Finance, priority, motivační citáty

Nemám ráda cestovatelské motivační citáty. Ne, to vlastně není pravda. Nemám ráda motivační citáty obecně. Cestovatelská motta jsou ale v něčem přece jen specifická a jsou nejbližší tomu, o čem celý tenhle web vlastně je. Řeč nebude dnes jen o nich, ale i o penězích obecně a o tom, jak si takový program, jako je Work & Travel, můžu vůbec dovolit.

Znáte to. Takové ty rady typu „Překonej svůj strach! Přestaň říkat, že teď není ten správný čas, nestarej se o peníze a vyjeď hned teď!“ Ale víte co, on někdy opravdu není ten správný čas. A někdy se opravdu nedá jen tak sbalit a říct si, že na půl roku vyrazíte někam pryč. Cestování takhle funguje jen u velmi specifické skupiny lidí, ale pokud jste jako já, musíte si cestu předem naplánovat, doma nic nezanedbat a zkrátka se na odjezd připravit. Samozřejmě se to nedá odkládat do nekonečna a musíte k té cestě učinit opravdové kroky, které vás k ní posunou a nepřešlapovat na jednom místě a říkat si „třeba jednou…,“ ale říkat někomu, kdo se právě neválí na pláži, že marní svou příležitost a že má všechno hodit za hlavu a prostě vyrazit… takové rady mi vždycky byly trochu proti srsti. Možná je to tím, že jsem takový ten over-thinker a ráda mám všechno alespoň zhruba naplánované.

DJI_0053

Pokračovat ve čtení

Jedu do Ameriky, vol. 2

Téměř půlroční pauza tady na webu měla své opodstatnění – nevydala jsem se na žádnou velkou cestu, o které bych měla potřebu vám něco předat. Většinou se totiž jednalo o výlety s našima a s Jirkou nás po zbytek roku plně zaměstnávala škola a další povinnosti. Ale už po pár měsících v Česku jsem dostala takové to známé puzení, kterému Němci říkají fernweh – wanderlust, zkrátka touha se zase někam podívat. Tentokrát byla ale silnější než jindy, především asi kvůli tomu, že teď rok s Jirkou každý studujeme v jiném městě, vídáme se jen o víkendech, a tak máme čas na sebe (a tudíž i na výlety) dost omezený. Takže už se pěknou řádku měsíců těším, až si v létě zase sbalíme kufry (v mém případě se budu opět snažit držet své zásady sbalit se pouze do malé příruční krosny) a vyrazíme once again do Ameriky.

Rozhodnutí vrátit se do Ameriky padlo ještě ve Wisconsinu a s ním i několik dalších předsevzetí:

  1. Už ne do Wisconsinu
  2. Jet s jinou agenturou
  3. Vidět všechny ty další místa a věci, který se nám do roadtripu minulý rok zkrátka nevešly.
DJI_0036

Bixby Bridge na Highway 1, CA, (c) Jirka Pavlík

Pokračovat ve čtení

Jak jsem byla na zápase amerického fotbalu

Lístky na předsezónní zápas v americkém fotbalu jsme měli koupené snad měsíc dopředu a 18. srpna jsme se v pěti lidech vydali do Green Bay jako desetitisíce dalších. Hned na okraj: byla jsem asi ten nejhorší fanoušek na světě a to hned z několika důvodů (a u většiny z nich si pravděpodobně budete moct povzdechnout „No jo, holka…“):

  • Nevěděla jsem, jak se hraje americký fotbal.
  • Nevěděla jsem, který je náš tým (tzn. tým, po kterém šílí celý Wisconsin a přilehlé státy), ale když jsem to zjistila, tak jsem si hned jela do TJ Maxxu koupit jejich tričko abych zapadla (a které jsem den po zápasu zase jela vrátit, protože už bych si ho nikdy neoblíkla a pořád dobrých $13).
  • Nevěděla jsem vůbec nic o tom, jak se člověk jako fanoušek má chovat. Byl to můj asi první profesionální zápas čehokoliv vůbec, ale díky bujné představivosti a videům na YT z toho, jak se mezi sebou strašně porvali fanoušci obyčejného fotbalu u nás v Česku, jsem si tu představovala vyšší level, který bude určitě zahrnovat střelné zbraně. Silly me.
  • Bylo mi líto druhého týmu. Projeli to úplně strašně a skončili 20 sekund před koncem. Prostě to vzdali. V publiku totiž neměli skoro žádné zastoupení a kdykoliv se jim něco povedlo, tak je téměř 80 000 lidí vybučelo. Takže jsem byla fanoušek na obou frontách a to se asi úplně nemá.

Na zápas jsem se ale vážně těšila. Hlavně teda proto, že to byla jedna z těch opravdu amerických věcí a v rámci mého odhodlání poznat (a pochopit) americkou kulturu byl právě zápas amerického fotbalu super příležitost.

13939342_10211014115494794_6379174058041570464_n

Lambeau Field, Packers vs. Oakland Raiders, 8/18/2016, (c) Jirka Pavlík

Pokračovat ve čtení

Americký kulturní šok (?)

Není nic divného, že se Amerika od Česka v mnoha ohledech liší. Na druhou stranu je ale USA založena na evropském způsobu života, takže se o kulturním šoku v pravém slova smyslu asi také nedá úplně mluvit. Je tu ale spousta věcí, které mě zarazily. O (někdy až směšné) velikosti úplně všeho jsem už psala v jednom z předchozích článků. Jaké jsou ale další věci, které mě tu překvapily?

  • V reklamách se můžou firmy porovnávat a shazovat se navzájem. Jde především o firmy, které vyrábějí třeba prací gely, domácí vůně apod. Osobně mi tato taktika přijde jako docela špinavý marketingový tah a v Česku je toto shazování zakázané. Zároveň mě také překvapilo, že se tento druh reklam pouští před začátkem filmu v kině. Z Česka jsem sice zvyklá na reklamy před filmem, většinou se ale jedná o parfémy (Sephorraaa…) nebo auta. Tady jsem si přišla spíš jako kdybych čekala na film v televizi.
  • Reklamy tu běží pořád. Navíc to vypadá, že jsou tu jednotlivé stanice domluvené a pouští je ve stejnou dobu (to znamená zhruba každých 5 minut, po skončení scény ve filmu apod.), takže člověk se stejně na nic rozumeného nepřekliká.
  • V Americe se spí pod prostěradlem. Hotel ve kterém pracujeme je v „evropském stylu,“ a tak tu jsou tradiční peřiny. Stává se ale, že si hosté vyžádají extra prostěradlo, pod kterým by mohli spát.
14012247_10206790801239314_752158974_n

Lake Geneva, WI, 2016

Pokračovat ve čtení

Kariéra pokojské v USA

Titulek mluví sám za sebe. Že se o žádnou zářnou kariéru nejedná je myslím docela jasné. Nicméně to je to, co tady teď dělám, bez příkras a se vším všudy. Ale člověk si díky tomu uvědomí spoustu věcí (bez některých bych se vážně klidně obešla) a taky ho to pár věcí přiučí.

K čemu tedy může být práce pokojské dobrá?

  • Naučí vás to být vděční, že můžete za několik měsíců odjet, studovat obor, který s housekeepingem nemá vůbec nic společného a v budoucnu se (snad) živit něčím úplně jiným. Je to tu takový trochu rodinný podnik, pracují tu jak rodiče tak jejich děti, na té stejné (či velmi podobné) pozici, rok za rokem.
  • Člověk zjistí kolik dospělých mužů ještě pořád neumí čůrat přímo do záchodu (I learned it the hard way). A obecně mu dojde jaký umí být některý lidi čuňata. Osobně se u téhle práce bojím dvou věcí: že jednou v pokoji najdu mrtvolu a že budu muset uklízet pokoj jako ze Strach a hnus v Las Vegas (viz toto).
13866569_10210829430757791_748445684_n

Co Jirka minulý týden našel v jednom z pokojů… 😀 (usa.jpavlik.cz)

Pokračovat ve čtení