Norsko, Finsko, Pobaltí 2025 Archivy - Ano Anno

A na jih!

Ann — Sat, 27 Dec 2025 18:35:52 +0000

Výšlap k ledovci Steindalsbreen byl nejsevernějším bodem naší polární výpravy. Odsud to už pak bylo jen a jen na jih. Po frenetickým hledání pasu na hranicích s Finskem jsme vjeli do Laponska –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kraje polární záře, Sámů a Santy Clause. A taky sobů, kteří nás touhle divokou krajinou provázeli od první minuty. Dalších několik set kilometrů se neslo v duchu pohodové jízdy 100 km/h po nekonečně dlouhých, rovných a liduprázdných silnicích co chvíli prolnuté prudkým brzděním, kdykoli se z příkopu zvedla sobí hlava – po ní totiž následovalo tělo (a někdy i celé stádo), které si líně klopýtalo přes silnici. Jsou to každopádně krásný zvířata s neskutečně velkýma, něžnýma očima. 🙂 Saana Fell Přímo na pomezí Norska, Finska a Švédska se nachází národní rezervace Malla Strict. Po dramatických pohořích na severu Norska je Laponsko krajinou nekonečného množství jezer a jezírek, zalesněných kopců a plešatých vrcholků. Jedním z nich je i Saana Fell. Jde o vcelku oblíbený trail, jelikož je snadno přístupný, nepříliš dlouhý a výhledy jsou skoro zadarmo. V průběhu 6km okruhu jsme zažili skoro všechna roční období a potkali hromadu sobů pěkně zblízka, což pro nás (a hlavně naši fenu) byl dost zážitek. Je nicméně zřejmý, že Laponsko ožívá až v zimě. Většina atrakcí je určena pro zimní měsíce (populární Santova vesnička, organizované výjezdy na sledování polární záře, výlety na saních tažených psy…) a v létě tu tak trochu chcípl pes. To nám ale rozhodně nevadí. 🙂 Oulu, písečné duny v Kalajoki, Kokkola Jakmile jsme se posunuli pod 66. rovnoběžku, Finsko ožilo. Přibylo městeček a dálnic, ubylo sobů. Zastávkou, která stojí za zmínku, je přístavní městečko Oulu s půvabnou tržnicí plnou místních prodejců, bister a kaváren a pěší zónou v „historickém“ středu města. Jediný, co kazilo dojem, byl zápach z místní papírárny, který se občas s větrem přihnal nad město a celý ho zasmradil. Každopádně právě tady jsme zjistili, že si Finové potrpí na setsakra dobrý, i když pokaždé dost obří, kafe. Pokud někdy budete poblíž, zajděte si do Robert’s Coffee, kupte si i zrnka s sebou a pak mi poděkujte. Další zastávkou byly písečný duny a několik kilometrů dlouhá písečná pláž v Kalajoki. Je to asi dost populární místo, my jsme tam ale dorazili až kolem půl sedmé večer, takže jsme prakticky nikoho nepotkali. Je to každopádně vcelku unikát, jelikož za odlivu můžete jít stovky metrů daleko do moře po vyvýšených písečných „chodníčcích“, kdy všude kolem vás je voda, ale vy jdete jak Mojžíš suchou nohou daleko předaleko. Mrtvej tuleň na samým konci, kde se písek potkával s vodou, už byla jen třešnička na dortu. Stejně jako ve Skotsku (a Norsku i jinde) máte jistotu sprchy v bazénu. My se po cestě na jih zastavili do krytého bazénu v Kokkole a jakmile jsme se zas cítili jako lidi, vydali jsme se prozkoumat městečko. Jako většina měst a vesnic ve Finsku, ani tady toho není nic moc k vidění. Maličké historické centrum a přilehlé uličky máte za chvilku projité, žádnou velkou architekturu ale nečekejte. Výborný kafe tu ale najdete i tak –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tentokrát bych doporučila Café Kahvipuu. Helsinky, Tallinn, Viru Bog a Kunda Helsinky jsou pěkná nuda. Měli jsme skoro celý den na toulání městem předtím, než nám jel odpoledne trajekt do Tallinnu a kromě pár obligátních historických zastávek v centru (náplavka, stará tržnice, katedrála, hlavní náměstí, park Kaivopuisto, muminí obchod), několika prudce moderních architektonických kousků (muzeum umění Amos Rex, Kamppi Chapel…) a spousty kaváren nemá tohle město moc co nabídnout. Je to zkrátka velké přístavní město, kde se mísí spousta kultur a nějak se tam vytrácí genius loci. Vtipný bylo, že když jsem googlila, co vidět v Helsinkách, všechny turistický weby a blogy mi doporučovaly zajet si místo toho trajektem do Tallinu. 😀 Jak jsme z Helsinek odjížděli s dost vlažnými pocity, tak nás Tallinn přivítal s otevřenou náručí a dokonale nám učaroval. Už cesta z Finska do Estonska byl zážitek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dvouhodinovou plavbu na nejluxusnějším trajektu, jaký jsem kdy viděla, jsme si užili na maximum. Celá loď od přídě po záď vypadala jako 5* hotel plný obchodů, restaurací, kaváren, barů a prosklených teras tyčících se nad mořskou hladinou. Plavba navíc byla velmi cenově přívětivá – 114 EUR i s autem a psem. Do Tallinnu jsme dorazili akorát ve zlatou hodinku, kdy zapadající slunce zbarvovalo starou dlažbu a omítky do sytě oranžové. Tohle starý město nám po celým dni v Helsinkách dost spravilo chuť. Podařilo se nám zaparkovat hned u hradeb a vydali jsme se na obhlídku. Díky zachovalým hradbám je samotné srdce města dost kompaktní, protkaný bezpočtem uliček vydlážděných kočičíma hlavama, který se navzájem propojují a vedou na tichá, schovaná nádvoříčka, na vyhlídky, i ke kostelům a bazilikám. Krásný, čistý, starý (ale udržovaný) město s přívětivou atmosférou, který 100% stojí za návštěvu. Asi hodinu od Tallinnu se nachází národní park Lahemaa a v něm bažina Viru Bog. Jde o mokřad, který se rozprostírá na 2,5 čtverečních km a který si můžete projít po dřevěných chodníčcích. Uprostřed se tyčí i rozhledna a celkově je to moc zajímavý místo, do kterýho bych rozhodně nechtěla zahučet (část chodníčků občas tvořily jen dvě ztrouchnivělý a pěkně kluzký prkna položený vedle sebe 😀 ). Naši spanilou jízdu po Estonsku jsme zakončili kde jinde než ve vesničce s výmluvným názvem Kunda (pamatujete, jak Češi loni převálcovali anketu airBaltic, aby si na jeden ze spojů zvolili právě tenhle název? 😀 ). Zašli jsme si tam do nejnudnějšího a nejbizarnějšího muzea, jaký jsem kdy zažila (a to mám jinak muzea ráda). Muzeum cementu je zhruba tak záživné, jako zní. Pojednává (v estonštině) o historii místní cementárny, díky níž se tohle městečko s 3000 obyvateli zapsalo do historie coby jedna z nejznečištěnějších oblastí v Estonsku, a celá výstava je teda pro opravdové fajnšmekry. 😀 Ta bizarní část ale nastala až v poslední místnosti muzea, která byla plná plastik ženských hrudníků a figurín oblečených do sexy oblečků. A pak následovalo horní patro, kam nás paní kurátorka (se kterou jsme v muzeu byli sami) ochotně zavedla. Naskytl se nám pohled jako z hororu na její osobní kolekci porcelánových panen, který obývaly každičký kousek půdního prostoru. Rychle jsme se vypoklonkovali a vycouvali odtamtud. 😀 A tímhle nezapomenutelným zážitkem bych vyprávění o našem letošním putování zakončila. Čekala nás ještě cesta přes celý Pobaltí a Polsko, myslím ale, že muzeum cementu v tomhle Bohem zapomenutým kusu země jen tak něco nepředčí. Na příští rok spřádáme plány na další velkou cestu, stay tuned a snad budu s vyprávěním zpožděná opět jen o pár měsíců. 🙂 Do tý doby: cestování zdar! A.

Příspěvek A na jih! pochází z Ano Anno

Na sever!

Ann — Mon, 15 Dec 2025 20:59:00 +0000

Naše letošní velká letní cesta nás zavedla do dobře známých i neznámých končin arktického Norska, Laponska a Pobaltí. Táhla se podél oceánu i přes vřesem porostlé planiny vysoko v horách. Během tří týdnů jsme udělali pěknou, 7,5 tisíce dlouhou elipsu. Multivan drží! Trajekt Polsko-Švédsko a překvapivě malebný Malmö Do Norska už jsme se dostávali všelijak – nejkratší cesta vede přes trajekt z dánského přístavu Hirtshals do Larviku nebo Kristiansandu (podle toho, kam se pak člověk v Norsku vydává). Jde to i komplet po souši přes Kodaň a Öresundský most a pak nahoru dál přes Švédsko (tuhle cestu jsme absolvovali v r. 2022). Jelikož jsme se letos chtěli potkat s kamarády ve švédském Malmö, hledali jsme způsob, jak se do něj co nejrychleji dostat bez nutnosti platit pěkně mastný Öresundský most. Nakonec jsem našla cenově přívětivý (175 EUR) a vcelku rychlý (7 h) trajekt z polského Svinoústí 😀 (nebo lépe znějící Świnoujście) do švédského Trelleborgu. Na papíře všechno vypadalo dobře, dokonce i cesta z Brna do Svinoústí měla trvat jen 8 hodin čistýho času. Což ona i trvala, pocitově to ale bylo dvakrát delší hlavně kvůli úseku přes Česko. To bylo utrpení. Za celou dobu jsme najeli po českých dálnicích asi jen 15 kilometrů, zbytek byl po okreskách a přes zapadlý vesnice. Ne proto, že bychom chtěli ušetřit za dálniční známku, ale prostě proto, že na sever od Brna na Polsko žádný dálnice nevedou. Jakmile jsme ale přejeli hranice, zbývající úsek přes Polsko už byl čistá nádhera – úplně nové, prázdné dálnice a tempomat až k moři. Do přístavu jsme dorazili v 1 ráno a o 3 hodiny později už vstávali na trajekt. To byl čí blbej nápad? 😀 Po sedmi hodinách, který jsme nastřídačku strávili složený pod stolem v kantýně a snažili se dospat, jsme dorazili do Švédska. Z Trelleborgu je to do Malmö jen půl hodinka cesty, takže jsme pak zbytek dne mohli strávit ve víru velkoměsta. Malmö mě hodně příjemně překvapilo. Měla jsem ho zaškatulkované jako špinavé, nevzhledné přístavní město, v centru je ale plno zeleně, parků, vodních ploch, skvělých kaváren a podniků, že člověk neví, kam dřív. Naštěstí jsme měli místní průvodce, kamarádi nás zavedli do vyhlášené Saluhall, staré industriální haly, která je předělaná na komunitní hub se spoustou bister, kaváren, stánků lokálních výrobců a prodejců všechno možného. Drahý, ale dobrý. 🙂 Turistický Norsko Ve Švédsku jsme se moc neohřáli a zamířili rovnou do Norska. Tuhle cestu na sever už dobře známe, rozhodli jsme se ji ale pojmout trochu jako trip down the memory lane a objezdit si všechna ta známá místa, která jsme tu obrazili ještě na Erasmu. A když už člověk jezdí po Norsku, musí si objezdit scenic routes. Tou první byla Strynefjellsvegen scenic route vedoucí z městečka Lom (kde je krásný dřevěný kostel z 12. století) až ke Geirangerfjordu. Jedná se o jednu z nejpopulárnějších tras, a to z dobrýho důvodu. Celá cesta je fakt dechberoucí a Geirangerfjord ty výhledy prostě umí. Cestou dál na severozápad jsme to vzali přes Trollstigen, starou a děsně klikatou cestu vedoucí strmě po úbočí hory a odtamtud až k oceánu projet si Atlantic Ocean Road. Projeli jsme si ji komplet celou se všema viewpointama, který unikají pozornosti a tak i tam jsme byli často úplně sami. Odtamtud jsme se přesunuli do Trondheimu, který byl kvůli špatnému počasí úplně vylidněný – nepřijely obří výletní lodě. Bylo to vlastně moc sympatický, mohli jsme si v klidu projít přes ikonický most a staré město a v podstatě nikde nebyla ani noha. Nevídáno. 🙂 Neturistický Norsko A teď k tomu zajímavějšímu. Norsko máme proježděný křížem krážem, proto jsem tu letošní cestu chtěla pojmout trochu jinak a hledala jsem hlavně málo známý místa, kam jezdí hlavně místňáci a jsou to takový skrytý poklady. A jelikož je tenhle můj blog dosti komorní a čte ho dle mého odhadu tak pět lidí (včetně mýho muže), tak nebudu držgrešle a podělím se o ně taky. Prvním pokladem je krátký hike asi hodinu zajížďky doprostřed ničeho z městečka Mo i Rana (kde mají mimochodem výbornou kavárnu Munin Coffee House). Je to výlet zhruba na hodinku, většina cesty vede po dřevěných chodníčcích nad podmáčeným podrostem, jen posledních 50 m k vodě je hodně prudkých a pokud je po dešti, taky pekelně kluzkých. Poslední úsek jsme se proto vystřídali, vždycky jeden z nás čekal nahoře s fenou. Slezete totiž k divoký, rozbouřený řece, která do skalního masivu vymlela působivý útvary, prohlubně a zákrutiny. Říká se tomu Marmorslottet (mramorový hrad) a pokud jste poblíž, za tu zajížďku to fakt stojí. Druhým, fakt dobře skrytým pokladem je ostrov Rødøy. Jezdí na něj jen dva trajekty denně (ráno tam, večer zpátky), a to ne každý den. Tudíž s jistotou víte, že víc lidí, než kolik s vámi najede na trajekt, za ten den už nepotkáte. My jsme se na Rødøy vydali v pátek 8. srpna a jelo nás pět aut. Přesně takhle jsem si ty hiky off the beaten path představovala. 😀 Na ostrově je jedna vesnice a jeden hotel u moře, jinak nic. Co ale z tohohle ostrova dělá opravdu zajímavý místo, jsou výhledy, který se vám naskytnou, když se od moře vyškrábete na místní nejvyšší kopec Rødøyløva (443 m.n.m.). Cesta nahoru je jen asi 1,5 km dlouhá, ale pěkně strmá. To, co vás ale nahoře čeká, za tu námahu stojí. V podstatě se ocitnete na Lofotech, kde jste ale široko daleko úplně sami. Ach. ❤️ Je skvělý, že potom, co se dostatečně vynadíváte a slezete z kopce zpátky dolů, můžete se zajít vykoupat na nedalekou písečnou pláž, zajít si do (na nás trochu moc posh) hotýlku na něco k snědku a dokonce se i vysprchovat v nových sprchách, který jsou přistavený u parkoviště. Blaho! Můj třetí tajný tip na výlet vás zavede k úchvatný pláži Hovdsundet, která je jako vystřižená z Malediv. Trail samotný není po fyzické stránce nijak náročný, jdete celou dobu podél moře, ovšem na hlavu je to docela fuška. Terén se neustále mění, pořád musíte dávat pekelně pozor, kam šlapete, jelikož často jdete po velkých, řasami porostlých balvanech, které kloužou jako blázen (a pokud je po dešti, což nejspíš bude, tak bude klouzat úplně všechno), škrábete se po holých stěnách nad mořem a do toho se snažíte, aby vás někam nestáhl nadšenej pes. Když to ale zvládnete, po nějakých třech kilometrech se vám konečně ukáže písečná pláž z obou stran omílaná oceánem. A teď pozor, zlatý cestovatelský hřeb: trajekt, který vás vezme zadarmo na Lofoty. To, jestli se po cestě na sever otočíme i na Lofoty nebo ne (už jsme tam přece jen byli), jsme zvažovali až do poslední chvíle. Moc se nám tam nechtělo – Lofoty jsou malé a turistů plné, navíc náš příjezd měl vyjít zrovna na víkend, nechtělo se nám objíždět to celé po souši (cca 6-10 hodin zajížďka) a trajekty z Bodø byly nesmyslně drahé (a hlavně vyprodané). A tak jsem tak večer po hiku k Hovdsundet beach jezdila na Google Maps prstem podél pobřeží a všimla jsem si malého přístavu Skutvik, ze kterého se táhla tenká přerušovaná čára do… Svolværu na Lofotech. Pogooglila jsem a zjistila jsem, že trajekt jezdí několikrát denně, ale co je nejdůležitější: že díky projektu norské vlády spadá na seznam ferry spojů, které jsou zcela zdarma (jak pro Nory, tak pro cizince). Bingo! Měli jsme štěstí, vešli jsme se hned na první spoj, který odplouval hodinu po našem příjezdu do přístavu. Plavba byla strašlivá. Jirka byl v pohodě, ale já trpím mořskou nemocí a obecně se mi dělá špatně i jen z houpačky. Zapomněla jsem si kinedryl v autě a dvě a půl hodiny jsem trpěla jak zvíře. Obešlo se to ale bez ztráty kytičky, oběd zůstal tam, kde měl, i když jsem měla párkrát pěkně namále. Kolem třetí odpoledne jsme každopádně po krátké zastávce na ostrůvku Skrova dopluli na Lofoty. A jelikož bylo po mnoha dnech přívětivé počasí, rozhodli jsme se ho využít k rychlému výšlapu nad město na vrcholek zvaný Tuva. Byl to v podstatě random hike, který jsem den předem narychlo našla v aplikaci AllTrails a nakonec se z toho vyloupl výlet jak víno s dechberoucíma, 360° panoramatickýma výhledema. Lofoty tohle prostě umí. Nejdřív vás do kopečka pořádně potrápí, ale když máte štěstí a nevlezete do mraků, ty výhledy nahoře jsou epesní. Upřímně mě ale nejvíc překvapila absense lidí. Byla neděle odpoledne, 10. srpna, trail začínal prakticky přímo ve městě, a přesto jsme za celou dobu potkali asi jen šest lidí. Na Lofotech? Na tak krásným hiku? Cože? Začalo mi vrtat hlavou, jestli jsme náhodou nepřijeli po sezóně. O den později se mi tahle teorie potvrdila a já byla šťastná jak blecha, že jsme se na Lofoty rozhodli jet i podruhý. Takže: Lofoty v druhý půlce srpna jsou ten nejlepší možnej nápad. Počasí ještě drží, ale na místní poměry je to tu v podstatě vylidněný. Zázrak. A když už jsme tu byli, druhý den ráno jsme vstali v 6 (slunce tou dobou už bylo vysoko, jako v poledne) a vyrazili podruhé zkusit štěstí na Offersøykammen. Když jsme tu byli v r. 2022, bylo zataženo a pršelo, v půlce kopce jsme vlezli do mraků a neviděli ani na krok. Jelikož jsme ale věděli, jaké výhledy nás mají nahoře čekat, ty tři roky jsme si říkali, že „až jednou“ se sem vrátíme, musíme se na tenhle kopec vyškrábat znova. Tentokrát to vypadalo slibně – sluníčko svítilo a kopec, který se nad námi tyčil, byl vidět v celé své impozantnosti, žádný mráček na obzoru. Krpál je to teda hroznej. Ale jako všude na Lofotech: ty výhledy za to fakt stojí. A tentokrát se na nás usmálo štěstí a měli jsme dechberoucí výhledy sami pro sebe. 🙂 Naší poslední zastávkou na Lofotech byla vesnička Henningsvær, která se rozprostírá na několika ostrůvcích v oceánu, které jsou všechny propojené mosty. Krásný, typicky norský místo. A se skvělou kavárnou Lysstøperi and Cafe, kde jsme před třemi lety viděli strašně hodnou (a očividně strašně vyčerpanou 😀 ) border kolii a tehdy jsme se definitivně pro tohle plemeno rozhodli. Po našem příjezdu domů jsem začala googlit, o dva měsíce později jsme si přivezli štěně Izzy a teď, v roce 2025, tu s náma seděla a taky byla strašně hodná (= strašně vyčerpaná 😀 ). Kruh se uzavřel. 🙂 Jak už bylo na tomhle výletě zvykem, další plány jsme v závislosti na počasí změnili z hodiny na hodinu. Původně jsme plánovali Lofoty po souši opustit a vydat se na Senju. Jelikož se ale dalšího dne vyloupl náramně pěkný den (a těch tu opravdu není mnoho), překopali jsme trasu a vyrazili ještě na Vesterály. Tahle ne úplně turistická část Lofotů mi učarovala. Je mnohem drsnější, skalnatější a osamocenější než její jižnější sousedky, infrastruktura je tu dost rudimentární, ale to nám vyhovovalo, benzínky tu byly (dokonce s výrazně levnější naftou než na spodních Lofotech), takže co víc chtít. My jsme měli namířeno na jeden konkrétní výšlap: Måtind. Hodně mi to připomínalo Skotsko nebo obecně severní Anglii. Bylo to něco úplně jiného než ostatní hiky na Lofotech, protože tady se člověk od parkoviště vyškrábal na obří náhorní plošinu, po které došel až na její úplný cíp, kdy dál už bylo jen pár skalisek v moři a pak už nic. Náročnej, ale krásnej hike. Trajekty v severním Norsku K trajektům v severním Norsku ještě tolik: pokud se tam chystáte s větším autem, než je běžná dodávka (jako naše T4, kterou často klasifikují ještě jako normální auto), obrňte se trpělivostí. Na řadě menších spojů jsme četli hororový recenze (a i jsme to viděli na vlastní oči), že tam karavany ve frontě tráví někdy nejen dlouhé desítky hodin, ale i celé dny, než se na ně dostane řada (jednoduše – jsou moc velký, takže se místo nich pustí osobáky, kterých se na loď vejde víc). Přístavy, ze kterých jezdí trajekt třeba jen jednou dvakrát za den a jsou na velmi turisticky frekventovaných místech (typicky spoj mezi Vesterálama a Senjou – tam to bylo peklo na zemi), jsou definicí dopravního kolapsu. Vůbec se frustrovaným místním nedivím, že tak brojí proti velkým karavanům, tam nahoře na to není ready nic – infrastruktura,...

Příspěvek Na sever! pochází z Ano Anno