Jak jsem byla na zápase amerického fotbalu

Lístky na předsezónní zápas v americkém fotbalu jsme měli koupené snad měsíc dopředu a 18. srpna jsme se v pěti lidech vydali do Green Bay jako desetitisíce dalších. Hned na okraj: byla jsem asi ten nejhorší fanoušek na světě a to hned z několika důvodů (a u většiny z nich si pravděpodobně budete moct povzdechnout „No jo, holka…“):

  • Nevěděla jsem, jak se hraje americký fotbal.
  • Nevěděla jsem, který je náš tým (tzn. tým, po kterém šílí celý Wisconsin a přilehlé státy), ale když jsem to zjistila, tak jsem si hned jela do TJ Maxxu koupit jejich tričko abych zapadla (a které jsem den po zápasu zase jela vrátit, protože už bych si ho nikdy neoblíkla a pořád dobrých $13).
  • Nevěděla jsem vůbec nic o tom, jak se člověk jako fanoušek má chovat. Byl to můj asi první profesionální zápas čehokoliv vůbec, ale díky bujné představivosti a videům na YT z toho, jak se mezi sebou strašně porvali fanoušci obyčejného fotbalu u nás v Česku, jsem si tu představovala vyšší level, který bude určitě zahrnovat střelné zbraně. Silly me.
  • Bylo mi líto druhého týmu. Projeli to úplně strašně a skončili 20 sekund před koncem. Prostě to vzdali. V publiku totiž neměli skoro žádné zastoupení a kdykoliv se jim něco povedlo, tak je téměř 80 000 lidí vybučelo. Takže jsem byla fanoušek na obou frontách a to se asi úplně nemá.

Na zápas jsem se ale vážně těšila. Hlavně teda proto, že to byla jedna z těch opravdu amerických věcí a v rámci mého odhodlání poznat (a pochopit) americkou kulturu byl právě zápas amerického fotbalu super příležitost.

13939342_10211014115494794_6379174058041570464_n

Lambeau Field, Packers vs. Oakland Raiders, 8/18/2016, (c) Jirka Pavlík

Náš tým byli Packers. Možná jste o nich už slyšeli, jsou v této oblasti opravdu hodně oblíbení zejména proto, že se dokázali vyškrábat opravdu vysoko i když začínali v podstatě ze dna.

Stadion v Green Bay (Lambeau Field) je obrovský. Pojme 80 000 lidí a některá místa se předávají z generace na generaci. Dostat se na sezónní zápas je prý prakticky nemožné, my jsme ale na ten předsezónní měli štěstí a seděli jsme i všichni spolu. Nestačila jsem se divit té neskutečné organizaci a klidu, s jakým se ta masa lidí dokázala uspořádat tak, aby všechno rychle odsýpalo, netvořily se zbytečně fronty a člověk se dostal ke svému místu co nejrychleji. Osobně jsem se dost děsila strašných kolon, ve kterých se zasekneme před i po zápase. Nic z toho se nekonalo. Hlavní silnici jsme navíc objeli postranními uličkami.

Nastává ale otázka, kam všichni ti lidé zaparkují svá auta, jelikož autem přijede úplně každý. Parkoviště přímo u stadionu je zřejmě vyhrazeno jen pro lidi, kteří mají předplacené lístky na celou sezónu. Místní bydlící okolo stadionu ale všem ostatním nabízejí možnost zaparkovat na svém vlastním pozemku (za poplatek od $5 do $20 – čím blíž ke stadionu, tím byla cena logicky vyšší). My jsme měli předem koupené místo přímo u stadionu a i když na tu strašnou spoustu aut a lidí byl skoro až neskutečný pohled, musela jsem ocenit tu míru organizace.

Před vstupem na stadion jsme prošli bezpečnostní prohlídkou jako na letišti. Zároveň se také na stadion nesměly brát žádné batohy ani tašky, takže člověk měl veškerý svůj majetek po kapsách. Tím se ovšem značně zrychlil kontrolní proces a my jsme tak do půl hodiny od zaparkování seděli na svých místech. Velké davy lidí mě dost znervózňují a takhle to organizátoři opravdu zvládli. To teda vážně thumbs up. :)

Jelikož tohle byl můj první velký zápas v čemkoliv, nemám moc s čím srovnávat americké a české fanoušky. Co mě ale překvapilo bylo to obrovské vlastenectví, které jsem sice vnímala už předtím, ale když vidíte skoro 80 000 lidí jak si před začátkem zápasu stoupne, dá si ruku na srdce a zpívá americkou hymnu, je to docela zážitek (a oceňuji, že dali na ty obří obrazovky text té hymny pro ty z nás, kteří dokáží akorát tak broukat melodii).

A teď pár poznatků ze zápasu samotného:

  • Nechápala jsem neskutečnou rychlost wifi. Ani jednou jim za celou dobu nespadla, i když musela být maximálně přetížená z toho počtu uživatelů.
  • Zápas trvá 3 hodiny a americký fotbal má strašnou spoustu pravidel. Hráči se neustále vrací na původní místa a docela se to občas protahuje.
  • Obří obrazovky. Několikrát za zápas (když se zrovna nedělo nic důležitého) kamery zamířily do davu a některé reakce lidí byly úplně super. Zároveň se na nich také v poločase a v pauzách přehrávaly reklamy sponzorů.
  • Všichni věděli, co mají dělat. Když hlas z apliónu ohlásil „And that’s yet another…(dramatická pauza) first down!“ přičemž na ty poslední dvě slova celý stadion tak jako natáhl ruku před sebe. Zároveň se mi hrozně líbila ta synchronizace když se po stadionu dělala „vlna“ (jak si stoupnete a dáte ruce nad hlavu). To mě bavilo asi tak první dvě vlny, ale sledovat to bylo dost neskutečné, jak se to opravdu valilo pořád dokola celým stadionem jako vlna.
  • Stadion je pro 80 000 lidí, na tento zápas se prodalo 74089 lístků. To je na mě moc abstraktní číslo, když bych si měla představit, že každá jednotka je jeden člověk. Když jsme ale viděla ten stadion, přišla jsem si úplně jako v mraveništi. Na jednu stranu mi z toho bylo docela úzko, na druhou to bylo dost awesome.
  • Fanoušci jsou tu úplně v každém věku. Od batolat až po seniory. Kousek od nás seděl takový starší pár (tipuji kolem 70+), babička byla celá v zářivě žluté (žlutá a zelená jsou barvy Packers), na hlavě měla kšiltovku s rovným kšiltem a na konci zápasu tancovala tanec vítězství. Její dědeček stojící hned za ní se držel za srdce, ale statečně poskakoval a tančil taky. Tomu se říká oddanost svému týmu. :)

Domů jsme přijeli kolem 2. ráno. Pořád jsem asi nejhorší fanoušek na světě, ale dost jsem se u toho bavila. :)

Jinak v práci už se nám to krátí, už tu všichni toužebně odpočítáváme dny (už jen 7 dní práce!). Je toho teď hodně, navíc se tu rozjela střevní (i obyčejná) chřipka, takže se tu všichni válíme jako spadlé waffle (viz takto). V úterý a ve středu ale máme (naposledy) volno, takže jedeme na výlet do Chicaga. To bychom byli ostudy, kdybychom ani Chicago za celou dobu neviděli, když u něj bydlíme tak blízko. Když bude stát za to, tak o něm i napíšu. :) Jinak už se nemůžu dočkat na západní pobřeží.

Zase se ozvu.

 

 

A.

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *