3 věci, které mě Kanada naučila

Jsme tu už skoro 7 měsíců, a tak mi přišlo fajn udělat nějakou bilanci, než mi všechny tyhle věci zevšední a dokud se na ně pořád dívám prakticky čerstvýma očima. Tak pojďme na to. Co mě Kanada za ten víc než půl rok naučila?

1) Nic neplánovat

Už jsem to zmiňovala mockrát – já jsem zkrátka hrozně organizovaný a pořádkumilovný člověk. Myslím, že mezi předky musím mít určitě nějakého Němce, jinak to snad není možný. 😀 Zkrátka, potrpím si na to, abych měla nějaký plán, kterého se můžu držet a časově ho tak nějak dodržovat. Už od minulého října (půl roku předtím, než jsme vůbec nasedli do letadla za oceán) je tenhle můj povahový rys ale vystavován pekelné zkoušce.

IMG_3633

(c) Jirka

Zhruba do letošního února jsme prakticky nevěděli, co budeme dělat, jelikož jsem neměla pracovní víza. Něco dlouhodobě plánovat nebo slibovat tedy nepřipadalo v úvahu. A já z toho chytala žaludeční vředy. Když jsme se konečně rozhodli do Kanady přece jen jet, čekaly mě čtyři měsíce, kde jsem zase nevěděla vůbec nic – byla jsem sice tady, ale nemohla jsem pracovat. Překládala jsem sice knížky pro české nakladatelství, ale dokud člověk text neodevzdá, žádné peníze nedostane, a to v drahém kanadském městě byl trochu průser.

Když jsem na konci srpna pracovní povolení přece jen dostala, našla jsem si práci, která ale byla jen velice krátkodobá – na tři měsíce. Na konci listopadu mi vyprší smlouva a já zase vůbec nevím, co bude. Nevím, co bude za měsíc a už vůbec nevím, jestli tu budeme zůstávat ještě rok, jestli najdu práci, jestli dostaneme další pracovní víza, nebo jestli budeme muset jet domů. Moje organizované já to nese dost těžce, ale ona tady ta nevědomost má taky trochu něco do sebe. I když na každou otázku týkající se (jakkoliv vzdálené nebo blízké) budoucnosti musím rodině a kamarádům do omrzení odpovídat „nevím“, poprvé v životě nemám svůj život alespoň hrubě načrtnutý. A i když jsem z toho nervózní, je to vlastně docela zábava. :) A ono to nakonec vždycky nějak dopadne, žejo.

IMG_4317

(c) Jirka

2) Být empatičtější

Takhle. Nikdy jsem nebyla moc „people-person“ a rozhodně nejsem právě empatická a vřelé emoce a pomoc jsem vždycky sdílela jenom s úzkým kruhem kamarádů a rodinou, ale abych nějakému neznámému bezdomovci nezištně pomohla, na to mě moc neužije. Tady ale člověk dostane při střetu s kanadskou realitou docela facku. Víte co, ono je tady bezdomovců opravdu hodně. A vůbec to nejsou jen staří vousatý chlapi. Po cestě do práce vídám i mladý holky a kluky, kterým víc než dvacet být nemůže a to je přece děsný. A taky jak se říká – jakmile má člověk sám málo, tak se do ostatních dokáže líp vžít a je větší pravděpodobnost, že nějak pomůže. Alespoň u mě to docela zafungovalo. Málokdy dávám peníze (protože stejně nikdy nenosím cash), ale cestou do práce vždycky potkávám ty stejné bezdomovce, a tak jim kupuju kafe. Nebo oběd. Vždyť je to jedno, co. Ale ve společnosti, která na sebe umí být hodná a lidi se na sebe umí usmát a taky to často dělají, takový drobný skutky jdou tak nějak samy, líp.

IMG_0975

Začátky. Na stůl ani židle už nezbyly peníze.

3) Platím tu za konzervu

Vždycky jsem měla za to, že jsem vcelku liberální. Pak jsem ale přijela do Kanady a přijdu si tu jako naprostá konzerva. I když Calgary je co se politického směřování týče na kanadské poměry velmi konzervativní, celospolečenská debata zejména na téma LGBTQ+ komunity je tu na úplně jiném levelu než v Česku. Jsou to témata, ve kterých tu rozhodně nemám jasno a občas mám dojem, že jsou důsledky určitých politických kroků dovedeny až ad absurdum (viz zmrazení dotací a následné útoky na krizové centrum ve Vancouveru určené primárně pro ženy, které se staly obětmi domácího aj. násilí, jelikož odmítlo přijmout trans ženy; absurdní případ Jessicy Yaniv, nebo nenávistné reakce, které vyvolala až téměř nudná a samozřejmá řeč feministky Megan Murphy) a já si občas přijdu, že trochu ztrácím půdu pod nohama. Vždycky jsem byla otevřená všem barvám duhy, ale tady nevím… přijde mi, že přestává spousta věcí platit a zatím jsem se v tom ještě nedokázala pořádně zorientovat.

IMG_2033

(c) Jirka

 

A to je tak asi všechno. Tak já se zase někdy ozvu s dalším reportem ze života imigrantky. :)

 

A.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *