Když do Ameriky, tak do Utahu

Rozhodnutí jet do třetice do Ameriky padlo v podstatě ještě v létě 2017, když jsme byli s Jirkou sami v Coloradu. Čekal mě poslední rok vysoké, poslední dlouhý prázdniny, a tak mi to přišlo docela automatický. Jelikož jsme jeli přes stejnou agenturu jako minulý rok, přijde mi tu zbytečné popisovat znovu celý proces, takže se pustíme rovnou k meritu věci.

Bylo jasné, že pojedeme znovu na západ států (protože srdcovka), takže jakmile se objevil zaměstnavatel z Utahu, brali jsme ho všemi deseti. O tom, že Jirka nakonec musel jít pracovat jinam, si můžete přečíst u něj na blogu, já ale zůstanu u sebe.

Jelikož jsem v červnu státnicovala, opakoval se vlastně podobný vzorec, jako v roce 2016. Do Utahu (konkrétně do městečka Park City) jsem přiletěla zhruba měsíc po Jirkovi. Jediný rozdíl byl v tom, že jsem si tentokrát netiskla mapy letišť a šla už v pohodě na jistotu. 😀

Iron Mountain, Park City, UT

Iron Mountain, Park City, UT

Pracovala jsem v resortu Montage Deer Valley jako hostitelka (hostess) v restauraci. Práce mi sedla ve všech směrech – na rozdíl od číšníků a dalších pomocníků jsem měla velice slušnou hodinovou mzdu a k tomu dýška, pracovala jsem přímo pod manažerkou a byla jsem první, na koho se v restauraci obracela, takže jsem měla možnost přiučit se i něco z téhle branže, ale hlavně jsme tam měli neskutečně fajn partu lidí. Takhle zpětně z Česka je těžký si představit různorodější kolektiv. Bylo nás tam na tuto pozici šest – Američanka, Mexičanka, Jihoafričan, Filipínec, já a Rumunka. Sedli jsme si ale spolu tak, že jsem se díky nim do práce vážně pokaždé těšila. Což se u housekeepingu z minulých let moc říct nedá.

Samotná pozice je zároveň hodně psychicky náročná – i když šlo o 4* a dost vybranou restauraci, hosté jsou zkrátka všude stejní – i ti nejbohatší umí být hodně nepříjemní. Díky naší manažerce jsem ale odkoukala spoustu užitečných věcí, jak řešit různé situace a na konci léta jsem s úžasem zjistila, že jsem s ledovým klidem schopná zvládat okamžiky, které by mě ještě před pár měsíci dohnaly k slzám. Což se sice nemusí zdát jako takové plus pro někoho, kdo třeba o takové pozici uvažuje, ale mně to dalo hrozně moc nejen do profesního života.

Samotné městečko Park City leží asi hodinu od Salt Lake City. Jediné, co jsem o něm věděla bylo, že se tam konala Olympiáda a že Utah je epicentrum mormonů. Jako spousta dalších měst v horách na západě, i Park City bylo původně založené díky nalezištím stříbra. Poté, co se stříbro vytěžilo, přestalo být atraktivní a v podstatě se na něj tak trochu zapomnělo, dokud se tam v roce 2002 nekonaly Olympijské hry. Od té chvíle se z téhle ospalé vesnice stal magnet na turisty, který začal díky nim generovat obrovské zisky. Takže celé město vypadá jako kulisa a člověk ví, že je to všechno udělané jen a jen pro turisty, ale Park City je opravdu kouzelné. :) Vedení města navíc odkoupilo pozemky v okolí a zabraňuje tak developerům budovat na jeho periferiích další a dalších megalomanské stavby, konferenční centra a hotely. Je to vlastně dost sympatický.

Díky své lokalitě jsme i přes léto jezdili na spoustu výletů – Utah je vážně neskutečný, na jeho území jsou jak hory, tak pouště, takže jsme to měli dost pestrý… :) Už během léta jsme tak jeli i do Grand Teton National Park ve Wyomingu (protože ledovcová jezera!) nebo do Capitol Reef NP. A po skončení práce jsme pak měli ideální startovací pozici na perfektní roadtrip.

O pracovní části výletu myslím stačí, o té cestovací zase příště. :)

 

A.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *