Musím se přiznat, že při loňském rozhodování, kde strávíme následující rok (či víc) života, šlo snad úplně poprvé nějaké plánování dost stranou. Vzhledem k tomu, že jsem při našem odletu neměla pracovní víza, ještě zhruba v půlce února minulého roku jsme nevěděli, kam bychom vlastně chtěli letět. Měli jsem nějakou mlhavou představu o tom, že bychom chtěli bydlet blízko hor, ale když už jsme se konečně dokopali podívat se na mapu Kanady, městečka jako Banff, Canmore nebo Whistler jsme automaticky přeskočili. Řekla bych, že to bylo částečně z toho důvodu, že jsme předešlý dvě letní sezóny strávili prací v amerických resortech právě v takovýchto malých turistických městech. A i když…

Tak jsme tu rok. Přijde mi to jako ten nejdelší a zároveň nejkratší rok mýho života. Zpětně samozřejmě nemůžu ani uvěřit, že to tak uteklo. Když se ale podívám na jednotlivý etapy, vzpomenu si, že u některých jsem ani nevěřila, že skončí. Tak se pojďme na ten rok podívat. Upřímně, bez obalu. Duben 2019: Týden cestujeme po úžasně jarním západě USA. Nikdy jsem neviděla Kalifornii takhle zelenou. Poprvý jsem viděla kvést poušť a prošla se lány a lány divokých kalifornských máků. 17. dubna přilétáme do Calgary a vracíme se zpátky v čase. Vítá nás hnědá, zmrzlá pustina. Jirka dostává pracovní povolení, já jen razítko do pasu – půlroční turistické povolení…

Nedá mi to a ještě jednou se vrátím k otázce práce. V minulém článku jsem psala třeba o tom, že je po příletu do Kanady potřeba obrnit se před klasickým českým pesimismem. Přišlo mi ale dost divný, že by se v Kanadě vážně skoro nikomu nepoštěstilo a všichni buď marně hledali práci nebo pracovali v housekeepingu nebo po kavárnách. Máme šikovný lidi všude po světě, tak přece z nich musí být část i v Kanadě a určitě je jich spousta i v Calgary i přes probíhající recesi. A taky že jo. Stačilo se zkrátka jenom zeptat. Minulý týden byl náročný. Ve čtvrtek večer jsem na naši FB skupinu vypustila dotaz,…