Wisconsin 2016 Archivy - Ano Anno

Road trip po západním pobřeží USA, díl III.

Ann — Sun, 27 Nov 2016 14:33:45 +0000

Před námi se rozprostíralo San Francisco. Na tuhle část výletu jsem se asi těšila ze všeho nejvíc. Se SF mám totiž spojené takové nostalgické představy, které pramení čistě jenom z toho, že jsem tam byla, když mi byly 2 roky a tak nějak jsem (tajně) doufala, že se tam někdy znovu podívám a všechno se mi vybaví. A teď tu najednou jsem. Nevybavilo se mi samozřejmě nic, ale vůbec mi to nevadilo. ST, 14. 9. 2016 – San Francisco, CA I přesto, že je náš roadtrip low-cost, probouzíme se do snad nejhezčího východu slunce s výhledem přímo na Golden Gate Bridge. Přespali jsme v autě, jinak bychom se za ubytování s takovým výhledem asi nedoplatili. Okolo 8. už jsme byli zaparkovaní na (předraženém) parkovišti u Pier 1 a odtamtud jsme zamířili k Pier 39, který je asi nejznámější. Takhle brzo po ránu byla promenáda okolo moře vážně působivá, jelikož bylo na turisty ještě poměrně brzo a všechny obchody se teprve začaly otevírat. Cestou mě nadchlo Exploratorium – muzeum, který vypadalo, že bych v něm byla schopná strávit celý den, ale bohužel (naštěstí) byly lístky docela drahé, tak jsme si jenom prolezli liduprázdný giftshop, který byl sám o sobě taky dost zajímavý. K Pier 39 jsme došli relativně brzo, takže tam ještě nebylo tolik lidí a my si všechno mohli v klidu projít. Celý Pier je dřevěný, má 2 patra a všude jsou obchody opravdu se vším (mě jako leváka třeba nadchnul obchod s výrobky pro „lefties“). Po cestě zpátky jsem neodolala a koupila jsem si i malý SF plakát za pár dolarů, tak jsem pak byla celý den spokojená (mě toho stačí málo 😀 ). Pak už byl pomalu čas zamířit na Pier 33, odkud odjížděl trajekt na Alcatraz. Bylo štěstí, že jsme si lístky koupili v dostatečném předstihu, všechny časy byly beznadějně vyprodané na týden dopředu, takže bychom nepochodili, kdybychom se snažili koupit si lístek až na místě, i když už bylo v podstatě po sezóně. Trajekt byl úplně plný a cesta k ostrovu trvala asi jen 15 minut (i přesto se ale zřejmě nikdy nikomu nepodařilo z vězení utéct, jelikož je voda celý rok dost studená a navíc jsou kolem ostrova zrádné proudy. No a taky proto, že vězně strašili se žraloky, což pro mě by ta voda byla automaticky no-go). Prohlídka vězení a ostrova byla vážně působivá. Bylo to všechno hodně dobře zorganizované, člověk si mohl celé vězení projít vlastním tempem a na konci se v jídelně konala přednáška od bývalého dozorce, kterou jsem tak akorát stihla. Alcatraz je známý mimo jiné proto, že tam byl vězněný třeba Al Capone. Asi nejzajímavější byly pokusy o útěk, člověk si navíc mohl projít velkou řadu cel, podívat se do společných sprch a i když to teda působilo dost stísňujícím dojmem, tak to rozhodně stálo za to. Zpátky do San Francisca jsme dorazili kolem 5. odpoledne a stihli jsme si projít město, podívat se na Jack Kerouac Street (to bylo velké zklamání) a dobrou náladu nám umocnilo krásný počasí, na který jsme dneska měli konečně štěstí. Na San Francisco jsme měli bohužel vyhrazený jen jeden den, ale v budoucnu toho času snad bude víc. 🙂 Navečer jsme vyrazili směr Yosemite, s Jirkou jsme se střídali v řízení a nakonec jsme v 1 ráno dojeli na parkoviště, odkud jsme měli v plánu ráno vyjít na Clouds Rest. ČT, 15. 9. 2016 – Yosemite NP, CA Ráno nás o půl 7. probudil budík, ale trvalo nám ještě přes hodinu, než jsme se vůbec vydali na cestu. Po vystoupení z auta nás navíc uvítala zima, na kterou jsme nebyli úplně dobře vybaveni (byly jen 2 °C). Navíc jsme museli všechno jídlo a cokoliv, co by vydávalo nějaký zápach, vyndat z auta a přesunout je do speciálních boxů proti medvědům. Na hike samotný nám vyšlo super počasí, cesta rychle ubíhala a v 1 odpoledne jsme se už dívali na Half Dome, asi jeden z nejimpozantnějších výhledů z celých Yosemitů. Yosemite NP je specifický svojí zvláštní přírodou. Je v něm sice spousta lesů, ale když jsme vystoupali nad ně, dívali jsme se převážně na holá skaliska a masivní údolí. Medvědy jsme sice neviděli žádné, zato spoustu veverek a chipmunků ano. V 6 večer jsme byli zpátky u auta a vydali se na cestu k Las Vegas. Co jsem ale nečekala bylo, jaká je Nevada pustina. Věděla jsem, že je LV v poušti, ale překvapilo mě, že od chvíle, co jsme vyjeli s Yosemitů jsme jeli až do noci pouští, kde jsme za těch asi 5 hodin nenarazili na živou duši. Noc v poušti je ale svým způsobem taky docela zážitek, když je všude úplná tma až na to, že měsíc tak strašně jasně září, že si člověk musí dát občas clonu proti slunci, aby vůbec viděl na cestu. 😀 Za 3 hodiny jsme projeli jednou jedinou vesnicí, kde kromě několika potemnělých domů nebylo zhola nic. Když už nám začal docházet benzín a my jsme nervózně sledovali ručičku plazící se čím dál víc za červenou hranici, objevilo se před námi turistické městečko Beatelly, které sloužilo jako brána do Death Valley a zároveň Las Vegas. Naštěstí tam měli jak benzínku, tak motel, takže jsme se zase po několika dnech vyspali pohodlně v posteli. PÁ, 16. 9. 2016 – Death Valley, NA Jelikož jsme dojeli k Vegas dřív, než jsme si mysleli, máme teď celý den na Death Valley. Je to skutečně dead land, ale svým způsobem tak jako strašidelně krásné místo. Což jsem teda dokázala ocenit až zpětně, protože jsem tam umírala vedrem. Největší část výletu jsme strávili v návštěvnickém centru, protože bylo venku 43° a nikde žádný stín. Nakonec jsme se ale odhodlali si Death Valley taky projet. Klimatizace jela na plný výkon, každý výstup z auta byl jako vkročení do trouby. Sjeli jsme se podívat do Badwater Basin, což je nejnižší místo v Severní Americe (86 m pod hladinou moře), projeli jsme si „duhové údolí“ s barevnými skálami a nakonec vyjeli nahoru nad Death Valley, které leží v 1669 m.n.m., takže jsme během hodiny vyjeli z -86 m výš než na Sněžku. Jelikož jsme byli vedrem už úplně umoření, rozhodli jsme se, že Death Valley by stačilo a vydali jsme se k Las Vegas. Na dnešní večer jsme měli předem zarezervovaný hotel na okraji LV, jelikož je to poslední noc našeho roadtripu. SO, 17. 9. 2016 – Las Vegas, NA Dnes nám kolem 5. odpoledne letí letadlo zpátky do Chicaga. Plán do té doby byl jasný: outlety. Ty jsou v Las Vegas skutečně obrovské a Jana s Jirkou nebyli v outeletch žádnými nováčky. Obecně spousta lidí do USA jede právě s vidinou outletů, jelikož se tu dají nakoupit značkové věci za zlomek ceny. Jelikož já jsem ale byla rozhodnutá, že se domů vrátím zase jenom se svým 35 l batůžkem, byla jsem spíš jen „window shopper“. I když byly naštěstí téměř všechny obchody v NC, kde byla klimatizace, i tak jsem byla z toho pouštního vedra docela unavená a tak jsem si užívala relativního klidu. Navíc jsem zjistila, že mi americké velikosti z větší míry prostě nesedí a stejně jsem moc nevěděla, co bych si tam měla koupit (prostě není nad nakupování na internetu, kamenné obchody mě většinou jednoduše děsí 😀 ). O půl 4. jsme jeli vrátit auto a shuttle busem jsme dojeli na letiště, kde jsme na sebe natáhli džíny, mikiny a bundy, abychom v batozích měli místo na nové oblečení a boty. O půlnoci jsme přistáli v Chicagu a odjeli zpět do Lake Genevy pro kufry. NE, 18. 9. 2016 – Odjezd domů Celý den probíhal v balícím modu, mně se úspěšně podařilo se sbalit jen do svého ruksáčku (s výjimkou neseséru a 3 knížek, které mi bylo moc líto tam nechat a už by se mi nevešly do váhového limitu, ale to je jenom malý cheat 🙂 ), takže jsem na sebe byla pyšná. Batoh má 7,68 kg, včera jsme navíc jeli naházet nějaké oblečení a boty do kontejneru pro charitu, takže se mi váha snížila o to, co bych už v Česku stejně nenosila. Let domů jsem opět absolvovala sama. Až v autobuse na letiště jsme zjistili, že navíc každý odlétáme z jiného terminálu, proto jsem se na honem rozloučila a vystoupila hned na Terminálu 1, zatímco Jana s Jirkou pokračovali na 5. Tentokrát všechno proběhlo hladce, vytiskli mi boarding pass až do Vídně (letěla jsem přes Londýn – Heathrow, kde jsem měla jen asi hodinu na přestup) a asi 3 hodiny jsem čekala u svého gatu. Ve 21:10 opouštím USA a vracím se zpátky domů. Tak, to by bylo. Konec letošního americkýho dobrodružství. Takhle zpětně můžu říct, že i když s tím bylo spousta stresů a práce byla někdy náročná, tohle léto nakonec vážně stálo za to. 🙂 A co bude příště? Nechte se překvapit… 😉 A.

Příspěvek Road trip po západním pobřeží USA, díl III. pochází z Ano Anno

Roadtrip po západním pobřeží USA, díl II.

Ann — Fri, 18 Nov 2016 21:07:12 +0000

Venku je už teď v podstatě skoro pořád jen tma a mlha. Proto je myslím ideální čas k tomu trochu se dobít letním kalifornským sluníčkem. Jdeme na to. PÁ, 9. 9. 2016 – Joshua Tree NP, CA Ráno jsme se všichni probudili vedrem a hlukem. Slunce nám plnou silou žhnulo na stan, takže už od rána byl člověk takový letargický. Nakonec nás naše sendviče s jamem a burákovým máslem trochu probraly a my se vydali s jeepem trochu offroad někam do pouště provětrat drona. Dost jsme si s ním vyhráli, i když jsme byli zakuklení do ručníků a ani ty nás na moc dlouho neochránily. Kolem druhé odpoledne (tzn. v největším vedru) jsme dorazili do Joshua Tree NP, který je uprostřed údolí a ani po 30 min. jízdy jsme nenarazili na žádný Joshua trees. Nakonec jsme je přece jen objevili – za visitor’s centrem. Stromy jsou to zvláštní a hlavně hodně pichlavý. Kvůli vedru jsme se nakonec rozhodli moc to s vylízáním z auta nepřehánět a dali jsme si jenom dva krátké traily, oba v rozmezí 1 km. O dvě hodiny později jsme uháněli z parku pryč, spálení a s mozkem jako horká kaše. Večer jsme strávili na wifi v McDonalds (kde u vedlejšího stolu seděli praví, nefalšovaní teen indiáni! teda aspoň myslím…) a nakonec se Jirkovi podařilo najít nějaký wild camping spot kdesi v pustině. Když jsme ale dojeli na místo, zjistili jsme, že stojíme na nějaké kamenité náhorní plošině, která se kousek před námi změnila v prudký sráz. Radši jsme odtamtud vycouvali a po dlouhém hledání našli spaní na nějakém plácku mezi pískovými dunami a sutí, kde strašně foukalo a zároveň bylo pořád hrozný vedro (i když bylo už kolem 10. večer). Celé místo působilo docela creepy dojmem, takže jsme radši rychle zalezli všichni do stanu a šli spát. SO, 10. 9. 2016 – Salton City, San Diego, CA; NE, 11. 9. 2016 Ráno jsme se opět vydali na cestu. Dopoledne jsme strávili v pravém ghost town – Salton City na pobřeží toxického jezera s názvem Salton Sea. Má za sebou celkem nešťastnou historii – město bylo vybudováno v 50. letech, v 70. letech se začala zvedat hladina jezera a jelikož se do něj vypouštělo všechno možné, začalo být toxické. Turisté přestali jezdit, lidé se odstěhovali a město zpustlo. Úplně opuštěné ale není, i když je to teda hodně zvláštní pohled, mají tam úplně novou školu, vlastní sportovní mužstvo a fotbalový stadion, takže nějaká snaha o udržení města naživu tu je. Projížděli jsme jím asi 2 hodiny, na jedoucí auta jsme narazili 2x, na lidi ani jednou. Všude byly rozpadlé baráky s hromadou bordelu okolo a celé město bylo prosycené puchem z jezera (původně jsme se u něj chtěli nasnídat, ale pak jsme si to radši rozmysleli). Vtipné ale byly názvy veškerých ulic (viz fotka). Kdo je vymýšlel, musel mít hodně bujnou fantazii. Do San Diega jsme dorazili kolem 12. odpoledne a už na první pohled se mi to město zalíbilo. Takhle nějak jsem si představovala mladý kalifornský města (spolu se SF). Do San Diega jsme vjeli po silnici, která vedla z kopce dolů k přístavu, všude byly barevné domky a po těch několika dních v poušti jsme civilizaci uvítali. Prošli jsme se kolem přístavu a po Gaslamp Quarter, krásné čtvrti plné obchodů a kaváren a zamířili do USS Midway Museum, které bylo na obrovské armádní lodi a bylo to teda vážně působivé. Trochu jsem se bála, že se budu v takovém muzeu nudit, nakonec jsme ale byli jedni z posledních, kteří odcházeli při zavíračce a to jsme zdaleka nestihli všechno. Celá vrchní paluba byla plná armádních letadel (používaných v různých válkách počínaje 2. sv. v.), kde také měl přednášku jeden pamětník, který mluvil neskutečně zajímavě o tom, jak lítal ve Vietnamu. Muzeum se mi ale asi nejvíc líbilo z toho důvodu, že si tam člověk mohl všechno osahat, vyzkoušet, vlézt si do letounu nebo do kokpitu atp. A i mě jako holku a jako skeptika to muzeum opravdu zaujalo. Z muzea jsme vylezli úplně uchození, zvládli jsme si ještě projít promenádu při západu slunce a pomalu jeli hledat místo na spaní. Být zpátky v civilizaci má ale přeci jen pár nevýhod – jelikož byla sobota, byly všechny (pro nás cenově dostupné) hotoly/kempy plné a v okolí mnoha kilometrů žádný free wild camping pitch. Nakonec jsme zastavili na nějakém rest stopu několik kilometrů od San Diega, na kterém se sice nesmělo přespávat, ale vypadalo to, že to tam je většině lidí úplně jedno. Jelikož už jsme byli dost unavení, rozhodli jsme se to prostě risknout, nacpali jsme do oken ručníky a šli spát. Další den ráno jsme měli sraz s Jirkovým kamarádem Loganem. Vyklubal se z něj sympaťák, který nás po obědě pozval k sobě domů, vzal nás na večeři a nakonec nás u sebe nechal i přespat. Konečně jsme se taky mohli všichni vysprchovat, což už jsme potřebovali jako sůl po tolika dnech v poušti. Bylo to od něj moc milé. 🙂 Poté, co jsme u něj načerpali síly, jsme se vydali na další cestu. Los Angeles jsme jen rychle projeli (strašně špinavý město) a na jeho okraji si vyměnili auto – blikala mu kontrolka oleje, tak pro jistotu (změna z Jeepu na obří Hyundai, kde bychom se v kufru pohodlně vyspali všichni tři nemít tolik věcí) a pokračovali stále na sever podél oceánu. Zastavili jsme se v pěkných městech Santa Monica a Santa Barbara a na večer jeli přespat do přírodního kempu spravovaného State Parkem. PO, 12. 9. 2016 – Santa Monica, CA; ÚT, 13. 9. 2016 – Highway 1, CA Ráno jsme posnídali se spoustou veverek a po chvilce jsme najeli na Highway 1, po které teď pojedeme až do San Francisca. Hned po pár kilometrech se objevila cedule na vista point, kde jsou prý k vidění tuleni sloní (předpokládám, že to je správný překlad elephant seals). No, k vidění opravdu byli a byla to dost zvláštní podívaná. Dělali samé lidské zvuky a obecně mi přišlo, jako bych se dívala spíš na tlusté lidi na pláži než na zvířata. Brrr. Pak už následovalo několik hodin po Highway 1. Zastavovali jsme na vista pointech, ale nevyšlo nám moc dobré počasí, foukalo a bylo zataženo a i když jinak by výhledy na moře byly super, takhle zůstalo pořád stejně šedivé jako obloha. Cesta ale rychle ubíhala, zastavili jsme u Bigsby Bridge a okolo 3. odpoledne dorazili do Santa Cruz, které mě ale nijak nenadchlo. Konečně se ale trochu ukázalo slunce a po dalších 2 h jízdy jsme dorazili do San Francisca! O tom, jaké to bylo, zase příště… 🙂 A.

Příspěvek Roadtrip po západním pobřeží USA, díl II. pochází z Ano Anno

Road trip po západním pobřeží USA, díl I.

Ann — Tue, 25 Oct 2016 15:15:25 +0000

Konečně nastal den, kdy i my jsme šli naposledy do práce. Bylo 5. září, 5 hodin odpoledne a my jsme odevzdali zpět uniformu a jeli z práce domů jenom v tílkách. Zbytek dne jsme strávili balením. Nikomu se do ničeho nechtělo, takže i v 10 večer to v pokoji vypadalo, jakoby nikdo nevstával ve 4 ráno a neodjížděl na letiště. Nakonec jsme se ale stihli ještě rozloučit s naší partou z východoevropského bloku (Češi, Slováci, Srbové) a dovézt jim na kole piva, co jsme nestihli vypít. Jedno z nich jsem vezla v klokánku v mikině a jelikož nám jedno pivo po cestě spadlo a rozbilo se, držela jsem v jedné ruce střepy a druhou držela řidítka a u toho se snažila přeřazovat. Long story short, z kola jsem okamžitě spadla, pořezala si ruku a udělala si pěkných pár děr do mikiny, ve které jsem měla za pár hodin už být na letišti. Naštěstí to pak na fotkách není nikde vidět… 😀 ÚT, 6. 9. 2016, 04:00 am Uber dorazil jen s lehkým zpožděním a za necelé 2 hodiny už jsme se přebalovali na letišti v Chicagu. Ve třech jsme se vlezli do dvou batohů (Jirka měl batoh na drona), takže i když jsme jeli do pouště, byli jsem nabalení jako do nějakých arktických mrazů (v noci je v poušti prý zima…:D ). V 8 jsme odletěli do Las Vegas, které je od Chicaga vzdušnou čarou nějaké 4 hodinky. Na západní pobřeží USA jsme dorazili v poledne (časový posun byl o 2 hodiny víc než v Chicagu) a šli si půjčit auto. Celou dobu jsme byli celkem vystresovaní z toho, že nám auto nepůjčí, jelikož nám nestihla dojít kreditka. Co jsme zjistili až na místě? Mají tam na půjčení auta automaty! Co to znamená? Žádná lidská interakce! Automat nám debitku spolknul úplně v pohodě a my si ušetřili dohadování se zaměstnancem autopůjčovny. Navíc jsme si pak na parkovišti mohli vybrat auto jaké jsme chtěli! Auto jsme si půjčovali u Alamo (nejvýhodnější balíček – 3 řidiči bez poplatků), pokud je vám pod 25, musíte počítat se zvýšenými poplatky (tomu se nevyhnete). Půjčili jsme si mid-size SUV a z parkoviště odjeli s bad-ass Jeepem Patriot (jen škoda, že nebyl 4×4, ale offroad se v něm i tak jezdilo pěkně 😀 🙂 ). Las Vegas jsme víceméně projeli, z dálky viděli strip. Po 2 měsících ve Wisconsinu jsem si přišla skoro jako na jiné planetě, na které se mi líbilo o dost víc. 🙂 Zašli jsme si rychle prohlídnout outlety za LV, ale na ty jsme si udělali prostor až poslední den výletu, takže jsme se moc nezdržovali a rovnou vyrazili do pouště. Každou chvíli jsme zastavovali, abychom provětrali drona a na večer jsme dorazili do kempu kousek od Horseshoe Bend v Arizoně. ST, 7. 9. 2016 – Horseshoe Bend, AZ a Monument Valley, UT Ráno jsme kupodivu všichni sami od sebe vstali ještě před 7., vydali se do Walmartu pro ručníky a vrátili se do kempu vysprchovat (kdo ví za kolik dní budeme mít zase takovou příležitost). Na parkoviště k Horseshoe Bend to bylo jen 6 minut autem a k samotné vyhlídce vede asi 2km trail. I když bylo ještě docela brzo ráno, bylo vedro a všude kolem spousta lidí a starší Indiánka s dodávkou už si začala chystat zboží k prodeji (o mé deziluzi o Indiánech třeba taky někdy povím… 😀 ). Horseshoe Bend je dost majestátní, prošli jsme se po okraji až mimo klasické turistické vyhlídky a stálo to za to. Potom jsme se vydali do Monument Valley, vzdálené 2 h jízdy. Měli jsme v plánu podívat se na „Forrest Gump point“ (místo, kde se Forrest zastavil v běhu, otočil se a šel domů 😀 ). Ten jsme sice našli, ale bylo tam spousta indiánských stánků, takže to je v hlavní sezóně asi docela turistické místo. Teď tam ale kromě nás nikdo nebyl a byl odtamtud krásný výhled na celou Monument Valley. Obecně jsem si v Arizoně a pak taky v Utahu pořád přišla jako z filmů o Vinetouovi (nojo, vím, že se natáčel v Jugošce). Odpoledne jsme se vydali ke Grand Canyonu. Dorazili jsme na naše vytipovaný místo už za tmy a bylo to jedno z nejhezčích míst, na kterých jsem kdy stanovala (a zadarmo). Šlo o wild camping pitch přímo před vjezdem do Grand Canyon NP a s Jeepem jsme se tam dostali snadno. Všude byl naprostý klid a tolik hvězd jsem snad naposledy viděla někde v Norsku. ČT, 8. 9. 2016 – Grand Canyon NP, AZ Probudili jsme se už v 6 ráno (na to, jaký byl každý den ve Wisconsinu problém vykopat se do práce na půl 9. je to docela dobrý 😀 ) a čekal na nás krásný východ slunce. Když jsme se dokochali, sbalili jsme stan a vydali se ke Grand Canyonu. Vstup stojí $30 a jelikož jsme přijeli opravdu dost brzo, museli jsme zaplatit přes automat. Chtěli jsme si koupit roční vstupenku do všech NP za $80, to ale bohužel v automatu nešlo. Než jsme vůbec dojeli k visitor’s centre, bylo už dávno poledne a my jsme zjistili, že jsme naši vstupenku ztratili… To bylo docela nepříjemný, ale koupili jsme si aspoň tu roční, ale škoda těch $30 no… To nám ale náladu na dlouho nezkazilo, namysleli jsme, že půjdeme jednu z kratších tras (12 km) po okraji Canyonu. Trail to byl fajn, z větší části to byl snadný terén (já jsem to v pohodě zvládla v teniskách asi za $8 dolarů z Walmartu 😀 ), odpoledne pak už ale bylo dost vedro. Cesta nám zabrala kolem 3 hodin a k autu jsme z toho horka přišli dost umoření. Snad budeme mít příště víc času a budeme moct jít i dolů, protože Grand Canyon za to určitě stojí. 🙂 Večer jsme skončili v nějakém zapadlém městečku u Route 66, najedli se a vyspali se v nejdražším kempu z celého pobytu ($40/noc uprostřed ničeho), ale jelikož už bylo docela pozdě a my jsme byli unavení, tak jsme to skousli a šli spát. Další den nás čekala dlouhá cesta do San Diega. O tom ale zase příště… 🙂 A.

Příspěvek Road trip po západním pobřeží USA, díl I. pochází z Ano Anno

Jak jsem byla na zápase amerického fotbalu

Ann — Sun, 28 Aug 2016 03:27:56 +0000

Lístky na předsezónní zápas v americkém fotbalu jsme měli koupené snad měsíc dopředu a 18. srpna jsme se v pěti lidech vydali do Green Bay jako desetitisíce dalších. Hned na okraj: byla jsem asi ten nejhorší fanoušek na světě a to hned z několika důvodů (a u většiny z nich si pravděpodobně budete moct povzdechnout „No jo, holka…“): Nevěděla jsem, jak se hraje americký fotbal. Nevěděla jsem, který je náš tým (tzn. tým, po kterém šílí celý Wisconsin a přilehlé státy), ale když jsem to zjistila, tak jsem si hned jela do TJ Maxxu koupit jejich tričko abych zapadla (a které jsem den po zápasu zase jela vrátit, protože už bych si ho nikdy neoblíkla a pořád dobrých $13). Nevěděla jsem vůbec nic o tom, jak se člověk jako fanoušek má chovat. Byl to můj asi první profesionální zápas čehokoliv vůbec, ale díky bujné představivosti a videům na YT z toho, jak se mezi sebou strašně porvali fanoušci obyčejného fotbalu u nás v Česku, jsem si tu představovala vyšší level, který bude určitě zahrnovat střelné zbraně. Silly me. Bylo mi líto druhého týmu. Projeli to úplně strašně a skončili 20 sekund před koncem. Prostě to vzdali. V publiku totiž neměli skoro žádné zastoupení a kdykoliv se jim něco povedlo, tak je téměř 80 000 lidí vybučelo. Takže jsem byla fanoušek na obou frontách a to se asi úplně nemá. Na zápas jsem se ale vážně těšila. Hlavně teda proto, že to byla jedna z těch opravdu amerických věcí a v rámci mého odhodlání poznat (a pochopit) americkou kulturu byl právě zápas amerického fotbalu super příležitost. Náš tým byli Packers. Možná jste o nich už slyšeli, jsou v této oblasti opravdu hodně oblíbení zejména proto, že se dokázali vyškrábat opravdu vysoko i když začínali v podstatě ze dna. Stadion v Green Bay (Lambeau Field) je obrovský. Pojme 80 000 lidí a některá místa se předávají z generace na generaci. Dostat se na sezónní zápas je prý prakticky nemožné, my jsme ale na ten předsezónní měli štěstí a seděli jsme i všichni spolu. Nestačila jsem se divit té neskutečné organizaci a klidu, s jakým se ta masa lidí dokázala uspořádat tak, aby všechno rychle odsýpalo, netvořily se zbytečně fronty a člověk se dostal ke svému místu co nejrychleji. Osobně jsem se dost děsila strašných kolon, ve kterých se zasekneme před i po zápase. Nic z toho se nekonalo. Hlavní silnici jsme navíc objeli postranními uličkami. Nastává ale otázka, kam všichni ti lidé zaparkují svá auta, jelikož autem přijede úplně každý. Parkoviště přímo u stadionu je zřejmě vyhrazeno jen pro lidi, kteří mají předplacené lístky na celou sezónu. Místní bydlící okolo stadionu ale všem ostatním nabízejí možnost zaparkovat na svém vlastním pozemku (za poplatek od $5 do $20 – čím blíž ke stadionu, tím byla cena logicky vyšší). My jsme měli předem koupené místo přímo u stadionu a i když na tu strašnou spoustu aut a lidí byl skoro až neskutečný pohled, musela jsem ocenit tu míru organizace. Před vstupem na stadion jsme prošli bezpečnostní prohlídkou jako na letišti. Zároveň se také na stadion nesměly brát žádné batohy ani tašky, takže člověk měl veškerý svůj majetek po kapsách. Tím se ovšem značně zrychlil kontrolní proces a my jsme tak do půl hodiny od zaparkování seděli na svých místech. Velké davy lidí mě dost znervózňují a takhle to organizátoři opravdu zvládli. To teda vážně thumbs up. 🙂 Jelikož tohle byl můj první velký zápas v čemkoliv, nemám moc s čím srovnávat americké a české fanoušky. Co mě ale překvapilo bylo to obrovské vlastenectví, které jsem sice vnímala už předtím, ale když vidíte skoro 80 000 lidí jak si před začátkem zápasu stoupne, dá si ruku na srdce a zpívá americkou hymnu, je to docela zážitek (a oceňuji, že dali na ty obří obrazovky text té hymny pro ty z nás, kteří dokáží akorát tak broukat melodii). A teď pár poznatků ze zápasu samotného: Nechápala jsem neskutečnou rychlost wifi. Ani jednou jim za celou dobu nespadla, i když musela být maximálně přetížená z toho počtu uživatelů. Zápas trvá 3 hodiny a americký fotbal má strašnou spoustu pravidel. Hráči se neustále vrací na původní místa a docela se to občas protahuje. Obří obrazovky. Několikrát za zápas (když se zrovna nedělo nic důležitého) kamery zamířily do davu a některé reakce lidí byly úplně super. Zároveň se na nich také v poločase a v pauzách přehrávaly reklamy sponzorů. Všichni věděli, co mají dělat. Když hlas z apliónu ohlásil „And that’s yet another…(dramatická pauza) first down!“ přičemž na ty poslední dvě slova celý stadion tak jako natáhl ruku před sebe. Zároveň se mi hrozně líbila ta synchronizace když se po stadionu dělala „vlna“ (jak si stoupnete a dáte ruce nad hlavu). To mě bavilo asi tak první dvě vlny, ale sledovat to bylo dost neskutečné, jak se to opravdu valilo pořád dokola celým stadionem jako vlna. Stadion je pro 80 000 lidí, na tento zápas se prodalo 74089 lístků. To je na mě moc abstraktní číslo, když bych si měla představit, že každá jednotka je jeden člověk. Když jsme ale viděla ten stadion, přišla jsem si úplně jako v mraveništi. Na jednu stranu mi z toho bylo docela úzko, na druhou to bylo dost awesome. Fanoušci jsou tu úplně v každém věku. Od batolat až po seniory. Kousek od nás seděl takový starší pár (tipuji kolem 70+), babička byla celá v zářivě žluté (žlutá a zelená jsou barvy Packers), na hlavě měla kšiltovku s rovným kšiltem a na konci zápasu tancovala tanec vítězství. Její dědeček stojící hned za ní se držel za srdce, ale statečně poskakoval a tančil taky. Tomu se říká oddanost svému týmu. 🙂 Domů jsme přijeli kolem 2. ráno. Pořád jsem asi nejhorší fanoušek na světě, ale dost jsem se u toho bavila. 🙂 Jinak v práci už se nám to krátí, už tu všichni toužebně odpočítáváme dny (už jen 7 dní práce!). Je toho teď hodně, navíc se tu rozjela střevní (i obyčejná) chřipka, takže se tu všichni válíme jako spadlé waffle (viz takto). V úterý a ve středu ale máme (naposledy) volno, takže jedeme na výlet do Chicaga. To bychom byli ostudy, kdybychom ani Chicago za celou dobu neviděli, když u něj bydlíme tak blízko. Když bude stát za to, tak o něm i napíšu. 🙂 Jinak už se nemůžu dočkat na západní pobřeží. Zase se ozvu. A.

Příspěvek Jak jsem byla na zápase amerického fotbalu pochází z Ano Anno

Americký kulturní šok (?)

Ann — Fri, 12 Aug 2016 16:27:38 +0000

Není nic divného, že se Amerika od Česka v mnoha ohledech liší. Na druhou stranu je ale USA založena na evropském způsobu života, takže se o kulturním šoku v pravém slova smyslu asi také nedá úplně mluvit. Je tu ale spousta věcí, které mě zarazily. O (někdy až směšné) velikosti úplně všeho jsem už psala v jednom z předchozích článků. Jaké jsou ale další věci, které mě tu překvapily? V reklamách se můžou firmy porovnávat a shazovat se navzájem. Jde především o firmy, které vyrábějí třeba prací gely, domácí vůně apod. Osobně mi tato taktika přijde jako docela špinavý marketingový tah a v Česku je toto shazování zakázané. Zároveň mě také překvapilo, že se tento druh reklam pouští před začátkem filmu v kině. Z Česka jsem sice zvyklá na reklamy před filmem, většinou se ale jedná o parfémy (Sephorraaa…) nebo auta. Tady jsem si přišla spíš jako kdybych čekala na film v televizi. Reklamy tu běží pořád. Navíc to vypadá, že jsou tu jednotlivé stanice domluvené a pouští je ve stejnou dobu (to znamená zhruba každých 5 minut, po skončení scény ve filmu apod.), takže člověk se stejně na nic rozumeného nepřekliká. V Americe se spí pod prostěradlem. Hotel ve kterém pracujeme je v „evropském stylu,“ a tak tu jsou tradiční peřiny. Stává se ale, že si hosté vyžádají extra prostěradlo, pod kterým by mohli spát. Všude po pracovišti máme vylepené motivační citáty. Manageři minuý týden šli dokonce ještě o krok dál a začali nám je pouštět na televizi v jídelně. Takže si při obědě člověk může přečíst taková moudra jako „7 kroků jak být šťastný“ přičemž první z nich je „Cry less, smile more“ nebo úplná zrůdnost „Don’t do what the world expects you to do. Just find your happy place.“ Prostě tady ty rady nad zlato, které mají informační hodnotu 0 a při kterých má člověk pocit, že je musel vymýšlet někdo s lehkým mentálním postižením. Obecně se tu všichni ve vedení snaží tvářit, že má naše práce smysl a jak jsme všichni namotivovaní podat ten nejlepší pracovní výkon. Když pak ale člověk v práci vidí strhané obličeje Mexičanek (u kterých mimochodem člověk odhadne starší věk jen když se podívá na jejich svráščatělé ruce, i když v obličeji by jim nehádal víc něž 40), kterým jsou nějaké motivační citáty úplně jedno, tak mu dojde, jaké je to všechno vlastně jenom pozlátko. Televize na záchodě. To asi mluví za vše. V hotelu máme v každé koupelně nainstalovanou televizi v zrcadle, ale lidé je tu mají i u sebe doma. Obecně tu jsou televize docela big deal (myslím, že jeden z faktorů, které určují cenu pokoje je velikost televize). Pizza puffs. Asi nejhorší jídlo, které jsem tu zatím jedla. Je to těsto, které je naplněné pizzovou náplní, vytvarováno do čtverců a následně ofritováno (klasicky deep fry, což je slovní spojení, ze kterého se mi ježí vlasy na hlavě, i když normálně všechno fritované bez mrknutí oka spořádám). Je to suchý, divný a dokonce ani Američanům to moc nejede. Spousta Američanů si s sebou na dovolenou (i když je to třeba jen na víkend) bere neskutečné množství věcí. Je celkem na denním pořádku, že si s sebou do hotelu přivezou vlastní ledničku nebo mikrovlnku. Tím nechci říct, že bych žila nějakým extra minimalistickým způsobem života, ale je to občas celkem úsměvné. Hodně lidí tu na noc používá tzv. oxygen mask, který jim pomáhá dýchat. Tomu jsem zpočátku moc nerozuměla, pak mi ale Jana vysvětlila, že to tu používají takové dva typy lidí. 1) Lidé, kteří opravdu mají dýchací problémy, 2) Lidé, kteří jsou morbidně obézní a špatně se jim kvůli tomu v noci dýchá (těch je asi většina). Přišlo mi to docela zvláštní, protože to tu používá opravdu spousta hostů. Je to tu o penězích. Hodně. Opravdu mi někdy přijde, že tu je takové jakoby blahořečení bohatství a úspěšných businessmanů. Tím, že je Amerika tak mladá země, tak se tu neoslavují aristokrati, králové ani nikdo takový. Oslavují se tu úspěšní majitelé velkých podniků, kteří vydělali hodně peněz. Když jsme tu jeli na prohlídku lodí po jezeře, nedozvěděli jsme se nic o jezeře samotném, o založení města, ani o Indiánech (to pro mě bylo zklamání největší). Celá 3,5 h prohlídka probíhala tak, že nám průvodce ukazoval jednotlivé domy na břehu jezera, řekl majitele, rok založení (většinou 1870-1920) a kolik to stálo postavit, popř. kolik za to nový majitel musel zaplatit či kolik stojí teď. Bylo mi z toho docela smutno, ale právě velké sumy peněz se dočkaly u ostatních velkého ohlasu. Tím nechci shazovat to, že by si to ti majitelé nezasloužili, jen jsem od té prohlídky čekala asi něco jiného. Zapálenost do dobrovolnictví – volunteering tu frčí ve velkým. Nejde jen o dobrovolnictví na akcích, kde je za cíl např. vybrat peníze na výzkum proti rakovině (takovéto události jsem se účastnila jako dobrovolník já), ale obecně o aktivitu v „komunitě“. Je to ale docela milé, že se lidé takto dokážou pro něco nadchnout. K mé osobní zkušenosti z (mého vůbec prvního) dobrovolnictví – asi hodinu jsem jen hlídala děti u skákacího hradu a pak jsem „zapálila lampionky“ (tzn. nalámala jsem svítící tyčky, protože svíčky by byly asi moc nebezpečný). Nejdivnější část ale přišla na konci, kdy jsme všichni měli „reflektovat naši dnešní zkušenost“, nahlédnout do sebe a říct ostatním, co nás dnešek naučil. To bylo strašně nepříjemný a divný a jelikož mě (ani nikoho jinýho) to nenaučilo o akci samotný vůbec nic, tak mi to přišlo jako taková unnecessary tečka na závěr, která ve mě nechala jenom dost silný pocit trapnosti, že jsem asi nebyla dost dobrý dobrovolník, když jsem necítila ty správné pocity zadostiučinění z toho, že jsem někomu pomohla. No tak třeba příště. Je toho víc, ale to si schovám pro další články. 🙂 A. Chceš vědět, kde teď lítám in real time? Tak mi hoď follow. ?

Příspěvek Americký kulturní šok (?) pochází z Ano Anno

Kariéra pokojské v USA

Ann — Mon, 01 Aug 2016 03:01:57 +0000

Titulek mluví sám za sebe. Že se o žádnou zářnou kariéru nejedná je myslím docela jasné. Nicméně to je to, co tady teď dělám, bez příkras a se vším všudy. Ale člověk si díky tomu uvědomí spoustu věcí (bez některých bych se vážně klidně obešla) a taky ho to pár věcí přiučí. K čemu tedy může být práce pokojské dobrá? Naučí vás to být vděční, že můžete za několik měsíců odjet, studovat obor, který s housekeepingem nemá vůbec nic společného a v budoucnu se (snad) živit něčím úplně jiným. Je to tu takový trochu rodinný podnik, pracují tu jak rodiče tak jejich děti, na té stejné (či velmi podobné) pozici, rok za rokem. Člověk zjistí kolik dospělých mužů ještě pořád neumí čůrat přímo do záchodu (I learned it the hard way). A obecně mu dojde jaký umí být některý lidi čuňata. Osobně se u téhle práce bojím dvou věcí: že jednou v pokoji najdu mrtvolu a že budu muset uklízet pokoj jako ze Strach a hnus v Las Vegas (viz toto). Uděláte si názor na American Dream a jak ve skutečnosti vypadá zevnitř. A hlavně jak to tu funguje v zákulisí, za oponou. V podstatě se tu děje to stejné co v Anglii nebo v Česku, všechno neviditelné a přesto tak důležité zastává levná pracovní síla z jiných zemí (v našem případě jsme to my, ale dlouhodobě jsou to Mexičani). Pro ty aktivnější může být ale práce s Mexičany pobídkou k tomu naučit se španělsky. Jana už umí říct „vysavač je v přístěnku,“ já pořád umím jenom svoje „cuando es tu cumpleaños¿“ (Kdy máš narozeniny?) 😀 To jsem ale uměla i předtím a zatím jsem se neocitla v situaci, ve které bych tuto větu mohla prakticky využít. Práce pokojské mě konečně po 22 letech naučila jak správně povlíknout (i obří king size) peřinu bez nutnosti lézt do povlečení a potom s peřinou vevnitř poskakovat, aby se povlíkla celá. Tak snad to někdy využiju i v osobním životě, i když dělat peřinovýho ducha je docela sranda. Člověk si docela jednoduše udrží fyzičku (teoreticky). Celý den běháte po chodbách, v každé ruce závaží v podobě nosičů se šamponky, chemikáliemi, štětkami a vším tím ostatním harampádím, každou půl hodinu zvedáte nad hlavu peřinu (takže se do Česka vrátím s vypracovanými bicáky a s povadlým břichem ze všech těch polotovarů, brambůrků a dalšího junk food co tady ve velkém konzumujeme 😀 ) a dřepů uděláte za den víc, než za hodinu v posilovně (bráno podle mě v posilovně, kde se většinou stydím dělat jakoukoliv fyzickou aktivitu, takže těch dřepů zas až tolik není 😀 ). Navíc do práce jezdíme každé ráno na kole (na kterém se dopravujeme úplně všude – do Walmartu pro brambůrky, do Taco Bell na tacos a tak), takže ani stehenní svaly nezahálí… 😀 Spíš ale myslím, že se domů vrátím s chronicky zablokovanou krční páteří od toho jak se všude pořád hrbím a shýbám, ale třeba tady ten pracovní workout bude mít taky nějaký účinek. No, je vidět, že se fakt na všem snažím vidět alespoň něco pozitivního. Práce je to totiž opravdu hodně fyzicky náročná a hlavně přes víkendy to bývá docela stresující a pokojů je moc. Večer se pak domů vracíme dost vyřízení a zbytek dne strávíme v podstatě v pyžamu. Zároveň mi práce pokojské docela pošramotila moje ego – musíte si prostě zvyknout na to, že jste pro hodně lidí neviditelní. Jednoduše vás na chodbě úplně přehlídnou, i když je pěkně pozdravíte a vezmou vás na vědomí až když něco potřebují. Bylo mi to na začátku hodně nepříjemné, teď už to akceptuji jako část tohoto povolání, ale nemůžu se dočkat, až se zase stanu alespoň trochu rovnoprávnou částí společnosti. Všechny nás tu ale živí myšlenka, že už jen měsíc a pak už snad nikdy nebudeme muset dělat v housekeepingu ever again. 😀 V pátek jsme si už koupili letenky z Chicaga do Las Vegas, kam plánujeme odletět 6. září. Takže na jednu stranu se pobyt v Americe krátí, ale na druhou už se nemůžu dočkat road tripu po západním pobřeží. 🙂 Příští článek bude o pravém americkém volunteering a o prvním dojmu z Američanů. A. Chceš vědět, kde teď lítám in real time? Tak mi hoď follow. ?

Příspěvek Kariéra pokojské v USA pochází z Ano Anno

Milwaukee, Lake Michigan a Green Bay

Ann — Wed, 27 Jul 2016 03:27:22 +0000

Dostali jsme v práci poprvé volno dva dny po sobě a dostali jsme ho všichni tři. Proto jsme si řekli, že už by to chtělo nějaký delší výlet (tzn. někam, kam se nedá dost dobře dojet na kole, jako třeba do Walmartu nebo Piggly Wiggly). Proto jsme se rozhodli půjčit si auto a vyrazit podél Lake Michigan (nebo také „toho fakt velkýho jezera“, jak jsem mu donedávna říkala já) přes Milwaukee až do Green Bay. Jak se trip povedl? V pondělí 25. července nás vzbudil budík už v 6:20. Půjčovna aut v Burlingtonu otevírala v 7:30 a my byli rozhodnutí se tam do té doby dostat. Vsadili jsme (jako už téměř tradičně) na Uber. Problém vyvstal okamžitě – žádní Uber řidiči očividně nebyli vzhůru o půl sedmé ráno. To nás nechalo chladnými, tedy tak první dvě hodiny. V 9 už jsme byli značně nervózní, když nám aplikace pořád tvrdohlavě ukazovala „no cars available“. Nakonec to došlo tak daleko, že jsme Uber řidiče lovili třema mobilama zároveň a stejně se nám někdo povedl chytit až o půl 11. Tolik k brzkému rannímu vstávání. Řidič se nám navíc pak přiznal, že nás veze v podstatě omylem, že ani nikoho nechtěl vzít a že si jenom instalovat aplikaci na nový mobil, kde se musel přihlásit a my jsme po něm skočili tu sekundu, co se nám objevil na displeji. 😀 Nicméně do Burlingtonu jsme se nakonec dostali a auto jsme měli půjčené během několika minut. Půjčili jsme si ho na Jirku, což znamenalo, že si musel pro sebe zařídit i extra pojištění, jelikož se naše pojištění od CCI agentury nevztahuje na řízení motorových vozidel. První zastávka byla brunch v Taco Bell, kde jsme vymysleli, kam že to vlastně pojedeme. Nakonec jsme se vydali do Milwaukee, města zhruba 40 minut na sever. Milwaukee se ukázalo jako moc pěkné město se zajímavou architekturou, kde bylo pořád na co koukat (i když předpokládám, že by nás asi uchvátilo skoro každé město, jen abychom změnili stereotyp z Lake Genevy 😀 ). Prošli jsme si River Walk, našli úplně mrňavou kešku v takovém pochybném parčíku a vydali se opět na sever. Zastavili jsme na trail podél Michiganského jezera. Jezero je to vážně obrovské, celou dobu jsem si přišla úplně jako u moře, nejvíc nás ale překvapilo jak neskutečně azurová byla voda. Sešli jsme si na pláž, kde jsme našli dopis v láhvi a nechali se ožrat hejnem hovad. Nakonec jsme zamířili už do naší cílové destinace, do Green Bay. Kolem 7. večer jsme se ubytovali v relativně levném motelu u letiště ($80/pokoj) a rozhodli jsme se ještě projet do centra. Zaparkovali jsme ale asi v takovém docela pochybném neighborhoodu, kde byly všude výstražné cedule, které mi přišly až trochu moc orwellovské. Tak jsme jenom obešli pár bloků a vydali se už po tmě zase zpátky. Na motelu se naplno projevila naše profesní deformace. Jelikož všichni tři pracujeme v housekeepingu, celý pokoj jsme důsledně prohlídli, zkritizovali špatně utřený prach, zašpiněný matrace, žlutý závěs v koupelně…zkrátka všechno, na co jsme zvyklí z práce. Bylo to docela děsivý a já doufám, že nás to brzo zase přejde. 😀 Ráno jsme zamířili na Green Bay stadion, kde se hraje americký fotbal a kde je domovským týmem Packers, do kterých je zřejmě úplně celý Wisconsin (a nejen on) úplně zblázněný (asi bych to přirovnala ke Spartě nebo Slavii, nebo něčemu podobnému). Zaplatili jsme si prohlídku celého stadionu a bylo to docela zajímavý, ale jelikož jsme do včerejška ani nevěděla, že nějaký Packers existují a stále ještě pořádně nevím, v čem vlastně spočívá kouzlo amerického fotbalu (shame on me, ale brzo se to dozvím), tak to pro mě nemělo zas až takovou hodnotu. Nicméně historie celého týmu byla docela zajímavá a tak to bylo nakonec celkem fajn. 🙂 Po prohlídce jsme se vydali ještě do Wildlife Sanctuary, kde se starají o poraněný divoký zvířata a je to jako taková mini zoo, kterou si člověk může zdarma projít, nakrmit ptáky, občas veverky a chipmunky. Já ale zoo a podobný věci nemám nijak zvlášť ráda, zavřených zvířat je mi líto a i když tu byla část z nich na volno, děti se k nim vážně neuměly chovat, to jsem si kolikrát až přála, aby je něco klovlo nebo kouslo. Pak už bylo potřeba vyrazit na cestu zpátky domů, jelikož jsme museli stihnout do 5 vrátit auto. To se nám podařilo, ale vyvstal další problém – opět jsme nemohli najít žádného Uber řidiče, který by nás odvezl domů. Takže jsme šli na svačinu do Taco Bell, pak jsme se ve vedru courali po parkovišti a čekali, jestli se někdo neobjeví. Neobjevil. Nakonec jsme šli do Walmartu a po cestě jsme začali uvažovat, že bychom to mohli dojít pěšky, pak jsme ale zjistili, že by nám to zabralo přes 4 hodiny, tak jsme od toho upustili. Nakonec se nám po dvou hodinách konečně podařilo ulovit řidiče. Byl to sympatický Mexičan, který nám řekl, že v rezortu kde pracujeme, on sám pracoval na té stejné pozici asi před 20 lety. Pak nám ještě řekl, že nás veze v podstatě omylem, protože se akorát zapomněl z Uber aplikace odhlásit. Tak to vypadá, že nás v podstatě omylem vozí úplně všichni… 😀 Takže to by bylo. Jelikož jsme už za půlkou pracovní části našeho pobytu, přestávají pro nás být extra hodiny v práci motivací k vyššímu výdělku a spíše preferujeme volno, abychom tady taky něco viděli. Tak jsem zvědavá, kam vyrazíme příště. 🙂 V příštím článku bych se víc rozepsala o práci, příjmech a výdajích, o mých setkáních s americkou kulturou, o dobrovolnictví a tak. 🙂 A.

Příspěvek Milwaukee, Lake Michigan a Green Bay pochází z Ano Anno

God bless America, týden 1.

Ann — Mon, 11 Jul 2016 03:38:38 +0000

Tak už jsem tu týden. Jaké jsou tedy první postřehy (od někoho, kdo je v podstatě Amerikou nepolíbený a tudíž místních zvyklostí neznalý) a jak tady teda bydlíme a pracujeme? Kolo je tu nutnost, pokud chce být člověk aspoň trochu nezávislý a nechce se mu všude chodit pěšky (což teda tady není úplně ideál, protože je tu všechno pěšky dost daleko). Takže první věc, pro kterou jsem v sobotu ráno zamířila bylo kolo z Walmartu za $80. Jsme tu asi docela rarita, protože se tu na kole nedopravuje skoro nikdo. Prostě crazy Europeans, no. 😀 Amerika (nebo teda minimálně tahle oblast ve Wisconsinu) je vážně země určená primárně pro auta a chodci/cyklisti jsou tu docela utlačovanou menšinou. Chodníky a přechody tu jsou celkem vzácností a obecně se tu dopravuje převážně autem. Na rozdíl od Angličanů jsou Američani dost pracovití lidé. Je to docela nezvyk, když jsem poslední dvě léta byla jeden z nejvíc hard working zaměstnanců v podniku a najednou jsem jenom slabší průměr. Je tu spousta Mexičanů, takže se veškeré meetingy konají ve dvou jazycích – nejdřív v angličtině a pak ve španělštině. Spousta z nich totiž anglicky neumí ani slovo. Je to pak trochu jako když Češi jedou na dovolenou a snaží se dorozumět tak, že mluví česky, ale nahlas a p-o-m-a-l-u. Jelikož Jirka s Janou už v Americe několikrát byli, tak jsem z nás tří většinou jediná, koho pořád nepřestává udivovat velikost naprosto všeho. Třeba ve Walmartu jsou balení naprosto směšně velký. Zrovna včera jsme si koupili cereálie, které jsou velké jako pytel psích granulí. Navíc za zlomek ceny, za kterou by něco takového člověk pořídil v Česku. Obecně ta cena je kapitola sama pro sebe, ale to je o Americe dost známé. I tak jsem si tu ale koupila skoro kilo kokosového oleje za nějakých 7 dolarů (cca 170 Kč). Je tu obchod s božím jménem Piggly Wiggly, který je dost v evropském stylu a člověk tu nakoupí potraviny v běžných amerických obchodech nedostupné (třeba kmín na chleba. Zatím jsme ho pekli jednou a měl veliký úspěch u opilých Slováků 😀 ). Vážně tu člověk v asijském bistru dostane jídlo s sebou v papírovém boxíku jako v amerických filmech (o tomhle jsem snila už při naší lednové cestě do NY, ale konečně až tady se mi přání splnilo 😀 ). No a kde to teda bydlíme? Jsme ubytovaní v dorms („kolejích“), které víc než cokoliv jiného připomínají chatku na školu v přírodě nebo na tábor. Je to dlouhá budova se společnou kuchyní, rozdělená na klučičí a holčičí část. Takže úplně jako vystřižený ze školy v přírodě. 😀 Kuchyň ale všichni používáme většinou jenom na ohřátí polotovarů v mikrovlnce, na upečení pizzy v troubě a na ranní cereálie. Jinak tu vlastně nikdo nic nevaří, jelikož máme v práci jídelnu, kde se můžeme chodit 3x denně zadarmo najíst a to pak se člověku nějaké vaření ani nevyplatí. 😀 Rezort samotný se nachází několik kilometrů od městečka Lake Geneva ve Wisconsinu, kde je veliké jezero, promenáda a obecně to je asi docela turistické místo. Město jako takový je moc pěkný, pro turisty ho pěkně udržujou. 🙂 Jinak když jsem sem minulý týden přijela, tak zrovna vrcholily přípravy na July 4, americký Den nezávislosti. V neděli se tu konal ohňostroj a přišlo ho shlédnout zhruba 3000 lidí včetně nás. V pondělí jsme pak šli na vily, na kterých bydlí super Slováci a Češky, na pravou americkou house party. Víc americký to už ani být asi nemohlo. 😀 Bylo tam úplně všechno od obřích grilovaných žeber v BBQ omáčce přes pečené kukuřice, červený kelímky s alkoholem, obří repráky až po příjezd Public Safety. Nikdy jsem neviděla, že by se lidi takhle rychle rozprchli, i když je fakt, že několik underage (bylo jim pod 21) tam určitě bylo. I tak jsem si pořád přišla jako v takové light verzi té párty, kterou uspořádali ve filmu Project X. 😀 Co se týče práce, tak je dost fyzicky náročná, ale jde určitě hlavně o zvyk. Já jsem zatím pracovala jenom 4 dny, navíc spát chodíme průměrně kolem půlnoci, protože je prostě škoda chodit brzo spát. Mám navíc teď týden zácvik, takže jsem tam ještě mezi nezkušenými nováčky. I tak jsem ale dostala $25 gift card do Walmartu a hned druhý den v práci jsem vyhrála $20 na nějakém zaměstnaneckém meetingu. Takže si vážně nemám na co stěžovat. 😀 Až mě překvapuje, jak jsou tady všichni hodní. A opravdu hodně američtí, je to samá motivace, týmová spolupráce a celé naše oddělení je polepené motivačními citáty, abychom tvrdě pracovali a věřili v sebe. 😀 Je to takový úsměvný, když na to člověk není zvyklý, ale to je prostě asi American way… 🙂 A.

Příspěvek God bless America, týden 1. pochází z Ano Anno

Jak jsem letěla sama do Ameriky

Ann — Sun, 03 Jul 2016 14:48:28 +0000

Tak. A jsem v Americe. Konkrétně ve městečku Lake Geneva ve Wisconsinu. Jak jsem se sem tedy dostala? Cesta sama o sobě vlastně probíhala úplně klidně, ale ty věci okolo byly trochu zkouškou z nepanikaření. Čtvrtek, 19:45 Jsem ještě doma, za půl hodiny mám jet na vlak do Brna. Můj mobil se začíná chovat divně. A poprvý za celou historii mého nošení podprsenek mi z ní vyhřezla kostice. V podstatě jsem ani netušila, že je něco takového v reálném životě vůbec možné. Začíná to dobře… 😀 20:15 Mobil přestal reagovat na moje pokusy vypnout nefungující wifi a nejde restartovat. 20:40 Při čekání na vlak se mi povedlo mobil zaseknout tak, že mi nejde už ani vypnout obrazovka. Celou cestu do Brna pak strávím vymýšlením, jak teď sakra vstanu v 1:30 ráno bez budíku a jak si pak v Chicagu zavolám Uber. Nakonec vymyslím, že v brněnském bytě po babičce snad bude nějaký budík. 21:17 Došla jsem na byt a zjišťuji, že ani jedny hodiny v bytě neukazují správný čas. Mobil má zaseknutý čas 20:42 už asi půl hodiny, takže to mi moc nepomůže. Natahovací budík jsem sice našla, ale ten ukazuje půl 3. Takže zahajuji kolečko po sousedech. Zvoním na strejdu, který bydlí o patro výš. Nic. Zvoním na sousedy vedle něho. Nic. Zvoním na sousedy pod námi. Nic. Došli mi sousedi. Takže vybíhám před dům jenom s mobilem a budíkem v ruce a prosím pár, který zrovna prochází okolo, jestli neumí spravovat iPhony a jestli neumí natahovat prehistorický budíky, který neukazují čas. Po použití zdi se slečně povedlo můj mobil restartovat a dokonce mi i natáhli ten budík. 😀 Pátek, 01:30 Budí mě 2 budíky a bouřka. Takhle pozdě/brzo jsem po Brně ještě nešla. Cesta autobusem byla rychlá, dělám small talk se spolusedící a dozvídám se, že je z Palestiny a studovala půl roku v Brně přes program Freemover. Ale hlavně, že taky v 7:55 letí do Říma. Tak v duchu jásám, že můžeme tou letištní procedurou třeba projít spolu. Okolo půl 5. dorážíme na vídeňské letiště a moje spolusedící dost rychle mizí. No tak nic. Naštěstí jsou všude fakt obří cedule s fakt obříma písmenama, číslama a šipkama, takže se člověk fakt ale vážně nemůže ztratit. Ztratila jsem se už po cestě ze záchodu. Naštěstí je to na Terminál 3 pořád rovně. Jelikož je takhle brzo ráno, tak i přesto, že je první den prázdnin, na letišti je dost málo lidí, takže mi boarding pass vytisknou během několika minut, kontrolou taky projdu hned a v 5:15 už snídám asi nejdražší snídani, kterou jsem si kdy v životě koupila. Let z Vídně do Říma byl úplně klidný a hlavně rychlý. Jakože opravdu rychlý. Cesta trvala zhruba hodinu a půl, což je míň než cesta s Regio Jetem z Brna do Zlína. 9:30 Přistáváme v Římě. Na tamním letišti je to naštěstí taky úplně jednoduchý, tentokrát se už neztrácím a jdu prostě pořád rovně a najednou stojím před svým Gatem G, odkud mi za 3 hodiny letí letadlo. Žádný kontroly, jenom jedno rychlé oskenování pasu. Asi 10 minut před boarding si mě a dalších několik lidí zavolali k přepážce („Miss Ryb???ikova“, ohlášeno z toho jejich rozhlasu s dost silným italským přízvukem, takže jsme skoro ani nevěděla, že myslí mě). Měli tam hodně standby a nějaký problémy s usazením všech cestujících. Tak jsem trochu doufala, že mě třeba bohužel budou muset přesadit do Business třídy, ale nakonec mi jenom vytiskli jinou letenku na úplně stejný místo v Economy, zeptali se mě na pár otázek a já se šla nalodit. Následujících 10 hodin bylo k uzoufání nudných. Což je na jednu stranu super, protože ten let byl opět naprosto klidný, s letadlem to skoro vůbec neházelo a všechno bylo v pohodě. Ale strávit 10 hodin v sedavé poloze je už i na mě (po 4 týdnech učení x hodin v kuse denně výhradně v sedavé poloze) trochu moc. Takže jsem při každý příležitosti chodila na záchod jenom proto, abych si mohla stoupnout do fronty a konečně na chvíli stát. 16:15 (22:15 SEČ) Přistáváme na letišti Chicago O’Hare a já ani nemám čas si uvědomit, že už jsem jako vážně tady, v Americe a zařazuji se do fronty na imigrační. Ztrácím veškeré cestující z mého letadla a místo toho se zařazuji do fronty za samé Asiaty. Navzdory veškerému mému strachu, že se právě v téhle frontě zaseknu na několik hodin, se vymotávám zhruba do půl hodiny, přečkám ještě jednu frontu a konečně stojím v příletové hale. Naštěstí mají v Chicagu wifi připojení zdarma na půl hodiny, takže jsem se hned připojila a zhruba do 30 sekund měla objednaný odvoz přes Uber (je to fakt neskutečná aplikace). Dozvídám se, že mě cesta bude stát zhruba 80-100 dolarů, s čímž počítám. No a zhruba za 5 minut už mávám na sympatickou černošku v červeném mini Yarisu. No, tak jsem si sedla na zadní sedadlo a paní najednou vyjekla: „What?! We are going to Wisconsin?!“ 😀 Tak začala horečně počítat, jestli mě tam může odvézt, pak z ní vypadlo, že to je její první cesta s Uber, tak jsem jí hned řekla, že moje taky. No a sice teda celou cestu mručela, že „it is so not worth the money“, ale jinak jsme si celkem příjemně popovídaly. 😀 19:00 (01:00 SEČ) Konečně stojím na recepci v resortu, kde teď strávím celý prázdniny. Je to tu obrovský. Takhle zpětně mě až překvapuje, jak strašně jednoduchá ta cesta do Ameriky byla. Asi jsem od sebe čekala mnohem víc failů a navíc jsem měla iracionální strach ze spousty věcí, který se vůbec nestaly. Takže tohle by bylo. Oficiálně bych měla začít pracovat už dnes, ale před nástupem do práce musí jít každý na HR oddělení vyplnit spoustu papírů, to je ale o víkendech zavřené. Zítra je 4th of July, americký Den nezávislosti, takže bude HR pravděpodobně taky zavřený. Kdy tedy reálně začnu pracovat zatím vůbec nevím, ale jsem ráda, že to není dnes a zítra, protože sem má přijet několik tisíc hostů oslavit svou nezávislost. 😀 Je to tu ale krásný, takže so far, so good. 🙂 A.

Příspěvek Jak jsem letěla sama do Ameriky pochází z Ano Anno

Můj cestovatelský pokus

Ann — Wed, 29 Jun 2016 18:49:39 +0000

Jelikož jsme všechny větší cesty zatím s Jirkou podnikli primárně autem, mohli jsme si s sebou vzít tolik věcí, kolik jsme chtěli. A i když mám v ceně letenky taky zavazadlo do 23 kg, rozhodla jsem se, že si udělám takový pokus. Jde o to, jestli dokážu žít 3 měsíce jenom z 35 l batůžku (a i tak to budu trochu šidit, protože si některé věci plánuji koupit v USA, ale v batohu by mi na cestu zabíraly zbytečně moc místa). Hned první otázka všech, kterým jsem o tom řekla (kromě teda Jirky a jeho sestry Jany) byla „Proč?“. A ono se na to sice snadno odpovídá, ale ta odpověď většinou není asi úplně uspokojující. Takže proč? Protože prostě chci. Protože si chci vyzkoušet, jestli to (jako spousta lidí přede mnou) taky zvládnu. Protože si chci vzít s sebou opravdu jenom ty věci, které nezbytně potřebuji. A taky proto, že se mi nechce zbytečně řešit odbavování prázdného kufru, když k tomu nemám důvod a ušetřím tím spoustu času. Hlavně mi přijde, že zas až o tolik nejde. Navíc počítám s tím, že si někde ve Walmartu bez problémů dokoupím cokoliv, co by mi chybělo. Kdybych odjížděla třeba někam do Kambodži, tak se asi rozmýšlím pečlivěji co si s sebou vzít, ale takhle jsem klidná. Pro svůj pokus jsem si zvolila 35 l batoh od značky Eagle Creek, se kterým už má Jirka zkušenosti, takže jsem věděla do čeho jdu. Batoh je na takovéto cestování skvělý z několika důvodů: dá se téměř celý rozepnout (takže se člověk nemusí dlouze přehrabovat a hledat věci na dně) a dá se z něj udělat přenosná taška. Je lehký, splňuje rozměry pro příruční zavazadlo do letadla a má spoustu šikovných kapsiček. Pořídila jsem ho za 3025,- a myslím, že je to jeden z nejlepších v poměru cena/kvalita. 🙂 Jirka mě k němu ještě půjčil Pack-it cubes (ty taštičky, které vidíte na druhém obrázku), které to balení ještě o něco usnadní, a člověk pak má v tom batohu vážně pořádek. 🙂 No, můžete vidět, že další z mých divností je spodní prádlo. Toho beru všude vážně hodně. 😀 Při balení jsem nakonec uznala, že v USA mají pračku a že 18 párů ponožek vážně nepotřebuju (takže jsem je zredukovala na 13… 😀 ). Dál si s sebou beru jenom plavky, pár triček, jedny kraťasy, elektroniku, něco málo hygieny, knížku a důležitý dokumenty, který mám ale všechny pohromadě a moc místa nezaberou. A samozřejmě taky naše travel buddies, které vozíme všude s sebou. 🙂 A to je všechno. Nenapadá mě nic, co bych ještě mohla potřebovat, takže mi to bude muset stačit. Současně jsem na váze 7,4 kg (povolených je 8 kg), ale dochází mi místo. Těch 600 g si teda asi nechám na svačinu. 😀 Je mi jasné, že pro zkušené baťůžkáře asi musím působit jako úplný mimoň, ale tak každý nějak začínal. A třeba na příští výlet autem se už udržím a taky se sbalím minimalisticky, ať se pak nemusí složitě skládat tetris ze všech krámů, co si vezeme domů. 🙂 A pokud už zásadně vyrážíte jenom s batohem, jaké jsou vaše nezbytnosti, bez kterých to vážně nejde? 🙂 A.

Příspěvek Můj cestovatelský pokus pochází z Ano Anno