Když do Ameriky, tak do Utahu

Rozhodnutí jet do třetice do Ameriky padlo v podstatě ještě v létě 2017, když jsme byli s Jirkou sami v Coloradu. Čekal mě poslední rok vysoké, poslední dlouhý prázdniny, a tak mi to přišlo docela automatický. Jelikož jsme jeli přes stejnou agenturu jako minulý rok, přijde mi tu zbytečné popisovat znovu celý proces, takže se pustíme rovnou k meritu věci.

Bylo jasné, že pojedeme znovu na západ států (protože srdcovka), takže jakmile se objevil zaměstnavatel z Utahu, brali jsme ho všemi deseti. O tom, že Jirka nakonec musel jít pracovat jinam, si můžete přečíst u něj na blogu, já ale zůstanu u sebe.

Jelikož jsem v červnu státnicovala, opakoval se vlastně podobný vzorec, jako v roce 2016. Do Utahu (konkrétně do městečka Park City) jsem přiletěla zhruba měsíc po Jirkovi. Jediný rozdíl byl v tom, že jsem si tentokrát netiskla mapy letišť a šla už v pohodě na jistotu. 😀

Iron Mountain, Park City, UT

Iron Mountain, Park City, UT

Pokračovat ve čtení

Cestovatelský comeback

Tak mě tu zase máte. Po téměř dvou letech se hlásím zpět s myšlenkou to tu trochu oživit. Od mého posledního příspěvku z konce dubna 2017 se toho stalo tolik, že má cenu o tom snad jen ve stručnosti napsat v několika bodech:

  • Byla jsem potřetí v Americe – tentokrát v Utahu. Ze všech třech letních sezón pro mě zatím asi nejlepší zážitek. Ráda bych o konkrétních věcech napsala alespoň pár článků, tak snad se k tomu v budoucnu někdy dostanu.
  • Dokončila jsem studium, je ze mě magistr – to znamená konec brouzdání po USA na J1 vízum (což mě samozřejmě neodradilo a rovnou jsem si vyřídila turistické vízum B2, ale o tom později).
  • Začala jsem studovat doktorát – a už se nemůžu dočkat až z něj pěkně rychle zase vypadnu. Blbej nápad, blbej. 😀 O mých peripetiích v roli doktoranda snad taky někdy příště.
  • Chystám se na další a zatím vůbec nejdelší cestu – kam? To si schovám na až tam budu. :)
Zebra Slot Canyon, UT, (c) Jirka

V poušti v Utahu, (c) Jirka

To hlavní ale zůstává stejný – s Jirkou spolu pořád obrážíme svět, a i když naši vrstevníci plodí potomky a mají svatby (ahoj Vladi!), jsme vůči tomu zatím imunní a zůstáváme věrní našim cestovatelským prioritám. :)

Následujících pár článků bude asi retrospektivních, přece jen byl Utah minulého léta tak silný zážitek, že by si alespoň pár řádků zasloužil. To bych snad měla do odjezdu zvládnout a pak už budu psát o současnosti zase někde na jiném kontinentu. Zároveň si uvědomuju, že jsem i USA 2017 dost zanedbala, naštěstí je Jirka poctivější než já, takže si můžete víc přečíst o Coloradu (a teď i o Utahu) na jeho blogu.

Cestování zdar!

A.

Finance, priority, motivační citáty

Nemám ráda cestovatelské motivační citáty. Ne, to vlastně není pravda. Nemám ráda motivační citáty obecně. Cestovatelská motta jsou ale v něčem přece jen specifická a jsou nejbližší tomu, o čem celý tenhle web vlastně je. Řeč nebude dnes jen o nich, ale i o penězích obecně a o tom, jak si takový program, jako je Work & Travel, můžu vůbec dovolit.

Znáte to. Takové ty rady typu „Překonej svůj strach! Přestaň říkat, že teď není ten správný čas, nestarej se o peníze a vyjeď hned teď!“ Ale víte co, on někdy opravdu není ten správný čas. A někdy se opravdu nedá jen tak sbalit a říct si, že na půl roku vyrazíte někam pryč. Cestování takhle funguje jen u velmi specifické skupiny lidí, ale pokud jste jako já, musíte si cestu předem naplánovat, doma nic nezanedbat a zkrátka se na odjezd připravit. Samozřejmě se to nedá odkládat do nekonečna a musíte k té cestě učinit opravdové kroky, které vás k ní posunou a nepřešlapovat na jednom místě a říkat si „třeba jednou…,“ ale říkat někomu, kdo se právě neválí na pláži, že marní svou příležitost a že má všechno hodit za hlavu a prostě vyrazit… takové rady mi vždycky byly trochu proti srsti. Možná je to tím, že jsem takový ten over-thinker a ráda mám všechno alespoň zhruba naplánované.

DJI_0053

Pokračovat ve čtení

Jedu do Ameriky, vol. 2

Téměř půlroční pauza tady na webu měla své opodstatnění – nevydala jsem se na žádnou velkou cestu, o které bych měla potřebu vám něco předat. Většinou se totiž jednalo o výlety s našima a s Jirkou nás po zbytek roku plně zaměstnávala škola a další povinnosti. Ale už po pár měsících v Česku jsem dostala takové to známé puzení, kterému Němci říkají fernweh – wanderlust, zkrátka touha se zase někam podívat. Tentokrát byla ale silnější než jindy, především asi kvůli tomu, že teď rok s Jirkou každý studujeme v jiném městě, vídáme se jen o víkendech, a tak máme čas na sebe (a tudíž i na výlety) dost omezený. Takže už se pěknou řádku měsíců těším, až si v létě zase sbalíme kufry (v mém případě se budu opět snažit držet své zásady sbalit se pouze do malé příruční krosny) a vyrazíme once again do Ameriky.

Rozhodnutí vrátit se do Ameriky padlo ještě ve Wisconsinu a s ním i několik dalších předsevzetí:

  1. Už ne do Wisconsinu
  2. Jet s jinou agenturou
  3. Vidět všechny ty další místa a věci, který se nám do roadtripu minulý rok zkrátka nevešly.
DJI_0036

Bixby Bridge na Highway 1, CA, (c) Jirka Pavlík

Pokračovat ve čtení

Road trip po západním pobřeží USA, díl III.

Před námi se rozprostíralo San Francisco. Na tuhle část výletu jsem se asi těšila ze všeho nejvíc. Se SF mám totiž spojené takové nostalgické představy, které pramení čistě jenom z toho, že jsem tam byla, když mi byly 2 roky a tak nějak jsem (tajně) doufala, že se tam někdy znovu podívám a všechno se mi vybaví. A teď tu najednou jsem. Nevybavilo se mi samozřejmě nic, ale vůbec mi to nevadilo.

ST, 14. 9. 2016 – San Francisco, CA

I přesto, že je náš roadtrip low-cost, probouzíme se do snad nejhezčího východu slunce s výhledem přímo na Golden Gate Bridge. Přespali jsme v autě, jinak bychom se za ubytování s takovým výhledem asi nedoplatili. Okolo 8. už jsme byli zaparkovaní na (předraženém) parkovišti u Pier 1 a odtamtud jsme zamířili k Pier 39, který je asi nejznámější. Takhle brzo po ránu byla promenáda okolo moře vážně působivá, jelikož bylo na turisty ještě poměrně brzo a všechny obchody se teprve začaly otevírat.

SF

Ráno v San Franciscu

Pokračovat ve čtení