3 věci, které mě Kanada naučila

Jsme tu už skoro 7 měsíců, a tak mi přišlo fajn udělat nějakou bilanci, než mi všechny tyhle věci zevšední a dokud se na ně pořád dívám prakticky čerstvýma očima. Tak pojďme na to. Co mě Kanada za ten víc než půl rok naučila?

1) Nic neplánovat

Už jsem to zmiňovala mockrát – já jsem zkrátka hrozně organizovaný a pořádkumilovný člověk. Myslím, že mezi předky musím mít určitě nějakého Němce, jinak to snad není možný. 😀 Zkrátka, potrpím si na to, abych měla nějaký plán, kterého se můžu držet a časově ho tak nějak dodržovat. Už od minulého října (půl roku předtím, než jsme vůbec nasedli do letadla za oceán) je tenhle můj povahový rys ale vystavován pekelné zkoušce.

IMG_3633

(c) Jirka

Pokračovat ve čtení

Postřehy z Kanady

Kanaďani mi v mnoha ohledech připadají jako Američané a jejich vzájemný vztah bych vlastně popsala podobně, jako máme my se Slováky. Oba národy si ze sebe navzájem dělají srandu, ale tím si ji dělají vlastně tak trochu i sami ze sebe. Pořád ještě nevím, jestli se Kanaďani vážně bojí tmy, ale pár rozdílů jsem si ale za těch několik měsíců všimla. Je to samozřejmě hodně zobecněné a vychází to jen z mé osobní zkušenosti, ale tak třeba:

  • S pracovní morálkou je to tady takové všelijaké. Co jsem poznala v Americe (a zvláště teď poslední léto v Utahu, kde byl snad každý manažer workoholik), kanadský přístup k práci bych přirovnala spíš k tomu britskému (kdo kdy pracoval v Británii, ví 😀 ). Zkrátka je tu na všechno čas, člověk se nijak zvlášť nepřetrhne a není výjimkou, že zaměstnavatel najme spoustu lidí, kteří pak pracují třeba 4 hodiny denně, než aby najal jen pár, kteří by ale měli „plnohodnotnou“ pracovní směnu. Takže Češi (stejně jako v Americe nebo v Británii) tu platí za docela oblíbené pracanty, protože nám většinou nevadí dělat práce, na které by Kanaďan ani nesáhl a pracujeme na místní poměry docela tvrdě. O tom, jak jsem se odmítla smířit s pracemi, které jsou nám tu většinou přidělovány, si můžete přečíst zde. Ústřední motto a zároveň odpověď na všechno je tady okřídlené spojení: „It is what it is.“
(c) Jirka Pavlík

(c) Jirka Pavlík

Pokračovat ve čtení

…Jak jsem to vízum přece jen dostala

V červenci jsem už na nějakou loterii a Working holiday víza zapomněla. Překládala jsem knížku, příležitostně jsem třeba šla natřít něčí plot, každý víkend jsme vyráželi do hor, Jirka chodil do práce a vše nasvědčovalo tomu, že budeme moct za pár týdnů konečně jet na hranice požádat o moje pracovní povolení, které by se navázalo na to jeho.

A pak přišel 22. červenec. A s ním moje pozvánka na Working holiday víza. Jak už jsem psala, roční kvóta vydaných víz je pro Česko 1000 míst. Teď zbývaly místa 3. Na 1 186 lidí. Takže šance, že dostanu pozvánku, byla 0,25 %.

Pokračovat ve čtení

Začátky v Kanadě

Přišel květen. Po pěti týdnech hledání se Jirkovi konečně podařilo najít práci. Jak už bývá zvykem, nejvíc nám pomohli zase Češi. Česká komunita v Calgary je výborná a ač člověk jede do cizí země primárně proto, aby se s Čechy nesetkával, stejně k nim nějakým způsobem po čase začne inklinovat. A v začátcích byla ta pomoc nedocenitelná. :)

Já jsem si díky bohu z Česka přivezla zakázky na překladatelské projekty a do toho jsem překládala knížku, takže i přesto, že jsem nemohla v Kanadě pracovat, nebyla jsem úplně bez financí. Zpětně mi to přijde i docela fajn, protože bych si asi nikdy nenaordinovala 4měsíční „pauzu“, ve které bych si vyzkoušela, jestli mě můj freelancing uživí (ne), ale tady mi nic moc jiného nezbývalo. Další výhodou bylo, že jakmile jsme si začátkem června pořídili auto (nejlepší šroťák za v přepočtu asi 14500 Kč!), mohli jsme každý víkend jezdit na výlety. Byla by hrozná škoda přijít o kanadský léto, kdybych třeba musela pracovat i o víkendech. Drobnou nevýhodou naopak bylo, že jsem občas neměla fakt vůbec žádný peníze a myslím, že jsem v životě nebyla tak chudá (jako vážně, jednu dobu jsem měla asi dva týdny na českým účtu 44 Kč 😀 ). Ale tak zkusit se má všechno, dokud je člověk mladej, nebo nějaký takový moudro, ne?

Pokračovat ve čtení

Jak jsem nedostala vízum do Kanady

17. dubna jsme přiletěli do Calgary. Co tady už čtyři měsíce děláme a jak jsme se sem vůbec dostali?

Zhruba někdy v srpnu 2017 jsme si s Jirkou řekli, že by bylo fajn popřemýšlet nad takovou tou dospěláckou budoucností. Možnosti byly prakticky dvě (a záleželo tedy jen na jejich pořadí) – Kanada nebo Austrálie (popř. Nový Zéland). Nějak automaticky jsme se rozhodli jet nejprve do Kanady, protože asi otevírali loterii dřív nebo nějaký takový jednoduchý důvod 😀

Pokračovat ve čtení