V červenci jsem už na nějakou loterii a Working holiday víza zapomněla. Překládala jsem knížku, příležitostně jsem třeba šla natřít něčí plot, každý víkend jsme vyráželi do hor, Jirka chodil do práce a vše nasvědčovalo tomu, že budeme moct za pár týdnů konečně jet na hranice požádat o moje pracovní povolení, které by se navázalo na to jeho. A pak přišel 22. červenec. A s ním moje pozvánka na Working holiday víza. Jak už jsem psala, roční kvóta vydaných víz je pro Česko 1000 míst. Teď zbývaly místa 3. Na 1 186 lidí. Takže šance, že dostanu pozvánku, byla 0,25 %.

Přišel květen. Po pěti týdnech hledání se Jirkovi konečně podařilo najít práci. Jak už bývá zvykem, nejvíc nám pomohli zase Češi. Česká komunita v Calgary je výborná a ač člověk jede do cizí země primárně proto, aby se s Čechy nesetkával, stejně k nim nějakým způsobem po čase začne inklinovat. A v začátcích byla ta pomoc nedocenitelná. 🙂 Já jsem si díky bohu z Česka přivezla zakázky na překladatelské projekty a do toho jsem překládala knížku, takže i přesto, že jsem nemohla v Kanadě pracovat, nebyla jsem úplně bez financí. Zpětně mi to přijde i docela fajn, protože bych si asi nikdy nenaordinovala 4měsíční „pauzu“, ve které bych si vyzkoušela,…

17. dubna jsme přiletěli do Calgary. Co tady už čtyři měsíce děláme a jak jsme se sem vůbec dostali? Zhruba někdy v srpnu 2017 jsme si s Jirkou řekli, že by bylo fajn popřemýšlet nad takovou tou dospěláckou budoucností. Možnosti byly prakticky dvě (a záleželo tedy jen na jejich pořadí) – Kanada nebo Austrálie (popř. Nový Zéland). Nějak automaticky jsme se rozhodli jet nejprve do Kanady, protože asi otevírali loterii dřív nebo nějaký takový jednoduchý důvod 😀