli zmínit. S tímhle brainfartem připlouváme do přístavu v Doveru a po devíti letech si jdeme projít doverské útesy, tentokrát v doprovodu bláznivý feny, která se dva dny neprotáhla a dává nám to sežrat i s navijákem… 😀 Po devíti letech v Anglii Projíždíme Anglií na sever. Naposledy jsme tu byli v roce 2015, těsně před Erasmem v Norsku. Dvě letní sezóny jsme pracovali v karavanovým kempu v srdci Peak Districtu, takže jsme se tam samozřejmě museli po cestě taky stavit. Teď je z kempu luxusní resort, do kterýho jsme autem ani vzhledem ani trochu nezapadali. 😀 Každopádně v Anglii děláme pár fajn zastávek – coby fanoušci originálního Top Gearu a Grand Tour (a nově i seriálu Clarkson’s Farm, vřele doporučuju) děláme obligátní zastávku na Diddly Squat Farm, lidí je tam neskutečně, ale je to docela fajn. Tahle část Anglie je fakt krásná, plná malebných vesniček (doporučuju projít si pěšky Chipping Camden a Stratford-Upon-Avon). Brzy se přesouváme na sever do Lake Districtu, kde zvládáme 12km výlet v neutichajícím dešti a mlze. Lepší úvod do následujícího měsíce ve Skotsku jsme si nemohli přát… 😀 Conic Hill, Glen Coe, Shipwreck of Caol a vytopený auto Vjíždíme do Skotska. Překvapivě nás vítá sluníčko. To ještě nevíme, že každičký den aspoň trochu (ale často spíš hodně) zmokneme. Plní optimismu každopádně vyrážíme na první skotský výlet a vyškrábeme se na Conic Hill, odkud jsou krásný výhledy na Loch Lomond. Díky tipu jsme šli pak na jistotu do místní kavárny St Mocha Coffee Shop. Nezklamalo – moc dobrý kafe (jsme z Brna dost zpovykaný co se výběrových kaváren týče 😀 ) a millionaire’s short bread místo oběda a jedeme dál. Do Glen Coe jsme dorazili brzo odpoledne a chápu, proč se jedná o tak populární místo, celý údolí je fakt nádherný. Vychytali jsme pauzu mezi přeháňkama, uhnuli jsme z hlavní cesty na uzoučkou single track road a vydali se na Glen Etive Scenic Route. Bála jsem se, že se potáhneme v koloně a bude to noční můra, jelikož budou určitě všichni chtít na úzké silnici zastavovat a fotit se (je to velmi insta-friendly místo), ale namísto toho jsme za celou dobu potkali jen asi tři auta a měli tak celou scenic route pro sebe. Díky tomu, že Skotsko má stejně jako Skandinávie „right to roam,“ člověk může v autě spát prakticky kdekoliv. Přespali jsme tedy na malém parkovišti přímo u vjezdu do Glen Coe a ráno si ho mohli celý projet. Tentokrát už nás ale skotský počasí dohnalo naplno a na ikonické výhledy na Three Sisters a další jsme si museli poctivě odsedět v autě při čekání, až se aspoň trochu roztrhá mlha a přestane pršet. Začínalo nám být v tuhle chvíli jasné, že boty nám za ten měsíc asi ani jednou pořádně neuschnou. Z Glen Coe jsme pokračovali dál na severozápad. Pokud byste směřovali stejně jako my na Isle of Skye, vyplatí se po cestě zastavit se na rychlou čumendu na vrak lodi uvízlý na pláži. Na netu k tomu moc infa není, ale když pohledáte Shipwreck of Caol, vyplivne vám to možnosti parkování. My zaparkovali u komunitního centra, kde byl i venku kohoutek s pitnou vodou, takže jsme dočerpali zásoby vody. Jelikož jsem zapomněla vypnout čerpadlo, za chvíli nám v autě šplouchalo zhruba 7 l vody. Což s konstantním deštěm a promáčenýma botama a kalhotama dalo super zábavu na večer, kdy jsme sušili, jak se dalo. Naštěstí nám nezvlhly šuplíky, který by jinak mohly pěkně nabobtnat. Takže i takový zábavy někdy po cestě jsou… Další den jsme museli udělat ještě obligátní zastávku u Glennfinnen viaduktu z Harryho Pottera. Na parkoviště jsme dorazili v osm ráno a byli jsme mezi prvníma. Když jsme se ale kolem půl desáté vrátili z vyhlídky, parkoviště už praskalo ve švech a zaměstnanci návštěvnického centra otáčeli na úzké silnici kolony aut. Potterheads se nezapřou, no. 😀 V týhle fázi je taky potřeba adresovat další skotskou lahůdku kromě deště – midges (pakomárci), miniaturní a strašně kousavý mušky, který jsou po Skotsku tak široce rozšířený a dohání tolik lidí k šílenství, že tipy na to, jak se jim bránit, byly dokonce i v oficiálním papírovým průvodci od Lonely Planet. 😀 Takhle – midges jsou peklo. Nějakou šťastnou souhrou náhod jsme je ale ve větší míře potkali právě jen u Glennfinnen viaduktu a jinak nás nechali víceméně na pokoji. Na tyhle malý potvory jsme byli vybavený velmi jemnou síťkou a hydratačním olejem ve spreji Avon Skin So Soft, který je nějakým záhadným způsobem odpuzuje, takže posílám tenhle tip dál. Ale i tak, pokud se na vás midges rozhodnou smlsnout, nezachrání vás nic a já vám přeju hodně štěstí, abyste se nezbláznili. 😀 O putování po Isle of Skye a nejsevernějších končinách Skotska v dalším článku. Tipy: Loni v srpnu ještě nebyly potřeba do Británie víza, stačily nám pasy. Od dubna 2025 je pro vstup do UK potřeba ETA. Ve Skotsku je sice right to roam, pro Anglii to ale neplatí. My jsme proto zvolili oficiální a nejlevnější variantu přespávání v autě a na těch pár nocí jsme si vždycky našli parkování na Welcome Break Services, které se nachází podél všech hlavních tepen v Anglii. Na webu mají i fajn mapu, kde si člověk najde konkrétní spot. Super je, že jsou otevřený 24/7, člověk na nich najde obchody, restaurace, často Starbucks, hlavně tam jsou zdarma sprchy a na některých i venkovních laundromaty. Za £15 na 24 hodin je to podle mě fair deal. Jelikož není Británie v EU, dost nám na hranicích v Calais kontrolovali, že má fena všechno potřebné očkování, ve správný čas podané odčervovadlo atd. takže na toto je potřeba dát si dost pozor. Některým psům v autech před námi i kontrolovali očipování. Ve Skotsku jsme se pouze jednou setkali s tím, že někde nebrali karty/nešlo platit QR kódem – hned po přejezdu hranic na našem prvním výletě na Conic Hill nebral parkovací automat karty a bylo potřeba zaplatit přesnou částku. Bankomat byl ve vedlejší vesnici 15 minut daleko, což bylo nepříjemný, jelikož je hike dost oblíbený a parkoviště se rychle plnilo. Ve Skotsku jsou všude (i v největší pustině) naprosto epesní kavárny. Po zážitcích ze Skandinávie, kde si na nějaký výběrový kafe fakt nepotrpí a nejlepší kafe člověk sežene na benzínce Circle K, jsme z toho oba byli krapet vystřelený z papučí. Víc o tomhle v dalším článku.

Příspěvek Měsíční roadtrip po Skotsku 1.0 pochází z Ano Anno

Norsko se psem

Ann — Sun, 03 Sep 2023 11:17:25 +0000

Po roce jsme se rozhodli vrátit se do Norska. V srpnu jsme proto vyrazili na dvoutýdenní roadtrip po jižním a středním Norsku, podívali jsme se na pár dní do Bergenu a po osmi letech jsme se vrátili do Voldy, kde jsme strávili půl roku na Erasmu. Letošní cesta se ale od těch předešlých přece jen v něčem lišila –⁠ brali jsme s sebou naše roční štěně, borderku Izzy. Říkala jsem si, že by bylo fajn shrnout, co je potřeba vědět, než pojedete do Norska se psem a co je fajn mít s sebou. Před cestou Než se se psem vydáte za hranice Česka, je potřeba mu zřídit pet pas – jelikož jsme od začátku věděli, že s Izzy chceme hodně cestovat, nechali jsme jí ho pořídit hned při první návštěvě veterináře. Před cestou je pak potřeba zkontrolovat požadavky dané země pro vstup se psem – v evropských zemích je většinou minimum očkování proti vzteklině (pozor, u první dávky začne vakcína účinkovat až tři týdny po očkování, takže si zajděte k veterináři dostatečně dopředu), do Norska je pak nutnost dát psovi 24-120 hodin před příjezdem do země antiparazitika proti echinokokům a musí to být veterinářem řádně uvedeno v pet pasu. Kompletní podmínky vstupu do země se psem pak zde. Dále je pak třeba se ujistit, že jste v rámci cestovního pojištění kryti v případě odpovědnosti za škodu způsobenou vaším zvířetem. Psovi je taky fajn sjednat pojištění, i když zvířecí pojistky zatím nejsou nic moc. My jsme nakonec vybrali cestovní pojištění od Axy (Axa Excellent), která má v sobě i pojištění pro zvíře a odpovědnost za škodu. Taky je dobrý si uvědomit, že ve skandinávských zemích platí pravidlo mít psa vždy a všude na vodítku. Existují výjimky, ale obecně je dobrý s tím po dost laxním přístupu v Česku počítat, psovi do přírody pořídit stopovačku a zkrátka se ujistit, že ho máte vždy pod dohledem. V Norsku Při vstupu do země (ať už po vodě nebo po souši) je třeba psa deklarovat na celnici (prostě jen zajedete ke Customs). Pak už můžete směle objevovat krásy Norska. 🙂 I když je Norsko poměrně konzervativní co se domácích mazlíčků týče (obecně převládají spíš kočky, minimálně ve městech 🙂 ), je tu spousta fakt skvělých pet obchodů, kde seženete hodně kvalitní vybavení za (světe div se) prakticky stejné ceny jako v Česku. I proto jsme třeba nákup sedáku a amortizačního vodítka nechali až do Norska (a vůbec nás k tomu nepřinutily okolnosti, nene 😀 ). Od kamarádů v Bergenu jsme dostali i tip na skvělou stopovačku, kterou jsme taky hned běželi koupit a byl to naprostý game-changer a tak dále a tak podobně. 🙂 Pokud do Norska pojedete, určitě si zajděte do zverimexů Musti a MinBesteVenn. Vybavení na trekky se psem Norsko je celý o hikování. Jelikož jsme s Izzy plánovali dát pár několikadenních trekků, bylo potřeba sehnat i pro ni nějaký to vybavení, aby to šlo hladce. Jelikož jí měl být v Norsku teprve rok, nechtěli jsme ji moc přetěžovat, i tak to ale všechno zvládla až překvapivě v pohodě. Obecně se nám osvědčilo toto: Pro doplnění energie bonbony z ovčího tuku Løype Duck energy kapsičky mrazem sušená kuřecí játra a další (jsou hodně lehký, takže si je mohla nosit i sama) Vybavení botičky spacák (jelikož Izzy miluje vodu a ráchala se v každým ledovcovým jezeře, takže do stanu pak zalezla jak žmach. Teploty navíc v noci padaly k 5 °C, takže to bylo jedině dobře) psí lékárnička (obecně mi přijde hodně dobře vybavená ta z Decathlonu) batůžky pro Izzy (kupovali jsme na zkoušku podle recenzí z Amazonu – tyhle jsou fajn, ale měla pod nimi ještě postroj, za který byla chycená, jelikož jí šly dost před ramena) pláštěnka (v Norsku pořád a vydatně prší) dlouhá stopovačka (my máme 15m) sedák a amortizační vodítko (máme od Non-stop dogwear na canicross) skládací miska na vodu granule my jsme ještě zvlášť řešili to, že nám fena tři dny po příjezdu do Norska začala poprvé hárat. 😀 S tím jsme naštěstí počítali, takže se nám hodily i hárací kalhotky Norsko se psem bylo úplně jiný než všechny naše předešlý cesty. A bylo to skvělý. Až mě překvapilo, jak v pohodě to Izzy všechno dávala – ať už šlo o bezpočet trajektových přejezdů, nekonečný množství ovcí, náročný pochody, spaní pokaždý na jiným místě, dlouhý přejezdy autem nebo cokoliv dalšího. I když to bylo občas náročný, bylo super zjistit, že to jde i na takhle dlouho. Tak příště zas někam. 🙂 Cestování zdar! A.

Příspěvek Norsko se psem pochází z Ano Anno

Cesta za polární kruh a zase zpátky, část 3.

Ann — Sun, 11 Sep 2022 10:10:51 +0000

Pokračujeme v naší polární expedici. Na cestě jsme už třináctý den. Po dešti posledních dnů nás dnes ráno naštěstí přivítalo sluníčko. O půl osmé už jsme byli zaparkovaní u trailheadu a mířili jsme na hike, který jsem na té naší polární cestě vážně chtěla jít – s výhledem na majestátní horu Seglu (v překladu „plachta“). Předem jsem trasu nijak zvlášť nezkoumala, všude psali, že se zkrátka chodí Segla Trail, takže jsem to dál neřešila a vyrazili jsme. Po 6 km a 620 m převýšení, kdy jsme na posledním kilometru fakt málem vypustili duši, jsme konečně stanuli na vrcholu… a mně došlo, že jsme se celou dobu škrábali na tu horu, na kterou jsme se měli z opačného kopce dívat. Výhledy byly samozřejmě nádherný, jen když člověk čekal nahoře trochu něco jinýho, tak byl lehce překvapenej. 😀 Každopádně jsme se dali do kupy, slezli dolů a jelikož bylo pořád ještě docela brzo, dumali jsme, co dál. Na dnešek už jsme neměli v plánu nic jiného a měla to být naše poslední zastávka před přejezdem do Tromsø. Nakonec jsme do sebe natlačili těstoviny s tuňákem, trochu si odpočinuli a vyrazili na ten druhý, tentokrát už „správný“ hike. 😀 Báli jsme se, co nás po cestě čeká, jelikož tenhle výšlap byl hodnocený jako „náročný“, zatímco ten, ze kterého jsme právě slezli s jazykem na vestě, byl pouze „středně těžký“. Měli jsme ale štěstí – jelikož se jedná o influencery vcelku profláklý hike (a názory influencerů, zvlášť těch cestovatelských, je vždy potřeba brát trochu s rezervou 🙂 ), bylo nakonec hodnocení o dost přepálenější než jaký se výšlap ukázal být. Proti tomu, co jsme ráno vylezli, nám to fakt připadalo jako procházka skoro po rovině. 😀 Ale ty výhledy teda byly opravdu monumentální. Jestli jsem se ve vikingském muzeu cítila jako v Edorasu, tak tady to byly všechny epické scény z Návratu krále scucnuté do jednoho. ❤️ Tromsø, sobi a Husky Café Ráno nás probudilo vedro. Už jsem úplně zapomněla, jaký to je pocit, už nějakou dobu jsem se budila spíš zimou a se zmrzlým nosem. Každopádně se vyloupl náramně pěkný den, takže jsme se moc nezdržovali, sbalili auto a vyrazili do 3 h vzdáleného Tromsø, nejsevernějšího místa naší výpravy. V Circle K na wifi jsme vymysleli cyklotrasu po městě a za chvíli už uháněli z kopce dolů prozkoumat ze sedla kola centrum tohoto opravdu arktického městečka. Okolí se tu taky dost proměnilo, člověk si tu tak nějak poprvé připadá, že je vážně hodně daleko na severu. Asi nejvíc to umocnil zážitek z parkoviště u Eurosparu, přes který zcela nerušeně přecházelo stádo sobů. 🙂 Město jako takové nás nijak zvlášť neoslovilo, zato dlouhá cyklostezka podél moře s výhledy na zasněžené hory měla dost co do sebe. Nakonec stačilo jen maličko vyjet z města a měli jsme opravdový polární zážitek –⁠ další stádo sobů se páslo přímo u vody a bylo to zkrátka celé takové velmi pitoreskní. Další ráno se zase schylovalo k dešti, proto jsme se rozhodli nepouštět se na další hiky, ani se už nevracet do Tromsø, jednu zastávku jsme ale přece jen vynechat nesměli: Husky café, kde přes léto bydlí na dvě stě tažných a závodních husky psů, kteří v zimě táhnou sáně na expedice za polární září, ale teď v létě mají pohov. Byl to ultimátní cuteness overload. Celí uňuňaní jsme se s Tromsø rozloučili a vyrazili po několika týdnech na jih. Tak si tak jedeme, jedeme a najednou jsme se ocitli ve Finsku. To nás lehce překvapilo, jelikož jsme do Finska vjet neplánovali. 😀 Dokud jsme jím projížděli, nefungovaly nám data a neměli jsme ani stažený žádný offline mapy, podle kterých bychom se mohli ujistit, že jedeme správně. Takže jsme půl dne jeli napůl v očekávání, kde se asi vynoříme. Finské (a následně i švédské) Laponsko se dá vystihnout asi takhle: hrozně moc tam nic není. Teda kromě sobů. Těch tam je všude spousta. A taky komárů. Ale bez těch by se člověk fakt rád obešel. Nakonec jsme se přece jen pozdě odpoledne z Finska nějak vymotali, odbočili z hlavní cesty na menší silničku a za pár kilometrů jsme už vjížděli do Švédska. A jelikož tam po cestě téměř až k Uppsale taky hrozně moc nic nebylo, zapnuli jsme tempomat a snažili se zvládnout co nejvíc kilometrů za den, kolik jen šlo. Dva dny jsme projížděli prakticky neobydlenou pustinou plnou jezer a kopců, než jsme se konečně vynořili v Uppsale. Uppsala, Sigtuna a Stockholm Osmnáctý den naší cesty byl ve znamení objevování trojice švédských měst (samozřejmě na kole). Začali jsme v nejsevernějším z nich – v univerzitním městečku Uppsala, které svou uvolněnou atmosférou připomínalo Kodaň. Pak jsme se přesunuli do Sigtuny – nejstaršího osídlení ve Švédsku, které mělo půvabnou hlavní ulici pro pěší plnou malých obchůdků, kavárniček, knihkupectví a samozřejmě suvenýrů. A nakonec jsme se vydali do Stockholmu. Z toho jsme měli vcelku smíšené pocity, možná to bylo taky tím, že byl víkend, každopádně nám svým přelidněním, strášlivě kýčovitými obchody se suvenýry a celkovou atmosférou připomínal Prahu. Nějak jsme si proklestili cestu Gamla Stan (starým městem), prohlédli si místní náplavku a operu, ale všude bylo hrozných lidí a celkově to bylo o dost míň organizované než třeba v Kodani, takže jsem se tam na kole necítila úplně bezpečně. Zkrátka staré, ale fakt hodně turistické město. Další den ráno jsme se ale do Stockholmu přece jen vrátili. Čekala nás totiž jedna důležitá zastávka: Vasa Museum, ve kterém si člověk může prohlídnout vrak obrovské válečné lodi ze 17. století, která třista let ležela na dně moře, asi 1000 m od břehu. A tahle návštěva teda opravdu stála za to. Dost se nám vyplatilo jít hned na otvíračku, protože je to samozřejmě velký turistický magnet a než jsme před dvanáctou odcházeli, táhla se fronta na vstupenky daleko ven. Celé muzeum je výborně udělané a loď je z 98 % původní, což doteď nechápu. Pak už jsme pokračovali zpátky směrem na Malmö, po cestě jsme každopádně vyhlíželi ještě jednu nesmírně důležitou věc: IKEA. Přece by člověk neprojížděl Švédskem a nezašel si do Ikei na švédský kuličky s kaší, že. 😀 Nakonec jsme se přece dočkali a měli jsme z toho krapet smíšený pocity, jelikož jak jídlo, tak nabídka nábytku i doplňků byla vlastně úplně stejná jako v naší brněnský Ikei. Aspoň fakt nekecají s tím rovnocenným přístupem. Kodaň 2.0 a cesta domů Jelikož jsme část cesty jeli po stejné trase a mě mrzelo, že jsem v Kodani napoprvé nekoupila magnetku na ledničku (bo tradice, ne asi), rozhodli jsme se sjet si do centra ještě jednou. I když byla neděle, takže bylo okolo přístavu Nyhavn nepoměrně víc lidí, pořád to stálo za to. Kodaň se mi prostě dostala pod kůži. 🙂 Magnet jsme našli, viděli zase nový zákoutí, takže jsem byla celá spokojená. Zbytek cesty už uběhl ve zběsilém tempu s cílem dostat se co nejrychleji přes Německo. A tak, v neděli 7. srpna, po jednadvaceti dnech na cestě a 9000 ujetých kilometrech jsme se znovu vrátili do Brna. Strašlivě špinaví, bez jedinýho kousku čistýho prádla, zpocení a unavení. Posledních několik set kilometrů nás poháněla jediná myšlenka na pořádnou, dlouhou, teplou sprchu, ze který se pak budem moct oblíct do čistýho oblečení. Ach, to blaho. Bylo to krásný. Intenzivní a náročný, ale tak moc to celý stálo za to. Norsko, to je prostě láska. Tak zase někdy příště a cestování zdar! A.

Příspěvek Cesta za polární kruh a zase zpátky, část 3. pochází z Ano Anno

Cesta za polární kruh a zase zpátky, část 2.

Ann — Wed, 31 Aug 2022 17:43:43 +0000

Je 26. července a jsme na cestě devátý den. Začíná náš týden na Lofotech, který je plný neskutečných výhledů, ovcí, ale taky deště, větru a bahna. Tenhle první den nás ale budí sluníčko, proto vyrážíme brzo ráno na profláklý hike s 360° výhledem na Svolvær a okolní hory a jezera. Začátek nám dost připomínal náš výšlap na Trolltungu, i tady si člověk musel první úsek pěkně oddřít na kamenných schodech, který byly (zejména pak po cestě dolů) dost nevlídný na naše starý kolena. 😀 Esence Lofotenů v kostce Celý výlet se ale nesl v duchu nádherných výhledů. Jen co člověk trochu vylezl z lesa, mohl se začít kochat, stačilo se vždycky jen otočit od svahu. Cesta rychle odsýpala a ačkoliv předpověď ukazovala déšť, nahoře jsme měli sluníčko a modro. Nejprve jsme vylezli k „ďáblovým dveřím“ – velkýmu šutru zaseklýmu mezi dvěma skalami, a pak jsme se jako kamzíci dostali po úzkém hřebenu až na dramatický výhled, ze kterýho byly panoramatický výhledy na všechny strany. Přesně takhle jsem si ty Lofoty představovala. ❤️ Navíc díky tomu, že jsme vyrazili poměrně brzo, jsme i uprostřed hlavní sezóny byli nahoře sami a vyrušili jsme jen stádo ovcí, které se tam přišly ráno napást a taky se pokochat výhledem. Jelikož jsou na Lofotech všechny hiky poměrně krátký, ale intenzivní (v řádu třeba 3-7 km), člověk sleze dolů vcelku brzo a má pak celé odpoledne na objevování. My jsme se proto ten první den vydali ještě prozkoumat půvabnou vesničku Henningsvær, nad kterou (když počasí dá) zítra polezem. Jelikož jde o dost populární destinaci, rozhodli jsme se zastavit na pull-outu pár kilometrů od vesnice a zbytek dojet na kole. A dobře jsme udělali, v těch úzkých uličkách plných lidí by se člověk s autem fakt vymotávat nechtěl. Za odměnu jsem si zašli do hipster kavárny na fakt dobrý kafe (tady dost rarita) a skořicovýho šneka, koukali ven, jak se náhle zatáhlo a začalo hustě pršet a pak jsme dojedli a dopili a v tom slejváku šlapali zpátky k autu. 😀 A pršelo a pršelo a pršelo… Naše plány na zítřejší výšlap celkem brzo zhatil neutichající déšť a vítr, který nám celou noc lomcoval s autem. Vzbudili jsme se do studeného, promáčeného šera a rozhodli se hike odložit a prosebně koukali na předpověď počasí, která celý následující týden na Lofotech ukazovala nepřetržitý déšť. Jelikož na Lofotech prší fakt vydatně a často, měli jsme záložní plán na vnitřní aktivity – vyrazili jsme proto do Lofotr Viking Museum. Jak se ukázalo, měl tenhle nápad zřejmě úplně každý, navíc bylo to muzeum z převážné části venku. 😀 Takže jsme se nabalili do bund a vyrazili do mrazivého lijáku objevovat vikingské památky. Muzeum jako takový ale rozhodně stojí za návštěvu, je perfektně udělaný a hlavně milovníci Pána prstenů ocení, že si můžou pohrát se všema různýma rekvizitama jak vystřiženýma z Mead Hall v Edorasu. 🙂 Dalšího ráno nás vzbudilo mdlý sluníčko, proto jsme neváhali, pobalili jsme auto a vydali se na další výlet, který nás měl zavést na kopec, ze kterého mají být perfektní výhledy na oceán, zátoky a pobřeží. V polovině kopce jsme ale vešli do mraků, začalo lehce mrholit a než jsme došli na vrchol, byli jsme mokří jako myši a neviděli jsme na dva metry před sebe. To nám náladu ale nijak zvlášť nepokazilo, prostě jsme to pod těma mrakama hodili oklikou, obešli kopec do sedla s jezerem, ze kterýho se nám otevřely krásný výhledy. Po cestě jsme stihli i uschnout, takže nakonec všechno dobře dopadlo. K autu jsme dorazili kolem jedné a jelikož hrozilo, že začne zase brzo pršet, rozhodli jsme se prozkoumat pitoreskní vesničky po celých Lofotech až dolů k Å (čteno jako „aww“ 😀 ). Nusfjord, Hamnøy, Reine a Å První zastávkou byl malinký Nusfjord, který patří mezi památky UNESCO a abyste si ho vůbec mohli prohlédnout, je nutné při vstupu zaplatit 100 NOK/os. To jsme zkousli a vydali se k přístavu. Nečekaně jsme tam nakonec strávili přes dvě hodiny, i když Nusfjord samotný se skládá prakticky jen z titěrného dřevěného přístavu, kolem kterého se krčí asi tucet barevných domků, které buď sloužily na výrobu oleje z tresčích jater, nebo jako domovy rybářů. Prolezli jsme to tam ale křížem krážem, zašli si do mini muzera, prošli se k vyhlídce i k majáku a dali si kafe a klasické waffle s marmeládou a zakysanou smetanou. Z Nusfjordu to bylo jen kousek do Hamnøy, prťavé rybářské vesničky s dost dramatickým pozadím. Odmatud už to bylo jen co by kamenem dohodil do Reine obklopené majestátníma horama, které se často přezdívá „nejkrásnější vesnice na Lofotech.“ No, já teda nevím, už jsem možná zpovykaná ze všech těch červených barevných domků, ale třeba takový Henningsvaer se mi líbil i víc. Kolem půl šesté večer jsme nakonec dorazili na samotný konec silnice na Lofotech – do vesničky Å, kde toho bylo snad ještě míň než v Reine nebo Hamnoy. 😀 Člověk zkrátka musí počítat s tím, že Lofoteny donedávna sloužily jako vyloženě rybářská bašta, a tak tam ve vesnicích úplně nemůže čekat kdoví co kromě všeho, co se týká lovení, zpracování nebo sušení ryb. Na Lofoteny jsme ale nejeli kvůli vesnicím, ale kvůli dechberoucím výšlapům, takže nám to zas až tak nevadilo. 🙂 Dneska jsme každopádně měli dost problém najít místo na spaní, každičký miniaturní pull-out byl v šest večer už zabraný, a tak jsme až do osmi kroužili křížem krážem, objížděli každou zapadlou silničku a hledali, kde složit hlavu. Kvůli blízkosti Reine, surfařských pláží a nepřebernému množství hiků na těhle dvou ostrovech (Vestvågøy a Moskenesøy) to bylo docela utrpení, nakonec se ale přece jen poštěstilo a my úplně mrtví zalezli do spacáků a šli rovnou spát. Henningsvær z ptačí perspektivy Druhý den jsme se probudili do deště a husté mlhy. I tohle jsou zkrátka Lofoty. Celý den jsme strávili popojížděním, posedáváním po kavárnách a vymýšlením dalších vnitřních aktivit. Vydali jsme se pěšky na ostrůvek Svinøya u Svolvær, prochodili přístav a centrum města a nakonec zbytek odpoledne strávili sjížděním seriálů (díky bohu za externí disk). Další ráno ale bylo jak malovaný. Nebe úplně bez mráčku, sluníčko, budík v šest ráno a výšlap nad Henningsvær. Za dvě hodinky jsme celí uřícení stáli nahoře a nemohli jsme spustit oči z výhledu před sebou. Hluboko pod námi se rozprostíral Henningsvær jako na dlani. Aby taky ne, na dvou kilometrech jsme dali přímo od moře 562 m převýšení. Lepší rozloučení s Lofotama jsme si ani nemohli přát. Po cestě z ostrovů jsme viděli ještě nádhernou písečnou pláž s blankytně modrou vodou, a přestože měla jen kolem 10 °C, nakonec jsme tam přece jen vlezli a vykoupali se. Takže si můžu z bucket listu odškrtnout i koupání v moři za polárním kruhem. 🙂 Pak už jsme se opravdu vydali z Lofotů dál na sever a zamířili na 6 h vzdálený ostrov Senja. O našem omylu na Senje, zážitcích z Tromsø a nečekaném přejezdu do Finska zase příště. 🙂 Cestování zdar! A.

Příspěvek Cesta za polární kruh a zase zpátky, část 2. pochází z Ano Anno

Cesta za polární kruh a zase zpátky, část 1.

Ann — Sun, 28 Aug 2022 14:02:22 +0000

V pondělí, 18. července 2022 jsme se vydali na třítýdenní cestu za polární kruh. Rozhodnutí vrátit se po sedmi letech do Norska bylo vlastně docela jednoduché –⁠ vždycky mě mrzelo, že jsme se v době Erasmu nejeli podívat víc na sever a oba preferujeme spíš hory než moře a vždycky budeme radši mrznout než se smažit. Přípravy před cestou Jak se ale za polární kruh dostat byl trochu oříšek –⁠ multivan, se kterým jsme projezdili křížem krážem Evropu, byl totiž od února ještě pořád v servisu. Nakonec jsme se ale rozhodli postavit si vestavbu na spaní v naší Oktávce a vyrazit na tenhle několikatýdenní roadtrip i tak. Nakonec Škodovka tuhle 9000 km dlouhou cestu zvládla fakt obdivuhodně, i když jsme jeli ověšený jak vánoční stromeček –⁠ brali jsme totiž i rakev a dvě horský kola (zpětně to hodnotím jako jeden z nejlepších nápadů). Jelikož jsme se chystali do jedné z nejdražších zemí na světě a jeli jsme (jako vždycky) celkem na budget (který tak z 80 % padl na benzín, který v Norsku atakoval 60 Kč/l), vezli jsme si s sebou poměrně dost jídla. Jenže jako vždycky, když se někam takhle chystáme, jsme úplně zapomněli lekce, který jsme se za naše roky cestování naučili, a nakoupili fakt excesivní množství potravin, který jsme si pak se staženým ocasem zase přivezli zpátky. 😀 Nějak nám nedošlo, že i v Norsku jsou skoro všude fastfoody, že sice dvě kila rýže dobrý, ale když k nim člověk nic moc nemá, tak nemá ani cenu je tahat a že na ty výšlapy na Lofotech a na Senje fakt nepotřebujeme tři kila slaných arašídů coby hike snack. 😀 Ale nevadí, nikdo nám aspoň nemohl vyčítat, že bychom nebyli připravení. Kodaň, Varberg a Göteborg Z Brna jsme vyrazili v pondělí v poledne, šest hodin se vymotávali z Česka, přespali v největším pařáku na random truckstopu kdesi mezi Hannoverem a Hamburkem a druhý den ve tři odpoledne už sundávali kola v Kodani. Ach, Kodaň. ❤️ Objezdili jsme ji křížem krážem a já každou chvíli děkovala naší prozíravosti si ty kola vážně vzít. Kodaň se zkrátka musí prožít ze sedla kola. Byl to nádhernej, organizovanej chaos, kde kola měla absolutní přednost přede vším. Člověk zaplul do proudu cyklistů a nechal se unášet ke všem památkám – na půvabnou Strøget Street, do barevného přístavu Nyhavn, k vládnímu paláci Christiansborg a samozřejmě k soše Malé mořské víly. Turistů bylo všude spousta, každopádně díky tomu, že byly všude pruhy pro cyklisty, kam chodci zkrátka nevkročili, mohli jsme si všechno v klidu projet v podstatě bez davů. Večer jsme přejeli Øresund Bridge do švédského Malmö (fanoušci seriálu Broen ví), našli si fajn spaní a ráno vyrazili ležérním tempem do šest hodin vzdáleného Osla. Zastavili jsme se v přístavním městečku Varberg s pěknou pevností a pak přejeli do půvabného Göteborgu, kde jsme zase vytáhli kola a projeli si centrum a historický Haga District plný dřevěných švédských domků, ňuňu obchůdků a kavárniček, takže jsem byla ve svým živlu. Ujížděli jsme pak dál, Oslo jen profrčeli a našli si místo na spaní až za Lillehammerem. Jsme v Norsku. ? Rondane Scenic Rroute a barevný Trondheim Uháníme dál po E6. Po pár hodinách z této hlavní dopravní tepny, která spojuje jih Norska s dalekým severem, odbočujeme a vydáváme se klikatýma serpentýnama vysoko do hor. Stromy mizí, zůstavají jen lišejníky. Jsme na střeše Norska a užíváme si větrem ošlehané výhledy z Rondane Scenic Route. I když je vidět na míle daleko, výhledy se co chvíli mění. Všude jsou vodopády, jezera, zasněžený špičky hor a stáda ovcí, který využívají rozpálené silnice k odpolednímu šlofíku. Auta je nechávají zcela klidná. Večer jsme zaparkovali asi hodinu od Trondheimu očividně na pastvině pro ovce. Mrholí a všude kolem slyšíme cinkání zvonců. Ráno nás budí hluboké bučení. Ovce zmizely, kolem auta se nám prochází opuštěná kráva. Vrátili jsme se zpátky na E6 a vyrazili do civilizace. Trondheim na kole byl láska. Výhledy do daleka z pevnosti nad městem, do které se dalo i zadarmo zajít na prohlídku. Pak jsme kola pustili z kopce dolů a dojeli až do historického Bakladet District vydlážděného velkými kočičími hlavami a plného barevných dřevěných domků, to bylo zase něco pro mě. 🙂 Jirka byl odhodlaný vidět v akci místní atrakci –⁠ výtah pro kola, na který očividně mají lidé dost problém nastoupit a je to vždycky pro kolemjdoucí velká podívaná. Zatímco čekal, až se na něj někdo odváží, já jsem si jela projet půvabný uličky a prozkoumat Old Town Bridge, ze kterého je ikonický výhled, který člověk najde na každé pohlednici z Trondheimu. Jirka nakonec nepochodil, výtah byl rozbitý. 🙁 Takže jsme se pak společně vydali dál, objeli si majestátní Nidaros Cathedral, ke které dodnes směřují poutníci z celého světa, a pak jsme zamířili do přístavu, dojeli až k majáku a pak už se po 14 km vrátili pěknými barevnými uličkami zpátky k autu a ujížděli dál na sever. Helgelandskysten Scenic Route Dnes nás čekal první trajekt naší cesty. Těšili jsme se na tradiční párek s kaší, který jsme si na Erasmu dávali na každém trajektovém přejezdu, bufet byl ale zavřený, takže jsme smutně sežvýkali tatranku a pak už se před námi vynořil přístav Nesna a odtamtud jsme se vydali podél fjordu na sever. Výhledy se tu dramaticky změnily, vysoký hory se zvedají přímo z moře a všechno je nádherně, šťavnatě zelený. Nakonec na minuty přesně stíháme i trajekt do Jektviku, který na své cestě překračuje 66. rovnoběžku. Jsme oficiálně za polárním kruhem. Hned za trajektem jsme našli perfektní místo na spaní a jelikož bylo ještě světlo (haha, polární den joke 😀 ), sundali jsme kola a jeli se ještě projet po okolí. Našli jsme mohutný vodopád a další úchvatný výhledy na hory na jednu stranu a oceán na druhou. Je to nádhera. Vzbudila jsem se už kolem 7. ráno a vyšla si na vyhlídku pozdravit nový den. Který tu je tedy už někdy od druhé hodiny ranní, ale i tak. Čekal nás další náročný, ale nádherný den. Vyrazili jsme na trajekt v Agskardetu, který nás převezl do Foroy. Oficiálně začínáme cestu po jedné z nejkrásnějších vyhlídkových tras v Norsku – Helgelandskysten Scenic Route. Už na trajektu nás přivítaly impozantní výhledy na ledovce a pak už to bylo jen čím dál lepší. Krajina se každou chvíli dramaticky proměňovala, jednou jsme měli výhled na zasněžený hory a jezera, podruhý zas na větrem ošlehaný pobřeží. Každou chvíli jsme zastavovali, kochali se a vyráželi na krátký výlety všude, kde to šlo, takže nám cesta zabrala fakt dlouho. I tak to ale vážně stálo za to. 🙂 Na samém konci téhle vyhlídkové jízdy jsme zastavili ještě na Saltstraumen – z mostu odsud lze pozorovat jeden z největších maelstromů na světě, který inspiroval i třeba Julese Verna nebo E. A. Poea. K tomuhle obřímu víru dochází ale jen 6× za den a takhle precizní plánování nebylo v našich silách, viděli jsme jen plnou vodu malých vírů, které ale dohromady vytvářely taky dost impozantní podívanou. Pak už jsme uháněli dál a na minutu přesně stihli poslední trajekt dne. Na oslavu jsme si proto dali v (juch, otevřeném!) bufetu párek s kaší a kečupem, což je sice hrozná prasárna, ale tak moc jsme si ji zasloužili! 😀 Další den nás vzbudil déšť, který nás pak provázel celý den až do Narviku. Tak jsme se nakonec rozhodli, že zkusíme dešti ujet, vjedeme na Lofoteny a vydáme se na kolo. Po 18 km jsme se vrátili k autu promáčený, zpocení, hladoví a prokřehlí. Takhle začal náš úvod do těhle dechberoucích severských ostrovů a vlastně platil i jako předzvěst, co nás polovinu dalšího týdne čekalo. Ale o tom, o nádherný Senje a následné cestě zpátky zase příště. 🙂 ⭐Pro tips: ? Většina benzínek Circle K má venku hadici/kohoutek s pitnou vodou, kde jde dočerpat kanystr ? V neděli jsou v Norsku všechny obchody zavřené, takže je fajn zásobovat se předem ? V Norsku je hodně silničních úseků placených – je dobré zaregistrovat se v Epass24 pro snadné automatické placení road tolls ? Nejlepší skořicový šneky mají na benzínce Circle K, protože se nebojí kardamomu. V Norsku a Švédsku jsem vyzkoušela nespočet skořicových šneků z hipster kaváren, maličkých pekáren i roztomilých stánků a stejně jsem se pak vždycky vrátila k osvědčenému Circle K. ? V Norsku se dá všude platit mezinárodní kartou Revolut – tu obecně doporučuju do zahraničí kamkoliv. Referral máte tu, nebo mi napište. ? Appky zdarma, které stojí za to mít: OsmAnd Maps – do offline verze se dá nahrát trasa hiků a pak se podle ní částečně navigovat (je ale dobré mít i záložní navigační appky) Park4Night – fajn appka na hledání spaní PeakFinder – pro názvy horských vrcholků Hjelp 113 – norská obdoba Záchranky, Easy Park – pro snadné placení parkování A.

Příspěvek Cesta za polární kruh a zase zpátky, část 1. pochází z Ano Anno

Měsíc po BC a jak to nakonec všechno dopadlo

Ann — Sun, 27 Sep 2020 13:53:08 +0000

Šestnáctého srpna nám oficiálně vypršely pracovní víza a naděje na to, zůstat v Kanadě ještě o něco déle, se rozplynuly. Měli jsme sice oba turistická víza, a i když u Jirky by se to pracovně dalo snad nějak vymyslet, já bych musela opustit svoje místo vedoucí marketingového oddělení a jít pracovat někde načerno po stavbách za minimální mzdu s výplatou na ruku. S nastupujícím podzimem (za kterým v těsném závěsu zhruba do dvou týdnů přichází 8měsíční zima) se mi do téhle možnosti pochopitelně moc nechtělo. Navíc pokud by nás chytili, naše šance na to vrátit se někdy v budoucnu do Kanady (třeba i na dýl), by taky vzala za své. A tak jsme se rozhodli to v Kanadě zabalit. V pátek 14. 8. jsme šli naposledy do práce, během tří dnů prodali valnou většinu věcí, které jsme nepotřebovali na roadtrip, poslali domů 30kg bednu a vyrazili směr Britská Kolumbie. Kam vůbec můžeme jet? Původně padl návrh, že budeme cestovat tak dlouho, dokud nám vystačí našetřené peníze, mezitím se třeba situace zlepší, my dostaneme další pracovní povolení a všechno bude pokračovat jako normálně. Brzo jsme ale narazili na několik úskalí: Naše úspory nebyly zas až tak velké, jak jsme si mysleli a jakmile jsme vyrazili na cestu, peníze mizely rychlejším tempem, než jakým jsme očekávali. Míst, kam jsme v době korony mohli jet, bylo dost poskrovnu – USA je ještě stále zavřené a téměř všechny okolní provincie mají pro lidi z Alberty povinnou karanténu. Náš plán podívat se na Yukon a do Northwest Territories tak padl. Na východ od nás jsou jen nekonečné lány a prérie, takže jsme to logicky stočili na západ k Tichému oceánu. Opatření se začala zase utahovat, možnosti, jak v Kanadě legálně pracovat byly pořád buď pozastavené, nebo jsme nesplňovali podmínky, a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo v následujícím půl roce nějak zlepšit. „Kup průvodce a jedem.“ Každý náš roadtrip po USA provázelo dost zevrubné plánování. Není se čemu divit – vzdálenosti jsou v Americe obrovské, chtěli jsme toho v hodně státech hodně vidět a hlavně jsme měli dost jasně vymezený časový úsek na cestování, protože ještě před samotným roadtripem jsme už měli letenky domů. Naproti tomu by se tahle naše měsíční cesta po západní Kanadě dala charakterizovat jediným slovem: klid. Neměli jsme žádnej pevnej plán. Neměli jsme časovou osu a moc peněz. Jediný, co jsme věděla, bylo, že si chci vylízt úchvatnej Panorama Ridge a vidět velryby. Takže jsme si vůbec poprvý koupili papírovýho průvodce od Lonely Planet a zamířili přes Kootenay na jih Britský Kolumbie, do Okanagan Valley, na hranice s USA, kde jsme se týden strašlivě přežírali broskvema a hromadou dalšího čerstvýho ovoce ze stánků u silnice a pak přejeli zpátky do hor u Whistleru. Do Whistleru bez peněz nelez Prťavá vesnička Whistler leží jen asi hodinu a půl od Vancouveru a nabízí ve svém okolí všechny horské atrakce, které si jen měšťáci můžou přát – je to ráj horolezců, bikerů, turistů a v zimě samozřejmě lyžařů. A ceny tomu přirozeně odpovídají. Whistler mi vlastně dost připomínal Park City v Utahu, kde jsme strávili léto 2018 a které se taky po olympijských hrách stalo turistickým magnetem a díky nim se proměnilo k nepoznání. My jsme tu ale měli jiný cíl – téměř 30km výšlap na Panorama Ridge, odkud je dechberoucí výhled na Garibaldi Lake. Naštěstí si musíte tuhle nádheru dost oddřít a strávit lezením po kopcích prakticky celý den. Snad jen díky tomu je tohle místo ještě pořád ušetřený tomu děsivýmu přívalu lidí, který potkalo třeba Moraine Lake (u kterýho může člověk rovnou zaparkovat). I tak je to ale pořád jeden z nejoblíbenějších hiků v okolí, v době koronakrize byl dost dlouho uzavřený a teď je na něj potřeba rezervace. Systém se spouští v 6 ráno, není možné si místo zarezervovat dopředu a i v úterý na konci sezony byla místa vybrána během několika málo minut. My jsme svůj spot naštěstí chytili na jediné čárce signálu u silnice a mohli jsme vyrazit. Shodou okolností měl Jirka ten den taky svoje 28. narozeniny, takže jsem mu k nim nadělila přes 28 km v horách. A když jsme se po 15 kilometrech konečně vyškrábali až na samotný hřeben hory a zčistajasna se pod námi rozevřelo Garibaldi Lake zbarvený do tak sytě modrý, že dokonce ani v našich horách v Banffu jsme nic podobnýho neviděli, říkala jsem si, že lepší dárek jsem mu dát ani nemohla. 🙂 Pralesy, divokej oceán, velryby Následující dva týdny jsme strávili na Vancouver Islandu. A jeli jsme na velryby. A viděli jsme je. A taky tuleně a mořský vydry. A bylo to boží. Vancouver Island je zajímavej svou různorodostí. Krajina tu chvílema vypadá úplně jako v Česku, ale stačí popojet pár kilometrů a jste v hustým pralese a slyšíte příboj divokýho oceánu. Většina lidí svůj výlet zakončí v Tofinu – ráji sufrařů – což mi ale přijde škoda. Na ostrově prakticky vedou jen dvě hlavní silnice – jedna se táhne po celém severním pobřeží až do Port Hardy. Z ní se pak v Nanaimu odpojuje druhá, která vede právě do Tofina. Městeček a vesnic na celým ostrově moc není (i když má rozlohu poloviny ČR) a valná většina z nich jsou jen malý vesničky postavený na základech indiánských osad. Obecně je na ostrově hodně přítomná indiánská kultura. Názvy měst jsou na cedulích napsány v angličtině a v původním indiánským jazyce, všude jsou totemy, dřevěný sochy a Indiáni sami. Nejvíc mě baví pralesy. Jsou magický a prastarý. A tak strašně šťavnatě zelený. Všude visí „fousy starýho muže“ (v češtině se tomuhle lišejníku půvabně říká Krakonošovy vousy), voní tu cedry (pro Indiány je to strom života, ze kterého vyráběli prakticky všechno, včetně oblečení), lítají obrovský vážky a je tu ticho. Tak dokonalý ticho. Jediné, co nám kazí pohodu, je myš, která nám vlezla kamsi dopředu do klimatizace a tam našla svůj konec. Po každém nastartování se člověku chce prvních pár dní zvracet. Trvá to asi týden, ale nakonec myška vyschne a máme konečně trochu pokoj. Kdyby byla cítit i při našem návratu do Calgary, máme dost velký problém. Na prodej auta jsme totiž měli jen týden. Sunshine Coast, kde slunce vidíme jen první den Bereme to ještě přes Sunshine Coast, na kterém je prý pořád hezky. Škoda, že tam přijíždíme zrovna na konec sezóny, kdy se k ranní mlze (na kterou jsme zvyklí z Tofina) připojuje ještě neproniknutelný, štiplavý a nažloutlý kouř z lesních požárů, které řádí v Kalifornii a Oregonu. Dva dny je vidět jen na pár metrů a všechno nám smrdí kouřem. Kouř nás provází celou cestu až do Calgary. Byli jsme na cestě 29 dní. Až na ten konec jsme ale na počasí měli neuvěřitelné štěstí. Pršelo nám jen jednou, což zrovna na Vancouver Islandu je malý zázrak, očividně tam leje prakticky neustále. 22. září jsme odletěli zpátky do Evropy. Auto jsme prodali vysloveně za pět minut dvanáct (pánovi jsme ho odvezli v pět odpoledne a v osm už jsme odjížděli na letiště). Poslali jsme ještě další dvě velké bedny, i tak jsme ale odjížděli s přetíženými kufry a zavazedlem navíc. Nějak se mi ani po těch pěti dnech pořád nesrovnalo v hlavě, že je vážně konec. Je mi jasný, že nás s koronou čekají sranda časy, ale zároveň se nemůžu dočkat toho, co si vymyslíme příště. 🙂 A. Chceš vědět, co se děje v mým kanadským životě in real time? Tak mi hoď follow. ?

Příspěvek Měsíc po BC a jak to nakonec všechno dopadlo pochází z Ano Anno