Recenze: Pan Blahoš (J. R. R. Tolkien)

Dnešní recenze je na ne úplně dospěláckou knížku. Jde o Pana Blahoše (v originále Mr. Bliss) od J. R. R. Tolkiena. Knížku jsem si pořídila, protože se mi na ní líbilo, že je udělaná zrcadlově a polovina z ní je psána přímo Tolkienovou rukou a je doplněná jeho vlastními ilustracemi. Česká strana textu se mi moc nelíbila, přišlo mi to docela otrocky přeložené, ale je dost možné, že to bylo tím, že jsem měla na té samé straně k dispozici i originál, takže jsem mohla hned porovnávat. I když budete mít knížku zhruba za hodinu přečtenou, přesto si myslím, že si zaslouží alespoň malé zhodnocení. :)

13285713_10206277968618819_183852823_n

Pokračovat ve čtení

Recenze: Nesmrtelnost (Milan Kundera)

Dnes, na Velikonoční pondělí, jsem dočetla svou druhou Kunderovu knížku – Nesmrtelnost. A už zase jsem z ní na řadě rovin dost vyjevená. Moje první seznámení s Kunderou proběhlo skrze jeho (asi nejslavnější) knihu Nesnesitelná lehkost bytí a to v podstatě jen proto, že mě zarazilo, že jí zná i Joey z Přátel, což mi přišlo tak strašně nepravděpodobné (a po přečtení ale vlastně docela logické), že jsem si ji musela přečíst taky.

 

Pokračovat ve čtení

Recenze: The Tales of Beedle the Bard (J. K. Rowling)

Tak. Konečně se dostala tahle knížka i ke mně (i když byla vydaná už někdy v roce 2008, shame on me!). Je to ona dětská knížka, kterou dostala Hermiona v 7. díle Harryho Pottera od Brumbála a díky níž se jim podařilo… no však víte co všechno (kdyby mezi vámi snad byl někdo, kdo ještě nečetl/neviděl HP a já bych mu zničila zážitek zbytečnýma spoilerama).

O tom, že ta knížka ale existuje i ve skutečnosti, jsem se dozvěděla až docela nedávno, v podstatě náhodou. No a jelikož strašně ráda soudím knihy podle obalu, tak jsem prostě The Tales of Beedle the Bard musela mít už jenom z toho důvodu, že ten obal je prostě fakt povedenej a i kdyby to bylo blbý, tak by mi na poličce dělal parádu. 😀 :)

j k rowling

The Tales of Beedle the Bard/Bajky barda Beedleho

Pokračovat ve čtení

Recenze: Station Eleven (Emily St. John Mandel)

Nějakou náhodou jsem letošní rok začala výhradně dystopickými romány. Nový  rok jsem oslavila s knížkou Brave New World od Huxleyho, pak jsem přešla na Elfriede Jelinekovou (Milovnice), což vlastně není ani dystopie, ale člověku to nastaví docela drsné zrcadlo, až jsem se přes několik dalších nakonec dostala k Station Eleven (v češtině Stanice 11) od Emily Mandel.

Na knihy o zkažené budoucnosti lidstva si člověk docela zvykne díky klasikám (třeba Orwellovo 1984 nebo 451 stupňů Fahrenheita od Bradburyho), v podstatě je to pokaždé celkem hrůza a člověk se vážně nemá na co těšit.

Station Eleven je ale úplně jiná. Má v sobě několik dějových linií, které se dají jednoduše rozdělit na ty před apokalypsou a na ty po ní. Vždycky mi nejvíc vadilo, že ve všech post-apokalyptických filmech (a každopádně i knížkách) všichni dělali, jakoby nikdy neslyšeli o zombie, nebo nějakém viru, který z lidí udělá psycho monstra. Prostě se všichni tvářili, že je to pro ně úplná novinka. Station Eleven ne jenom že bere apokalypsu z opravdu lidského pohledu, ale všichni jsou ze současného světa- mají iPhony, Facebook, dívali se na seriály o zombálech a téma apokalypsy je prostě hodně zprofanované. Takže má člověk v podstatě pocit, že se taková apokalypsa může stát kterýmkoliv dnem (což klidně může, stačí nějaký pěkný virus co se rychle šíří a je to).

station eleven

Pokračovat ve čtení